Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry navždy (?) 20. kapitola - Zdravotní obtíže

28.08.2015 (15:00) • AliceCullen999 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1969×

Damon:

„Damone?“ špitla nesměle Bella.

„Ano, zlatíčko?“ zavrněl jsem a znovu ji trochu povískal ve vlasech. Bella se trhaně nadechla, než začala mluvit:

„Řekni mi něco o tvé minulosti.“ Jedna věta. Jediná věta stačila, abych ztuhnul a napjal se. Nikdy jsem s tím neměl problém. Když jsem jenom pomyslel na to, jak jí vyprávím o vší té krvi a všech těch ženách, co mi ji výměnou za mě dávaly, chtělo se mi zvracet.

„Proč?“ zeptal jsem se, hlas stejně napjatý jako moje svaly. Bella se nadechla a trochu uvolnila – ani jsem si nevšiml, že se taky napjala. Zkusil jsem se uvolnit, aby to měla jednodušší, ale nepodařilo se.

„Protože toho o tobě vím strašně málo,“ povzdechla si… smutně? Mrzelo ji, že toho o mně ví málo? „A trochu mě to trápí. Je ti… skoro sto padesát let, nebo tak nějak. A i tak znám jenom jednu nebo dvě historky z celého toho života.“

„Protože můj život nikdy nebyl moc zábavný,“ pokrčil jsem rameny. Bella se suše zasmála.

„Oba víme, že teď kecáš,“ řekla potichu. Je na nic, že pozná, když lžu. To se mi nelíbí. „Tvůj život byl zábavný. Je. Ty bys mohl být definice slova zábava.“

„Jo, ale oba si pod slovem zábava představujeme něco jiného, víš?“ zašeptal jsem kysele. Bella ztichla. Skvěle, ty idiote. Vyděsils ji. A to jsi ještě nezačal s těma ženskýma.

„Určitě se v nějakém bodě shodneme,“ páčila ze sebe těžce. „Chodíme spolu. To něco znamená, ne?“

„Bello, ty víš, že jsem nikdy nebyl dobrý člověk.“ Nebo upír. „Já nejsem ten hodnej. To je Stefan. Ale když jsem s tebou… Chci být ten hodnej. Chci si tě zasloužit. A ty… Nepotřebuješ vědět, jak moc špatný jsem vždycky byl.“ Lezlo to ze mě jako z chlupaté deky. No, není se čemu divit. Vždyť jsem ten zlej. Je divný, že teď najednou říkám, že se chci polepšit.

„Ale ano,“ vyhrkla hádavě. „Potřebuju! Každý má za sebou minulost, kterou by nejradši neměl. Ale to přece neznamená, že se jí vzdá. Asi tam byly chyby a rozhodnutí, které bychom radši neudělali, ale všechno to byly naše chyby a naše rozhodnutí. A patří to k nám. A proto to potřebuju vědět.“

„Když to budeš vědět, možná ode mě utečeš,“ varoval jsem ji pomalu.

„Já? To si fakt myslíš?“ odfrkla si. „Vždyť chodím s upírem, proboha! Okolí mě za to odsuzuje a Bonnie by mě nejradši zavřela do rakve společně s tebou. Fakt si myslíš, že uteču?“ Rozpačitě jsem se zasmál. Jo, ale to nevíš, že větší část života jsem prožil divokým sexem s lidskými holkami, kterým nevadilo, když jsem je párkrát kousnul.

„Tak fajn,“ pousmál jsem se a hrabal se ve vzpomínkách po něčem míň radikálním. Lidský život, třeba? „Bylo to jednoho podzimního večera…“

„Počkej, počkej, počkej!“ skočila mi do řeči a v gestu zvedla ruku směrem k mojí puse. „Když jsem říkala, že chci, abys mi vyprávěl o své minulosti, nemyslela jsem to tak, že budeš vykrádat knížky!“

„Hele!“ zasmál jsem se tiše. „Chtěla jsi vyprávění, tak to bude vyprávění se vším všudy. I s podzimním večerem.“ Bella se zasmála a ten zvuk mě jemně pohladil na mysli. Směje se. To je dobře.

„Takže,“ řekl jsem, připravený ji pokárat, když mě zase přeruší. „Bylo to v jeden krásný, podzimní večer. Ale pro mě vůbec nebyl krásný.“

(Flashback)

„Damone!“ zavolal jeho otec. Černovlasý mladík protočil své modré oči. To poslední, co chtěl, byl složitý výklad o tom, že jakožto nejstarší syn musí mít natolik rozumu, aby zůstal doma a zaujal jeho místo. A ještě méně si přál natolik rozumu skutečně mít a tvrdnout v Mystic Falls jako jeho otec. Jeho boty byly toulavé – doma v Mystic Falls ho nikdy nic nedrželo. Možná tak jeho mladší bratr Stefan, ale ten mu řekl, že chce zůstat doma a on může jít. Samozřejmě že nechtěl zůstat v Mystic Falls. Jen nebyl tak sobecký jako jeho bratr a chtěl udělat otci radost. Samozřejmě, Damon věděl, že by jeho bratr raději, než aby zůstal v Mystic Falls, odjel někam daleko na studium. Chtěl být buď doktorem, nebo spisovatelem – což ostatně dokazovalo i to, že si odmalička vedl deník. Ale Stefan byl vždycky velmi nesobecký a mučednický typ člověka. Proto zůstal doma, zatímco Damon šel do armády a bojoval po boku Jihu proti Severu. Ale teď, když přijel na návštěvu za bratrem, se jeho otec neustále snažil udržet ho zde.

Povzdechl si. Ještě jednou se podíval na malé jezero. Tady se poprvé setkal se slečnou Rebekou.

Rebekah… Ano, to byla opravdu kouzelná dáma. Chudinka bez rodiny. Ale ona to zvládala docela dobře. Byla veselá a dokázala mu zvednout náladu. Byla tisíckrát lepší důvod, proč by měl zůstat, než jeho otec a jeho povinnosti. Ne. Zatřepal hlavou. Teď na to myslet nebude. Vždyť slečna Rebekah je… bohatá. Ta si jednou vezme bohatého měšťana, kterému dá syna a zestárne s ním. Není to žena pro něj.

Mladík se otočil na patě a rozběhl se k malému domu, kde jeho bratr s otcem pobývali.

„Ano, otče?“ oslovil ho, když došel k verandě. Jeho otec seděl na druhém schodě. Pobídnul ho, aby se posadil k němu. Damon se po chvíli váhavě posadil na stejný schod jako jeho otec.

„Damone,“ začal pan Salvatore váhavě. „Je opravdu… obdivuhodné, co pro naši vlast děláš. Sám víš, jaký respekt chovám k mužům, kteří riskují své životy pro jiné. Zvláště pro naši vlast. Nicméně, okolnosti vyžadují, abys tu zůstal.“

„O tomhle jsme už mluvili, otče,“ povzdechl si Damon a snažil se zachovat klidný tón. A podařilo se mu to. „Stefan sám říkal, že se tu o to dokáže postarat sám. A já mu plně důvěřuji. Určitě se dokáže postarat lépe než já – nerad to přiznávám, ale je chytřejší než já.“ Damon se pousmál. Ano. To byl. Jeho bratr byl vždycky chytřejší, co se týká školních předmětů. Ale Damon byl vždycky chytřejší, co se týkalo života. Kvůli tomu, že cestoval. Naučil Stefana hrát fotbal. Naučil ho už tolik věcí… Ale kdykoli jeho bratr začal mluvit o ekonomice či biologii, Damon mohl jen zírat s očima velkýma jako dva talíře a s ústy otevřenými, že byste mu viděli až do žaludku. Bylo smutné, že přes to všechno jeho bratr zůstane v malém městečku. S tímhle by mohl dobýt i velká města jako Atlanta, New Orleans nebo Chicago. Věčná škoda…

„Nejde o tohle, Damone,“ zahleděl se Giuseppe Salvatore do dálky, do nedalekého lesa. „Víš, existují tu bytosti… věci… o kterých nikdo neví. Věci, které jsou zkrátka příliš děsivé a příliš temné.“

„O čem to mluvíš, otče?“ nakrčil Damon čelo. Nerozuměl ani slovu, které vyšlo z úst jeho otce. A to bylo zvláštní. Jeho otec nikdy nechodil okolo horké kaše. Mluvil narovinu. Ale teď? Teď tu záležitost obcházel a vypadal, jako by váhal, jestli o tom má mluvit.

Damonův otec se odmlčel a chvíli jen hleděl do temného lesa, jehož vrcholky stromu západ slunce barvil do červena.

„Musíš mi slíbit, že o tom nikomu neřekneš, synu,“ ztišil svůj hlas. Pak k němu otočil svou hlavu. „V tomto městě dochází stále více ke krvavým, zvířecím, útokům.“

„Ano, slyšel jsem o tom. Je to hrozné,“ poznamenal Damon.

„Ano, to je,“ potvrdil jeho otec stále tichým hlasem. „A to ještě hroznější než si myslíš. Útoky zvířat jsou totiž jen zástěrky pro ostatní. Ale my, zakladatelé, stejně známe pravdu.“

„To jakože šerif Forbes maskuje nějakého vraha?“ nechápal Damon. Vzmáhal se v něm hněv. Jeho otec maskuje vraha a navíc ví, kdo to je? To je… urážka jeho jména! „O jaké pravdě to mluvíš?“

„Damone,“ začal opatrně jeho otec, hlasem snad ještě tišším než předtím. „Ty útoky nemají na svědomí zvířata, nýbrž upíři.“

„Co to tu říkáš?“ Damon ztuhl. Tímto ho jeho otec překvapil. „Zbláznil ses? Upíři neexistují. Jsou to jen povídačky, kterými se straší malé děti.“

„Rád bych to řekl, ale není to pravda,“ zavrtěl bezradně jeho otec hlavou. „Opravdu na ty lidi útočí upíři. Zakladatelé založili Radu, která pracuje na tom, aby se našel jejich úkryt. Jonathan Gilbert tvrdí, že dokáže sestrojit kompas, co ukáže na upíry. Ovšem, já nevím, jak dlouho tu ještě budu. Proto ti to říkám. Kdybych zemřel dřív, než se to uskuteční… Chci, abys to dokončil za mě.“

„Jsi blázen, otče,“ zakroutil Damon hlavou. Když tu byl minule, jeho otec mluvil o Jonathanovi Gilbertovi jako o bláznovi. Ale teď o něm mluví jako o Spasiteli! To je zvrácené. Radši odejde.

Damon se zvedl k odchodu.

„Damone, prosím,“ zavolal za ním ještě pan Salvatore. „Popřemýšlej o tom!“

Damon ho nevnímal. Mířil za dům. Do domku pro hosty. Zde se totiž zdržovala slečna Rebekah. A jestli teď něco Damon potřebuje, tak ji.

Damon ani nezaklepal, jen otevřel dveře. Už u slečny Rebeky byl. A byla to úžasná noc. A Rebekah mu řekla, že za ní může kdykoli přijít. Vždycky ho bude očekávat. A lépe být nevychovaný, než bláznivý jako jeho otec. Ale ve chvíli, kdy otevřel dveře, ztuhl.

Slečna Rebekah tam skutečně byla. Její hlava byla položená na krku nějaké dívky, kterou již párkrát zahlédl ve městě. Laškovně na něj mrkala a on jí mrkání oplácel, byl tu něco jako celebrita. A měl pocit, že s ním ta dívka chodívala do školy, když byl mladší. Rebekah zvedla hlavu a střetla se s mladíkovým pohledem. Ústa měla od krve, černé žilky okolo očí a tesáky ukazovaly, co ve skutečnosti je. Dívka měla na krku dvě malé ranky, ze kterých vytékala krev.

„Damone!“ zvolala Rebekah zděšeně. Damon si byl vědom, jak vypadá. Vykulené oči, ústa dokořán a obličej ztrhaný bolestí a poznáním. Kroutil se mu žaludek ze vší té krve a krutosti. Tohle nemůže být pravda. To je šílené. Copak už Damon taky blázní tak, jako jeho otec?

„Takže to je pravda?“ zeptal se jí hysterickým hlasem a polkl. Nejradši by se napil vody, v ústech mu vyschlo. Rychle ale myšlenku na pití zapudil. Třeba umí ty potvory číst myšlenky a slečna by mu nabídla k napití dívčin krk… to by už jeho žaludek vážně nevydržel a asi by se trošku vyprázdnil.

„Damone.“ Položila Rebekah dívku na postel a vyšla k němu. Damon ustoupil.

„Tak je?“ naléhal.

„Pojď, promluvíme si o tom uvnitř,“ přemlouvala ho Rebekah.

„Já nemůžu,“ zavrtěl hlavou stále se stejnou hysterií. Opět o krok ustoupil. Jak chtěl předtím být jí nablízku, teď od ní chtěl utéct tak daleko, jak jen by bylo možné.

„Prosím.“ Když pohlédl do očí slečny Rebeky, najednou nemohl říct ne. Její štěněčí pohled plný bolesti a samoty ho po chvíli napjatého ticha donutil, aby vešel dovnitř a zavřel dveře. Bylo zapotřebí vší jeho sebekontroly, aby ji neobjal a neřekl, že je všechno v pořádku.

„Je to pravda?“ zopakoval svou otázku s důrazem na každou slabiku. Rebekah uhnula pohledem. Takže ano. „Aha.“

„Ale není to tak, jak si myslíš,“ ujišťovala ho. „Já za to nemohla. Nevybrala jsem si tenhle život. A nezabíjím. Beru si jen trošku, přísahám. Ta dívka… ona žije. Nedokázala bych ji zabít. Prosím, věř mi!“

„Jak můžu?“ zeptal se Damon. V jeho hlubokých, modrých očích se zračila obrovská bolest. Byl do Rebeky zamilován. A teď zjistil, že s ní nemůže být. Nejen kvůli společenským rozdílům – tfuj, k čertu s nimi! Ale ona byla démon. Nemůže přece být s démonem! To už si rovnou může koupit jízdenku rovnou do vroucích pekel. „Když jsi upír?“

„Víš, jaká jsem,“ připomněla mu tiše. „Já nejsem zlá. A… Mám tě vážně ráda. Nechci tě ztratit.“ Damon se opět zahleděl do jejích očí. Byly naprosto upřímné. Říkala pravdu. A upřímně? Ani on se od ní nechtěl držet dál. Tak je démonka. No a co? Ani on není svatý. Kdyby žil přesně podle Boha, asi by už dávno patřil do pekla. A když už to tak je, tak ať si to pořádně užije. Teď Bohu dá důvod, aby mohl přijít do pekla. Přešel pomalu k Rebece a setřel jí slzu z tváře. Pak ji jemně políbil.

„Aha,“ hlesla Bella. „Takže… tak ses dozvěděl o upírech?“

„Ano,“ potvrdil jsem opatrně.

„Ale… říkal jsi, že tě Rebekah neovlivňovala,“ pokračovala. „Ale tohle… To mi zní jako ovlivňování.“

„Jo, to všem,“ kývl jsem. „Ale neovlivňovala mě. Prostě to cítím. Už jsem ti říkal, že se vzpomínky po proměně vrátí. A taky začneš jinak uvažovat. Tak, jak bys uvažovala, kdybys nebyla ovlivněná. Já uvažoval pořád stejně. Miloval jsem ji, než mě začala štvát.“ Ach jo. Všichni myslí, přestává mě bavit to vysvětlovat pořád dokola. Rebekah není tak zlá, jak všichni říkají.

„A myslím, že i Stefan to tak cítil,“ pokračoval jsem. „Jen… se za to styděl, tak si sám začal lhát, že za to nemohl. Protože ho Rebekah ovlivňovala. Ale vlastně ji asi taky miloval. Rebekah je docela fajn pod tou fasádou. Je povrchní a neuvěřitelně naivní. Ale taky roztomilá. Dost žárlivá a výbušná. Ale není pro mě. Tebe mám o dost radši.“

Bella se na mě podívala. A tehdy jsem si něco uvědomil. A to to, jak moc ji mám rád. Je to jiný než s Rebekou, ona je jiná než Rebekah. Není to slepá láska, ani si nic nenamlouvám, prostě… s ní chci být. A vím i proč – protože se krásně směje, protože se topím v jejích očích… Protože je to prostě Bella.

Sklonil jsem se a políbil ji.

***

Bella:

„Damone?“ mumlala jsem ze spaní.

„Bello?“ ozval se Damonův hlas najednou naplněný nadějí. Soustředila jsem se na to, abych si uvědomila, že už jsem vlastně vzhůru. Opatrně jsem rozlepila víčka. Překvapilo mě, jak je to namáhavé. Bolelo mě snad celé tělo a točila se mi hlava. Ale žila jsem. Trochu téhle bolesti přežiju. Přežila jsem tátovy pokusy naučit mě sebeobranu. Přežila jsem pád ze střechy forkské střední školy. A přežila jsem toho mnohem, mnohem víc. Tohle přežiju taky. Setkala jsem se s těma krásnýma, modrýma očima mého milovaného a usmála se. Damon se nade mnou skláněl, a jakmile jsem otevřela oči, ty jeho se rozzářily.

„Konečně,“ hlesl s úlevou.

„Co… Co se stalo?“ zeptala jsem se a rozhlédla se kolem. Stěny byly sterilně bílé, na zemi bylo světlé linoleum. Ležela jsem na kovové posteli s bílým povlečením, vedle které se na levé straně skvěl plechový stolek. Naproti posteli hned u zdi se nacházely skleněné, kouřové dveře. Na straně nalevo ode mě viselo zrcadlo, hned nad stolkem s nějakým hřebenem. Na druhé straně byla jedna židle s nějakými věcmi a hned vedle ní byla další, na té nejspíš seděl Damon. Vedle Damona byl nějaký složitě vypadající přístroj, který kopíroval můj puls. V pokoji bylo ticho, přerušované jen pípáním stroje. A taky to tam divně páchlo… doktořinou. Ble. Mě tak dobře známá vůně.

Nepamatovala jsem si to celé. Jen útržky. Katherine, havran, auto, Caroline… Ale jakmile jsem se snažila víc zaměřit na každou z těch věcí, vybavilo se mi strašné tříštění skla. Takový hnusný zvuk, ze kterého mě bolela hlava ještě víc.

„Měla… Měla jsi bouračku,“ řekl prostě Damon opatrným tónem. Okamžitě jsem si to uvědomila. Vzpomněla jsem si na všechno, co se stalo. Všechno. Moje ztřeštěné chování, ta černá šmouha i to, jak bezmocně ležela Caroline v tom autě.

„Můj bože,“ hlesla jsem, když se mi to všechno spojilo dohromady.

„Ale jsi v pořádku,“ ujišťoval mě okamžitě Damon. „Jen jsi byla chvilku v bezvědomí. Nemáš ani nic zlomeného, asi to bude jenom pár mod…“

„Jak je Caroline?“ nenechala jsem ho domluvit. To, co bylo mně, nebylo důležité.

„Caroline…“ zaváhal Damon. „Caroline je na tom hůř. Neotevřel se jí airbag. Teď je asi ještě na sále a… Asi to bude nějaké vnitřní krvácení, nebo tak.“

„Panebože!“ chtěla jsem řvát, ale nemohla jsem se ani nadechnout. Co jsem to udělala?!

Najednou se otevřely dveře.

„Slyšela jsem vás mluvit,“ usmála se nějaká starší žena v bílém plášti. Měla do podkovy střižené, tmavě hnědé vlasy, šedé oči a tmavší pleť. Okolo krku měla stetoskop a na jmenovce měla napsané, že se jmenuje Hannah Brownová a že je zdejší doktorka. „Vidím, že jste se už probrala, to je skvělé. Udělám pár testů, jestli nemáte otřes mozku a pak k vám pustím vaše přátele. Pane Salvatore, musím vás požádat, abyste počkal na chodbě. Zavolám vás. I s ostatními.“

„Nic mi není,“ zavrtěla jsem hlavou.

„To posoudím až já,“ informovala mě doktorka. Damon mi stiskl ruku a pak se otočil k odchodu. Povzdechla jsem si.

Doktorka Brownová vytáhla baterku asi stejně velkou jako propisku. Stiskla čudlík na jednom konci a druhým koncem mi posvítila do očí. Zamrkala jsem.

„Jak se jmenujete?“ zeptala se klidným hlasem a sledovala moje oko.

„Isabella Marie Gilbertová,“ odpověděla jsem automaticky, trošku jsem protočila oči. Tohle jsem si už párkrát odbyla ve Forks. Naposledy, když mě málem rozdrtila jedna dodávka.

„Kdy jste se narodila?“ pokračovala.

„Třináctého září,“ odpovídala jsem stejně lhostejně jako předtím. „1996. Vážně mi nic není. Otřes mozku byl jednu dobu něco jako můj denní chleba. Poznala bych to, kdybych nějaký měla.“

„Můžete být dezorientovaná, nehodlám nic riskovat,“ pokývala hlavou doktorka a dala mi ještě pár otázek, které jsem poslušně zodpověděla. Nakonec si pro sebe kývla.

„Myslím, že jste v pořádku,“ informovala mě. „Nechám si vás tu ještě do večera a pak vás pustím. Mám vám sem poslat vaše kamarády?“

„Ano,“ kývla jsem rychle. Doktorka se usmála a pak vyšla na chodbu. Zavřela dveře, ale ty se v podstatě okamžitě opět rozletěly. Stála v nich Elena. Jak to, že není v posteli? Vždyť byla nemocná! Sakra, kolik dní vůbec uběhlo od té nehody? Bože, jsem úplně zmatená! Když mě viděla, úlevně oddechla. Vrhla se ke mně a už mě drtila ve svém objetí.

„Bello,“ povzdechla si. Pak se odtáhla. „Jsi v pořádku?“ Zamrkala jsem.

„Jo, já jo,“ kývla jsem lhostejně. „Ale Caroline…“

„Já vím,“ utnula mě. Do očí se mi zase nahrnuly slzy.

„Bello?“ ozval se tichý hlas. Poznala jsem ho, ale přišlo mi příliš zvláštní, že ho slyším. Elena se odtáhla ještě víc, abych viděla malou osobu ve dveřích, která mě oslovila.

„Bonnie?“ ujišťovala jsem se. Skutečně je to Bonnie? Ta, co mě dala dohromady zase s Elenou? Ta, co se mnou držela? A ta, co se nebaví ani se mnou, ani s Elenou, protože chodíme s upíry?

„Jo,“ kývla s nesmělým úsměvem. „Jsem to já.“

„Já… Já myslela, že se mnou už nikdy nepromluvíš,“ řekla jsem popravdě.

„Já si to myslela taky,“ řekla pobaveným tónem. „Ale víš co? Upíři ať si jdou k čertu. Jsi vážně v pohodě?“

„Pojď sem.“ Ignorovala jsem její otázku a rozevřela svou náruč. Bonnie na nic nečekala a přešla těch pár metrů k mé posteli, aby mě objala.

„Jak… Jak je Caroline?“ zeptala jsem se. Můj hlas byl trochu hysterický.

„Ona… Je po operaci,“ odpověděla váhavě Elena. „Ale je teď v bezvědomí. Ty jsi jevila aspoň známky života, když jsi mluvila ze spaní, ale ona je nejeví. Asi… Asi to nepřežije.“

„Cože?“ vyhrkla jsem hystericky. „Ale… Ne! To nesmí! Vždyť… musí být nějaký – jakýkoli – způsob, jak ji…“ Nechala jsem větu nedokončenou, protože jsem věděla, že nic takového není.

„Asi ne, Bello,“ povzdechla si Elena bezradně a viděla jsem, že i jí se nahrnuly do očí slzy.

Chtěla jsem zase začít brečet a naříkat, že nějaký způsob najdeme, že nemůžeme nechat Caroline zemřít. Ale než jsem stačila něco říct, ozval se ze dveří Damonův hlas.

„Jeden… způsob by tu byl.“ Jeho hlas byl tichý, ale jasný. Všechny jsme se k němu otočily a čekaly, až nám ten způsob oznámí. „Upíří krev sice mění lidi v upíry, ale taky dokáže vyléčit kterékoli zranění.“

„Chceš říct, že bys jí mohl dát svou krev, aby se uzdravila?“ ujišťovala se Elena. Chtěla jsem zase spustit a říct, že bychom to neměli dělat, protože to je moc riskantní, ačkoli, kdyby to bylo jen na mě, Caroline by už dávno v sobě měla nějakou tu Damonovu esenci. Jediný důvod, proč jsem nechtěla, aby to tak dopadlo, byla Bonnie. Ale byla to právě Bonnie, kdo mě předběhl.

„Udělej to.“ Ta slova se vznášela v tom nemocničním pokoji jako rozvířený prach na půdě. Překvapeně jsem na ni pohlédla.

„Je to přece Caroline!“ řekla s bolestí v hlase. „Nesmíme váhat!“ Kývla jsem. Pak jsem se otočila k Damonovi.

„Zachraň ji,“ řekla jsem prostě. Damon kývl a odešel. Elena, která stála vedle mě, mě lehce pohladila po rameni.

„Já… Já tomu nemůžu prostě uvěřit…“ pokračovala jsem po pár tíživých okamžicích ticha. „A víte co je na tom nejhorší? Že… Že to je… Je… Je to…“ Můj hlas už se dávno nedal označit za klidný. Lapala jsem po dechu, nebylo mi rozumět a hlas se mi chvěl hysterií a pulsoval bolestí. Tento hlas u mě lidi neslýchávali často. Protože těch ztrát v mém životě nebylo moc. Několikrát jsem se nadechla, abych se uklidnila a mohla promluvit. „Je to všechno moje chyba.“

„Ne, Bello,“ zavrtěla hlavou Elena a stiskla mi jemně rameno. „Nemůžeš se za to obviňovat. Prostě jste měly nehodu. To se stává. A Caroline měla tu smůlu, že se jí neotevřel airbag. Ty za nic nemůžeš.“

„Měla jsem dávat větší pozor,“ vysvětlovala jsem, přičemž jsem popotahovala a lapala po dechu. „Měla jsem být opatrnější a nevrazit do ní. Měla jsem…“

„Bello, Bello, zastav,“ zarazila mě Bonnie a taky mě pohladila po paži. „Nic není tvoje chyba. To auto mohl řídit kdokoli. Byla to jen… shoda náhod. Smůla.“ Na chvíli bylo ticho, jak jsme o tom přemýšlely. Já jsem věděla svoje – byla to moje vina. Ale k čemu by mi bylo, kdybych se s ní hádala? Já se radši deptám v soukromí.

„No, vím, že to je asi ještě dost brzo, Bells,“ sklonila pohled Elena. Její hlas zněl tak nesměle a tiše, že mi připomněl Charlieho. Další znak toho, že jsme sestry. „Ale co se vlastně stalo? Jsi… dcera policajta. A já vím, že jsi taky dobrá a opatrná řidička.“ Emm… Jo. Opatrná sice dost odporuje spoustě věcí, co jsem s auty a motorkami vyváděla a kolikrát pak taky skončila v nemocnici. Ale tady jsem opatrná byla.

„No…“ odmlčela jsem se, když jsem se snažila na to vzpomenout. Nakrčila jsem čelo a přemýšlela. Upřímně? Ani jsem přesně nevěděla, co se stalo. Pamatovala jsem si tu černou šmouhu… Nějaký pták? Vrána? Nebo…

Havran…

„Katherine,“ vydechla jsem.

„Co?“ zbystřila Elena, když jsem vyřkla jméno naší sestry.

„To ona,“ objasnila jsem se zlostí v hlase. „To Katherine za to může!“

„Ne, že bych ji bránila, ale házet všechno na ni taky nijak nepomůže, Be…“ zavrčela Elena kousavě, ale pak se zarazila. „Ty jsi ji viděla? Mluvila jsi s ní v ten den?“

„Kdyby jen to,“ protočila jsem oči. Pak jsem mlčela a Elena na mě podezřívavě zírala.

„Co se stalo?“ naléhala docela tvrdým hlasem. Provinile jsem sklonila hlavu. A jsme zase na začátku. Je to moje vina.

„Vytočila mě,“ říkala jsem opatrně a nesměle. „Tak jsem tak trochu ztratila kontrolu a… Asi jsem ji taky trochu vytočila… A ona zavinila tu nehodu.“

„Neměla jsi s ní vůbec mluvit,“ povzdechla si. „Víš, jaká je. Jestli jsi ji potkala, měla jsi ji ignorovat a jít dál.“ Povzdechla jsem si a už už jsem se nadechovala, abych se začala bránit, ale zase mě předběhl Bonniin tichý hlas.

„Kdo je Katherine?“

S Elenou jsme mechanicky ztuhly.

„Nikdo,“ vydechly jsme napjatě obě najednou.

„Kdo je Katherine?“ zopakovala Bonnie svou otázku, tentokrát trochu důrazněji. Zadržela jsem dech a kousla se do rtu. Zvažovala jsem možnost, že bychom jí všechno řekly a stačil mi jediný pohled s Elenou, abychom se shodly na kladné odpovědi. Současně jsme přikývly a zadívaly se na ni.

„Katherine je naše ztracená sestra,“ řekla jsem váhavě.

„Cože?“ Těkala Bonnie pohledem mezi mým a Eleniným obličejem.

„Ona…“ začala Elena, ale nevěděla, jak pokračovat, tak jsem ji zastoupila:

„Naši ji dali k adopci a ona žila na Floridě. Je to Elenino dvojče – vypadají stejně, ona si ale natáčí vlasy…“

„Dobře,“ snažila se uklidnit Bonnie a hledala v tom logiku. Ale myslím, že se jí to moc nedařilo. „Ale předpokládám, že to není to nejhorší. Vlastně to vůbec není špatné.“

„Ne,“ potvrdila Elena. Na pár vteřin se na nás sneslo tíživé ticho. A to bylo tak nesnesitelné, že jsem to musela říct.

„Ona je upír,“ vyhrkla jsem. Bonnie ztuhla. Elena též. A já taky. Byly jsme jak sochy v nemocničním pokoji.

„Upír?“ vylétlo Bonniino obočí nahoru. Najednou byl její klidný hlas pryč. Zaznívala v něm hysterie, kterou jsem u ní nikdy dřív neslyšela.

„A je… zlá,“ špitla jsem. Bonnie si prohrábla vlasy a zavřela oči. Všechny jsme mlčely a Bonnie zhluboka dýchala. My jsme ji sledovaly a já přemýšlela, jestli bych neměla něco říct. Ale vždycky jsem to zamítla. Nebudu to já, kdo to ticho přeruší. A upřímně doufám, že to nebude ani Elena. Ani Bonnie. A moje přání se vyplnilo. Dveře se pomalu otevřely a ocitl se v nich Damon.

„Dal jsem Caroline trochu své krve,“ oznámil nám. „Za chvíli se probudí – asi určitě. Jen se jí teď nesmí tak minimálně čtyřiadvacet hodin nic stát. Ani škrábnutí. Pak už bude zase fungovat normálně.“ Přikývla jsem.

„Děkuju,“ špitla jsem potichu slabým hlasem. Najednou se na chodbě strhl povyk.

„Doktorko Brownová! Doktorko Brownová!“ volal nějaký ženský, mladý hlas. K tomu se ozývalo dost nerytmické klapání, jak běžela po chodbě v botách na podpatku. Podle zvuku tak… sedm centimetrů? Uf… No, upřímnou soustrast.

„Clariso, co se děje?“ ozval se poblíž našeho pokoje hlas mojí ošetřovatelky.

„Zázrak, paní doktorko, stal se zázrak!“ básnila Clarisa. „Ta blonďatá slečna z té bouračky… Ona žije! A mluví a dýchá a…“

„Probudila se?“ přerušila ji doktorka překvapeným tónem, i v něm bylo slyšet nadšení. Chvíli bylo ticho, než se klapání ozvalo znovu.

„Děkuju,“ špitla jsem znovu směrem k Damonovi. Tentokrát o něco hlasitěji. Damon se usmál.

„Já… zajdu vyzvednout Stefana ze školy,“ zašklebil se. Tohle je ten Damon, co ho znám.

„Buď hodnej,“ varovala jsem ho. „Nezlob.“

„To mi říkáš ty?“ ušklíbl se. Zamračila jsem se a zpražila ho naštvaným pohledem. Damon se zasmál a zavřel dveře. Zmizel.

„Takže… zabralo to? Caroline žije?“ ptala se potichu Bonnie. Pokrčila jsem rameny.

„Asi ano,“ přikývla jsem. „Neumím si představit lepší zázrak.“

„Ani já ne,“ přitakala Bonnie a Elena souhlasně kývla. Pak se na nás Bonnie ještě jednou zadívala.

„Proč jste mi o ní neřekly dřív? O Katherine?“ zeptala se, teď už vyrovnaně. Suše a smutně jsem se zasmála.

„Ty si nevzpomínáš?“ zeptala jsem se sarkasticky. „Neřeklas nám pomalu ani ahoj.“

„Já vím,“ přikývla provinile. „A stydím se za to. Ale… Moje babička mě odmalička vychovávala, abych se jich stranila a nenáviděla je… Jako upíry. Bylo to moc hluboko zakořeněný ve mně, ale… Božínku, vy jste mi tak chyběly!“

„Ty nám taky, Bonnie,“ pohladila jsem ji po ruce, na kterou jsem dosáhla. „Ty nám taky.“

„Jak jste se o ní dozvěděly?“ pokračovala v otázkách. Povzdechla jsem si.

„Prostě se jednoho dne objevila u nás doma,“ vysvětlovala tentokrát Elena. „Máma ji už pozvala a… Spletla si ji se mnou. Pak se na nás chtěla vrhnout. Damon ji zastavil. Od té doby je na nás… vysazená.“

„Velmi slabě řečeno,“ doplnila jsem.

„Jak… Jak způsobila tu nehodu?“ zeptala se Bonnie a naléhavě mi hleděla do očí. Zamrkala jsem.

„Já… Já nevím…“ odmlčela jsem se. Možná jsem se vážně spletla… Dokážou upíři ovládat i zvířata? „Byl tam havran a já… Měla jsem pocit, že ji poslouchá.“

„Doufám, že Caroline vážně nic není,“ povzdechla si Elena. Viděla jsem na ni, že chce změnit téma. A já s ní souhlasila. Nebudeme tím Bonnie ještě víc deptat. Už teď jsem si jistá, že ten její předstíraný klid je fakt jen předstíraný. Sklonila jsem pohled.

„Já taky,“ hlesla jsem. Můj hlas zněl slabě a přiškrceně. „Nepřežila bych, kdyby mi zmizela i ona.“

„I ona?“ podivila se Bonnie. Polkla jsem a zjistila, že mám v krku obrovský knedlík. Polkla jsem ještě několikrát, abych byla schopná promluvit.

„No, z lidí, které mám ráda, mi umřela jen jedna osoba,“ řekla jsem velmi tiše, až jsem se bála, že mě neuslyší. Zadívala jsem se na Elenu. „Táta.“ Elena se chápavě usmála. „Jeho smrt byla… jedna z nejhorších věcí v mém životě. Vy ani nevíte, jak to celý bylo. Zavolali mu ze školy, že… Že jsem byla místo školy venku a dělala hlouposti… Pohádali jsme se a já na něho křičela. Odešel na policejní stanici, že potřebuje chvilku být sám. Ale když se dlouho nevracel, začala jsem mít strach. Zajela jsem pro něj na stanici. Ale on tam u svého stolu nebyl. Začala jsem to tam prohledávat a pak jsem ho tam našla na zemi, jak leží mrtvý. Zhroutila jsem se.“

„Ty ses… zhroutila?“ ptala se Elena šokovaně. Tohle mi nebylo podobné. To Elena byla neuvěřitelně soucitná. To Elena prožívala každou smrt jako svou vlastní. Já to všechno schovávala za maskou terminátora. Trpěla jsem potají a potichu…

„Jo,“ šeptla jsem. „Pořád jsem jen plakala a plakala a nikdo mě nemohl zastavit… Museli mě odvést do nemocnice a přidělili mi psychiatra, ale ani ten mi nepomáhal. Pomohl mi… jeden spolužák… Uklidnil mě a zařídil, abych s tím psychiatrem nemusela mluvit, věděl, že mi to je nepříjemné… Vlastně se stal mým psychiatrem on. Hodně mi pomohl.“ Ano. Na něho jsem málem zapomněla… Jak jsem na něho mohla zapomenout? No, jasně. Samozřejmě – on nebyl skutečný. Nemohl být. Byl to… jen sen.

„To je…“ hledala Elena správné slovo, v očích se jí leskly slzy. „Hrozný.“ Přikývla jsem.

„Nepřežila bych, kdyby mi zmizela i ona,“ zopakovala jsem tišeji než předtím. Elena mě objala a Bonnie se k ní přidala. Vyrušilo nás decentní zaklepání na dveře.

„Promiňte,“ oslovila nás doktorka Brownová. „Hodně jste se mě vyptávali i na tu druhou dívku, předpokládám, že jste i její přátelé. Právě se probrala. Ptá se po vás. Tedy, po slečně Isabelle… Takže, jestli za ní chcete jít…“

„Můžu jít taky?“ zeptala jsem se dychtivě. Musím ji vidět! Musím ji vidět!

„Zvládnete jít?“ zeptala se doktorka pochybovačně. Caroline žije!

„Ano, určitě ano.“ Poprvé jsem shlédla a podívala se na svoje oblečení. Měla jsem na sobě to samé co ráno. Jen jsem měla omotané zápěstí, které mě trochu bolelo… Jinak to asi budou jen modřiny.

„Netočí se vám hlava?“ Sakra, proč mě pořád tak zdržuje?! Chci vidět Caroline!

„Ne, jsem v pořádku,“ vyhrkla jsem a na znamení toho jsem se pokusila posadit. Zabolel mě celý člověk, ale já jsem skousla zuby a nedávala tu bolest najevo.

„No, tak dobře,“ svolila doktorka nakonec váhavě a já měla co dělat, abych nezačala skákat a narážet hlavou do stropu. Nemám helmu. A otřes mozku fakt nepotřebuju. Bonnie s Elenou ustoupily a já jsem položila nohy na zem. Chvíli jsem počkala, až si na to všechno moje tělo zvykne, než jsem se postavila. Rozmáchla jsem ruce a ukázala tak pochybovačné doktorce, že mi nic není. Brownová přimhouřila oči, ale nakonec se otočila a odešla z pokoje. Sehnula jsem se pro boty a přimhouřila oči, když mi do zad vystřelila bolest. Opatrně jsem se posadila a nazula si boty. Pak jsem se pomalu zvedala, přičemž mě zase bolelo celé tělo. Teprve teď jsem si mohla zrekapitulovat moje zranění. Asi bloknutá záda, pár velkých modřin na břiše a nohách, naražený zápěstí. Ale jinak jsem vážně byla v pohodě.

„Pomozte mi,“ obrátila jsem se na Bonnii s Elenou. Chůze bude bolestivá i tak. Bolelo mě celé tělo, každý krok byl jako rána baseballkou. Doufám, že si doktorka toho nevšimne. Jinak by mě zase poslala do postele. Ovšem ona neví, že když budu ležet, bude to ještě horší. Musím to rozchodit.

„Určitě můžeš jít?“ ujišťovala se Elena. I ty, Brute?

„Určitě nejsi nemocná?“ oplatila jsem jí incident z… toho rána. Sakra, ještě furt nevím, jak dlouho jsem se flákala. „Rozchodím to. Za… pár dnů.“

„Pár dnů?“ zeptala se pochybovačně. Zpražila jsem ji naštvaným pohledem. Ale po chvíli mi došlo, že takhle ničeho nedocílím, tak jsem ho změnila na prosebný.

„Já ji musím vidět,“ připomenula jsem jí. „Ty to víš. Prosím?“ Elena se kousla do rtu a chvíli přemýšlela. Pak ke mně beze slova přistoupila a nabídla mi paži, abych se mohla opřít. Usmála jsem se a podívala se jí do očí. Nebylo potřeba slov. Prostě jsme věděly, že jí děkuju. Bonnie si stoupla z druhé strany a chtěla mi taky pomoct, ale já jsem ji ujistila, že to zvládnu. Pak jsme opatrně vyšly ven z pokoje a já se rozhlédla.

V Mystic Fallské nemocnici jsem ještě nebyla, ale vypadalo to, že všechny nemocnice jsou stejné. Bylo to stejné, jako ve Forks. Všechno bledé, bílé a sterilní. Po chodbě běhalo několik sester a kráčeli tu doktoři a doktorky, nosy zahrabané v nějakých papírech na pestrobarevných deskách. Na jedné straně jsem zahlédla recepci a nějakou postarší sestru se zrzavými vlasy svázanými v ohonu. Trošku mi vzdáleně připomněla recepční ze školy ve Forks – paní Copeovou. Kousla jsem se do rtu. Nechtěla jsem na Forks vzpomínat. Ne víc než bylo nutné. Ale vlastně mi ani nevadilo to, že mi zrzavá žena připomněla recepční, ke které mě neustále posílali, když jsem provedla nějakou blbost. Nejvíc jsem si teď totiž vzpomněla na toho spolužáka, co mi tak pomáhal. Ten neuvěřitelný… jak on se jen jmenoval? To jméno mi úplně vypadlo. Připadá mi to jako sen, po kterém se probudíte a ihned ho zapomenete. Sama jsem se za to nenáviděla. Tolik mi pomohl, nejen po tátově smrti, vždyť mě vytáhl zpod dodávky… Prý… Měla bych si ho pamatovat, vždyť aspoň to mu dlužím znát jeho jméno… nebo ne? Pamatuji si jen snad, že mě jeho jméno překvapilo, protože bylo velmi, velmi nevšední. Staré… Nemoderní.

Bonnie s Elenou mě vedly na druhou stranu, chodbou plnou dveří, které vedly do dalších nemocničních pokojů. Neustále jsem těkala očima kolem, jestli neuvidím doktorku Brownovou. A kdybych ji zahlédla, měla jsem v plánu začít zdrhat. Bez ohledu na tu bolest. Když mě uvidí běhat, aspoň skutečně uvěří, že jsem v pořádku.

Ale doktorku jsem naštěstí nikde neviděla. Elena s Bonnií zastavily u jedněch dveří, které se ničím nelišily od ostatních. Byla na nich malá cedulka, kde bylo napsáno, že je to jednotka pro pacienty po operacích a že ji momentálně obývá Caroline Forbesová.

Nečekala jsem na Bonnie nebo Elenu a chmatla po klice. Ta klapla a dveře se otevřely. Vykroutila jsem se z Elenina sevření a vletěla do pokoje. Nedbala jsem, že se cítím, jako kdyby po mně přejel náklaďák. Dobře. Modřin jsem už měla vážně hodně, ale tolik najednou asi ne.

Jakmile jsem vběhla do pokoje, zahlédla jsem postel, kde ležela Caroline. Byla v pořádku. Ale do obličeje jsem jí neviděla. Výhled mi blokovalo něco… spíš někdo jiný.

Caroline byla zrovna moc zaměstnaná něčí pusou. Zezadu jsem viděla blond vlasy a vypracované svaly pod modrým tričkem. Můj hlasitý vpád do pokoje je vyrušil, tak se od sebe odtáhli a zadívali se na mě. Obličej toho blonďáka mě překvapil.

„Matte?“ ujišťovala jsem se. Matt se usmál. „Caroline?“ Caroline provinile sklonila hlavu a otírala si rty.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil Matt. „Co hlava? Prý sis trochu pospala.“

To si snad ze mě děláte už pr…

Otočila jsem se na Bonnie a Elenu.

„Vy jste o tom věděly?“ skenovala jsem je pohledem. Zavrtěly hlavou. Obrátila jsem se zpět k našim hrdličkám. Proč mi Caroline nic neřekla? Jsme… kamarádky, ne?

Caroline…

Caroline!

„Caroline?“ odvrátila jsem svou pozornost od Matta k mé kamarádce. Caroline se na mě usmála. Vypadala naprosto zdravě. Bezhlavě jsem rozběhla směrem k ní. Jak jinak, moje nohy si našly překážku. Vždycky jsem o sobě se smutkem v duši říkala, že jestli je v okruhu deseti kilometrů něco, o co ještě lze zakopnout, moje nohy to dozajista najdou. A pokud tu nic takového není, tak zakopnou samy o sebe. Tentokrát jsem zakopla právě o svou druhou nohu. Snažila jsem se najít balanc a udržet se na nohách, samozřejmě se mi to ale nepodařilo a já se roztáhla na zemi jak rohožka.

„Bello?“ vylekala se Elena a vykročila ke mně. Než se mohla pohnout byť o jediný milimetr, vyskočila jsem na nohy, ale tentokrát jsem se necítila, jako kdyby po mě přejel náklaďák. Teď na mě spíš spadl Titanic.

„Jsem v pohodě, jsem v pohodě,“ otáčela jsem se s dlaněmi u hlavy a ukazovala tak všem, že všechno funguje, jak má. To s tím točením nebyl dobrý nápad. Hlava se mi točila jak… jako ten vršek se kterým si ten kluk z Forks točil, když jsme měli krevní zkoušky v biologii a on se ulejval…

Urgh! Ne! Nebudu myslet na Forks! Nebudu myslet na Forks…

Zamrkala jsem a opatrně se rozešla zase směrem k té posteli s Caroline, ale po chvíli mě strhla Elena stranou.

„Co je?“ obořila jsem se na ni. Já ji potřebuju vidět pořádně a zblízka!

„Jdeš špatným směrem, Bello,“ vysvětlovala Elena se smíchem. Matt se, jako správný džentlmen, snažil maskovat smích kašlem a Bonnie se jen tiše pochechtávala. Nejvíc byl slyšet Carolinin melodický smích. Ale ten kluk z Forks ho měl melodičtější…

Urgh!

Elena mě dovedla k posteli a mně se konečně zaostřilo vidění. Caroline se na mě dívala a tlemila se na celé kolo. Já se jen úlevně usmála.

„Caroline,“ oslovila jsem ji a do očí se mi vehnaly slzy. „Já… je mi to strašně líto. Promiň, promiň, promiň mi to! Byla to všechno moje vina…“

„To je dobrý, Bello,“ ujistila mě a vzala mou ruku do svých. Stiskla ji a usmála se na mě. „Jsem v pořádku. Živá a zdra… No, dobře, tak asi jenom živá, i když doktoři říkají, že je zvláštní, že jsem naprosto v pořádku. Já se budu mít fajn. Ale ty… No, nevím, jestli jsi v pohodě…“

„Já jsem,“ bránila jsem se okamžitě. Samotnou mě přitom překvapilo, kolik citu jsem do toho hlasu dala. I mě samotné zněl, jako kdybych byla pětileté dítě a právě se s ní zběsile hádala, že Santa Claus existuje a že jsem byla celý rok hodná, načež si zasloužím dárky. „To, že padám a chodím špatným směrem, patří do mých poznávacích znaků!“

Caroline se znovu zasmála.

„Já jsem v pořádku,“ ujistila mě znovu. „Nedělej si starosti. Doktorka říká, že si mě tu ještě nechají tak den nebo dva, pošlou mě na nějaké testy, ale pak už budu moct jít domů.“

Usmála jsem se a přikývla na znamení, že rozumím. Pak jsem si vzpomněla na to, co jsem viděla, když jsem přišla a zamračila se. Obrátila jsem se k Mattovi.

„A proč jste mi neřekli, že jste spolu?“ obvinila jsem je. „Já myslela, že jsme kamarádi. Všichni.“

„Jak jsem ti to mohla říct, když jsme se dali dohromady teprve včera?“ pokrčila rameny Caroline.

„Je jednadvacáté století, Caroline,“ připomněla jsem jí až přehnaně moudrým hlasem. „Ty bys to měla vědět nejlépe. Existují takové chytré věcičky, kterým se říká mobily. Vytočíš moje číslo, které určitě máš, a už mluvíš.“

„Tak jsem chtěla počkat do rána, no,“ bránila se naoko dotčeně.

„Když se dali dohromady ona se Stefanem,“ ukázala jsem na Elenu. „Volalas mi hned potom. Ale když se dáš dohromady ty s Mattem, může to počkat do rána, viď?“

„Tys mi taky nevolala hned, když jste se s Damonem dali dohromady,“ oplatila mi stejnou mincí. Já jsem se oháněla Stefanem a Elenou, ona se oháněla mnou a Damonem. Už už jsem se nadechovala, abych jí řekla, že jsem jí to neřekla hned ze dvou důvodů, přičemž první byl, že jsem byla na šrot a druhý byl, že jsem byla až příliš zaměstnaná Damonem a motelovou postelí, ale zarazila jsem se. Vždyť jsem si nařídila, že se o tom nedozví. Jinak – že se nedozví, jak rychle jsme na to s Damonem vlítli. Je to… divný, přiznávám, že to je prostě divný. Navíc tu byl Matt, který Damona asi taky moc nemusí. A Bonnie. Ta se sice s námi usmířila, ale nebudu ji dráždit. Nemusí vědět… všechny podrobnosti z Belinsko-upířího sexuálního života.

Tak, ty Einsteine, pomyslela jsem si kousavě. Teď se ukaž a vymysli něco, jak se z toho vymotat.

„Já nejsem ty, Caroline,“ oznámila jsem jí. „Ty jsi prostě taková – říkáš každou novinku, protože to pro tebe je naprosto normální a přirozené. Pro mě to byla premiéra.“ Trochu jsem se obávala, že mě prokouknou, protože jsem cítila, jak se mi do tváří hrne krev a teplo a taky by mohli slyšet, jak se ta kolečka v mojí hlavě zběsile otáčejí a vymýšlejí výmluvy.

„Záleží na tom?“ vložil se do toho Matt a já k němu vzhlédla. Držel Caroline za druhou ruku a díval se na ni láskyplným pohledem. Ten pohled mi trochu připomněl Damona, ale ten by se na mě nikdy takhle obdivně nedíval na veřejnosti. Takhle se na mě díval, když jsme byli v Georgii… Bylo to tak krásný, že pokud jsem na ně vážně byla naštvaná, tak to všechno opadlo.

„Vůbec ne,“ usmála jsem se. Sluší jim to, ozvalo se v mé hlavě. Zamračila jsem se. Ten hlas jsem okamžitě poznala. Překvapeně jsem se otočila a tázavě se zadívala na Elenu.

„Cože?“ zeptala jsem se. Myslela jsem si to samé, ale nahlas bych to před nimi neřekla. Je to… divný…

„Co?“ zamračila se i Elena.

„Co jsi to říkala?“ upřesnila jsem svou otázku. Proč se na mě všichni dívají jako na magora?

„Já jsem ale nic neříkala, Bello,“ svraštila obočí. Otočila jsem se zpátky k Caroline a překvapeně zamrkala. Přísahám, že jsem ji slyšela. Bylo to, jako kdybychom byly ve velké, akustické hale, ona stála vedle mě a mluvila poměrně hlasitě. Bylo to… zvláštní…

„Bello?“ přistoupila ke mně Elena. „Nebolí tě hlava?“

Zamračila jsem se. „Ne, jsem naprosto v pořádku.“

„Tak proč si potom myslíš, že jsem mluvila, když jsem byla zticha?“ nadzvedla obočí.

„Jsem prostě příliš šťastná, že je Caroline v pořádku,“ zalhala jsem. „Trošku mi ta radost leze na mozek. To je vše. To, že blábolím z cesty je o mně všeobecně známé už… no, nějakou dobu už určitě jo.“

Ale upřímně? Byla jsem si naprosto jistá, že Elena mluvila. Já jsem ji slyšela. Nejsem blázen. Slyšela jsem ji.

„Tak dobře,“ měřila si mě Elena pořád podezřívavě. Znovu jsem se obrátila k Caroline. Vážně vypadala v pohodě – víc v pohodě než já.

Ještě jsme tam s Caroline zůstaly až do večera, než nás všechny sestřička vyhnala domů.

Elena:

„Stefane?“ zavolala jsem, když jsem vstoupila do jejich domu – samozřejmě po té, co jsem se nenápadně vykradla ven. Bella se dneska chovala víc než divně – mám takový pocit, že to bylo kvůli tomu, že je po autonehodě. Kdyby věděla, že sem jdu, chtěla by jít se mnou. Takže jsem ji radši nechala při tom, že nevím, že tam je s ní Damon a že jdu už spát. Samozřejmě – spát jsem nešla a taky jsem velmi dobře věděla, že ačkoli se s ní Damon dost… dlouho loučil, stejně tam zůstal s ní. Ale proč ji znervózňovat, že?

„Eleno?“ ozval se Stefanův hlas. Vzhlédla jsem, abych viděla, jak zrovna schází schody směrem ke mně. Usmála jsem se a vyšla směrem k němu. Když sešel schody, padla jsem mu do náruče a on mě jen držel. „Co se děje, zlato?“

„Nic, jen…“ řekla jsem s hlavou zabořenou v jeho hrudi, překvapilo mě, jak se mi hlas třepe. „Jen je toho teď na mě moc…“

„Já vím,“ hladil mě Stefan po vlasech. „Jak je Belle?“

„Je… v pohodě,“ ušklíbla jsem se. Radši mu nebudu říkat o jeho bratrovi a mé sestře – koneckonců, už teď je z toho vztahu na prášky, i když to nedává znát.

„A Caroline je taky v pořádku,“ konstatoval suše. „Díky Damonovi.“

„Ano, je,“ potvrdila jsem. „Překvapilo mě to. Ale… myslím, že to udělal vážně jen tak, nezištně, aniž by z toho něco měl. No, jako nemyslím, že by to udělal prostě pouze z čiré dobroty srdce, to asi ne. Spíš… kvůli Belle.“

„Upřímně, Eleno?“ odtáhnul se Stefan a zadíval se mi do očí. „Já… Nelíbí se mi to. Ten vztah mezi Bellou a Damonem. Nelíbí se mi to. Já… Nikdy jsem ho takhle neviděl. Nejsem si jistý, jestli ji má Damon vážně tak moc rád, jak tvrdí.“

„Stefane,“ natáhla jsem ruku a pohladila ho po paži. „Vím, že máš strach, ale tak či onak – oba už jsou dospělí. Vidím, že se mají rádi. Zatím jim to – a já absolutně netuším, jak je to možné – funguje. Neslyším je hádat se, jestli se vůbec hádají. A to, jak se na ni Damon někdy dívá…“

„Já vím,“ zarazil mě Stefan. „A to je právě to. Damon se na ni dívá tak… zbožně, někdy, jako na svatý obrázek. Ale Bella se na něho zase tak moc nedívá. Jasně – určitě ho má hodně ráda, ale… Je to takové… jiné. Navíc – Damon se hádá pořád. A já myslím… že to takové skvělé mezi nimi prostě nemůže vydržet.“

„My se taky nehádáme,“ připomněla jsem mu s úsměvem. „Moc.“

„Ale my jsme něco jiného,“ pohladil mě po tváři. „Oni jsou… oba moc divoké povahy.“

Málem jsem vybuchla smíchy. Ale omezila jsem se jen na krátké zasmání.

„Bella a divoká povaha?“ opakovala jsem se smíchem. „A myslíš určitě tu moji Bellu?“

„To neřeš,“ pousmál se Stefan. „Zkrátka – nezdá se mi to. Říkej si, co chceš, ale i Bella se umí hádat. A Damon vyvolává spoustu hádek. To, že se teď nehádají, mi připadá, jako kdyby to odkládali. Ale ono se to hromadí a hromadí… A jednou to stejně vybouchne.“

„Hele,“ přerušila jsem ho. „Já jsem nepřišla probírat Damona a Bellu,“ objala jsem ho okolo pasu a víc se k němu přitiskla. „Jak už jsem řekla – oba jsou dospělí. Pokud to skončí, tak to skončí oba. A oba musí dělat svoje vlastní chyby. Tak to vybouchne. Za chvíli vychladnou. Teď jim je dobře – a Damon je… hodnej. Nesměj se, ono to tak vážně je!“ Stefan se totiž zašklebil. „Ale teď vážně – já nevím jak ty, ale já vím o spoustě lepších věcí, které dělat než probírat naše sourozence.“ Samozřejmě jsem se nezapomněla svůdně usmát. Stefan mě napodobil a vyhoupnul si mě do náruče. Zasmála jsem se a obtočila si ruce okolo jeho krku a přitiskla své rty na jeho. Stefan se mnou upíří rychlostí vyběhl nahoru.

Katherine:

Poklidně jsem kráčela nemocniční chodbou a od stěn se odrážel zvuk, jak moje jehlové podpatky klapaly po podlaze. Měla jsem na sobě obyčejné džíny, halenku a syntetickou bundu. Moje jehlové podpatky byly vlastně černé, elegantní, vysoké lodičky a mou tvář zdobil arogantní úsměv. Sestra na recepci, která měla noční službu, vzhlédla.

„Slečno, co tady děláte?“ zamračila se přísně – jako paní učitelka v mateřské školce. „Návštěvní hodiny už, myslím, skončily.“ A ještě je ironická? Šla na špatnou školu, ne?

„Omlouvám se,“ usmála jsem se sladce a zahleděla se postarší, černovlasé sestře do očí, abych ji ovlivnila. „Ale já musím opravdu akutně navštívit jednu mou… kamarádku. Je to nutné. Je to otázka… Života a smrti.“ Naklonila jsem hlavu na stranu a zatvářila se až trochu prosebně. Samotnou mě překvapilo, jak nevině a sladce můj hlas zněl. „Pustíte mě dovnitř, že ano?“

Sestřin zrak se na chvíli rozostřil, a když znovu zaostřila, její výraz se uvolnil.

„Samozřejmě,“ vydechla s úsměvem. Sama pro sebe jsem se pousmála.

„No, víte, velmi by mi pomohlo, kdybyste zapomněla, že jsem tu byla,“ pokračovala jsem a vpalovala se jí do očí. „A pak také to, abyste odstranila záznamy z kamer.“

„Ale samozřejmě, slečno,“ usmála se znovu a sklonila hlavu. Odtrhla jsem od ní zrak a otočila se. Vyšla jsem loudavým krokem směrem k nemocničnímu pokoji, který obývala právě moje kamarádka.

Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř.

Dívka, pokojně spící na posteli, si povzdechla. Její plavé vlasy se rozprostíraly po bílém polštáři a dívčin obličej zdobil nepatrný úsměv. Hlasitě jsem si odkašlala.

Žádná reakce.

Protočila jsem oči. Odkašlala jsem si ještě jednou, tentokrát jsem do dívky i trochu šťouchla. To ji přimělo, aby se trochu zavrtěla, ale jinak…

Žádná reakce.

Znovu jsem protočila oči a tentokrát se rozhodla pro něco… radikálnějšího.

„Vstávej, ty blonďatá potvoro,“ zabrblala jsem a štípla ji do pravé paže, která ke mně byla blíž.

Konečně zareagovala.

Dívka sebou cukla, zamrkala a otřepala se. Rozhlédla se okolo, a když mě spatřila, usmála se. Po pár sekundách se její úsměv změnil na zmatený výraz.

„Em, Eleno, co tu děláš?“ zeptala se mě rozespale.

„Ahoj, Caroline,“ naklonila jsem hlavu na levou stranu. „My se ještě neznáme. Jsem Katherine.“

„Eleno?“ zamrkala ještě Caroline. „Otřes mozku tady měla mít Bella – ne ty. Panebože. Víš, kolik je hodin?“

„Caroline,“ poklekla jsem, abych se jí mohla dívat zpříma do očí. „Jak už jsem řekla – já jsem Katherine. Víš, měla jsem plán, ohledně Belly. Chtěla jsem, aby z té nehody vyšla s horšími zraněními. Co já vím – třeba aby jí amputovali nohu.“ Aby byla mrtvá! „Ale – objevila ses tu ty. A měla jsi tu smůlu, že se ti neotevřel airbag. Mám takový pocit, že to byl osud. No, ty stále žiješ. Tak jsem se rozhodla osudu pomoct.“

„Co?“ prohrábla si Caroline vlasy. „Ty… ty znáš Bellu?“

Protočila jsem oči. Myslela jsem si, že to o blondýnkách jsou kecy, ale Caroline to dost vyvrací. Ne. Já jen vypadám stejně, jako Elena Gilbertová, jdu v noci do nemocnice za její kamarádkou, která byla na pokraji smrti, ale její sestru Bellu neznám. Svoji sestru Bellu neznám.

„To neřeš, plavovlásko,“ protočila jsem oči. Znova. „Jednoduše – Bella si se mnou hraje. Ale já ji nenechám. Takže… Jen ti to říkám – není to nic osobního. Jsi sice povrchní, příkrá a… ovlivnitelná drbna, ale nic proti tobě nemám. Neber to osobně.“

„Co nemám brát osobně?“ zadívala se na mě zmateně.

Pousmála jsem se.

„Tohle.“

Nadlidskou rychlostí jsem vyšvihla ruce k jejímu krku. Nenuceně jsem jím zakroutila – nestálo mě to skoro žádnou fyzickou výtěž –, ale i to stačilo, aby se ozvalo tiché křupnutí a blondýnin výraz pohasl.

Postavila jsem se a oprášila si ruce. Shlédla jsem k mrtvému tělu na posteli a pousmála se. Tohle bylo lepší, než můj původní plán. Takhle bude Bella trpět. A já na sebe můžu být hrdá. Koneckonců – kolik ztracených sester se může pyšnit tím, že zlomily vaz nejlepší kamarádce jejích sourozenců?

Otevřela jsem okno a vyskočila ven. 

Tak vám přináším po roce další kapitolu našich sester. :D Doufám, že se vám kapitolka líbila, potěšil by i nějaký ten komentík. ;)

Autor: AliceCullen999 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry navždy (?) 20. kapitola - Zdravotní obtíže: