Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 10. kapitola

01.03.2012 (09:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 4163×

Edward

Uplynuly dva měsíce od vpádu těch Rusáků. Od rozhovoru před nemocnicí jsem Bellu neviděl… Nikdo z nás ji neviděl – ani Hank. Nenapsala, nezavolala. Začínal jsem si dělat starosti, ale věděl jsem, že se jen potřebuje dát dohromady. Hankova zranění ji zničila víc, než to vypadalo. Když odešla, muselo se to na ni nějak navalit a zkratovala. Většinu času jsem trávil s Hankem nad všemi těmi proroctvími a říkankami. Navíc jsem ho hlídal. Nevěděl jsem, kdo ještě přijde hledat Bellu.

Všechno se ale obrátilo, když večer Bella rozrazila dveře do domu a zamračila se na mě. Chvíli si mě prohlížela a pak se usmála. Vyložila tašky z obchodů na pohovku a měřila si mě.

„Kde jsi byla?“ zeptal jsem se, protože to já bych tu měl být naštvaný a ona by měla být vděčná.

„Všude,“ odpověděla a mrkla na mě zářivě rudýma očima. „Děkuju ti,“ řekla po chvíli.

„Za co?“ zeptal jsem se a odhodil kus nic neříkajícího pergamenu.

„Tak nějak jsem spoléhala na to, že ho pohlídáš,“ přiznala a kývla k laboratoři, kde nejen, že bušilo srdce, ale ještě se tam hlasitě klelo.

„To je mi jasné. No, máš zač. Každopádně je to poprvé po několika letech, kdy jsi mi řekla děkuju.“

„To jsem ti neříkala ani předtím.“

„To je pravda. Nerada to říkáš.“

„Jak komu,“ odvětila a blýskla se úsměvem. Obrátil jsem oči v sloup a Bella se zhluboka nadechla, jako kdyby tím měla zahnat nervozitu. Pak otevřela dveře do laboratoře. Chtěl bych jim dát soukromí, ale tohle slovo v přítomnosti upírů neexistovalo. Můžu se snažit, jak chci a stejně budu slyšet všechno. Není to jako v těch pitomých seriálech, kdy upíři natáčejí ucho a absolutně se soustředí.

„Hanku?“ hlesla Bella a Hank vyletěl půl metru do vzduchu. Pustil modrou lampu a z očí si stáhnul ochranné brýle. Vrhnul se na Bellu, která to, podle výrazu, ani v nejmenším nečekala. Nejdřív ztuhla – cítil jsem to přes Hankovy myšlenky. Pak mu položila opatrně ruce na záda a hlavu mu zabořila do ramene. Nadzdvihnul jsem se s vytřeštěnýma očima. Tohle bylo riskantní.

„Vrátila ses,“ vřísknul radostně a mnou přešla vina závisti. Jejich kamarádství mě vytáčelo – i já chtěl svoji kamarádku zpět. Věděl jsem, že naše situace už je bezvýchodná a nemá řešení, ale stejně jsem se neubránil nostalgii, když jsme se takhle objímali my dva, a slavili úspěchy, protože jsme si mysleli, že si podmaníme svět.

„Jistě. Bez svého génia bych další měsíc nepřežila,“ hlesla a v jejím hlase byla znát úleva. „Hanku, já se ti tak omlouvám,“ zašeptala.

„Zachránila si mi život,“ podotkl Hank a pustil ji. „Zlomeniny byly vedlejší škody.“

„Kéž bych to tak mohla brát.“

„Tak ber. Nemáš se za co omlouvat.“

„Kamarádi si běžně nelámají kosti a nezpůsobují si tržné rány. To je jedno… Teda není, ale víš, jak to myslím. A teď pojď. Něco sem ti přivezla,“ nakázala mu a vedla ho zpět do obývacího pokoje.

Strčila mu do ruky krabičku a Hank ji rozbalil.

„Je to nějaký super telefon budoucnosti s tisíci aplikacemi a já nevím, čím ještě. Je k dostání jen v Japonsku,“ vysvětlila a Hank se rozzářil. Bylo mi jasné, že má na několik hodin o zábavu postaráno.

„A mně nic?“ zeptal jsem se ironicky a hrál ublíženého.

„Promiň, ale pro blbečky nic neměli,“ odsekla a mně bylo jasné, že stopy vděčnosti nadobro zmizely. „A vůbec – co jste tu za ty dva měsíce vymysleli?“ zeptala se po chvíli, když pohlédla na nepořádek kolem.

„Čekalo se jen na tebe, Bello,“ namítnul jsem.

„Takže jedeme kam?“ zeptala se a netrpělivě shlédla na Hanka, který si hrál s černou, elektronickou cihlou.

„Úplně živě tě vidím, jak tancuješ na pláži Hula Hula,“ nadhodil jsem se smíchem.

„Havaj,“ konstatovala.

„Havaj,“ souhlasil jsem.

***

„Nechápu, jak jsem se k tomuhle mohl nechat přemluvit,“ zamumlal jsem, když si Emily dávala do kufru auta zavazadlo a já tam složil další.

„To je jednoduché, lásko. Zamiloval ses, takže tě nikdo přemlouvat nemusel,“ řekla a vtiskla mi polibek. Velmi přesvědčivé.

„Všechno dobře dopadne. A když to zase bude falešná stopa, tak se aspoň opálím,“ nadhodila se smíchem. Chytil jsem ji za ruku a vážně se jí podíval do očí.

„Emily, je tu něco, co nevíš. Neví to ani Hank a ani Bella.“ Zmateně stáhla obočí a čekala, co k tomu dodám.

„My to najdeme a já nejspíš budu muset Bellu zabít, ale je tu ještě něco… Musím vědět, jestli vážně chceš, aby ze mě byl člověk.“

„Samozřejmě.“

„Dobře. Budu tě potřebovat.“

Bella

„A už je to tady!“ prskla jsem, když jsem se skrývala pod slunečníkem a šátky před sluncem. Blbé slunce. Blbý Havaj. „Proč jsme nemohli přiletět v noci?“

„Protože bych pak nic neviděl. A Bello… Mám takový dojem, že se začíná hrát o čas,“ řekl Hank a já se ohlédla na obrovskou sopku. Co když je to vážně tam? Co když za pár hodin budu stát na tomhle místě a budu se opalovat, protože moje kůže nebude zářit, ale nasávat vitamin D.

„Blíží se smrt Edwarda. Super,“ hlesla jsem.

„Vážně ho dokážeš zabít?“ zeptal se Hank a já na něj s jistotou v očích pohlédla.

„Čekám na tohle tři sta let. Na ničem mi nezáleží víc. Pro nic jiného nežiju… Teda přežívám. Myslela jsem, že už jsi to pochopil… My o vlku a vlk…,“ šeptla jsem, když jsem spatřila Edwarda. „To si dělá legraci?“ zeptala jsem se, když za sebou táhnul tu blonďatou krávu. „Víš, co, Hanku?“ zeptala jsem se, když jsem se na něj zase otočila.

„Ježiš, co?“ zeptal se s obavami, protože viděl, jak se tvářím.

„Když jsem byla pryč, tak jsem si nakoupila pár úžasných věciček a já ti teď ukážu, že dokážu zabít Edwarda Volturiho,“ řekla jsem a rychlostí blesku vytáhla granát z dlouhých šatů. Mrštila jsem s ním po Emily a chytila Hanka. Rozběhla jsem se tak rychle, že to nikdo neměl šanci postřehnout. Všichni měli moc práce s obdivováním ostrova. Pár vteřin na to otřásl ostrovem výbuch, ale to už jsme stáli daleko od epicentra. Spokojeně jsem se usmála a Hank se na mě zděšeně podíval.

„Co jsi to udělala? Byly tam desítky nevinných lidí!“ řekl a propaloval mě očima až na dno duše.

„Buď v klidu. Edward ho určitě chytil Emily před ksichtem a hodil ho do oceánu,“ šeptla jsem a shrbila se pod jeho hněvem.

„Už to nedělej,“ nařídil mi a já poslušně přikývla. Zkazí všechnu legraci. „Hodná holka,“ řekl a já se zamračila. Hodná holka? Tak mi říkal jenom Aro… No, ten to vlastně formuloval na hodnou Isabellku, či něco podobně pitomého.

„Vlez mi na záda,“ zavrčela jsem a sehnula se, aby mi na ně vyskočil. Kdybych necítila jeho valící se krev šťavnatými žilami, ani bych nevěděla, že ho mám na zádech.

„Proč mám pocit, že ten příkaz byl dvojsmyslný?“ šeptnul mi do ucha.

„To nevím. Takže teď kam?“ zeptala jsem se a Hank ukázal na gigantickou, štítovou sopku.

„Jak víš, že to je ona? Je jich tu nejmíň tucet,“ poznamenala jsem, když jsem se rozhlédla.

„V tom svitku se píše o dvou sestrách, takže moji původní teorii, že by to mohla být Kilauea, mi to podkopalo,“ vysvětloval a ukázal na další mohutnou sopku.

„Dvě sestry?“

„Mauna Loa a Mauna Kea,“ vysvětlil a přiřazoval těm názvům majitelky. Pohled na ně ve mně vyvolal chvění. Tam někde to vážně je? Klidně tu sopku rozdrtím na prach… Svaly se mi napnuly.

„Jenže Mauna Kea je neaktivní, takže to bude Mauna Loa. Kdyby to byla Kea, tak by se tam jistě psalo něco o rohu Africkém, co se k Asii připojil…“

„Proč?“

„Protože Himaláje vznikly, když se kus Afriky odlomil a narazil do místa, kde jsou dnešní Himaláje. Pořád na Asii tlačí a tím ještě rostou.“

„Pořád nechápu spojitost.“

„No, protože si mě nenechala domluvit.“

„Promiň.“

„Kdyby se výška hory počítala od mořského dna, tak je Mauna Kea nejvyšší hora světa. Everest je oproti ní celkem trpaslík. A v těch říkankách – jak jim ty říkáš – vždycky takovéhle věci bývají,“ dokončil to a já se rozeběhla směrem k vulkánu hustou vegetací. Bylo neuvěřitelné, jak je sopečná půda úrodná. Až se dostaneme blíž, Hank věděl, co musí přijít… Potřebuji lidskou krev.

Edward

„Já ji vážně rozsekám na sto Bell,“ zavrčel jsem, když jsme se dostali z toho davu, který zkoumal výbuch v přístavu. A pak jsem si uvědomil… Sto Bell? Mně stačila bohatě jedna. A ani ji za chvíli mít nebudu… Nedovedl jsem si to představit, ale stát se to musí. Mohl bych nějak proklouznout, zdržet ji, ale tomu jsem moc nevěřil. I ona byla připravená mě zabít. Slyšel jsem každé její slovo. Už to ani nebolelo… Znal jsem ji moc dobře a věděl jsem, na jakém místě jsem v jejím žebříčku hodnot.

„Proč to udělala? Musela vědět, že ho chytíš,“ zamumlala Emily a já ji vzal do náruče.

„Už jsem ti říkal, že Bella je zvláštní.“

„Kam běžíš?“ zeptala se, když jsem se dal do zběsilého běhu. Musel jsem je dohnat, ale nechal jsem je jít první, kdyby se tam uvnitř něco pokazilo. Zbabělé, ale já tu nejsem proto, abych si hrál na hrdinu. Jsme nepřátelé… Teď už vážně.

„Po Bellině pachu. Souřadnice znát nemusím. Emily, podívej,“ řekl jsem a zdvihnul ruku, abych ukázal na vytékající lávu do moře.

„Panebože. Je to, to co si myslím?“ To, jak jsem tu scenérii viděl z téhle dálky, bych přirovnal k tomu, jak by to viděl člověk, kdyby stá přímo u toho.

„Ano. Kilauea a její nezastavitelný proud. Je to jedna z nejaktivnějších sopek na světě. Myslel jsem, že to bude ona… Ale Hank na to nakonec přišel.“

„Edwarde, že tohle Hank přežije?“ zeptala se a z jejího hlasu čišel strach o nevinného člověka.

„Budu se snažit.“ Povzdechla si a já nasál všudypřítomný sopečný prach, když jsem běžel lesem. Nebyl jsem z Havaje a jeho fantastických druhů rostlin nijak zvlášť odvázaný, protože já už toho viděl za svůj život spoustu, ale Emily žasla. Pořád nevěřícně lapala po vzduchu a já bych si přál, abychom se mohli zastavit a já jí mohl všechno ukázat. Ale nebyl čas. Nepřijeli jsme na dovolenou.

„Emily, já to cítím. Tohle je ono. Tady se to stane. Když všechno dobře dopadne, zajistil jsem všechno potřebné. Doklady, peníze. Všechno najdeš v té tašce,“ řekl jsem a poukázal tím na její tašku, co měla přes rameno. Byl v ní klíč ke všemu. Včetně bezedných účtů po celém světě.

Začal jsem stoupat bez námahy směrem k vrcholu a slyšel, jak to pod povrchem vře. Poprvé v životě jsem byl na místě, kde bych mohl bez cizího přičinění přijít o život. Zvláštní. Proč všichni upíři, kteří chtějí spáchat sebevraždu, nejezdí sem? Je to tak jednoduché… Jen stačí skočit. Možná, že se báli smrti v horké lávě, protože si pamatovali bolest při přeměně, která jistě nebyla o nic míň žhavá.

Po chvíli, kdy se Emily už třásla zimou, protože jsme byli dost vysoko, jsem se zastavil před nově vytvořeným tunelem.

„Miluju tě,“ řekl jsem těsně předtím, než jsem vykročil nohou dovnitř. Ale prudce mi trhla rukou a já se zastavil.

„Edwarde, víš, jak mi vždycky říkáš, že ty svět upíříma očima vidíš jinak?“ zeptala se a já nechápavě přikývnul. „Tak se podívej. Je to naposled,“ řekla a já málem dopadnul na kolena, když jsem si uvědomil drtivou sílu jejích slov. Pustil jsem ji a otočil se na patě. Díval jsem se na krystalicky jasný svět. Duhu a její osmou barvu – pro lidi neviditelnou. Na nekonečný oceán a jeho modrou záři. Poslouchal jsem až sem vlny, jak narážejí do útesů. Jásot a obdiv lidí, když spatřili krásy Havaje. Štěbetající zvěř a proudění lávy. Slunce, do kterého jsem se mohl bez obav podívat, a husté stromy. Vybral jsem si jeden miniaturní lístek a zaměřil se na něj. Dalo by se to přirovnat k přiblížení jako u fotoaparátu. Byla to taková nádherná symfonie neuvěřitelných věcí, co zůstávaly lidským očím a uším skryty. Jako poslední jsem se zaměřil na myšlenky… Ty hlasy bez zabarvení a zábran v mé hlavě.

„Nádhera,“ šeptnul jsem a cítil, že kdybych mohl plakat, tak to udělám. Emily mě chytila na ruku a dívala se se mnou.

„Jsi si jistý, že to chceš udělat?“ Ignoroval jsem její otázku a otočil se od toho světa k jeho středu.

„Tohle je ale větší nádhera.“ Usmála se a já přivoněl k jejímu zápěstí. Krk mi stravovaly dravé plameny a já je vítal. Je to naposled. Vkročil jsem do temnoty a nechal za sebou denní světlo.

Bella

„Hanku, nedívej se,“ zasyčela jsem, když jsem položila omráčeného chlapce na zem. Hank k němu pořád kmital očima a přišlo mi, že se tu každou chvíli pozvrací. Byl celý zelený, ale čelo měl orosené kvůli – pro něj – příšernému horku. Vedle nás kvílela propast, ze které vycházely sopečné plyny. Tahle jeskyně byla jasně dílem upíra nebo něčeho podobného. Stěny byly dokonale opracované a na dotek hladké i pro mě. V centru byl položený černý… vypadalo to jako oltář. Černá deska s rubíny po stranách. Cítila jsem zvláštní sílu té desky a jako v mrákotách poklekla.

„Bello, co to děláš?“ zeptal se zmateně Hank, ale já už se skloněnou hlavou hleděla do země. Nevěděla jsem pořádně, proč to dělám, ale prostě jsem musela. Ta deska to chtěla…

„Hanku, já nevím. Neovládám svoje tělo,“ přiznala jsem tiše a zírala na černý, lesklý povrch.

„Můžeš se aspoň trochu hýbat?“ zeptal se v panice.

„Nevím… Počkej,“ řekla jsem a zkusila se zvednout. Bylo to příšerné a nešlo to. Tak jsem se aspoň pokusila lézt po čtyřech. „Fajn, nějak to zvládnu. Co mám dělat teď?“ Hank se začal přehrabovat podle zvuku v nějakých papírech. Netušila jsem, kde je Edward, a proto jsem to musela udělat, co nejrychleji. Divila jsem se, že tu ještě není a nebojuje… Bylo to divné. Něco ho muselo zdržet.  Že by snad ten granát? To je pitomost. Stihnul by ještě uběhnout několik kilometrů, než by vybuchnul.

„Lidská krev – což…. Což je on,“ řekl roztřeseně a polknul. Musela jsem mít oči sklopené, takže jsem na Hanka neviděla, ale bylo mi jasné, kdo je tu on… Po kolenou jsem se plazila k lidským, bezvládným nohám. Chytila jsem ho za kotníky a byla vděčná za to, že mám stále stejnou sílu. Jen jsem prostě byla na kolenou – tam, kam vlastně monstra, jako já, patřily. Dotáhla jsem toho asi devatenáctiletého kluka k desce. Když jsem se jí dotkla rukou, naplnil mě pocit poznání a respektu. To bylo ono. ShanShu. Tři sta let a mám to pod rukama. Už nebylo pochyb, že jsme to našli. Cítila jsem to. Neuvěřitelné.

Dolezla jsem do středu a toho chlapce tam položila.

„Zavři oči, Hanku,“ zašeptala jsem. „A děkuju za všechno. Víš, co máš dělat, až se… probudím.“ Zmocnil se mě strach, když jsem si uvědomila, že bude následovat přeměna. Možná ještě bolestivější než z člověka na upíra. Bolest je přece další daň.

Roztáhla jsem ústa a rty stáhla ze zubů. S posledním vrčením jsem se zabořila zuby do měkkého krku mé oběti. Krev se mi začala rozlévat do těla a já na pár sekund zapomněla na to, co se bude dít. Sála jsem a cítila pramínky horké tekutiny, jak mi stékají po těle. Teď… Už to musí začít. Napínala jsem tělo v očekávání a ovíjela mě euforie. Konečně se mi to podařilo. Jenže pak mě nikdo chytil za nohu a jediné, co jsem viděla, byla do běla rozžhavená skála, jejímž směrem jsem letěla. Náhle jsem změnila směr, když jsem přepadla přes okraj propasti. V poslední sekundě jsem vrazila ruku do kamene a tím zabránila svému tělu, aby se uškvařilo v kotli magmatu.

„Bello!“ zavřeštěl Hank. Podívala jsem se dolů na bublající povrch vařící se lávy. Na některých místech praskal a sršel tak malé ohníčky. Vyšvihla jsem se nahoru a spatřila Edwarda, jak sedí uprostřed desky a v náruči má Emily. Mysl se mi rozběhla na plné obrátky. Nechápala jsem, proč se chystá očividně nakrmit z Emily. Nebyla to náhodou láska jeho existence? Důvod toho, proč se chtěl vzdát upířího života? Chtěla jsem se k němu rozběhnout a srazit ho, ale jakmile jsem se dostala do těsné blízkosti desky, znovu jsem padla na kolena. Zavrčela jsem a podlaha v jeskyni se rozvibrovala.

„Promiň, Bello,“ řekl Edward a já se na něj ani nemohla podívat, protože jsem měla hlavu ohnutou k zemi.

„Proč chceš vysát ji?“ zeptala jsem se, abych si ušetřila čas a během toho se sunula k němu.

„Protože je tu něco, co se mi povedlo před týdnem utajit. Já přišel na upíří jazyk. Rozumím mu. Víš, proč ti byla krev toho kluka k ničemu?“ zeptal se a já jen hluboce vrčela. Ten parchant! „Protože na oltáři musíš vysát krev člověka, na kterém ti v životě záleží nejvíc,“ vysvětlil a já suše polkla. Člověk, na kterém mi záleží nejvíc… Hank.

„Jenže to není všechno,“ dodal a já znovu zavrčela. Proklínala jsem ho. Celou dobu jsem si myslela, že jsem přece jenom napřed, ale on mě jen vodil za nos. Stále jsem se sunula kousek po kousíčku po kamenné podlaze. „Aby si dokázala svojí lidskost – že se dá vůbec zhmotnit do lidského těla – musíš ho kousnout, ale nezabít nebo proměnit.“ Zastavila jsem se a prsty zaryla do horkého kamene pode mnou.

„Lžeš!“ obvinila jsem ho a sama sebe přesvědčovala, že opravdu lže. Jenže to najednou dávalo smysl… To proto se mu Emily nebrání. To proto k tomu svolila. Protože ví, že on to dokáže. Kousne ji, pak odolá, a bude sát bez toho, aniž by jí pouštěl do organismu jed – vytáhne z rány zuby… Mezitím vysaje i jed, který tam proniknul, když ji nakousnul. To bych v životě nedokázala… Nedokázala bych přestat, natož se ještě odtáhnout a pak sát dál… Nemožné. Kdybych mohla propuknout v pláč, tak to udělám, protože celé moje nitro se rozpadalo. Jsem tak nelidská, že ze mě člověk být nemůže. To Edward je ten, který se jím má stát.

Když jsem slyšela mlaskavý zvuk a trhání kůže, tváří jsem se zhroutila k zemi a stočila se do klubíčka jako zraněné štěně.

Všechno ztratilo smysl.

Kapitoly mi teď už půjdou od ruky. Nebudu je už psát týden a déle. Takže očekávejte brzy další kapitolu.

Děkuju za hlasy v nej povídce. Deváté místo je nádherné. Děkuju.

A co vám řeknu k téhle kapitole? Nic. Brzo se všechno dozvíte.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 10. kapitola: