Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry na život a na smrt 21. díl

26.01.2010 (07:45) • Brambooorka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2274×

Sestry na život sa na smrt - 21. Díl

Písnička

Pohled Bella Swanová:

„Bello!“ zakřičel ke mně Edward a já poté pochopila, proč jsou Volturiovi tak uznávaní a obávaní…

Byla jsem na pokraji vyčerpání, ale i přesto jsem se držela. Hleděla jsem zpříma do očí zuřící Jane, která, jak se zdá, byla zároveň udivena mou odvahou. Ale držím se hesla:  rodinu chránit, za jakoukoliv cenu. Vyděšeně jsem na ni zírala, v očích napsánu jen jedinou otázku: ,,Co s námi bude dál?"

Jane se ke mně pomalu začala přibližovat a praštila mě do tváře. Ve vzteku mi vůbec nedošlo, že její moc nespočívá jenom v psychické síle a pomalu jsem si začala uvědomovat svou situaci. Nejenže jsem proti nikomu z nich neměla ani nejmenší šanci, ale mohli se mnou docela snadno manipulovat. Jakmile mě Jane udeřila, bolestně mi zaškubalo v koutku úst, vůbec jsem nemohla mluvit. Věděla jsem, že pokud jí ránu vrátím, nejspíš uškodím jen sama sobě. Vrhla jsem tedy na ni jen nenávistný pohled a otočila se na podpatku, spěchajíc na pomoc mé rodině. Z jejích krvavých očí se mi dělalo na nic.

Vzápětí mě však Jane popadla za krk a přimáčkla mě ke stromu.

„Takhle se mnou jednat nikdo nebude, ani ty!“ zakřičela a já v zápětí cítila, jak její ostré zuby projely mou kůží, když vtom něco vystřelilo proti ní a svalilo ji to k zemi. Jenže poté mě zachvátila prudká bolest, která je nesrovnatelná s čímkoliv. Zmítala jsem se v bolestech a prosila, aby mě zabili. Ležela jsem na zemi jako bezmocná bytost, zmítající se jako by ji právě upalovali na hranici. Bolela mě každá molekula mého těla a každičké místečko, i třeba taková, která jsme si nikdy neuvědomovala.

Pohled Edward Cullen:

písnička

„Bello!“ vykřikl jsem bezmocně a zaplavila mě vlna zděšení. Má milovaná Bell se rozhodla nás chránit a bojovat tak s Volterskou gardou. Nikdy jsem nepociťoval o nikoho takový strach, jako právě v tuto chvíli. Chtěl jsem jí v tom zabránit, jenže tělo mě vůbec neposlouchalo. Alec na mě působil silou své vůle, nenadělal jsem absolutně nic. V životě, nebo vlastně za celou mou věčnost, jsem  se necítil tak zbytečný a zoufalý. Najednou se okolo mě mihnul Jasper, vůbec jsem nechápal jeho počínání. Prudce skočil do cesty Jane, a odstrčil ji od Bell. Jenže bylo již příliš pozdě, ale jak na co. Kdyby nezakročil, Jane by ji zabila. Jenže není smrt lepší než tento život? Uvažoval jsem, ale v hloubi duše věděl, že na to jsem byl moc sobecký. Musel jsem pozorovat Bellu, jak se zmítá na zemi v ukrutných bolestech a nemohl jí nikdo pomoci. Rvalo mi to mé mrtvé srdce, takový osud jsem pro ni nechtěl.

Věděl jsem, k čemu se schyluje. Buď Jane, nebo Jasper.

„Neeeeee,“ vykřikla Alice zoufale. ,,vezmi si radši mne, ale jeho ušetři."

Přestože se snažila dostat se z objetí několika upírů, nezmohla proti nim nic. Jane neprodleně začala na Jaspera působit svou silou. Podlomily se mu kolena a bolestně si svíral hrudník. Oči měl vytřeštěné, jako nikdy předtím. Cítil jsem tu bolest za něj, každou jeho myšlenku, emoci… Bolelo mě každé jeho zasténání. Ta neskutečná síla, vnímal jsem jeho myšlenky, každou bolest… S každou další ránou se statečně pral, ale já už ničemu nevěřil. Poslední záblesk světla, pak se ozvalo mohutné křupnutí. Jasperova hlava se bezvládně sesunula k zemi..

„Jaspere!“ křičela Alice, v očích výraz, že jsem za sto let ztrápenější neviděl. Křičela, plakala… nikdo ji nevyslyšel. Byl to můj bratr, byl součástí celé té velké rodiny... Tohle se vůbec stát nemělo, rodina držela vždy při sobě. Tohle byla poslední kapka, nechápal jsem, proč… Proč musí do šťastné rodiny zasáhnout zrovna oni a v jediném okamžiku zmařit celá staletí? Zač jsme si vysloužili tak krutý trest?

Jenže mě, jako dar z čistého nebe, probudila Rosaliina vize. Přestože těla jsme měly svázána schopnostmi Volturiů, na mysl se nikdo nezaměřil. Rosalie tentokrát viděla minulost očima Aleca a Jane.

Tenkrát, před tisíci lety, byly chudé časy. Zlá doba, která nutila lidi tvrdě pracovat, až do úmoru. Spalovaly je morové rány, tisíce podlitin od bičujících dozorců… Alec a Jane tehdy pracovali s nimi, přestože byli ještě malými dětmi. Těžkými krumpáči, s nimiž sotva hnuli, měli za úkol drolit kameny na menší, z nichž poté dostávali tenké šupiny zlata. Za toto otroctví dostávali zbytky, jenž nebyly předhozeny psům a doušek špinavé vody. Museli přihlížet postupné smrti svých rodičů. Matka podlehla tvrdým podmínkám roboty, když jednoho odpoledne sváželi z lomů přebytečný kámen. Nikoho nezajímalo, že lidé potřebují odpočinek. Byly to jen výdělečné stroje, a když selhaly, přivezli se další otroci. Takhle to fungovalo již celá staletí. Jane sykla bolestí,jelikož si zaryla třísku pod ulomený nehet. Ruce měla pokryty vrstvou lepkavé krve se špínou a po tvářích jí stékal pot. Jenže najednou se za ní objevil temný stín. Hrozně se ho polekala, ale pak její pohled sklouznul k jeho tváři. Byl to nějaký upír, pomohl dívce a chlapci vstát. Jane přišlo lepší ho následovat, než ostávat zde a dříve či později zemřít. Pak Aleca s Jane dovedl za dozorci, aby jim sdělil, že je odvádí. Poté je zavedl do Volterry, před Ara, který si okamžitě všimnul Alecových schopností, jenž propuknou po proměně. Jenže jakmile děti předstoupily před ony tři trůny, přispěchal do sálu nějaký vyvrženec a mermomocí se snažil zabránit přijetí Jane a Aleca. Jane však na myšlenku dokázala cokoliv, a tehdy se začal projevovat její dar. Probodávala jej modrýma očkama, když však vyvrženec klesnul k zemi a poroučel se jí jako mocné vládkyni.

Znenadání však vize přeskočila k dalšímu ději.

Jane, nádherná upírka a po boku s pohledným chlapcem, taktéž upírem. Oba měli jasné karmínové oči, jen ty Janiny jaksi svým způsobem připomínaly dvě nebezpečná jezera, ve kterých se člověk dokáže snadno utopit, podlehne li jejich podmanivému vzhledu. Byly jako dva magnety přitahující cokoliv na světě ve světlém nevýrazném obličeji. Jako dva nejcennější rubíny, hodnosti snad na tisíce karátů. Už však seděli na trůnech vedle významných Volturijských vládců a pýcha z nich jen čišela. Nastal den rozsudků. Před Jane předstoupila vysoká dívka s lesklými černými vlasy. Byla spoře ošacena, nejspíš z chudé vesnické rodiny. Věděla příliš mnoho, než aby mohla být mezi svými. Cítil jsem, jak v Rosalie hrklo, tak moc jí byla podobná. Jenže zde se stalo něco převratného. Ten den, ta chvíle změnila Janinu osobnost navěky. Dívka se uklonila, ale pohledem provrtávala Janiny oči. Tak silným pohledem, že dokonce zmátl samotnou Jane, která vzápětí upadla z trůnu. Přestože Jane vždy myslí propalovala ostatní, při pohledu na tu nevinnou dívku selhala.  Nechala ji tehdy odejít a nikdy více ji již nespatřila. Jane se z toho všeho psychicky zhroutila a povolávali k ní nejlepší upírské psychology. Nikdo jí neuměl pomoci, a přestože se to stalo před více než třiceti lety, Jane se z toho nikdy zcela nedostala.

Pak vize zmizela. Rosalie stále prudce oddechovala, tolik jsem ji chtěl obejmout. Jenže to nešlo, alespoň ne, dokud jsem setrvával v ocelovém sevření deseti upírů. Jenže zrovna se začaly dít prapodivné věci. Rosalie byla v okamžiku volná a zanedlouho upíři propustili celou moji rodinu. Alice se okamžitě vrhla k Jasperovi a plakala pro něj. Chtěl jsem věnovat pozornost okolní lítosti, ježe něco mě přerušilo. Rose kráčela rázným krokem přímo k Jane.

„Ne!“ křiknul jsem, ale neposlouchala mne. V očích měla stále ten sebejistý ledový výraz, a rázným krokem pokračovala přímo k Jane. To ona ji trýznila pohledem, ne Jane ji. Odvrátila se od Rosalie a křičela jako smyslů zbavená.

„Má stará přítelkyně," pravila zlomeně Jane. ,,přišla jsi za mnou, Evelyn?“

Rosalie na ni nechápavě pohlédla: „Evelyn?“

„Tenkrát se ze mne stala troska, ale dnes ne, dnes tomu nedopustím!“ Křičela a zhluboka se nadechla k pokračování:

„Nedovolím, abys mi znovu zničila život, zabte ji!“ křikla ke strážím, jenže ty se nedokázaly pohnout z místa. Jane vrhla na Rosalie nepřátelský pohled a odplivla si. Stále jsem nechápal, co má Rose společného s černovlasou dívkou, ale doufal jsem, že na to přijdu dřív, než bude pozdě.

,,Vážně sis myslela, že tě ani po těch letech nepoznám?" řekla Jane, načež propukla v hurónský smích. ,,dokonce ses kvůli mne přebarvila!"

Tak doufám, že se vám to líbilo. Je to slabší tvorba, vím, ale mě se v depresích blbě píše... Ale kdopak je ona Evelyn? dozvíte se to příště... Vaše Brambooorka :) Připište komentík

P.S. Ještě jednou se omlouvám RoseDublest za nedorozumění s pravopisem, snad už je to dobré ;)

Autor: Brambooorka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry na život a na smrt 21. díl: