Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sence of my life - Kapitola 9.

14.04.2010 (16:00) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2568×

Edward:

Konečně jsme byli na pevné zemi. Tak moc jsem se těšil, až to všechno bude za námi, že jsem pořádně nepřemýšlel. Byl jsem zaslepený svým chabým přáním ochránit svoji Bellu, že mě ani na okamžik nenapadlo, že by si to monstrum chtěla nechat.

Pochopil jsem to až ve chvíli, kdy jsem Bellu táhl za ruku za sebou, směrem k naší rodině. Všichni očekávali náš návrat. Esme s Alice byly zoufalé, Carlisle neustále přemýšlel jak tu situaci vyřešit správně. Jiných myslí jsem si už nestihl všimnout, dokud mi Bella pevně nestiskla ruku na důkaz rozloučení.

Jako z čista jasna ke mně přiletěla myšlenka Rosalie. Byl jsem zmatený. Nechápal jsem co se kolem děje.

„Ochráním tě, Bello. Tebe i tvé děťátko, jak jsi mě žádala,“ pomyslela si a mně to najednou všechno došlo.

Když jsem se vzpamatoval z překvapení, jaký jsem hlupák, bylo už pozdě. Bella byla v Rosaliině náručí a ona se jí snažila chránit vlastním tělem. Stál jsem tam sám, otupělý a zoufalý. Jak to, že mě nic takového nenapadlo.  Myslel jsem, že se bojí o svůj život, že obvinuje mě, že jsem jí ublížil. Ale to ne. Ona to dítě chtěla.

Chtěla monstrum, které jí ublíží. Nevěděl jsem, co přesně to dítě udělá s jejím tělem, ale to, že to mohlo mít upíří DNA, nevěstilo nic dobrého.

Stalo se přesně to, čeho jsem se obával. To, co jsem vnímal od svých sester a matky. Zoufalství nepočnout nikdy syna ani dceru, pokračovatele jich samých. Touhu po dítěti.

Rosalie na mě upírala bojovný pohled a já si uvědomil, že nebýt jejího mlčení, všechno by možná bylo jinak. Vydal jsem se blíž k ní a chtěl jsem jí Bellu vydrat z náručí. Chtěl jsem si promluvit se svojí ženou. Nezajímalo mě, že jsme v hale plné lidí, chtěl jsem jen chránit svoji lásku.

Zuřil jsem. Jak mi to mohla udělat. Tolik mi ublížit. Říkala si má rodina. Zrovna ona tolik chránila naši rodinu a teď udělá takový podraz. Tupá bolest mě ubíjela v mém těle. Ten kousek mezi námi mi přišel jako nekonečná vzdálenost. Šel jsem pomalu a odhodlaně.

Už jsem měl Rosalie na dosah rukou, když v tom mi na rameno položil ruku můj otec.

„Synu, uklidni se prosím. Chápu, že jsi zaskočený, to my všichni, ale jsme na místě, kde se pohybuje spousta lidí. Prosím,“ řekl klidným hlasem Carlisle. Jeho mysl byla stejně zmatená jako všech kolem.

Nechtělo se mi ustupovat od svého plánu, ale měl pravdu. Povolil jsem svoje napjaté svaly a čekal na první pohyb sledované osoby. Jen bočním pohledem jsem zjistil, že celá moje rodina je jejím chováním udivena. Esme dokonce přestala předstírat dýchání a její tvář zkroucená bolestí mluvila za vše.

Ten kdo udělal první krok, byl Emmet. Nechtěl jsem věřit, že další z mých blízkých se staví proti mně, ale z druhé strany jsem chápal, že chrání svoji ženu. Vzal Rose kolem ramen a vedl jak ji, tak moji ženu k výtahu. Bella koukala do země a plakala.

Můj anděl přece nemůže tolik trpět. Chtěl jsem ji pochovat ve svém náručí a říct jí že se na ní nezlobím. Proč mi to jen neřekla? Snažil bych se jí pochopit. Ne, co si to nalhávám? Nikdy bych jí to nedovolil. Pokusil bych se jí to ale vymluvit. Třeba by pochopila můj strach. Dovolil bych jí, aby měla dítě, jen ne tohle. Tiše a frustrovaně, víc než jindy, jsem hleděl za svojí ženou.

Esme kolem mě prošla a letmo mě pohladila po tváři. Soucitně zírala za Rosalie a Bellu. Hned jsem se vydal za nimi. Pospíchal jsem, co mi moje otupělé smysly dovolily. Nedokázal jsem ovládat svoje upíří chování. Nedokázal jsem se chovat jako člověk a dělat, že se nic neděje.

Po mém boku šel Carlisle a snažil se mě mírnit myšlenkami. Nebylo nic, co by mě dokázalo zastavit. Aspoň jsem si to v tu chvíli myslel.

Výtahem jsme dorazili do garáže v podzemí. Hned jsem vyhledal zrádkyni. Stála po boku černého mercedesu a stále svírala v náručí moji sladkou Bellu.

„Jak jsi mi to mohla udělat?“ zeptal jsem se s bolestí hlasem. Nevěděl jsem přesně, komu moje otázka patří, ale potřeboval jsem odpověď.

Bella zvedla svoji tvář a já si všiml slzy, která jí stékala po tváři. Pohled na její zarudlé oči mě bodl u srdce, které jsem vlastně ani neměl. Uspěchaně jsem k ní vykročil a chtěl jsem ji utěšit. Přesvědčit jí, že na ní, se nezlobím.

„Neplač, lásko, prosím,“ vyřkl jsem hlasitě s bolestivým tónem, který zarazil i mě samotného. Rosalie ale Bellu schovala za svoje tělo a bránila mi tak, být s ní.

„Jak se opovažuješ?“ zeptal jsem se znovu. Se zaťatými pěstmi jsem ztuhle vyčkával.

„Nepřibližuj se k ní! Vím, co jí chceš udělat,“ vyplivla na mě jedovatě Rosalie. Její zákaz mě zarazil a hlavně bolel. Jak mi mohla zakazovat být s ní? S mým andělem. Zaslechl jsem hlasitý vzlyk za Rosalií.

„Prosím, neuspěchejte svoje činy. Nechte to, prosím, na doma. V klidu si vše vyjasníme. Bella by si měla odpočinout,“ řekl smířlivě Carlisle.

Jediné, co mě přesvědčilo, abych svůj hněv nechal na později, bylo to, že je moje láska určitě unavená. Lítostivě jsem se podíval do míst, kde byla. Vykukovaly jen její krásné oči. Vše ostatní chránila Rosalie a Emmet. Zrádci!

Rose uvolnila svoje napětí. Věděla, že Bellino zdraví je pro mě důležitější. Otevřela dveře auta a pomohla jí na zadní sedadlo.

„Pojedu s vámi!“ oznámil jsem.

Rosalie se to rozhodně nelíbilo. Nečekal jsem na její svolení, ale přesto jsem vyčkával. Nechtěl jsem tak blízko Belly vyvolat něco tak nebezpečného, jako by byl náš souboj.

Ze dveří auta se vyplížila bělostná ručka. Pohladila smířlivě Rose po paži.

„Prosím,“ zanaříkala Bella bolestivým tónem. Hrozně jsem se o ní bál a můj pohled Rosalie nejspíš i přesvědčil.

„Neublížím jí,“ řekl jsem tiše, ale ona mě slyšela.

V její mysli jsem viděl strach. Chránila Bellu i to malé. Přestože jsem s ní nesouhlasil, aspoň na okamžik jsem přistoupil na její hru. Naposledy mě propálila pohledem a obešla auto. Zadní dveře nechala otevřené.

Hned jak byla v bezpečné vzdálenosti, upíří rychlostí jsem byl na zadním sedadle a rychle za sebou i zavřel. Bella seděla s přikrčenými koleny u brady, oči měla zavřené, ale i tak bylo vidět, že zoufale plakala.

„Prosím neplakej,“ zašeptal jsem. Ona rychle otevřela oči. Chvilku váhala a pak mi skočila kolem krku. Celá hořela.

Shrnutí

Autor: BadLovelyLucy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sence of my life - Kapitola 9.: