Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sen nebo skutečnost?! 13. kapitola

16.10.2010 (12:00) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1780×

13. kapitola

Dohodli jsme se, že nejdřív pojedeme k nám, kde se převlékneme do něčeho pohodlnějšího (kupříkladu mně, by se v těch šatech a v botách, co jsem měla ve škole, hodně blbě hrál baseball, nebo zabíjel upír) a pak pojedeme na odlehlou mýtinu za městem.

Zaparkovala jsem před domem a vystoupila. Všimla jsem si, že Thomas taky hned vystoupil a přesunul se vedle mě.

„Tady bydlíte?“ zeptal se lehce překvapeně.

„Jo i ne. Je to na delší dobu,“ odpověděla jsem. Nechtěla jsem mu to vysvětlovat.

„My se dojdeme převlíknout do něčeho vhodnějšího na baseball, počkej zatím dole v obýváku, seznámíš se s Esmé a s Carlislem,“ řekla jsem a společně jsme vešli do domu. My s Edwardem jsme šli do Edwardova (teď už vlastně našeho) pokoje se převléknout. Alice nám tam připravila věci, tak jsme si to vzali.

„Tuší něco?“ zašeptala jsem potichu, aby to slyšel jen Edward.

„Ne, právě přemítá, jestli může nahoru,“ řekl a hned na to, jsem slyšela, jak se ptá, jak Esmé souhlasí a Thomas se vydává nahoru. Vyšli jsme z pokoje a akorát jsme na něj narazili přede dveřmi.

„To je váš pokoj?“ zeptal se.

„Původně to byl jen můj pokoj, ale teď už je náš,“ řekl Edward a majetnicky si mě přitáhl k sobě. Usmála jsem se na něj a políbila ho. Slyšela jsem, jak Thomas odešel zpátky dolů.

Pak jsme společně s Edwardem sešli dolů, kde už byli všichni.

„Tak můžeme?“ zeptal se Carlisle a všichni kývli.

Pak jsme se rozeběhli za Carlislem a Esmé, kteří běželi vepředu. Za nimi pak Alice s Jasperem, Thomas a nakonec já s Edwardem, Emmettem s Rose.

Asi po pěti minutách jsme doběhli na mýtinu, na které už byly vyznačené mety, které ale stejně nebudou potřeba. Rozdělili jsme se do dvou družstev. V prvním byla Alice, Jasper, Carlisle a Thomas. V druhém já, Edward, Rosalie a Emmett. Esmé se rozhodla, že bude rozhodčí.

Připravili jsme se na svá místa. Alice nadhazovala a já byla na pálce. Náš plán zatím perfektně vycházel.

Ozval se hrom a Alice se potutelně usmála.

„Je čas!“ řekla a já přikývla. Zvolna pozvedla pravou ruku a vyhodila míč směrem ke mně. S ohlušující ránou jsem ho odpálila a vydala se za ním. Přesně to vycházelo. Letěl směrem k Thomasovi, takže nebylo nápadné, že se tam řítím jako blesk. Slyšela jsem, jak se i ostatní rozeběhli ze svých míst k Thomasovi. Ten si zatím ničeho nevšiml, jelikož věnoval pozornost míči.

Když jsme k němu doběhli všichni, překvapeně se na nás podíval.

„Konec hry,“ řekla Rose a zlověstně se usmála. Takovou jsem ji neznala.

„Co?“ vykoktal Thomas. „Jak konec hry? Vždyť jsme sotva začali,“ řekl a vypadal dost vyděšeně.

„My to víme,“ řekla jsem překvapeně pevným hlasem.

„Co víte?“ zeptal se a tvářil se nevinně.

„Všechno. Co nám povíš o Sophii?“ řekl Edward a já si všimla, jak se Thomas napjal.

„O kom? Žádnou Sophii neznám,“ řekl, ale ne moc přesvědčivě. Při vyslovení jména se mu třásl hlas.

„Tak neznáš? A já myslel, že upíři mají docela dobrou paměť,“ řekl Emmett a hrál překvapeného.

„Takže ty tvrdíš, že neznáš žádnou Sophii? Tak to jsem se asi spletl, když jsem ti četl myšlenky,“ řekl Edward a předstíral, že přemýšlí. Thomas zalapal po dechu. „Ano, umím číst myšlenky. My jsme se ti nezmínili? Hm, asi jsme na to zapomněli,“ odpověděl mu zřejmě na myšlenku.

„Ano, byla to past. O všem jsme věděli,“ odpověděl mu znovu na nevyřčené otázky.

„Co po mně chcete?“ zeptal se vyděšeně Thomas. „Všechno vám vysvětlím,“ řekl vyděšeným hlasem. Docela bych mu i věřila, ale Edward byl jiného názoru.

„Myslíš, že ti věříme? Včera i dneska jsem ti celej den četl myšlenky a udělal jsem si celkem pěknej obrázek o tvé osobě,“ řekl zhnuseně Edward.

Pak se všechno odehrálo hrozně rychle. Edward chytl Thomase za ruku, ale ten se mu vyvlíkl a rozeběhl se do lesa. Než jsem se vzpamatovala, byl pryč.

„Rychle, za ním!“ vykřikl Edward a všichni jsme se za ním rozeběhli. S Edwardem jsme běželi vepředu, jelikož jsme rychlejší než ostatní. Když už jsme Thomase skoro měli, Edward prudce zastavil a mě strhl s sebou.

„Co se děje? Vždyť už jsme ho skoro měli,“ namítla jsem a snažila jsem se vykroutit z jeho pevného sevření.

„Vlci,“ řekl jen a já pochopila. Tak tady je ta hranice. „Je na jejich území,“ řekl a v tom doběhl zbytek.

„Vlci, co byli na obhlídce, ho už ucítili a vydali se za ním,“ řekl Edward. „Můžeme běžet podél hranice. Po chvíli na ně narazíme,“ řekl a zase jsme se rozeběhli.

Po chvíli jsem ho spatřila. A nejen jeho. Byl pronásledován třemi obrovskými vlky. Asi po sto metrech najednou prudce zabočil doprava, směrem k nám, takže jestli to dobře chápu, je už na našem území. Neváhali jsme a vydali se za ním.

„Ano, to je dobrý nápad,“ řekl Edward a já nevěděla, o co jde. „Alice, Jaspere,“ řekl potichu a zmínění kývli hlavou. Poté se rozeběhli doleva. „Emmette, Rose, na druhou,“ zašeptal Edward, asi aby ho Thomas neslyšel. Oba kývli a rozeběhli se na opačnou stranu než Alice s Jasperem. Konečně jsem to pochopila. Obklíčili jsme ho. Jak chytré.

Najednou jsem uslyšela hrozný výkřik. Thomas. Už ho chytli. Chvíli na to, jsme přiběhli na tu mýtinu, kde jsme měli hrát baseball. V rohu stáli Alice, Jasper, Emmett a Rose. Stáli v kruhu a skláněli se nad Thomasem. Ten se krčil a prosil o odpuštění.

„Budeš už zticha!“ zařvala Rosalie a dala mu ránu. To už jsme byli u nich. Alice s Rose kousek odstoupily a Emmett s Jasperem Thomase pevně chytli každý za jednu ruku.

„Esmé, Carlisle, připravte oheň!“ rozkázal Jasper.

„Ne!“ vyjekl Thomas, ale nic nezmohl. Emmett ho ještě pevněji chytl a zavrčel.

„Ne, prosím, ne! Já odejdu! Nikomu nic neudělám, přísahám,“ žadonil.

„Ticho!“ okřikl ho Edward a podíval se na mě.

„Bello, lásko, chceš sama?“ řekl a já nejdříve nechápala, co po mně chce, ale pak mi to došlo.

„Přeci jen, chtěl zabít tebe,“ řekl mi něžně Edward. Jen jsem pokrčila rameny a následně kývla. Fajn, tak jo.

Odstoupila jsem o tři kroky dozadu a zhluboka se nadechla. Rozeběhla jsem se směrem k Thomasovi a vyskočila. Ve skoku jsem uchopila Thomasovu hlavu a prudce jsem škubla. Ozvalo se skřípání a Thomasův hrozný křik. V rukách mi zůstala jeho hlava. Rychle jsem ji hodila do hořícího ohně.

Pak se všechno sehrálo hrozně rychle. Emmett s Jasperem a Edwardem roztrhali jeho tělo a to následně hodili do ohně jako já hlavu.

„Bello, lásko, jsi v pořádku?“ ptal se mě vyděšeně Edward a zatřásl mi ramenem. Podívala jsem se do jeho utrápené tváře a přikývla.

„Jsem v pohodě, jen mi teprve teď došlo, co jsem udělala,“ řekla jsem na vysvětlenou a objala ho. Pevně mě objal a hladil mě po vlasech.

„To bude dobré, bude to v pořádku,“ mumlal dokola a mě uklidňoval jeho hlas.

„Jsem v pohodě,“ zopakovala jsem asi po deseti minutách a teď už jsem to myslela vážně. Odtáhla jsem se od Edwarda a všimla si, že jsme tu sami. „Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se.

„Běželi zpátky domů. Pojď, jdeme taky,“ řekl a chytl mě za ruku. Společně jsme se rozeběhli domů.

„Bello, jsi v pořádku?“ ptala se hned starostlivě Esmé.

„Jsem v pořádku. Nic mi nebylo, jen mě to rozhodilo,“ řekla jsem na vysvětlenou a sedla si na gauč vedle Emmetta, který už zase sledoval nějaký zápas.

„Ty jsi ale měkota, ségra,“ řekl a drcnul do mě ramenem. Jen jsem se ušklíbla a snažila se soustředit na zápas. U Emmetta jsem tím vyvolala záchvat smíchu, ale snažila jsem se ho ignorovat.

Když asi po hodině byl konec, vymýšlel Emmett, co budeme dělat.

„Člověče, nezlob se!“ vykřikl nadšeně.

„Emmette, ne. Hráli jsme to minulý týden,“ zavrhla jsem jeho návrh.

„Tak poker!“

„Ne, Emmette, ani poker,“ řekla jsem nekompromisně.

„Ale no tak, ségra, jednu hru,“ žadonil, ale já byla neoblomná. „Na schovávanou!“

„Ne.“

„Na babu,“ žadonil.

„Ne, Emmette, nic s tebou hrát nebudu!“ řekla jsem lehce vytočeně.

„A co kdybychom jeli někam do klubu oslavit výhru,“ navrhl po chvíli přemýšlení.

„To není špatný nápad,“ chytla ho hned za slovo Alice.

„Tak co vy na to?“ zeptal se nadšeně Emmett a všichni byli pro. Mně se sice moc nechtělo, ale nechtěla jsem ostatním zkazit náladu.

„Skvělý!“ vykřikla Alice a odtáhla mě nahoru, kde mě začala hned líčit.

„Alice, můžeš mi vysvětlit, proč se na mě vždycky tak vrhneš? Proč nemůžeš někdy zkrášlovat třeba Esmé?“ navrhla jsem.

„O Esmé se stará Rose,“ odvětila a dál mi něco patlala na obličej. „Hotovo!“ vykřikla po pěti minutách a já nemohla věřit svým uším.

„Byla jsi už nalíčená a upravená z rána. Musela jsem to jen trošku poupravit,“ řekla na můj nechápavý výraz. „A teď pojď do šatny pro oblečení,“ řekla a odtáhla mě do Edwardovy, teď už i z části mojí šatny. Tam se začala přehrabovat ve věcech a asi po dvou minutách mi v ruce přistály krásné modré šaty a boty na podpatku.

„To si obleč a žádné odmlouvání,“ řekla a vyběhla ze šatny. S povzdechem jsem si to oblékla a sešla dolů, kde už byli všichni.

„Tak jedeme!“ zahulákal Emmett a nadšeně vlítl do garáže. Edward mě chytl za ruku a vedl do garáže. Otevřel mi dveře na straně spolujezdce u jeho Volva, ale já si ho nevšímala a šla ke své Mazdě.

„Ty jsi zapomněl? Tenhle týden jezdím já. A já myslela, že upíři mají dobrou paměť,“ zopakovala jsem Emmettova slova a s úsměvem nasedla na místo řidiče. Edward si sedl asi vteřinu po mně. Hned jsem nastartovala a vyjela za Aliciným autem.

12. kapitola Shrnutí 14. kapitola

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sen nebo skutečnost?! 13. kapitola: