Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry navždy (?) 10. kapitola - Kdo s koho

05.09.2013 (16:45) • AliceCullen999 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1261×

Stefan:

Sakra, sakra, sakra! nadával jsem si v duchu. 

„Stefane, ty jsi ve městě?" přiběhla ke mně Rebekah. „A jakto, že o tom nevím?"

„Rebeko..." prohrábl jsem si frustrovaně vlasy. „No, nevím jak začít... Víš, to co se tehdy stalo..."

„Co?" zeptala se Rebekah s vážným výrazem.

„Nebylo to skutečné," vysvětlil jsem jí.

„Co?" vyhrkla. Potom se ale vzpamatovala a usmála se (nebo se o to aspoň pokusila). „Jo, to je v pohodě. Už je to za mnou."

Na to jsem neodpověděl a prošel okolo ní směrem k učebně francoužštiny. Věřte mi, není nic horšího než plakající Rebekah.

„Hej!" zavolal někdo za mnou. Otočil jsem se a viděl, jak se ke mně řítí usmívající se blondýnka. „Ahoj," pozdravila.

„Ahoj," odpověděl jsem váhavě. 

„Jsem Caroline," představila se a znovu se zářivě usmála. „Jsem předsedkyní studentské rady a dostala jsem za úkol tě provést po škole, seznámit s mimoškolními aktivitami a taky ti řekla něco o učitelích. Nechceš přece, abych měla pak nějaký problémy, protože jsem úkol nesplnila, že ne?"

„Popravdě je mi to celkem jedno, Caroline," řekl jsem. Ale to jen tak v duchu. Místo toho jsem řekl:

„Ne, jasně, že ne, ale víš, Caroline, mě už tady někdo provedl a seznámil s učiteli. Ale možná bys mohla provést Rebeku." 

„Ty ji znáš?" zeptala se překvapeně. Odvrátil jsem zrak:

„Matně." Najednou jsem uslyšel zběsilý klapot podpadků, jak kolem mě Rebekah prošla. Ale nevěděl jsem, jestli to je opožděná reakce na to, co jsem jí řekl, nebo že jsem Caroline řekl, že Rebeku vlastně skoro neznám, nebo je to protože jde pozdě na hodinu, nebo prostě ztratila svoji roztomilou tužtičku se štěňátky. Poznat u Rebeky důvod, proč je vzteklá, je totiž opravdu obtížné. 

„No, a jak se jmenuješ ty?" zeptala se Caroline znova. „Nebo ti mám říkat prostě cizinče?"

„Klidně," řekl jsem zase v duchu. Místo toho jsem se podíval na hodiny, omluvil se, že spěchám na francoužštinu, a vydal se rychlým krokem směrem k učebně.

Elena:

„Tak mluv," pobídla jsem Caroline, když se posadila do lavice přede mnou. „Kdo to je?"

„Nic nevím," odsekla naštvaně Caroline. „Nic mi neřekl!"

„Použila jsi Caroline-šarm?" rýpla jsem si. Ona si toho ale asi nevšimla.

„Samozřejmě!" pokračovala rozčíleným hlasem. Teď se za ní otočila celá třída. Ona si toho ale nevšímala. „Prostě nic!"

„Psst!" napomenula jsem ji. „Caroline! Jsme na angličtině! Ve škole!" V tu chvíli se tam objevila učitelka a začala hodinu. V kapse mi tiše zabzučel mobil. Postavila jsem si před sešit pouzdro a nenápadně mobil vytáhla. Položila jsem ho na sešit a na chvíli se obrátila k učitelce. Pravě mlela cosi o tom, že se dneska podíváme na to, jak jsme si pilně splnili úkol a přečetli nějaký článek v učebnici. Obrátila jsem se znovu k SMSce na displeji mého mobilu. 

Od: Damon

Zpráva:

Ahoj, sejdeme se dneska ve tři na hřbitově. Musím ti něco hodně, hodně důležitého ukázat.

Rychle jsem vypla SMSku a mobil zastrčila do lavice. Otevřela jsem si učebnici a nepřítomně hleděla na písmenka.

Ale vůbec jsem se nemohla soustředit. Co by mi mohl chtít ukazovat?! A co by mi mohl tak důležitýho ukazovat na hřbitově? Ok, tohle bylo hodně divný.

O tom, co je tak zajímavého a důležitého na hřbitově, jsem potom přemýšlela po zbatek výuky. Chce mi ukázat nějaký náhrobek? Svého otce? Nebo snad svůj? Nebo mě chce jen vyzkoušet, co bych pro něho všechno udělala? Nebo mě chce možná jen vyděsit, nedivila bych se.

Zavřela jsem skříňku a obrátila se k odchodu. 

„Hej!" zavolala na mě zezadu nějaká holka. Ten hlas jsem poznala: Rebekah.

„Ahoj, Rebekah," pozdravila jsem kapku otráveně. Dneska jsem měla odpoledku a za pět minut jsem se měla setkat s Damonem. „Jak ti můžu pomoct?"

„Nijak, já jen..." doběhla mě. „Opravdu si myslím, že jsem tě už někdy viděla."

„Těžko," protáhla jsem obličej. „Ty jsi z New Orleans, a já nikdy v New Orleans ani nikde poblíž New Orleans nebyla. Vlastě jsem nevystrčila paty z tohohle města. Navíc se mám za necelých pět minut setkat s Damonem."

„Damonem?" vyhrkla. „Damonem Salvatorem?"

„Jo, znáš ho?" zeptala jsem se otráveně a pohlédla na hodiny. Nestihnu to!

„A kde se s ním máš setkat?" zeptala se Rebekah s takovým přihlouplím úsměvem.

„Promiň, ale mám málo času. Uvidíme se jindy!" Což doufám, že ne, dodala jsem v myšlenkách. Rozeběhla jsem se ke svému autu, které mi konečně opravili, a rychle se vydala ke hřbitovu. 

Když jsem tam přijela, bylo za minutu tři. Opřela jsem se o nějaký náhrobek a prostě čekala. Čekala jsem minutu... dvě... pět... deset... patnáct... půl hodiny. Když po hodině nepřicházel, odfrkla jsem si. Vystřelil si ze mě, pomyslela jsem si. Malej, protivnej upír. Pokusila jsem se si vzpomenout, kde to říkal, že bydlí. Když jsem si vzpomněla na to, jak mi popisoval tu vilu, okamžitě jsem odešla ze hřbitova a odjela k němu domů.

Damon: 

Doběhl jsem na hřbitov a opřel se o náhrobek a vydýchával se. 

„Tak... jsem... tady... Eleno," řekl jsem mezi výdechy. Když mi nikdo neodpovídal, zvednul jsem hlavu. Nikdo tu už nebyl. Udeřil jsem pěstí do náhrobku a ten se rozdrolil. Měl jsme v plánu jí říct, že se mi líbí víc než Bella. Což je vlastně úplně pravda.

„Elena tu není, budu ti muset stačit já," ozval se ten otravný hlas. Ten jsem neslyšel už sto padesát let a vůbec mi to nevadilo.

„Ahoj, Rebeko," otočil jsem se s arogantím úsměvem. Rebekah ke mně přistoupila a vlepila mi facku. A to celou svou silou, takže mi zlomila vaz.

Když jsem se probudil, už jsem nebyl na hřbitově, byl jsem v nějakém pokoji.

„Promiň, nemělo to být tak silně," omlouvala se Rebekah, která seděla na rohu postele. „Jsi v pořádku?" Zamžoural jsem očima a rozhlédl se po pokoji. Málem jsem přitom nevyprskl smíchy. 

Jak se dalo od Rebeky čekat, pokoj byl obarvený růžovou barvou. Na stěně byly pověšená různá srdíčka, štěňátka a koťátka. Rebečin pokoj. 

„Moc ses nezměnila," poznamenal jsem s úsměvem. „Jen tvůj poslední pokoj nebyl růžový a ty štěňátka a koťátka nebyly umělý."

„A ty?" nevšímala si toho Rebekah a dívala se na mě zamilovaným pohledem. Bože, ona mě pořád miluje?

„No, já se taky moc nezměnil," pokýval jsem hlavou. „Stále doufám, že tě neuvidím, stále se bavím, stále otravuju Stefana." Teď jsem čekal další facku. Ale ona mi nepřiletěla. 

„Což mi připomíná... ta Elena..." vstala a odvrátila se. Ona žárlí? „Ty s ní teď jakože...."

„Chodím?" dořekl jsem. „Taky. Ale taky chodím s její sestrou Bellou."

„Aha," hlesla. „A... A..."

„A nic," skočil jsem jí do řeči. „Teď musím jít. Měl jsem schůzku s mou přítelkyní číslo 1, která to stoprocentně vyžvaní pítelkyní číslo 2, takže tam teď musím jít a obě je uklidnit. Snad se už neuvidíme." Vyběhl jsem upíří rychlostí z pokoje a vůbec z celého domu. Když jsem vyšel, zabzučel mi mobil. Čekal jsem rozzuřenou SMSku od Eleny. Ale na displeji se objevilo jméno Bree.

„Bree?" přimhouřil jsem oči. Co ta po mně chce? Otevřel jsem zprávu a potichu četl.

Damone, pamatuješ si na mě ještě? Doufám, že jo, protože už se blížím k tomu, co jsi po mně chtěl, ale myslím, že bychom si o tom mohli promluvit osobně. Však kde mám bar víš, tak se stav. Líbá, Bree.

Panebože, pomyslel jsem si. Trudie! Ale teď jsem si uvědomil, že už ji vlastně nechci vskřísit. Už to nepotřebuju. No, ale když mě zve a bude chlast zadarmo... abych tam nejel, že?

Elena:

Zastavila jsem před domem a vystoupila. Naskočila mi husí kůže. Podle toho, jak mi to popisoval on a jak si to pamatuju z dětsví, to vypadalo míň strašidelnější. Asi to je tím, že vím, že tam bydlí upír.

Zaklepala jsem na dveře a chvíli čekala. Když nikdo neotvíral, zkusila jsem kliku. Dveře byly odemčené. Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou. Začala jsem na zdi hledat vypínač. Tak trochu jsem čekala, že rozsvítím a na gauči bude sedět Damon s pohárkem bourbonu v ruce a smát se mi. Ale vypínač jsem nikde neviděla. Otočila jsem se a najednou jsem na sobě cítila něčí oči. Vzadu ve stínu stála nějaká postava.

„Damone?" zeptala jsem se a pomalu přistupovala k postavě blíž. Potom se rozsvítilo, až jsem sebou trhla. Ta tmavá postava nebyla Damon. Měla prst na vypínači a usmívala se. Byl to kluk, asi stejně starý jako já. Měl světlé vlasy, zelené oči a na sobě džíny a bílý tričko s potiskem. Neznala jsem ho.

„Ahoj," pozdravila jsem.

„Ahoj," usmál se a nadzvedl obočí. Srdce mi při tom poskočilo.

„Co tu děláš?" zeptala jsem se překvapeně a podezřívavě.

„Bydlím," usmál se a popošel ke mně blíž. „Jsem Damonův bratr."

„Neřekl mi, že nějakého má," poznamenala jsem překvapeně. Pokrčil rameny.

„Máme mezi sebou neshody," řekl váhavě.

„Jsem Elena," představila jsem se s úsměvem.

„Já jsem Stefan," předstvil se taky. „Damon tady není."

„Nevadí, já... já přijdu jindy," vydechla jsem. Nevěděla jsem, co se to děje, ale bylo to něco jako... pocit. „A určitě se udobříte, to vím."

„Neřekl bych," sklonil hlavu. 

„Já a moje sestra Bella jsme se taky hádaly," přiznala jsem. „A stačilo pár minut, všechno si vyříkat a..."

„Ale Damon se nechce udobřit."

„Promluvím s ním," slíbila jsem. Otočila jsem se a odešla.

Bella: 

„Eleno, nevidělas Damona?" zeptala jsem se, když přišla domů. Zakroutila hlavou. Dneska jsem s ním chtěla stůj co stůj mluvit. Vzala jsem klíčky a vyšla z domu. Cestou k němu domů mi ale došel benzín a já musela jít pěšky. 

Když jsem došla k domu, otevřely se vchodové dveře. Instinktivně jsem odskočila do křoví a poslouchala dva hlasy. 

„Kam jedeš?" 

„Do toho ti nic není, bráško," řekl Damon ironicky. Podívala jsem se skrz škvíru a viděla někoho ve dveřích a Damona, jak sedá do auta. Když postava ve dveřích zmizela uvnitř, Damon nastratoval. Potom ale motor vypnul a vběhl zpátky do domu, asi si něco zapomněl. A v hlavě se mi vynořil bláznivý nápad.

Ne! pískal ten tenký hlásek v mojí hlavě. To nedělej! Ale stejně jsem přiběhla k autu a otevřela zadní dveře. S sebou by mě asi Damon nevzal, ale beze mě by mu asi bylo smutno. Na sedadle se válela dlouhá, zelená deka. Nasedla jsem, zavřela dveře a lehla si na sedačku. Přikryla jsem se tou dekou a čekala. Když Damon znovu nastoupil, zapnul rádio. Potom vyjel pryč.

Chvíli jsem pozorovala silnici, ale z těch světel jsem nakonec usnula.

Tak, konečně jsem to dopsala. Ta co myslíte? Kam Damon jede? Dozví se o Bells? 

Autor: AliceCullen999 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry navždy (?) 10. kapitola - Kdo s koho: