Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sence of my life - kapitola 5.

18.02.2010 (19:30) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2500×

Edward:

Bylo to hrozně zdlouhavé. Bellin stav se měnil každou minutu. Jednou byla veselá a měla zdravou barvu, během pár vteřin byla bledá až do zelena a nebyla schopna udělat ani krok. Věděl jsem, že za to mohl ten malý netvor v jejím lůně. Začínalo se projevovat její těhotenství a já cítil větší strach o její život.

Byl jsem nervózní, že cesta domů z ráje, trvá tak dlouho. Měl jsem najmout letadlo. Určitě bychom byli doma dřív, i kdybych sám pilotoval. Nemuseli bychom čekat tak dlouho na letištích a už jsme mohli být doma. Bella mohla být už v bezpečí.

Letěli jsme do Mexika a teďka nás čekala cesta do Hustonu a pak let do Seatlu. Už bude snad všechno brzo v pořádku.

Když bylo Belle líp, vyžadovala moji pozornost. Nechtěl jsem ji odstrkovat, ale nerad bych v jejím stavu riskoval. Pak jsem ale ochutnal její sladké rty, nedalo se jim odolat. Byli tak jemné a horké. Její dech mě omamoval a já měl pocit, že její krásná vůně se ještě zesílila. Cítil jsem sladkou omamující květinovou vůni, málem jsem lapal i po dechu jak jsem chtěl víc.

Vycházela mým dotykům vstříc. Chtěla to. Za tu dobu co jsme byli na ostrově Esme jsem poznal i novou stránku její povahy. Byla velmi vášnivá a bylo jí jedno, jestli jí to ublíží. Nevnímala ani to, že se na nás dívají ostatní cestující. Polibek se prohluboval a já byl rušen myslí všech kolem jdoucích. Viděl jsem náš odraz v jejích myslích. Byla tak krásná. Její pohyby byli poháněné touhou. Svírala svá zavřená víčka pevněji a já zahlédl blyštivou slzičku, jak se jí kutálela z hustých černých řas.

Ublížil jsem jí nějak? Ne vypadala spokojeně. Usmívala se. Chtěl jsem přestat, ale nešlo to. Musel jsem se držet, celá ta situace byla tak napjatá a nějaké to uvolnění se hodilo, ale až bude Bells v pořádku, budeme mít na sebe času, kolik budeme chtít. Možná i celou věčnost. Je pravda, že se mi ta možnost být s Bellou celou věčnost docela zamlouvala. Ale není to zrovna to nejlepší, co jí mohu nabídnout. Nemohl jsem svoje touhy brát vážně, byly sobecké.

Když už jsem se opravdu přestal ovládat a cítil jsem vzpruženou touhu jak lapá po jejím těle víc a víc, odtáhl jsem se. Opustil jsem její rty, ale nedokázal jsem se odloučit od vůně jejího dechu. Opřel jsem si čelo o její hladké a horké s několika kapičkami potu.

Zavřel jsem oči a rychle se mi vybavila vzpomínka na naše milování. Byla tak sladká a přitom vášnivá. Přesně věděla, co chce. Chtěla mě a já se nedokázal ovládat. Prosila mě a já podlehl. Přesto, že jsem se snažil její tělo ochladit, stékaly jí po páteři kapičky potu a já je slíbával z jejího těla.

Její vůně se rozjímala po pokoji jako něžný vánek a já se jím nechal laskat. Byly to nezapomenutelné chvilky. Přesto, že teď jsem jimi byl uchvácený, toužil jsem po tom, aby to nebyla vzpomínka ale jen přání a představa. Kdyby se nestalo něco tak krásného, byla by teď v pořádku a já jsem se nemusel strachovat o její křehké tělo a čistou duši.

Otevřel jsem oči. Pohlédl jsem do těch jejích. Byly tak lačné. Vypadaly podobně jako ty moje, když jsem byl lačný po krvi nebo po ní. Nebylo možné, aby byly tmavší. Stále měly tu krásnou čokoládovou barvu, ale viděl jsem její vzrušení. Slabě se usmála a olízla si něžně horní ret, následně skousla ten spodní. Musel jsem hladově polknout. Bylo těžké jí odolávat. Znovu jsem zavřel oči a vší silou, za pomocí hlubokého nádechu, jsem se odtrhl od jejího těla. Posadil jsem se rovně a musel jsem se napomínat, že jsme na veřejnosti.

Bella udělala to samé. Posunula se na lavici zpříma a já cítil, jak se jí krev nahrnula do tváří. Neodolal jsem a musel jsem se podívat do tváře mé milující ženy, skoro tak bledé jako jsem byl já sám, chtěl jsem spatřit tu červenající se krásu jejích tváří. Přesto, že byla tak vášnivá, vždy se chovala tak nevině. Jak jsem mohl? Jak jsem mohl utrhnout tak krásnou vzácnou květinu?

Konečně se blížila hodina našeho odletu. Tento let měl být první třídou. Snad bude mít moje zlatíčko pohodlí. Věděl jsem, že byla celá rozlámaná a taky unavená. I já jsem byl unavený z té cesty, jak to bylo zdlouhavé. Protože jsem věděl, že se bude v letadle podávat večeře, nenutil jsem Belle už žádné občerstvení, ze známých řetězců s rychlým občerstvením.

V letištní hale v Mexiku sice bylo několik restaurací, ale jen s mexickou pálivou kuchyní. Nic vhodného pro její plachý žaludek.

Před letem jsem doprovodil Bellu na toaletu. Ještě ve dveřích se na mě otočila. Byla smutná a znovu výrazně pobledla. Usmál jsem se na ni, věděl jsem, že jí to zvedne náladu. Taky ano, hned mi úsměv oplatila a hned se jí nahrnula barva do tvářiček. Byla slaďoučká. Ještě chvilku se na mě usmívala a pak zmizela za dveřmi.

Vyndal jsem si mobil z kapsy a zavolal jsem Carlislovi. Hned po prvním zazvonění mi to zvedl. Nezdržoval jsem tlacháním, šel jsem hned k věci.

„Je všechno nachystané?“ zajímal jsem se rychle. Nechtěl jsem, aby o mém telefonátu domů Bella věděla.

„Edwarde, nevím, co bude potřeba. Všechny přístroje a nástroje jsem si přivezl z nemocnice. Nechci nic uspěchat. Potřebuju ji hlavně vyšetřit a prohlédnout. Třeba nebude nutné tomu tvoru ubližovat,“ nelíbilo se mi, jak uvažoval. Potřeboval jsem oporu a čekal jsem, že ji najdu u své rodiny.

„Jak se cítí?“ vyrušil mě Carlislův dotaz z mých myšlenek. Byl tak starostlivý jako vždy. Věděl jsem, že to bude těžké, ale věřil jsem, že to dobře dopadne. Není možné, aby nám ve štěstí stála další překážka. Tentokrát to nebude tak jednoduché jako zabít Victorii.

„Její stav je kolísavý. Chvílemi je slabá, nechce jíst. Mění se jí teplota, ale doufám, že je to tím cestováním. Je to pro ni těžké,“ řekl jsem posmutněle. Říct to nahlas bylo bolestivější než na to pomyslet.

„A když něco sní, udrží to v sobě?“ vyzvídal dál Carlisle jako správný lékař.

„Ano, zvracela naposledy na ostrově. Pak už se střídalo nechutenství s hladem. Už abychom byli doma. Slib mi, že ji zachráníš!“ nařídil jsem otcovi s prosbou. Nedával jsem mu moc na výběr a sám to věděl. Bella byla pro něho jako dcera a on svou rodinu miloval a chránil.

„Edwarde, slibuji, že udělám, co bude v mé moci. Bohužel nemám kde zjistit žádné podrobnosti co s tím vším dělat,“ zněl tak zoufale. Myslel jsem, že mě jeho hlas utvrdí v mé víře, ale moc se to nepodařilo. Zaslechl jsem, jak se někdo dožaduje telefonu.

„Synu, Rose chce s tebou mluvit,“ řekl překvapeně Carlisle. Tiše jsem čekal, až uslyším ten zvonivý hlas bohyně.

„Edwarde, jak je Belle?“ zajímala se naléhavě. Bylo to zvláštní. Proč se zajímá o moji ženu? Zrovna ona? Nechápal jsem co se děje a cítil jsem, že to nevěstí nic dobrého. Nešlo jen o vztahy, které spolu vedly, ale šlo o tón jejího hlasu. Bála se. Ona se bála o moji lásku. Co ji vedlo k tomu, aby její jméno vyslovovala s takovou lehkostí a láskou?

„Rose, není jí moc dobře. Snaží se být silná, ale zhoršuje se to. Pomozte všichni Carlislovi a buďte připraveni na náš příjezd. Prosím,“ vyslovil jsem svá slova s takovou zoufalou prosbou, že jsem myslel, že ani ona mě nemohla slyšet.

„Jistě,“ prskla jedovatě Rose a já se jejího tónu zlekl. Chtěl jsem se optat, co se stalo, ale už hovor ukončila. Byl to zvláštní rozdíl. Jak byla milá a naplněná láskou a najednou tak příkrá.

Zaslechl jsem pomalé krůčky za svými zády. Rychle jsem se otočil. Bella se pomalu potácela mým směrem. Opatrně a nejistě našlapovala na vratká chodidla a těžce dýchala. Rychle jsem jí šel naproti a přidržel ji ve svém náručí. Byla úplně vařící.

Děkuji všem věrným čtenářkám za jejich komentáře. Moc si jich vážím. Momentálně mám nějaké divné období a hodně mi pomáhají vaše povzbudivá slůvka. Tak na mě prosím nezapomeňte a napište mi aspoň řádek. Může být i kritika ;) Doufám, že jsem Vás nezklamala :)

PS: Nechci aby to vypadalo, že vyhrožuji. To rozhodně ne! Ani nechci dělat žádné podmínky. :) Jen čím je víc komentářů, je větší chuť psát a to znamená rychle přidané pokračování ;)