Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sence of my life - Kapitola 7.

03.03.2010 (16:30) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3146×

Bella:

Nevěděla jsem, co mu na to říct. Nic z toho co bych mohla vyslovit, by nepomohlo. Nic neutěší tu bolest, kterou mu způsobím. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a vdechovala tu nejkrásnější vůni, jakou jsem kdy cítila. Vůni lásky a bezpečí. Cítila jsem, že pokud jsem v jeho náručí, nemůže se nic stát, ale byl to jen klam.

Přestal být napjatý a pořádně mě k sobě přivinul. Jeho objetí bylo tak silné. Cítil, že se mu chystám ublížit? Že nebudu v pořádku, jak si přeje? Nevěděla jsem, co chci. Třeba by bylo lepší, kdybych ho na to připravila, ale jak ho mám na něco takového připravit? Jak mu mám něco takového vysvětlit? To se nedalo. Ani já bych to nechápala, kdyby to bylo opačně. Tahle situace neměla východisko. Jediné, co se dalo udělat, bylo to, co jsem se chystala udělat.

Letěli jsme rychle, a čím blíž jsme byli, tím víc mě bolelo u srdce. Díra, kterou jsem kdysi mívala po Edwardově odchodu, se začala znovu otevírat a přišlo mi, že mě tíží víc, jak ta předešlá. Tentokrát jsem to měla být já, kdo ublíží. Kdo pro dobro někoho druhého opustí svoji lásku. Začínala jsem chápat, jak to muselo být pro něho těžké. Měla jsem pocit, jakoby mě to trhalo na kusy. Horší jak fyzická bolest.

Přiletěli jsme do Hustonu. Nestihla jsem si dojít ani na toaletu a pospíchali jsme na další let. Na poslední. Vlastně možná můj poslední v životě, ale neměla jsem v plánu ho vnímat jinak než ty ostatní.

Seděla jsem vedle svého muže a nepřestala se dívat do jeho tváře. Jeho oči byli tak zmatené. Určitě věděl, že není něco v pořádku. Zahlídla jsem bolest v jeho očích a už jsem dál nemohla. Musela jsem opustit jeho tvář a radši jsem zavřela svoje oči v předstíraném spánku.

Bylo ticho. Klid před bouří. Byla jsem nervózní. Žaludek se mi svíral a já nevěděla, jestli za to můžou nervy anebo moje děťátko. V mysli jsem si chystala proslov, kterým se omluvím dřív, než pochopí proč.  Čím blíž byla ta chvíle, tím víc jsem mu to chtěla vysvětlit, ale nemělo to cenu. Nikdy nepochopí, o co mi jde.

Vždy rozhodoval za mě. Nechtěl akceptovat moje životní přání. Už když mě prvně políbil a vyznal mi lásku, jsem věděla, co chci. Věděla jsem, že chci být s ním navěky, ale on si to nepřál. Pro moje dobro.

Teda podle svých měřítek. Nejspíš jsem pro něho byla dost mladá, abych rozhodovala o svém životě. Nebo až moc důvěřoval svému kouzlu. Nechtěl, abych byla tím, čím je on. A já po tom tolik toužila. Teď jsem ráda, že to neudělal, ale i tak jsem neměla volby. Je to můj osud.

Rozhodl za mě toho tolik. Podle něho jsem musela žít, i když jsem byla v neustálém nebezpečí. Opustil mě pro moje dobro, abych žila normální život, ale ono to nešlo. Jak můžete žít bez lásky, která vás potká jen jednou. Vrátil se a přinutil mě, abych si ho vzala. Jako podmínka toho že budu jako on. Konečně.

Jediné, co jsem zatím dostala je milovat ho nejen duší, ale i celým tělem. Teď, když to vidí jako chybu, chce mě ochránit, ale ne. Můj syn není chyba. Je to zázrak.

Ani nevím, jak to bylo možné, ale cítila jsem, jak letadlo pomalu klesá. Žaludek se mi sevřel pevněji a já se přemáhala, abych se nepozvracela. Bolestí jsem se nemohla ani nadechnout a věděla jsem, že moje tváře hoří.

Všechno co se podehrávalo před mým zrakem bylo rozmazané, každou chvíli jsem očekávala, že omdlím. Letadlo s lehkým drcnutím přistálo a já si naposledy připomněla, proč to dělám. Objala jsem svoje dítě ve svém lůně a tiše doufala v to, že moje oběť bude odměněna.

„Jsme doma, lásko,“ zašeptal mi Edward do ucha a pomáhal mi dostat se z pásu. Už jsem byla volná, měla jsem vstát, ale nešlo mi to. Jakmile vystoupím z letadla, bude konec. Panika se mi honila myslí a neustále mi ukazovala dvě tváře. Tvář mého milovaného anděla a malého krásného chlapce s jeho rysy. Jak si mám vybrat. Oba tolik miluju. Začínala jsem pociťovat hysterii.

„Lásko? Jdeme?“ řekl tím nádherným hlasem a připoutal tak moji pozornost. Zahleděla jsem se mu do topazových očí a němě jsem přikývla.

Podal mi ruku a opatrně mě zvedl na vratké nohy. Celá jsem se klepala stresem. Chtěla jsem, aby to všechno bylo už za mnou. Tohle rozhodně miminku nepomáhá. Vystoupili jsme z letadla. Edward mě stále držel kolem pasu a pomáhal mi. Už jen pár kroků a budeme u naší rodiny.

Nechci to ale řešit před nimi. Nechci. Zastavila jsem se a Edward semnou. Pustili jsme ostatní pasažéry a počkala jsem, až budeme sami.

„Bello, pojď,“ pobídl mě. Zavrtěla jsem hlavou a podívala se mu do očí.

„Potřebuji ti něco říct,“ řekla jsem odhodlaně a sama sobě jsem se divila, jak klidně můj hlas zní. Něžným pohybem jsem ho opřela o stěnu a pořádně jsem se nadechla, abych se mohla začít loučit.

„Bello, děsíš mě. Děje se něco?“ ptal se vyděšeně a starostlivě.

„Ne, neboj se o mě. Všechno bude v pořádku, ano? Jen jsem ti chtěla říct, že tě miluju. Ať se stane cokoliv, vždycky tě budu milovat. Neumím bez tebe existovat. Ani bez jediné malé částečky tebe. To všechno co jsme spolu zažili, mělo pro mě hlubší smysl. Nakonec jsem i šťastná, že jsem se stala tvojí ženou. Ta svatba byla tak krásná a dokonalá. Opravdu jsem si připadala jako princezna a dokonce jsem měla i pocit, že k tobě opravdu patřím, i když nejsem jako ty. Svatební cesta byla kouzelná a já ti za ni moc děkuji. Byla jsem ta nejšťastnější osoba na světě. A to všechno kvůli tobě. Nelituju ničeho, co se tam stalo. Všechno mělo svůj důvod. Jen jsem chtěla, abys věděl, že ať se stane cokoliv. Všechno to dělám po tebe. Pro nás. Abychom mohli být šťastní i nadále,“ skončila jsem svůj monolog. Myslela jsem, že se mi uleví, ale vůbec. Naopak se mi dělalo ještě hůř.

„Ale lásko. Já tě taky miluji. To já jsem ten nejšťastnější na světě, protože mám tebe. Nemohu se nabažit chvíle s tebou. A přesto, že jsem se choval nezodpovědně, všechno co se stalo na ostrově, bylo nádherné. Nikdy jsem ani nedoufal, že zažiju něco takového. Miluji tě. Pojď, už na nás čekají,“ řekl ta krásná slova, která mě přikovala k zemi jako kotva. Popohnal mě a chtěl odejít.

Ale já jsem ho zastavila a přisála se na jeho rty. Naposled, než zjistí, že jsem mu tolik ublížila. Cítila jsem, že ten polibek je z mojí strany tak bolestný, ale z jeho byl plný naděje a lásky. Užívala jsem si jeho paže na svých bedrech a hltala jeho dech. Šťouchálek nám nechal soukromí a já si užívala hříšné myšlenky obalené v bolesti. Zapletla jsem svoje prsty do jeho rozcuchaných vlasů a snažila si zapamatovat jejich hebkost a strukturu.

Proklínala jsem svoje lidské tělo, že potřebovalo vzduch. Moje zamilované srdce nic z toho nepotřebovalo. Chtělo jen jeho doteky, slova, polibky a vyznání lásky. Nic víc nepotřebovalo. Bohužel, i on vycítil moji potřebu nádechu, a přes moje protesty se odtáhl. Usmál se na mě krásný pokřiveným úsměvem a já si ho představila, jak se na mě takhle krásně díval na písečné pláži. Slunce mu tvořilo na diamantové pokožce překrásné jiskřičky a jeho zlaté oči plápolaly láskou a touhou.

Jeho prsty se propletli s mojí dlaní a vycházel z uličky. Už jsem ho neměla jak zastavit. Kráčel rázně a já vedle něho cupitala jako poplašená laň. Těkala jsem pohledem po všech těch lidech. Nato, že Seattle není zrovna moc velké město,  bylo jich tu až příliš.

Poznala jsem, že Edward ví, kam jde. Obratně prokličkovával mezi jednotlivými skupinkami lidí. Obešli jsme několik velkých mužů a já je uviděla. Stáli tam, krásní jako vždy a pohledy plné očekávání. Carlisle se tvářil starostlivě a Esme také. Bolel mě pohled na ně. Blížili jsme se k nim a mně těžkli nohy. Pevně jsem stiskla Edwardovu dlaň, otočil se na mě. A pak přes jeho tvář přešlo něco jako temný stín. Rychle odvrátil svoji překrásnou tvář od mé a pohlédl do tváře bohyně.

Využila jsem jeho nepozornosti a vysmekla jsem se mu. Utíkala jsem, věděla jsem, že kdyby chtěl, chytil by mě, ale nejspíš byl otupělý. Nevšímala jsem si pohledů kolem sebe a modlila se, aby moje kroky byli tak pevné jak jsem si přála.

Vběhla jsem do ledové náruče svojí ochránkyně. Ta si mé tělo přitáhla blíž a zaštítila ho tím vlastním tak, jak to dělal můj anděl.