Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sedm dní na seznámení - 8. kapitola - Jo, stvůry, co pijou krev...

13.08.2012 (12:15) • KateSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2184×

EDIT: Článok neprešiel korekciou. 

„Bello, tady jsi!“ viditelně se ulevilo Edwardovi, jen co mě zahlédl sedět na paloučku. „Když jsem říkal, abys raději nejedla naše ukuchtěné jídlo, že se otrávíš, nemyslel jsem to tak doslovně. A navíc jsem nezapomněl na naši dohodu s tajemstvím, protože jestli mě paměť neklame, teď je vyzpovídání na tobě. Ale jedla si vůbec? Je pozdě a…“ podíval se na moje mokré oblečení, „ty si tady zatím někde trajdáš… Byla jsi tu s někým?“

Tak tohle přesně jsem nechtěla. Začne mě podezřívat, že jsem tu měla nějaký doprovod a…

„Je to tu cítit tak zvláštně…“ poznamenal.

Nenápadně jsem si k sobě přičuchla, ale nic jsem necítila. Ani nic spáleného jsem na sobě neměla…

V tom Edward vytřeštil oči. „Ty jsi tady byla s duchem?!“

„Jak si to poznal?!“ vyjeveně jsem na něj zírala a neobtěžovala se povídat mu nějaké lži, abych Samuela zamaskovala.

„Mám v tom hodně dlouhou praxi. Ale když se pořádně soustředíš, můžeš cítit takové chvění – něco jako statická elektřina… Takže mám pravdu? Byl tady duch?“ ptal se dychtivě a přisedl si ke mně, co nejvíc to šlo.

„Ehm… jo, byl tady,“ řekla jsem pravdu. Vždyť i sám Samuel mi dovolil, abych prozradila jeho existenci. „Mluvila jsem s ním.“

„Páni,“ obdivně hvízdl. „A věděla jsi o něm už déle nebo tě přepadl nepřipravenou? Lekla ses ho hodně? Co všechno ti řekl? Chtěl s něčím pomoct?“

„Pomalu,“ brzdila jsem ho trochu. „Pane esoteriku, máte moc otázek.“

„Promiň,“ omluvil se a usmál. Potom se podíval na moje oblečení a modré rty. „Ty mrzneš! Co jsi to proboha prováděla?“

„To nic, jen jsem spadla do vody… Jestli to chceš slyšet všechno po pořádku, bude to trvat hodně dlouho,“ varovala jsem ho. „A navíc to souvisí s tím mým tajemstvím, které jsem ti chtěla říct dopoledne…“

„Nevadí – čím déle to bude trvat, tím déle budu s tebou,“ mrkl na mě. Zrudla jsem a najednou mi začalo být vedro – nemrzla jsem náhodou ještě před chvílí?!

„Ale povyprávíš mi to všechno hezky pěkně doma, kde je teplo. Jen ještě jedna otázka – ten duch se ti zjevil?“

Na té otázce mu hodně záleželo. Nevím proč. Ale Samuel mě předem varoval, abych o tomhle incidentu nikomu neříkala. Nechtěla jsem Edwardovi lhát, ale… „Ne, to ne. Jen si se mnou povídal.“ Snažila jsem se vypadat normálně, jako bych ledabyle odpovídala.

Vypadalo to, že mu tahle odpověď stačí. Zvedl se ze země a chytil mě pod koleny.

„Co to děláš?“ vypískla jsem, když mě zvedl do vzduchu a nesl v náručí.

„Mrzneš a ještě bys měla jít pěšky? Ani náhodou,“ zavrtěl hlavou a klestil si mezi stromy cestu, zatímco já jsem mohla bez nějakého červenání vdechovat jeho příjemnou vůni.

***

Edward zrovna musel na pár minut jít něco řešit s Bobem, když se ozvalo zaklepání na dveře.

„Dále,“ pozvala jsem příchozího. V tom se přede mnou objevil Samuel, na sobě stejné oblečení jako posledně.

„Zdar! Vidíš, zaklepal jsem, aby ses mě nelekla. Jsem fakt jako dobrej, co?“ zubil se na mě.

„Jsi hlavička,“ přitakala jsem a sedla si zpátky na postel, kde jsem se dosud zasněně válela a přemýšlela o Edwardovi.

„Hele, mám prosbu, docela akutní, fakt jako,“ sedl si vedle mě.

„A to?“ pobídla jsem ho.

„Vím, že jste si o mně povídali, a to dost – nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo, fakt jako, bejt taková hvězda,“ zazubil se, „a když jsem slyšel toho tvýho, potřeboval bych od něj pomoct.“

Zamračila jsem se. Myslela jsem, že když se zjevil mně, tak mu taky já mám pomoct… Edward má sice víc zkušeností s nadpřirozenými bytostmi, ale já chci taky přidat ruku k dílu.

„Ne, ty už mi pomáháš a ani o tom nevíš,“ zavrtěl hlavou a usmál se. „Na tohle ale potřebuju jenom Edwarda, fakt jako. Promiň.“

„Fajn,“ vzdala jsem to. „Když počkáš pár minut, můžeš ho o to požádat osobně.“

„Ne, to právě ne, nechci, aby se mě hned leknul a pak by z toho nebylo nic… Fakt jako, to by nebylo dobrý.“

„Vždyť jsme si o tobě povídali, ví o tobě všechno, co vím já – jak by se tě mohl leknout?“ nechápala jsem.

„To neřeš, prostě s ním zatím nechci hodit řeč. Můžeš mu říct tohle?

Temná minulost se objevuje,

Po své pomstě baží,

Nikdo před ní nemá pokoje,

Po něčí krvi jenom touží.

To nejcennější tvému srdci svírá,

Pokud neposlechneš,

bude zítra dozajista mrtvá.

Až zítra slunce vyjde,

Vydej se po bouchnutí,

Osudu vstříc se půjde,

Kde leží místo posledního spočinutí.

Stejný druh s sebou vezmi,

I s jeho milou,

Bude divadlo na zemi,

S hlavní rolí mou.

Zapamatuješ si to? Ještě ti to jednou zopakuju,“ nabídl se a odrecitoval to znovu.

„Eh,“ vydechla jsem, „to mu mám říct básničku? Musí uhodnout význam hádanky? Nebo je to nějaký kód, který mezi sebou využívají duchové s lidmi? To mu nemůžeš říct: Sejdeme se v tolik a tolik, vezmi sebou to a to… Aspoň bych to měla jednodušší a nemusela si pamatovat tohle.“

„Řekněme, že je to kód. A jestli je ten tvůj takovej machr, jak se dělá, pak na to určitě přijde. Řekneš mu to teda?“

„No jo, řeknu,“ slíbila jsem mu to, i když s neochotou.

„Super, fakt jako,“ usmál se. „Á, slyším, že už přichází! Nezapomeň tu básničku a… neříkej, že jsem se ti zase zjevil. Měj se!“

„Proč je to tak důležitý? Co na tom je, že ses mi zjevil?“ nechápala jsem. Vadilo mi, že mi nechce říct, kvůli čemu mám lhát.

V tu ránu ale zmizel a ve dveřích se objevil Edward.

„Jsem zpátky,“ usmál se a sedl si vedle mě, přesně na to místo, kde seděl Samuel. Zřejmě ale uviděl můj výraz, takže se hned zeptal: „Jsi v pořádku? Není ti něco?“ staral se.

„Byl… byl tady Samuel,“ polkla jsem.

„Co ti řekl?“ vyzvídal.

„Nějakou básničku. Prý od tebe potřebuje pomoct, ale jenom od tebe. Řeknu ti ji, teda pokud jsem ji už nezapomněla.“ Se záseky jsem mu ji celou přednesla a čekala, co na to řekne.

On ale vypadal, jako by ho přejel parní válec. Zarazil se na místě, ani nedutal a zřejmě přemýšlel nad hádanko-básničkou.

„Bello,“ vzpamatoval se za chvíli, „řekni mi po pravdě – zjevil se ti?“

Proč je to tak důležité?! Ani jeden mi to nechce říct… Co je na tom tak zvláštního, jestli si duch se mnou jenom povídá nebo ho i vidím? Podívala jsem se mu do očí a pozorovala tu zlatou barvu, která mu vyplňovala oči. Hltala jsem ji a nemohla se jí nabažit. Už už jsem mu chtěla říct pravdu, ale pak se mi v hlavě vybavilo, co jsem slíbila Samuelovi. Nechtěla jsem jednomu klukovi dávat přednost před druhým, ale když jsem něco slíbila, tak to taky dodržím. Znamená to, že musím opět zalhat, ale… jednou to Edwardovi všechno řeknu. Opravdu!

„Ne, zase si se mnou jen povídal,“ pokrčila jsem rameny.

„Omluv mě prosím, musím za Bobem.“

„Nebyl jsi náhodou u něj před chvílí?“

„Je to naléhavé. Je mi to líto, jakmile budu moct, přijdu za tebou.“ S tím odešel z pokoje a nechal mě v něm samotnou.

Co ho mohlo tak rozhodit? Jo, ta básnička byla tak trochu deprimující a apokalyptická, ale já osobně jsem z ní víc nedokázala vyčíst.

„Jess, ty žiješ?“ uvítala jsem jí, když se po chvíli objevila v pokoji.

„Nápodobně. Nevím, kdo se to tu dneska odplahočil na celý den a nenechal o sobě ani zmínku,“ narážela na můj výlet se Samuelem.

„Šla jsem si prohlédnout okolí, co je na tom? A jak to vypadá s Bobem? Líbila se ti procházka?“ vyzvídala jsem.

„Přiznám se ti – byla naprosto boží!“ plácla sebou na postel. „Pořád jsme si povídali a smáli se – vůbec jsem nevěděla, že máme tolik společných zájmů.“

„A?“ pobízela jsem jí, protože z její tváře jsem vyčetla nevyhnutelné.

„Jo, dali jsme se dohromady,“ přiznala a celá zářila štěstím.

„No neříkala jsem to?“ dušovala jsem se a usmála se, že je zase šťastná. „A už jste si dali pusu?“

„Málem. Protože tam naklusal jeho kámoš a vyhodil mě z pokoje s tím, že musí něco urgentního probrat, takže jsem musela jít sem. Když jsme ale u něj – moje čidla zaznamenaly, že se s Edwardem nějak často scházíte. Co mi k tomu řekneš?“ přimhouřila oči a k puse mi nastavila imaginární mikrofon.

„Jo, povídáme si,“ pokrčila jsem rameny, ale přitom jsem zčervenala.

„Aha. Tady se nám někdo zamiloval,“ šťouchla mě. „Musím uznat, že máš ale dobrej vkus. A to si jako jen tak povídáte, nebo už došlo k něčemu víc?“ prahla po nových drbech.

„Říkala jsem, že si povídáme,“ uzemnila jsem ji.

„Ale neřekl ti něco, z čeho bys mohla usuzovat, že se váš vztah rozvine do něčeho většího?“

„Ehm… no, říkal, že čím dýl mu budu něco povídat, tím dýl se mnou bude,“ vzpomínala jsem.

„Hej holka, plácni to! Máš ho v kapse!“ vyskočila Jess a nastavila ruku na plácnutí. S jejím optimismem jsem se nemohla ubránit pousmání a plácla jsem si s ní.

„Nepůjdem to někam zapít? Dole se to už parádně rozjíždí,“ navrhla, ale ani nečekala na moji odpověď, zatáhla mě za ruku a táhla dolů k muzice.

***

„Chrrrr,“ rozléhalo se chrápání po celém pokoji.

Zamručela jsem a podívala se na mobil. 8:30. Ne! Taková nekřesťanská hodina! Proč zrovna teď musí Jess chrápat?! Nejraději bych po ní hodila polštář, ale protože jsem jemnocitná dívka, ani jsem nedutala a se zíváním jsem se zvedla z postele. Venku bylo zataženo, takže to vypadalo, jako by se schylovalo k večeru, a ne že by mělo začínat ráno.

Jak jsem ještě měla zalepená víčka, zakopla jsem o tašku, která se tam jen tak ledabyle válela. Jess to ale nevzbudilo – včera toho vypila tolik, že o sobě nevěděla – opět. Já jsem se držela – kromě jednoho grepového piva jsem pila pouze džus.

Jen co jsem si udělala vše potřebné, sešla jsem dolů na snídani. Všude bylo mrtvo, nikde ani živáčka – že se vůbec divím, když včera na tom všichni byli podobně jako Jess.

V kuchyni jsem si našla nějaké cereálie a zalila je mlékem. Sedla jsem si na barovou stoličku a potichu je snědla. Bylo zvláštní být v obrovském baráku, kde se nic nehýbalo, ale vyhovovalo mi to.

„První ranní ptáče,“ řekl někdo za mnou. Otočila jsem se, abych si prohlédla toho, kdo vstává taky tak brzo. Jakmile jsem ho ale uviděla, úsměv mi zmrzl na rtech a jemu taky.

„Ehm… ahoj,“ pozdravila jsem ho aspoň.

„Nazdar,“ zamračil se Jacob, zase si něco zamumlal, rychle si nalil nějaké pití, otočil se a vypochodoval pryč z kuchyně.

Jejda. Pořád mi nemůže odpustit tu řeč, kterou jsem do něj hustila… Ale to není moje chyba, on se nemá chovat jak idiot!

Dojedla jsem a chtěla odejít z kuchyně, když mi to na podlaze podklouzlo. Rukama jsem začala šátrat okolo sebe, abych se něčeho zachytila, ale marně. Dopadla jsem na záda a popadala dech.

„Au,“ zanaříkala jsem, když jsem se posadila a třela si ruku, na kterou jsem dopadla celou svoji vahou. Chtěla jsem se postavit, ale jen co jsem došlápla na levou nohu, ozvala se píchající bolest z kotníku.

„Au!“ vykřikla jsem, když jsem to zkusila podruhé. Zatracený Jacob! Snažil se co nejrychleji vypadnout a nevšiml si, že vylil nějakou vodu na zem!

S pomocí kuchyňské linky jsem se postavila na nohy a dopajdala se k sobě do pokoje. Doufala jsem, že bolest co nejrychleji přejde, že to nebude nic závažného – prostě se mi jen zvrtnul kotník a hned se mi posadil zpátky, jen to na chvilku bolí…

***

Po hodině čtení mě už nebavilo být zavřená mezi čtyřmi stěnami. Nikdo se ještě nevzbudil a ani Samuel se neobjevil. Noha mě už nebolela tak jako předtím, ale pořád jsem ji cítila. A protože jsem nevěděla co, rozhodla jsem se vydat jako včera na nějakou malinkou procházku po okolí, abych se aspoň nějak zabavila, na kotník nehledě. To se prostě zpraví za pochodu.

Vydala jsem do lesíka s úmyslem najít ten malý palouček s kamenem. Vím, že to bylo jen kousek cesty od domu. Tentokrát jsem si ale dávala pozor na větve a kořeny, abych si nezpůsobila úraz – další by mě asi skolil a já už bych nikam nedošla.

Jak jsem tak pajdala a nikdo mě nerušil, zabloudila jsem myšlenkami znovu k Edwardovi. Vzpomněla jsem si, co mi Jess včera řekla a zamyslela jsem se nad tím. Opravdu bych konečně měla kluka? Je to vůbec možné, aby Edward, tak dokonalý po všech stránkách, mohl najít zalíbení ve mně? Protože je to těžká představa – sice hrozně moc hezká, ale neuvěřitelná. Aby se ale na konci týdne nesbalil a nezapomněl na mě… ne, to bych asi nepřežila. Musím něco udělat… Něco, abychom byli spolu… Zrudla jsem, když jsem pomyslela na to, že bych někoho měla balit – vždyť to vůbec neumím! I oční kontakt mi dělá problémy! Ale musím to nějak zvládnout, nesmím ho nechat odejít…

„Řekni mu něco, jinak víš, co se stane,“ ozvalo se někde blízko. To je Samuel? A mluví ke mně? Proč se mi neukáže?

„Nemůžeš jí nic udělat!“ vykřikl další hlas. Edward! Ale co ten tady proboha dělá? Ta hádanka! No jasně, určitě ji rozluštil a teď něco řeší se Samuelem… Přidala jsem do kroku a nedbala na svoje zdraví.

„Myslíš?! Ovládám všechny vaše schopnosti… co kdybych jí třeba omylem zapálil oblečení? Nebo ji zalil obří vlnou, ze které by nevyplavala?“ posmíval se Samuel. Ale o čem se to baví?

V tom jsem se objevila na mýtince, kde se odehrávala hrůzostrašná scéna. Na tom dlouhém kameni ležela osoba, svíjela se, seč mohla, ale držely ji pevné provazy. Vedle ní stál Bob, ve tváři vepsané utrpení. U nohou té osoby postával Edward, v obličeji stejnou grimasu jako jeho přítel. A těsně vedle Edwarda se vznášel Samuel s vítězoslavným úšklebkem. Jen co mě ale zahlédl, rozplynul se.

„Bello, co tady děláš?!“ vykřikl Edward a rozběhl se ke mně, jako kdyby mi šlo o život.

„Nikam!“ ozval se burácivý hlas Samuela a proti Edwardovi se zvedl ohromný vítr. Bojoval s ním, jak mohl, ale nad přírodou nelze zvítězit.

„Co se to tady děje?!“ kmitala jsem pohledem z Edwarda na ležící osobu, které jsem pořád neviděla do tváře.

„Vůbec jsi tu neměla bejt, ale to už je šumák. Chtěl jsem tě toho totiž ušetřit, fakt jako, ale když jsi sem přišla dobrovolně, není to vůbec na škodu. Aspoň mi tady s něčím píchneš,“ ozval se znovu Samuel.

„Co?“ nechápala jsem, ale v tom se proti mně zvedl obrovský vítr a odfoukl mě k nedalekému stromu. „Au!“ zaúpěla jsem, když jsem přistála na tvrdé zemi a narazila si ruku, tentokrát podruhé. I noha se ozvala s pronikavými nářeky.

„Nech ji být!“ křičel Edward zoufale.

„A uděláš, to co chci? Přemluvíš ho?“ ptal se.

Edward se nejdřív otočil na Boba a potom na mně. Zopakoval to několikrát, ale nic neřekl.

„To mi jako odpověď stačí.“

Další závan větru se mnou zacloumal a zvedl mě do vzduchu. „Ááa!“ zaječela jsem, ale nemohla jsem proti tomu nic dělat. Cítila jsem, jak se mi nohy odlepily od země a jen tak levituju bez půdy pod nohama. Přímo nade mnou byla větev, na které – panebože! – na které visel provaz uvázaný do smyčky! „Ne!“ křičela jsem. Chce mě pověsit!

„Prosím tě, nech ji být!“ křičel Edward taky, ale nebylo to nic platné. Vítr mě nesl blíž a blíž. Vrtěla jsem hlavou, různě se nakláněla, abych tak zabránila lanu, aby se mi omotalo kolem krku, ale vůbec to nepomáhalo, spíš naopak.

„Edwarde! Prosím! Ne!“ hystericky jsem křičela, až mi přeskakoval hlas. Cítila jsem, jak se mi lano omotalo kolem krku a svíralo mě.

„Tak co, Edwarde? Pořád nevíš? No, mohli bysme to nechat na Bobovi, co říkáš?“ navrhnul. „Bobe, co ty si vybereš? Zabiješ svou holku nebo raději necháš umřít holku svýho nejlepšího kámoše?“

Moment – Bobova holka?! Pořádně jsem si prohlédla tu osobu ležící na kameni. Dlouhé hnědé vlasy, ženská postava, známé pohyby…

„Jess!“ zaječela jsem. Co ta tady dělá?! Vždyť ještě spala! Jak se sem mohla dostat?!

„Abych odpověděl ta tvojí otázku, když si odešla někam pryč, narafičil jsem to tak, že místo tvojí kámošky jsem do postele dal polštáře, takže to vypadalo, že pořád spí. Brilantní plán, fakt jako,“ vysvětlil Samuel.

„Ale proč?! Proč je ona svázaná?! Proč mě chceš pověsit?!“ křičela jsem, strach o svůj život mi zatemnil mozek.

„Proč? Ach, ty to ještě nevíš! Dovol, abych ti to všechno dopodrobna vylíčil. Abys věděla, Bob je ten kluk, kterej měl zabít mýho bráchu. Jak ale víš, zabil místo něho mě. Říkal jsem, že počkám na vhodnou příležitost, abych ho zabil. Ale protože teď už to není možné, chci mu způsobit co největší utrpení! Není to úžasné, zabít svojí holku, Bobe?“ ďábelsky se zachechtal. „Když o tom vlastně tak přemýšlím, našli jste si svoje lásky v létě, o prázdninách, a to já taky. Zajímalo by mě, jestli je to jen náhoda nebo prostě… osud. Jo, jaký je vlastně to tajemství letní lásky? Hormony? Léto? No, ale to už vybočuju, fakt jako, takže… Bobe, kdyby ses už konečně mohl vyjádřit…“

„A co já?!“ bloumala jsem očima po okolí, jestli ho náhodou nezahlédnu.

„Ty ses do toho namočila jen náhodou, stejně jako nebohá Jessica, fakt jako. Viděl jsem, jak po tobě Edward jede a využil jsem toho – chtěl jsem takovou pojistku, víš? A jak je vidět, teď se mi to vyplatilo. Víš, Bob a Edward jsou ty nejlepší kámoši na světě – udělali by pro sebe cokoliv. Takže teď je na Bobovi, jestli nechá trpět svýho kámoše nebo bude trpět sám. Už ses rozhodl?“

Bob ale mlčel, ani nedutal.

„Panebože, vy s tím ale naděláte! Vždyť je vlastně jedno, kdo umře! Jeden život sem, druhej tam – komu na tom záleží? A jestli chcete pomoct – když nechceš zabít tu svojí, udělám to s Edwardovou a pak stejně zabiješ i Jessicu. Takže by bylo možná lepší, kdyby si rovnou zabil Jessicu a Bella by nepřišla o život. No, možná, protože já hned na to zmizím, rozplynu se a půjdu na onen svět, a jakmile přestanu foukat vítr, zlomí si vaz. Takže? Pomohl jsem vám?“

Vytřeštila jsem oči. Tohle že je ten Samuel, který se mnou včera byl na výletě, on, který mi řekl, že jsem super holka?! Vždyť je to úplný psychopat!

„Bello, promiň. Kdybys sem nepřišla, vůbec nic by se ti nemuselo stát. Nelhal jsem ti v tom, že jsi super holka, to mi musíš věřit, fakt jako. Ale nemůžu jinak než tě nechat viset.“

A já myslela, jak je hodný! Naletěla jsem mu na špek!

„Nevěřím ti ani slovo, Samueli!“ vykřikla jsem a rukama chytila lano, které se mi začalo zařezávat do krku.

„Samueli?! Ale to je Alexandr!“ zarazil se Bob a odtrhl se od tváře Jess.

Cože?!

„Promiň, nechtěl jsem ti lhát. Ale kdybych ti řekl pravý jméno, řekla bys mu to a on by mě hned poznal, to jako fakt. Co jsem měl jako dělat?!“

Cítila jsem se zrazená. Dělala jsem všechno, o co mě požádal, lhala jsem kvůli němu! A on si ze mě dělá dobrý den! Nevěřím mu už ani nos mezi očima!

„Fakt soráč, kdybych to mohl napravit, hned to udělám,“ omlouval se. „Ale už dost řečí! Takže, jak ses rozhodl, Bobe? Hm, vidím, že nijak. Co je tom těžkého kousnout ji a vysát?! No tak, vzpomeň si na tu úžasnou vůni krve, její aroma se ti line do nosu a v ústech se ti objevuje jed…“

Kousnout?! To má být zas jako co?!

„Ach jo!“ vykřikl Samuel-Alexandr a podle hlasu to vypadalo, že se plácne do čela. „Ani tohle neví – je fakt chudák, když ani neví, kvůli komu umře… Vysvětlím ti to, ale to je naposled, potom už se dostaneme k činům… Bob i Edward jsou upíři.“

„Upíři?“ několikrát jsem zamrkala a na chvíli jsem úplně zkoprněla. Byla jsem už ale v takovém šoku, že odhalení dalších mystických bytostí mi přišlo jako nic.

„Jo, stvůry, co pijou krev, spěj v rakvích, maj bledou kůži, červený voči…“ vysvětloval.

„Neposlouchej ho!“ vykřikl Edward a šermoval přitom rukama.

„Vždyť je to pravda, tak co by neposlouchala!“ naštval se Alexandr a začal proti Edwardovi vát vítr.

Najednou jsem postřehla, že mě už vítr nedrží ve vzduchu a tělo mi pomalu padá. Lano se mi utáhlo kolem krku tak těsně, že se mi strhla kůže a začala jsem krvácet. Kopala jsem nohama ve vzduchu, ale nepomáhalo to.

„Ed… Edwarde!“ stačila jsem vykřiknout, ale pak už jsem nemohla vydat ani hlásku.

„Bello!“ zařval Edward tak, že mi tuhla krev v žilách a ozvěna se ozývala na míle daleko.

Rychle se okolo mě shromáždil vzduch a začal znovu foukat.

„Vidíš, co děláš!“ naštval se Alexandr na Edwarda. „Mohla
umřít! Promiň zlato, to byla nehoda, úplně mě rozhodil!“ omlouval se, zatímco jsem popadala dech. Cítila jsem, jak mi po krku teče krev a neskutečně pálí. „Ale pokud už něco neuděláš, tak jí nechám umřít schválně!“

„Já… nemůžu,“ svěsil ramena Bob.

„V tom případě,“ odmlčel se Samuel, „mi nic jiného nezbývá.“

Znovu mi tělo přestal ovívat vítr. Tělo mi ztěžklo a provaz se mi zarýval víc a víc do masa. Tentokrát jsem věděla, že mi nic nepomůže. Je to definitivní. Umřu kvůli nějaké dvěstěleté potyčce, se kterou nemám vůbec nic společného. Umřu, aniž bych kdy dostala od nějakého kluka pusu…

Začaly se mi dělat mžitky před očima. Provaz se mi stahoval kolem krku a nemohla jsem dýchat. Nohama jsem komíhala ve vzduchu a snažila se najít nějakou pevnou zem. Byla jsem ale vysoko, takže šance byla pramalá.

„NE! Prosím, ne!“ křičel Edward, seč mu síly stačily.

„Nech ji být! Já to udělám!“ vykřikl Bob, sáhl vzpínající se Jess na krk, načež se na ni vrhl a kousl ji do krku.

„NE!“ stačila jsem vykřiknout, ale už bylo pozdě. Všechno zčernalo a já jsem padala hlubinami černé do nekonečné prázdnoty.

Autor: KateSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sedm dní na seznámení - 8. kapitola - Jo, stvůry, co pijou krev...: