Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry navždy (?) 17. kapitola - Zlé dvojče

07.07.2014 (12:15) • AliceCullen999 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1488×

Elena:

Milý deníčku,

Jak začít? Vím, nepsala jsem – nebyl čas a ani nervy. Ale tohle v sobě dusit nemůžu.

Takže, už jsem psala o Damonovi – je to upír. To víš. Asi ale nevíš, že má bratra – Stefana. Chodíme spolu… Už nějakou dobu…

Stefan je… neuvěřitelný. Já vím, zní to celkem divně. Ale je to tak. Není jako žádný kluk, jakého jsem do teď potkala. Je takový dospělý, takový… těžko se to popisuje. Je milý, jistým způsobem zodpovědný a strašně, strašně nesobecký. Pro všechny chce jen to nejlepší. Má ale ve zvyku se obviňovat – i za to, za co absolutně nemůže. Je úplně jiný než Damon. Je naprostým opakem Damona. A to je to, proč ho miluju. Aspoň myslím. Není to taková láska jako u Matta – tam to bylo pomalejší. U Matta jsem si měla čas uvědomit, že jsem se zamilovala. U Stefana to bylo jasné, okamžité. Věřil bys, že začínám věřit, že na slovním spojení láska na první pohled něco je? Neumím to jinak pojmenovat. Už tehdy, když jsem ho poprvé viděla u nich doma… Už tehdy jsem byla nervózní z toho, že s ním mám mluvit. Ach, to je asi láska. Doufám, že nám to vyjde. I když – je to upír. Myslím, že ten mě bude překvapovat neustále.

Bella je s Damonem. Mám pocit, že je mezi nimi silné pouto – ona ho má fakt moc ráda. Ale on je… nevěřím mu. Ne proto, že je upír, ale protože je prostě takovej… No, zkrátka mu nevěřím. Ale mám strach z toho, jak moc ho má Bella ráda – je to děsivé, divné a nezdravé. Mají se tak rádi, až mi to nahání strach – jestli se totiž něco stane (a ono stane, nemůže to být mezi nimi takhle furt), bude to katastrofa. Mám pocit (a upřímně, myslím, že Stefan jej se mnou sdílí), že Damon není typ na dlouhé vztahy. Pořád čekám, kdy ke mně Bella s pláčem přiběhne, protože ji Damon nechal jít. Zní to divně, ale nevěřím, že by byl Damon schopný až takové lásky. A mám strach, co udělá tenhle vztah s Bellou. Už teď se změnila. Neumím si představit, jak moc ji změní Damon. Je fakt, že o ní asi nevím všechno – koneckonců, jak dlouho jsme se hádaly? Ale vím, že je to hodná holka. A Damon si někoho tak dobrého nezaslouží.

Další věc je Bonnie. Něco šokujícího? Je čarodějka. Už to je dost. Upřímně, líbilo by se mi, kdybych s ní mohla být a užívat si jejích nově nabytých Harry Potterovských schopností. Ale to nejde. Jak jsem to pochopila, dokáže nějakým způsobem poznat, jestli je někdo upír. Když zjistila, že Damon a Stefan jsou jedni z nich, naštvala se na mě i na Bellu. Říká, že se s námi nebude bavit, dokud nedostaneme rozum. Tím myslí, dokud se nepřestaneme handrkovat s upíry. Doufám, že dostane rozum ona a přestane trucovat. Kdyby znala Stefana, měla by jiný názor. Jenže ona má asi zkušenosti jen s takovýma, jako je Damon. Ale bolí to – je to moje kamarádka už snad celou věčnost. Nechci ji ztratit. Ale Stefana miluju… Je to komplikované. Nezbývá mi než čekat. Snad se jí to časem v hlavě uleží a ona se s námi zase začne bavit. Nechci, aby se hned objímala s Damonem, když ho uvidí, ale nějaká ta svatá ignorace by neublížila.

Ale tohle – to je nic. Nic oproti tomu, co mě tíží nejvíc.

To, co v sobě nemůžu držet, je fakt, že mám dvojče. Jmenuje se Katherine – moje kopie. Máma s Charliem ji dali k adopci, když byla malá. Teď se vrátila. Toto její náhlé zjevení doprovázelo hned několik překvapení.

Zaprvé – je upírka.

Zadruhé – je blbá.

Zatřetí – je zlá.

Je zlá, protože zaútočila na Bellu. Včera, když jsme se s ní poprvé setkali, měla v plánu dát si Bellu k večeři. Ještě že byl Damon poblíž (nebo byl snad přímo v domě? Těžko říct), jinak by ze mě i z Belly byl dezert.

Odložila jsem tužku, protože, jsem jednoduše nevěděla, jak to rozvinout. Bylo to dost velké sousto. Tak jsem se přece nemohla divit, že se nedostavila úleva jako obvykle, když si starost napíšu do deníčku!

Najednou mě ovanul vítr. Vystrašeně jsem se otočila – že by Katherine…? Pak jsem si ale oddychla a zaklapla deník. Byl tam totiž ten nejhezčí kluk, kterej pod sluncem existuje.

Můj kluk…

Stefan…

Stále mi připadalo divné, že by mohl někdo takový, jako je on, chodit se mnou. Jasně, byla jsem krásná – o čemž mě teď Katherine přesvědčila –, ale on by měl být s někým hezčím. Nerada jsem to přiznávala, ale byla tu jedna osoba, která by se k němu hodila víc (můj názor).

Rebekah.

Zatřásla jsem hlavou. Na Rebeku myslet nebudu. Nezkazím si tuhle skvělou chvilku.

„Ahoj,“ řekla jsem a přešla k němu. Stefan se sklonil a jemně mě políbil. „Vylekal jsi mě.“

„Promiň,“ omlouval se. A znovu mě políbil.

„Něco o Katherine?“ zeptala jsem se. Zakroutil hlavou.

„Nic.“ Povzdechla jsem si. Proč musí být zrovna moje sestra taková vychytralá mrcha?

„Ale nedělej si starosti,“ řekl rychle. „Dneska tu zůstanu a budu hlídat tebe i Bellu.“

„Ty nepotřebuješ spát?“ podivila jsem se.

„Damon mě vystřídá,“ řekl váhavě.

„To jako bude u Belly celou noc?“ vyhrkla jsem.

„Jen půlku noci,“ upřesnil. Prohrábla jsem si vlasy. Vždyť spolu chodí, a to už nějakou dobu. Nemělo by mě to znepokojovat.

„Bude se chovat slušně,“ ujistil mě Stefan. „Slíbil to.“

„Ty to nevíš?“ zeptala jsem se ironicky. „Damon sliby nedává – on je porušuje.“

„Neslíbil to mně,“ vysvětloval váhavě. „Slíbil to Belle.“

„Je u vás?“ zeptala jsem se překvapeně. A já jsem přemýšlela, kam se vytratila…

„Ona to s tím střídáním vymyslela,“ pokračoval. Vydechla jsem. Bella mě fakt někdy štve. Hlavně tím, že je tak chytrá.

Bella:

Nebylo třeba klepat, protože mi Damon hned otevřel.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil, ale pořád stál ve dveřích. Chvilku jsem čekala, jestli uhne. Když tam furt jen stál, nadzvedla jsem obočí.

„Můžu dovnitř?“ zeptala jsem se. Zakroutil hlavou.

„Pak se za tebou stavím,“ slíbil. Ale mně to bylo jedno. Odstrčila jsem ho, abych se dostala dovnitř. Damon si rezignovaně povzdechl, zavřel dveře a otočil se ke mně.

„Zjistili jste už něco o Katherine?“ zeptala jsem se starostlivě.

„Jo,“ řekl a vzbudil ve mně planou naději. „Umí se fakt dobře schovávat.“ Povzdechla jsem si. Ale vlastně – to je dobré vědět.

„Ahoj, Stefane,“ řekla jsem, aniž bych se otočila.

„Ahoj, Bello,“ odpověděl. Bylo to poprvé, co jsme si řekli ahoj? Nebo mám prostě toho Němce, co všechno zapomíná?

„Takže se po Katherine slehla zem, správně?“ shrnula jsem to. Stefan se zatím přesunul vedle Damona a založil si ruce na prsou.

„Myslím, že ale zůstala ve městě,“ řekl Damon a pousmál se. „Mám pocit, že vás chce mučit – koneckonců, myslím, že je nabroušená i na mě. Odepřít mladému upírovi jídlo – to je prostě potupa.“

„Takže je mladá?“ zeptala jsem se. Málem jsem se pak nepraštila do čela. Mělo mi to dojít. Rozhodně přece nevypadala na dvanáct. Vypadala na sedmnáct, stejně jako já a Elena. Takže, logicky, musela být mladý upír.

„Velmi,“ přitakal Damon s tím svým nadzvednutým obočím. „Řek bych měsíc, maximálně dva. A vypadá to, že o upírech nic neví. Myslím ale, že bude vycházet jen v noci – prsten neměla.“ Stefan se podivil – asi nad tím, že jsem přikývla.

„Ale pokud bude vycházet v noci…“ uvažovala jsem nahlas. „To by přece mohla přijít k nám!“

„A co navrhuješ?“ zeptal se Damon pochybovačně a spojil obočí. Pokrčila jsem rameny.

„Mohl bych u vás hlídat,“ navrhl Stefan. Přikývla jsem. Chytrý nápad. Až na jednu maličkost.

„Kdy budeš spát?“ napadlo mě.

„Asi nebudu,“ povzdechl si mučitelským tónem.

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Usneš uprostřed hlídky a pak se objeví Katherine.“

„A tak co máme dělat?“ zeptal se. Zamyslela jsem se nad tím. Určitě to jde udělat jinak…

„Damon tě vystřídá,“ řekla jsem, nemyslela jsem to ale jako nabídku. Tohle byl rozkaz.

„Klidně,“ pokrčil rameny Damon.

„Ne,“ řekl prostě Stefan. Podívala jsem se na něj překvapeným pohledem.

„Proč?“ zeptala jsem se šokovaně. Stefan stiskl rty do úzké linky. Najednou jsem pochopila.

Překvapeně jsem zamrkala. Pak jsem se otočila na Damona a přešla k němu. Položila jsem mu ukazováček na hruď. Abych dodala důraz mým slovům, při každém slově jsem ukazováček zvedla a znovu ho zapíchla do jeho hrudi.

„A ty se budeš chovat slušně,“ řekla jsem. „Rozuměls mi?“

„Copak se někdy nechovám slušně?“ zvedl Damon v gestu porážky dlaně. Usmála jsem se. Ale potom jsem se vrátila k tématu.

„Slib mi to.“

Damon chvíli váhal.

„Slibuju,“ řekl nakonec. Usmála jsem se. Tak, tohle je ten sladký pocit vítězství. Krátce a jemně jsem Damona políbila. Upřímně mi bylo jedno, že se Stefan dívá. Mám ho ráda a nehodlám to skrývat.

Katherine:

Sledovala jsem svou sestru Elenu. Kousla jsem se do rtu (znova), když jsem si na ten večer vzpomněla.

Tak moje sestřičky se tahají s upíry…

To by mi ani tak nevadilo, kdyby ten upír nebyl tak otravnej. Jsem starší a silnější než ty… Já jsem ale o dost chytřejší a prohnanější.

Ovšem, to bych se musela vžít do role naší milované Eleny… Doufala jsem, že se mi podaří zařadit se. Sledovala jsem ji už několik dní. Její styl oblékání, její přízvuk, její výběr slov, její přátele, nepřátele… Když byla ve škole, prohlížela jsem si její pokoj.

Byl to takový obyčejný pokoj. Jednoduché, žluté stěny, světlé parkety, koberec, nábytek v bílém a tmavém dřevě. Byla tu tři okna – jedno po každé straně postele, která byla uprostřed zdi nalevo ode dveří a jedno úplně vpravo na stěně naproti dveřím, pod ním byla nějaká skříňka. Okna měla široký parapet, člověk by na nich mohl sedět. Byly na nich obyčejné záclony a světle červené závěsy se vzorem, který ladil s kobercem. Postel vypadala pohodlně, byla z tmavého dřeva a bylo na ní bílobroskvové povlečení. Nad ní visel obraz, který znázorňoval nějakého koně. Nalevo u stěny naproti dveřím byl stolek se zrcadlem, na kterém byly připevněny různé fotky – rodičů, jí s kamarádkami, Belly…. Na stolku panoval úplný chaos, bylo tam snad všechno. Kartáče, hřebeny, rtěnky, řasenky… Vedle byla pověšená nástěnka, na které byly stuhy, připomínky a úkoly. U stěny naproti posteli byla skříň a vedle té bylo vysoké zrcadlo. Byl to hezký pokoj. Něco podobného jsem měla doma – ve Phoenixu. Kdybych uměla něco cítit, pocítila bych s Elenou souznění, jako ještě s nikým. Ale já cítit nemohla.

Radši jsem se tedy zaměřila na její oblíbené věci. Knihy, které čte. Hudbu, kterou poslouchá. A pak jsem jen tak, náhodou, narazila na její deník.

Cvok! Ona si píše deník? Kdo si ještě dneska píše deník? To už je jen ve špatných filmech. Ve starých špatných filmech! No, ale mně to bylo docela užitečné.

Díky tomu deníku jsem se dozvěděla tolik věcí… Kdy Bella přijela, za jakých okolností, jak se usmířily… A taky o Damonovi (což byl ten otravnej kluk Belly). Podle všeho se Elena nejdřív zabouchla do něj a až pak do jeho bratra Stefana. Zajímavé… S tím by se dalo něco dělat.

Damon…

Upřímně, byl to sympaťák. V první vteřině, kdy jsem ho uviděla, jsem si poprvé pomyslela, jak je sladkej. Jako lízátko. Ale jakmile jsem si uvědomila, že mě právě připravil o mou večeři, zavrčela jsem. Svého jídla jsem se nechtěla vzdát. A upřímně jsem ráda, že jsem se do něho stačila zakousnout (není tak sladký, jak vypadá, mimochodem).

Ale jinak se mi líbil. Asi víc než by měl. Sakra! Proč musí Damon působit na všechny Gilbertové tímto způsobem?! Je to divný – nejdřív Bella, potom i Elena a mě si tu teď taky můžou připsat. No, tak asi vážně budem sestry.

Nicméně když jsem znala každý malý detail Elenina života, každé její slovo, usoudila jsem, že je na čase začít můj plán.

Stačilo jen čekat na příležitost. A ona přišla.

Elena přišla domů s telefonem u ucha. Mluvila s Caroline, Barbie kamarádkou, která o ničem neví. Říkala, že si jen zajde pro něco domů a hned se vrátí za ní a Bellou. Bonnie, ta druhá kámoška, se s nimi nebaví, protože nevěří upírům.

Elena vyšla nahoru, v ruce sklenici s nějakou oranžovou tekutinou. Měla jsem promyšlené, co udělám. Uspím ji a budu se vydávat za ni. Takže jsem u sebe, přirozeně, musela mít kapky na spaní, které jsem nedávno, chvíli před tím, než jsem přijela, užívala.

Měla jsem zlomených pár žeber a nemohla jsem spát. Jela jsem na motorce a nabourala jsem do stromu. Dodnes nikdo (ani já) neví přesně proč…

Když Elena zmizela v koupelně, rychle jsem jí do sklenice nakapala několik kapek přípravku na spaní. Pak jsem se schovala (jak dětinské) pod postel. Poslouchala jsem Eleniny kroky. Pět kroků směrem k posteli a stolku. Zvuk, jak uchopila sklenici a zvedla ji z tmavého dřeva. Pousmála jsem se. Elena si několikrát lokla a položila ji zpátky. Byl to opravdu silný přípravek – většinou zabíral už do dvou minut. Elena přešla ke skříni a ještě chvíli něco přebírala, než spadla a usnula. Vyskočila jsem z pod postele a hmátla po jejím oblečení ze skříně. Vlasy jsem už měla dávno vyžehlené. Radši jsem se už dlouho malovala podle ní a žehlila si vlasy – nevěděla jsem, kdy se mi naskytne správná šance. Teď se ukázalo, že jsem dělala dobře.

Odtáhla jsem Elenu do koupelny, aby nebudila takovou pozornost. Rychle jsem se převlékla. Vzala jsem si její bundu a její kabelku. Rychle jsem se ještě podívala na sebe do zrcadla. Oblečení, které jsem vybrala, bylo jednoduché – džínové šortky a bílé tílko. Ještě jsem si zkontrolovala make-up. Byla jsem ráda, že se Elena každý den malovala stejně – jemné, světle hnědé stíny, skoro až s broskvovým nádechem, a silnou vrstvu řasenky. A pak ještě lesk na rty. Víc už nic. Žádná konturka, žádná tvářenka a žádný pudr, jen skromný BB cream.

Vyskočila jsem z okna a vydala se pěšky k parku. Moje staré oblečení, které jsem měla v podpaží, jsem hodila do křoví, které jsem po cestě našla.

Všechno se shromažďovalo kolem příprav na tu akci – Miss Mystic Falls. Soutěž krásy. Ach, jak já byla marnivá jako člověk! Tyhle soutěže byly můj život. A možná to byl důvod, proč jsem neprohrávala. Možná se zúčastním…

„Eleno, tady jsme!“ zavolala na mě Caroline. Poohlédla jsem se za ní a usmála se. Ten upřímný úsměv, který měla Elena na tváři, jsem trénovala snad celou věčnost.

„Caroline!“ zavolala jsem na ni a doběhla za ní. Byla tam s Bellou, seděly u jednoho z mnoha jednoduchých bílých stolků na jednoduchých bílých židlích. Stejně jako ostatní. Ale zatímco ostatní si povídali, jedli zmrzlinu nebo třeba hráli karty, ony se skláněly nad nějakými papíry. „Co to máte?“

„Ty plány,“ řekla Caroline nepřítomně. Pořád studovala nákresy. Jasně. Caroline se nabídla, že vypomůže s výzdobou. Jen s výzdobou, protože se hodlá zúčastnit.

„Jo, jasně,“ řekla jsem a taky se zadívala na papír, který byl na ostatních. Bylo tam hrubě nakresleno pódium, o domě se ani nedalo mluvit. Caroline tam měla spoustu poznámek, které říkaly, které květiny budou v květináčích, které barvy budou mít stužky a dokonce i to, jaké uniformy bude mít obsluha. Kousla jsem se do rtu, abych zabránila nějaké ironické poznámce, aby se dostala na povrch.

„Vůbec nevím co s tím,“ přiznala Caroline, zamyšleně. „Jsem nervózní.“

„Em,“ řekla najednou Bella. Podívala jsem se na ni a zachytila její podezřívavý pohled. Poznala snad něco? Poznala, že nejsem ta sestra, za kterou mě má? „Eleno, ty ses převlékla?“

„Jo,“ řekla jsem s úsměvem. „Měla jsem pomerančový džus, ale zavolal mi Stefan, takže jsem se vylekala a vylila to na sebe.“ Dobrá výmluva, pochválila jsem se.

„Aha,“ řekla. „Můžeš… na chvilku?“ Pokrčila jsem rameny a s obvyklým starostmi nakrčeným čelem jsem se vydala za ní.

„Takže to víš?“ zeptala se, když jsme byli z Carolinina doslechu.

„Vím co?“ zeptala jsem se zmateně.

„To o Katherine.“ Překvapivé. Snažila jsem se udržet nijak moc nevzrušený obličej. Nebo aspoň vypadat, že se snažím.

„Samozřejmě,“ řekla jsem radši.

„Dělá mi to starosti,“ povzdechla si Bella. Kousala se do rtu. „Nelíbí se mi, jakou past na ni chystají. Stefan ti o tom už určitě řekl.“

Past?! Na mě?! „No… jo, řekl mi všechno. Krapet přehnané.“

„Ani ne přehnané, spíš… No, to je jedno. Teď musíme zabavit Caroline,“ řekla Bella. „Nesmí na něco přijít. Určitě by se mýlila. Asi by si myslela, že s ní už nechceme kámošit, což by byla škoda. Je to dobrá kamarádka. A já ji nechci tahat do tohohle světa. Bude to i tak těžké. Pro nás. Nesmíme dopustit, aby se do toho zapletla ještě ona. Nechci ani pomyslet, co by udělala Katherine, kdyby…“ Bella nechala větu nedokončenou. Kývla jsem. Samozřejmě, Caroline byla fajn. Možná trochu povrchní, ale fajn. Jak vidím, Bella i Elena ji mají rády. To se využije. Vrátily jsme se ke Caroline. A k jejím plánům na Miss Mystic Falls.

Bella:

Zazvonil mi mobil. Na displeji se objevilo jméno Damon. Omluvila jsem se a odešla někam dál.

„Ano, Damone?“

„Stefan našel Elenu,“ řekl Damon. Zmateně jsem se podívala směrem, kde seděla Elena. „Ležela v koupelně. Asi je nadopovaná nějakýma práškama.“

„To je blbost,“ namítla jsem a prohrábla si rukou vlasy. Navíc jsem zavrtěla hlavou.

„Já vím, je to šok, ale –“ začal Damon, ale já ho utnula.

„Ne, Damone,“ řekla jsem šokovaně. „Chci říct – to je blbost, protože Elena je tady teď se mnou a Caroline.“ V telefonu bylo chvíli ticho.

„Takže,“ řekl pak Damon tiše. „Je to… ona?“

„Asi jo,“ potvrdila jsem. A já jí málem řekla, co se na ni chystá! „Ale má narovnané vlasy a chová se jako Elena. Mluví jako ona, usmívá se jako ona!“

„Vydává se za ni,“ hlesl Damon. „Chytrá.“

Pokrčila jsem rameny. „Co mám dělat?“

„Dělej, jako že nic.“ Jasně. To mě mělo napadnout.

„Ale já…“ začala jsem, ale došlo mi něco úplně jiného. „Co Elena?“

„Elena je v pořádku,“ ujistil mě Damon, načež jsem si oddychla. „Je jen plná nějakého přípravku na spaní. Ty teď jen musíš dostat… ji k vám domů. Budu tam čekat.“ Znovu jsem si prohrábla rukou vlasy a kousala se do rtu. To zvládnu. Katherine není až tak chytrá. Kdyby byla, věděla by, že mě nemůže ovlivnit, od začátku.

„Dobře,“ řekla jsem. „Dovedu ji domů. Mimochodem, Damone? Miluju tě.“

„Já tebe taky,“ hlesl Damon. Zavěsila jsem a vrátila se ke Caroline a Katherine. Caroline už si balila věci.

„Už jdeš?“ zeptala jsem se, tak trochu vyděšeně. Před Caroline by to Katherine hrála dál. A já bych si měla čas promyslet, jak se jí ubránit, kdyby se rozhodla s tou svou hrou skončit. Caroline kývla.

„Už toho víc nevymyslíme,“ řekla s povzdechem. „Zkusím ještě popřemýšlet doma. Pak vám když tak ještě zavolám.“

„Fajn,“ řekla jsem. „No, taky už půjdem, že, Eleno?“

„Jo, myslím, že už je docela pozdě,“ řekla a postavila se. Když se s námi Caroline rozloučila a odešla, Katherine se ke mně přiblížila.

„Co jsi chtěla říct o té akci na Katherine? Je to…“

„Jednoduché,“ řekla jsem. Doufala jsem, že neprokoukne, že lžu. Musela jsem ji svrhnout na falešnou stopu. „Moc jednoduché. Přijde na to. Rychle. Však proč by chodila k nim domů, aby ji zabili?“ Cítila jsem, jak se červenám. Ovšem, Katherine neví, co dělám, když lžu, takže jsem si nedělala starosti. Vydaly jsme se na cestu a já se snažila vzpomenout si na to málo ze sebeobrany, co mě Charlie učil. Mířit na bradu nebo na nos. A mířit přesně, pokud možno. Hlavně nesmím zapomenout schovat palce do dlaní. Jinak si zlomím palec. Bude to vůbec fungovat? Na upíra?

„Proč ti volal Damon?“ zeptala se po chvilce Katherine a vytrhla mě z mého přemýšlení. Najednou mi to došlo. Skousla jsem si ret. Kolik toho slyšela?

„Jen že jsou Katherine na stopě a asi byla u nás doma. Víc nevím.“ Další várka červenání.

Katherine/Elena se chápavě usmála. Zbytek cesty jsme nemluvily. Ale mně došlo zase něco úplně jiného. Katherine byla se mnou a Caroline v parku. Přes den. A nevypadalo to, jako kdyby hořela. Takže musí mít nějaký způsob, jak být na slunci. Možná nosí prsten v kapse nebo tak. Ale když je někdo jako ona vybavený něčím takovým, není to dobré. Teď může zaútočit, kdykoli bude chtít. Nemůžeme si být jisti, že může vycházet jen v noci. Nemůžeme si být jisti, že jsme v bezpečí. Den má dvacet čtyři hodin, každá hodina má šedesát minut a každá minuta má šedesát sekund. A žádná hodina, žádná minuta a ani žádná sekunda pro ni není problém. V každé sekundě může zaútočit.

Když jsme byly u domu, odemkla jsem dveře a vstoupila dovnitř. Katherine mi byla v patách. Oddechla jsem si – Katherine nic nezkusila. Zatím. Je možné, že se tu pak na mě vrhne s nožem v ruce. No, Damon je tady, takže se nemusím bát.

Mlčky jsem se odebrala do svého pokoje. Katherine za sebou bouchla dveřmi Elenina pokoje. Otočila jsem se, abych viděla Damona. Ukázal na dveře do koupelny, abych věděla, kam mám jít. Poslechla jsem ho a pustila vodu. Mnula jsem si ruce a Damon se přiblížil ke dveřím, které vedly k Eleně. Chvíli váhal, než otevřel. Ale bylo pozdě. Katherine už byla pryč. Okno bylo otevřené a vítr rozfoukával závěsy a záclony. Rychle jsem si osušila ruce do riflí a vběhla do pokoje, abych to okno zavřela. Když jsem se pak otočila k Damonovi, všimla jsem si, že hledí na něco na Elenině zrcadle. Přešla jsem k němu a následovala jeho pohled. Kromě fotek našich, Caroline, Bonnie a mě tam byl papír s rukopisem, který vypadal jako Elenin, ale přesto byl jiný. Nikdy jsem grafologii nezkoumala, ale byl více dynamický, měl větší ráz. Bylo tam jen pár slov. Ale i těch pár slov stačilo, aby se mi zaťala do kůže.

Myslíte, že mě dostanete? Ne! Na to, abych zemřela, jsem až moc zlá.

Autor: AliceCullen999 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry navždy (?) 17. kapitola - Zlé dvojče: