Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Setkání s osudem - 3. kapitola - Chamtivost

3


Setkání s osudem - 3. kapitola - ChamtivostKomedianti dojeli do Volterry. Co je tam čeká? Bohatství, úspěch, sláva... nebo ne?

Kapitola 3.    Chamtivost

Esme si připnula do vlasů poslední z růží, které jí odpoledne odněkud přinesl Mario, a zakázala si přemýšlet o tom, ze které zahrady je ukradl. Roztřásla volány červené sukně a marně se snažila popotáhnout si výstřih nahoru. Tyhle šaty neměla ráda, ukazovaly víc, než jí bylo příjemné, ale chápala, že k tomu tanci to patří. A mělo to úspěch, obecenstvo (hlavně mužské) bylo znovu a znovu strháváno žhavými španělskými tanečními rytmy, klapotem kastanět, vířením sukně, hlubokými hrdelními hlasy Pabla a Manuela, tleskáním a dupáním v synkopách rytmu flamenca. Ať to byla bulería nebo fandango, co tančila, v hlavě jí zněla slova Carmen, která ji cepovala a učila už jako malou holčičku.

„Jsi královna a každý to musí poznat. Ukaž jim, co chtějí, předveď, zač stojíš. Pohyby paží jako let orla, ruce a prsty musí být jako třepot křídel holubice, šíje jako labuť, ňadra zvednutá jako rohy býka v aréně. Vžij se do toho, hlavu hrdě vzhůru, vzhůru!“ Opakovala slova, která sama slýchala od matky a ta zase od své, umění tance se předávalo mezi ženami z komediantských vozů od generace ke generaci. Carmen na Esmeraldu žárlila, to ano, ale nebyla natolik hloupá, aby nevěděla, že stárne, a že peníze budou potřebovat stále. Naučila Esme poctivě všechno, co uměla, ale Esmeralda k tomu přidala něco navíc; zatímco tanec Carmen byl lascívní a působil lacině, její tanec s nádechem nevinnosti a hrdé krásy otvíral váčky s mincemi ještě snadněji – nedostávala se mužům do poklopců, ale do srdce. A zatímco na Carmen zapomínali ve chvíli, kdy jim zmizela z očí, obraz Esme jim zůstával vypálený ve vzpomínkách mnohdy až do smrti.

Esme si navlékla na palce kastaněty a vyšla z vozu. Zůstala stát ve stínu a čekala. Na loučemi osvětleném prostranství na laně upevněném mezi dvěma vztyčenými sloupy přecházel Mario. Měl zavázané oči. Jeho handicap, fakt, že se stále ještě nedokázal podívat do hloubky pod sebou, měl nečekaně příznivý účinek. Lidé si mysleli, že je to schválně. Nechápali, jak někdo může po laně chodit s otevřenýma očima, i když na cestu vidí, a šátek přes oči jim připadal jako vrcholné umění. Carmen to došlo hned první večer a naléhala na Manuela, aby Maria donutil poprvé lano přejít bez šátku a až napodruhé si oči zavázat. Měla pocit, že to bude mít na obecenstvo větší účinek. Bude to vypadat jako stupňované umění, jako bonus navíc – a za ten se platí. Když to však Mario poprvé uslyšel, roztřásl se strachy a Manuel stál tentokrát při něm.

„Nech ho být, Carmen. Až získá jistotu, můžem to pak změnit. Zatím jsem rád, že se vůbec odvážil. Už jsem ani nedoufal, že by to kdy dokázal.“

Carmen tedy zmlkla, ale v očích jí svítilo zklamání a bylo na ní vidět, že to tak nenechá a brzy s tím přijde znovu.

Mario seskočil z lana a sklidil zasloužený potlesk. Širokým gestem stáhl z očí uvázaný šátek a při hlubokých úklonách na všechny strany jím zametal zem jako kavalír kloboukem. Pak odběhl stranou a na řadu přišla Esme. Pomalým krokem došla doprostřed prostranství, ladně zvedla ruce s kastanětami a zaujala pózu. Zazněla Manuelova kytara, Pablovo tleskání i jejich dvojhlasný zpěv a Esme se dala do tance.

Její prsty rozezněly kastaněty a jejich klapot rozehříval krev a strhával i obecenstvo k tleskání, výkřikům a dupání do rytmu. Esme nesla hlavu hrdě, ramena  a hruď se jí skoro nepohnula, s míhajícími se prsty kontrastovaly ladné a pomalé pohyby paží, střídané prudkými zdvihy v závěru frází. Rudá sukně s volány vířila, nohy se míhaly a mezi rozevlátými záhyby látka se občas dala zahlédnout jejich bílá krása. Diváci byli okouzleni a bez dechu sledovali pro ně nezvyklý tanec; strhující podívaná je zcela zaujala.

Ale Esme dnes netančila pro ně. Její tanec patřil tomu, který stál ve stínu opodál, který den co den přicházel na představení a vždycky nechával štědrý obnos jako ocenění jejich umění; tomu, s jehož zlatýma očima se setkávala večer co večer, a lapená v síti jeho zářícího pohledu jako můra v ohni loučí nedokázala vnímat oči ostatních. Každý večer vyhlížela jeho zlatovlasou hlavu s mírným úsměvem ve tváři a zatím ji vždycky našla, a pak usínala podivně rozechvělá, když se jí obrázek toho mladíka v srdci mísil s výjevem, kdy ho poprvé spatřila tehdy v lese nad tělem padlé laně. Vyvolával v ní mrazení – nejasný pocit strachu, který si neuměla vysvětlit, byl však zaháněn okouzlením. Něco ji k tomu muži vábilo a ona si nebyla jistá, co to je. Jedním si však jistá byla. Chtěla ho poznat blíž, slyšet jeho hlas, pohladit jeho tvář a možná i víc…

Dotančila, zrudlá ve tváři se zadýchaně uklonila a Mario už obcházel kolemstojící obecenstvo a do nastavené tamburíny cinkaly mince. Ale to už Pablo zavířil virblem na bubínek, Esme sundala z rukou kastaněty a přihodila je Mariovi do tamburíny mezi peníze. Pak přistoupila k dřevěné desce, postranici sundané z jejich vozu a vztyčené na okraji plácku, kterou osvětlovalo několik loučí. Postavila se zády k ní, roztáhla ruce a přitiskla se na ni, hlavu hrdě vztyčenou a ve tváři půvabný úsměv. Nebála se, tohle číslo Manuel ovládal bravurně a měli ho spolehlivě nacvičené.

Manuel se postavil několik metrů od ní, v levé ruce kytici blýskajících se čepelí z damascénské oceli. Tyhle vrhací nože, dokonale vyvážené, byly jeho nejcennějším majetkem. Do pravé ruky vzal jednu z nich za špičku čepele, rozpřáhl se a diváci zahučeli v údivu a slastném zděšení, když se dýka v letu zablýskla v záři loučí a vzápětí zadrnčela zabodnutá ve dřevě těsně vedle Esmeradlina pasu. A už létaly vzduchem další a další, obkreslovaly její siluetu směrem nahoru, až zasvištěl poslední nůž a zabodl se nad její hlavou, kde se ještě chvíli chvěl, zatímco Manuel s Esme se klaněli v ohlušujícím potlesku a Carmen zatím vytahovala nože z desky. Pro obecenstvo měla na tváři strnulý úsměv, ale v očích jí blýskala zloba a uvnitř ní to vřelo – ještě nedávno byly jejich role obrácené, to ona se klaněla obecenstvu a sklízela ovace, než ji věk a vadnoucí krása odsoudily do role pouhé pomocnice.

Byla dost dobrá herečka, aby na sobě nedala znát zlost, která v ní bublala. Na Manuela, který ji odstavil, na syna, který se podle jejího názoru nepovedl; byl příliš poctivý a příliš měkký, nehodil se pro drsný komediantský život. Nikdo si nevšiml, že v její pokřivené žárlivé mysli začala nad zdravým rozumem vítězit pomsta a chamtivost. V hlavě se jí zrodil plán.

Představení skončilo. Poslední úklony, poslední úsměvy, poslední pohled na světlovlasého neznámého. Odcházel jako vždy mezi posledními, ale tentokrát otálel ještě déle, jako by zaváhal, jestli přijít blíž. Esme stydlivě sklopila zrak a vzápětí si vysloužila štulec od Carmen, která si výměny pohledů mezi nimi všimla a teď zasyčela: „Co se stydíš, ty huso! Líbíš se mu a za tvůj půvab by rád vyklopil víc než za celé představení!“ A mladík, jako by to slyšel, se najednou zarazil, otočil se a zmizel v temných uličkách pod palácem. Carmen ještě chvíli nadávala, pak ale poodešla za Manuelem a něco mu začala náruživě vysvětlovat, Manuel se mračil čím dál víc a nakonec ji definitivně zarazil.

„Ne, Carmencita. S Esme nám to představení vynáší víc. Nezáleží na tom, že svoje přednosti nenastrkuje obecenstvu pod nos jako ty. Časem se to naučí.“ Otočil se a s Pablem začali zhášet louče kolem plácku, sbírali je a ukládali vedle vozu. Esme zalezla dovnitř, aby se odstrojila, a zároveň s ní tam vklouzl Mario s náručí plnou otcových nožů, aby je uklidil.

„Poslyš, Mario,“ řekla, když si z uzlu vlasů sundávala růže, „kdes vzal ty květiny? Říkala jsem ti už kolikrát, abys nekradl.“

„Ale já je neukrad,“ hájil se klučina, oči čisté jak studánky. „Dal mi je pro tebe ten pán.“

„Pán? Který? Víš, že nechci přijímat dary! Někteří si pak myslí, že si mě tím koupí!“

„Ale on nic nechtěl,“ vylekaně opáčil Mario. „Já mu říkal, že se s ním nesejdeš, ale on, že prý to nevadí, že jen chce darovat kráse krásu!“

Esme ztuhla a zadívala se Mariovi do očí. Viděla, že nelže. „Který pán?“ hlesla, ale tušila odpověď, a když ta vzápětí přišla, srdce se jí rozbušilo bláznivou radostí.

„Ten světlovlasý, Esme. Ten, co se na nás chodí koukat každý večer."

xxxx

„Zase ses byl dívat na tu šmíru, Carlisle?“ zeptal se posměšně Aro. Nechápal, co jeho chráněnce vede ke každodenním návštěvám těch komediantů. Takových už ve Volteře viděli, co na nich může být zvláštního?

Carlisle se jen usmál a přikývl. „Tihle jsou jiní, Aro. Malý kluk a chodí po provaze se zavázanýma očima a na zemi předvádí úžasnou akrobacii. Jejich pricipál nejen že je šikovný žonglér, ale je i přesný vrhač nožů. A ten tanec! Nemyslím si, že jsme tu kdy měli takovou tanečnici. Je jako oheň, tak krásná a svůdná, a přitom z ní čiší zvláštní nevinnost.“ Zamlčel, že právě tohle je to, co ho k návštěvám vábí, že to je ta dívka, kterou už potkal v lese a od té doby má její obraz stále před očima, a zoufale si přál, aby tentokrát Aro nezkoumal jeho myšlenky; sám se v nich sotva vyznal.

„Opravdu?“ zamyslel se Aro. „To bychom je možná měli pozvat do paláce. Vlastně už dlouho tu takové představení nebylo a v poslední době tu vládla trochu nuda. Alespoň se rozptýlíme. Neboj se,“ dodal s ironickým úsměvem, když viděl v Carlisleově tváři obavy, „víš, že našim hostům neubližujeme. Nakonec dostanou veřejné pozvání – bylo by divné, kdyby zmizeli. Zítra tam jdeš zase?“

Carlisle neochotně přikývl, nemohl se zbavit nepříjemného pocitu z toho, že by měl to krásné děvče přivést sem, kde se kdykoliv může stát něčí potravou.

„Vyřiď jim tedy, že je bratři Volturiovi zvou předvést své umění před dvorem, a pokud bude tak dobré, jak říkáš, budou bohatě odměněni. Nejsme skoupí, to přece víš.“

Carlisle znovu mlčky přikývl a pak rychle odešel. Nechtěl, aby si Aro jeho dobrozdání ověřoval pátráním v jeho mysli.

xxxx

Příštího večera, když se Esme strojila do šatů na vystoupení, uslyšela vedle vozu vzrušený Manuelův hlas.

„Dneska se musíme ukázat v nejlepším světle, každý musíte ze sebe vydat všechno. Je tu zase ten rubianco, blonďák, a představte si, je z paláce! Dostali jsme pozvání vystupovat před dvorem! Tak předveďte, co umíte!“

Zatrnulo v ní. Je urozený? To znamená, že mu ona nesahá ani po kotníky. No ovšem, mohlo ji to napadnout. Podle oblečení a peněz, které u nich nechával za podívanou, nebyl chudý. Ano, líbila se mu, ale takoví chudé holky jako je ona mají jen za hračky. Ale co čekala? Kočár s párem koní, vyznání lásky a svatbu? A vzápětí si uvědomila, že on po ní nikdy nic nechtěl. Jen se díval a usmíval. A poslal jí růže, už podruhé, sáhla si do vlasů na upevněný květ. Jak se utápěla ve svých zmatených myšlenkách, nevšimla si záblesku v očích Carmen, který ji měl varovat.

Představení probíhalo jako obvykle. Mariovy přemety a salta sklidily obvyklý potlesk, žonglování Pabla s Manuelem taky.  Ale když došlo na Mariovo nové číslo, stalo se, co nikdo nečekal.

Právě se chystal se zavázanýma očima vylézt po provaze s uzly na provazolezecké lano, když se k němu v poslední chvíli pohybem rychlým jako výpad zmije přitočila Carmen a strhla mu šátek z očí.

„Přejdeš bez něj. Jednou přejdeš bez něj a pak ti ho hodím,“ zasyčela a zmizela ve tmě mimo dosah loučí. Chlapec se zoufale zadíval na svého otce, ale ten, zaslepený touhou předvést co nejlepší představení, jen bradou kývl k lanu a vybídl ho, aby pokračoval. Když Mario vyšplhal nahoru a nejistě se postavil na lano, Esme si skousla ret a šeptala tichou motlitbu.

Sledovala jeho vyděšený pohled, vytřeštěné oči měřící hloubku pod ním, jeho ruce křečovitě roztažené ve snaze udržet rovnováhu, jeho třesoucí se kolena. Dostala hrozný strach a zároveň vztek; vztek na matku, která z chamtivosti riskuje zranění a možná život vlastního syna, o kterém dobře ví, že trpí závratí. Snažila se zachytit Mariův pohled, ten se ale nedíval na ni, jeho oči byly lapeny temnou hlubinou pod ním a nic jiného nevnímal.

„Mario!“ vykřikla a když se na ni podíval, pevně sevřela víčka. Pochopil to? Zdálo se, že ano. Zavřel oči a udělal první krok. Nohy se mu třásly, kymácel se, rukama se zoufale snažil vyrovnat výkyvy nohou; další krok a další. Dav kolem ani nedýchal, mnozí měli sevřené pěsti, oči přilepené k postavičce na laně. A pak se to stalo. Mariovi sklouzla noha, byl by to vyrovnal, ale nějaká žena zděšeně vyjekla a to ho vytrhlo ze soustředění. Otevřel oči, podíval se dolů a to byl konec. Ozval se mnohohlasý výkřik davu, někteří se vrhli dopředu, aby ho chytili, ale to už dopadl na zem a zůstal ležet jako zhroucená hromádka šatů a vlasů.

Esme se k němu rozběhla, prodírala se davem, a když ho před sebou uviděla, rychle si k němu klekla. Ležel na boku, nohy podivně zkroucené, tvářičku bledou, z rozraženého čela mu tekla krev, ale byl při vědomí a bolestně se kousal do rtu, aby nekřičel.

„Mario, co je ti? Co tě bolí?“ vyptávala se ho, a to už se k němu shýbal i Manuel s Pablem, aby ho zvedli a odnesli.

„Nehýbejte s ním!“ ozval se najednou tichý, melodický, ale autoritativní hlas. „Může mít zraněnou páteř. Jsem lékař, dovolíte, abych se na něj podíval?“

Esme vzhédla a viděla, jak se k nim sklání ten, na nějž už několik dní myslí skoro bez ustání.

„Jmenuji se Carlisle Cullen,“ představil se a poklekl vedle ní.

xxxx

Esme stála vedle vozu a čekala. Uvnitř byl Carlisle s Manuelem, který poslouchal jeho verdikt ohledně Maria.

„Není to tak hrozné, jak jsem se obával, Manueli. Chlapec je potlučený, má vymknuté zápěstí a ránu na hlavě, taky se do ní pořádně uhodil a bude ho několik dní bolet. Udržte ho v klidu, kdyby zvracel, dávejte mu napít, na pohmožděniny a hlavu přikládejte studené obklady. Zápěstí jsem mu srovnal a ovázal – má přiloženou dlahu, nesundávajte ji nejméně dva týdny. Přijdu se na něj podívat, jestli dovolíte.“

Esme se tak ulevilo, že už ani nevnímala mnohomluvné Manuelovy díky. Pak oba muži vyšli z vozu a rozloučili se. Manuel se vydal uklidit po přerušeném představení a Carlisle se obrátil k odchodu. Rozhodla se.

„Doktore!“ zavolala tiše a on se otočil.

„Carlisle,“ opravil ji a jeho tvář rozzářil hřejivý úsměv.

Popošla k němu. „Jak vám mohu poděkovat?“ zeptala se a upřela na něj pohled svých měkkých hnědých očí.

„Není třeba díků. Jen zůstaňte, jaká jste, slečno…“ tázavě se na ni zadíval.

„Esme,“ hlesla a zčervenala.

„Esme,“ zopakoval po ní tiše, pak vztáhl ruku a jemně ji hřbetem ruky pohladil po líčku. Pak se otočil a rychle odešel.

A Esme tam stála, v zádech ji mrazilo, a na tváři ještě dlouho cítila jeho ledový dotek.

Předchozí * Shrnutí *   Další


Tak, vážení čtenáři, přesto, že to činím nerada a je mi to z duše protivné, prosím o komentáře. Jakékoliv, kritické, pochvalné, nebo jen smajlíky... Chtěla bych vědět, že to čtete, a ne že 100 lidí otevřelo tuhle stránku omylem a hned ji zase zavřelo... Z počtu zobrazení není poznat, jestli jste to četli nebo ne, nemám zpětnou vazbu a nejsem si jistá, jestli vůbec stojíte o pokračování. Předem všem děkuji!



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Setkání s osudem - 3. kapitola - Chamtivost:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!