Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sedm dní na seznámení - 10. kapitola - Ty nejsuprovější prázdniny!

22.08.2012 (14:30) • KateSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2919×

Oheň. Všude samý oheň. Nejdříve začal jemně plápolat u nohou, vydával příjemné teplo a hřál mě. Pak se ale intenzita zvýšila. Nesnesitelně pálil do pokožky a dělal si cestičky směrem nahoru. Šířil se rychlostí blesku. Horké jazyky toho žhnoucího živlu mi olizovaly celé tělo a stravovaly všechno, na co přišly. Pálilo to jako čert, svědilo, štípalo, bolelo… ale nemohla jsem s tím nic dělat. Byla jsem jako vězeň zavřený v hořící kleci a ohni se nemohla nijak vyhnout. Musela jsem snášet jeho žár, protože před ním se nešlo bránit. Nemohla jsem se ani pořádně hnout, jen jsem těkala zavřenýma očima a úmorně se snažila zapomenout na bolest, oprostit se od ní.

Nevím, jak dlouho jsem ten žár musela snášet, nevnímala jsem nic jiného než ohnivé plamínky, které mě spalovaly na popel. Pak se ale něco změnilo. Oheň trochu polevil a vypadalo to, že je to u konce. Pak ale mnou trhla bolest, tak hrůzná, že jsem vykřikla. Přímo v srdci mě začalo píchat, jako kdyby někdo přišel s tisíci jehlami a prošpikoval mě jimi. Byla to neúnosná bolest, mnohem horší, než co jsem doposud zažila. Nešlo si na ni ani zvyknout, nešlo ji nevnímat… Byl tady jen oheň a já.

Po nějakém čase jsem ale opět pocítila změnu. Oheň pomalu ustupoval, a tentokrát to vypadalo, že nadobro. Bolest zmizela do ztracena, až jsem necítila vůbec nic. Zkusmo jsem zahýbala palci u nohy. Zřetelně jsem cítila, jak se mi napínají svaly a šlachy, aby vykonaly mé přání.

V tom se těsně vedle mě ozval výdech. Byl hlasitý, jako kdyby někomu spadl kámen ze srdce. Okamžitě jsem si sedla a otevřela oči, připravená na cokoliv.

Seděla jsem na posteli v našem pokoji a na druhé straně u dveří stál Edward, v obličeji ostražitý. Ruce měl před sebou, aby na ně bylo vidět. Pozoroval každý můj pohyb.

„Bello?“ osmělil se a oslovil mě. Překvapeně jsem několikrát zamrkala. Ten jeho hlas… naposledy, když jsem ho slyšela, ho zkresloval mobil, ale teď jsem ho vnímala úplně jinak než předtím. Dokázala jsem si představit, jak jeho hlas vytváří ve vzduchu různé ornamenty a pluje vzduchem, přičemž odkapává med, jak byl sladký a podmanivý.

„Vím, že jsi zmatená a cítíš zvláštní pálení v krku…“ začal, ale já jsem ho přerušila.

„Co se mi stalo? Ten oheň,“ otřásla jsem se při vzpomínce na něj, „byl tak opravdový… Opravdu jsem hořela?“ Zvedla jsem se z postele a přešla k němu. Přitom jsem se podívala na svoje ruce, jestli je nemám spálené na uhel. Byly ale překvapivě v pořádku, žádné spáleniny, žádné černé šmouhy… Co teda ten oheň dělal? Edward ale couvnul a přesunul se na druhou stranu místnosti.

„Co se děje?“ zarazila jsem se a zastavila se.

„Ty… se mě nebojíš? Nebo mě nechceš zabít?“ díval se na mě pozorně, nic mu neušlo.

„Proč bych tě jako měla chtít zabít? Nebo se tě bát?“ nechápala jsem a zavrtěla u toho hlavou.

Postřehla jsem druhou postel, která byla perfektně ustlaná, ani smítko prachu na ní.

„Co… co se stalo?!“ vyhrkla jsem, když jsem si vzpomněla na události, co se staly před… před tím ohněm. Jess ležící na posteli, hlavu na stranu, jako by se už nikdy neměla pohnout, Samuel mizející v ohromující záři… „Kde je Jess?!“

„Klid, uklidni se, všechno ti vysvětlím,“ rukama naznačoval pomalý pohyb, abych se zklidnila.

Otáčela jsem se okolo své osy a pokoušela si vzpomenout na víc, ale nešlo to. Jako kdybych se brodila bahnem s tou největší námahou, ale nemohla se hnout z místa.

„Co se s ní stalo? Není…?“ nedokázala jsem dokončit tu větu. Nesnesla jsem pomyšlení na to, že by Jess už nebyla mezi námi.

„Nemusíš se bát, Jessica je v pořádku… Sice má menší problémy, ale je v pořádku,“ usmíval se na mě, aby mi dodal sílu.

„Je z ní upír?“ musela jsem se zeptat. „Nebo jste ji zachránili a je pořád člověk?“

„Promiň, ale nešlo ji nijak jinak zachránit. Právě je v lese s Bobem, aby nikomu jinému neublížila, a loví zvěř. To mě přivádí k tomu, abych ti nabídl společný lov, protože určitě musíš mít šílenou žízeň.“

„Nejsem dehydrovaná,“ pokrčila jsem rameny. „Můžeme jít prosím za Jess? Chci ji vidět, tolik jsem se o ni bála, chci se ujistit, že je v pořádku…“

„Ty opravdu nemáš žízeň? Necítíš to pálení v krku? Tu touhu po krvi?“ divil se s vráskou na čele.

„Měla bych?“ zarazila jsem.

„Měla. Správně bys teď měla jančit jako pominutá a hledat jakoukoliv kapičku krve. Správně bys mě měla co nejrychleji zlikvidovat, protože jsem pro tebe ta největší hrozba. A správně by ses vůbec neměla zajímat o ostatní, které jsi dřív znala, a hleděla si jen svého,“ vypočítával na prstech.

„Ale… já opravdu nic z toho, co jsi tady vyjmenoval, necítím ani nedělám. Jsem divná? Jsem špatný upír?“ Jakmile jsem to vyslovila nahlas, jako bych si to plně uvědomila – já jsem upír! Nadpřirozená bytost, která ostatním saje krev! Něco zvláštního, co se vymyká všem přírodním zákonům…

„Já jsem upír,“ opakovala jsem si pro sebe dokola a nemohla tomu uvěřit. Sedla jsem si na zem do tureckého sedu a hypnoticky sledovala koberec. „Jak?“ podívala jsem se nakonec na Edwarda s prosbou v očích. Posadil se ke mně.

„Když jsi mi zavolala, že Alexandr zmizel a Jess se přitížilo, okamžitě jsem s Bobem přiběhl, jak jen to šlo. Když jsme sem přišli, obě jste ležely a nehýbaly se. Báli jsme se, že se stalo to nejhorší. Když jsem ale slyšel, že se ti zjevil, neměl jsem na výběr a musel tě kousnout, abys neumřela… Jess měla štěstí, že se jí Bob zjevil taky, protože tím ten celý proces urychlil… Bello, proč jsi mi neřekla dřív, že se ti zjevil? Ptal jsem se tě na to několikrát a věřil jsem ti, že říkáš pravdu!“

„Promiň,“ schoulila jsem se do klubíčka, jak nejvíc to šlo. „Chtěla jsem ti to říct, vážně chtěla, ale Samuel říkal, že to bude takové naše tajemství… Nevěděla jsem proč, ale slíbila jsem mu to a nikomu nic neřekla.“

„Ještě že jsi mi to řekla do telefonu, jinak bych nevěděl, co s tebou je,“ přestal se zlobit a v očích se mu objevila něha.

„Proč jsem ale umírala? Byla jsem zdravá, nic mi nebylo…“

„Víš, mám takovou teorii, že duchové, když se ti zjeví, vysílají zvláštní energii – proto jsem tak snadno poznal, že s tebou Alexandr mluvil. A jejich energie je ničivá – ze začátku to nejde poznat, ale postupně se to zhoršuje a zhoršuje… Jen tak mimochodem, kolikrát se ti zjevil?“

„Poprvé v pokoji, potom venku, pak snad ještě dvakrát a potom když odcházel,“ přemýšlela jsem nahlas.

„Cože?“ díval se na mě vykuleně. „Tobě se zjevil aspoň pětkrát?! To bylo nebezpečné! Tak riskantní! Jak jsi to mohla přežít tak dlouho? Mohlo se ti něco stát a já u toho nemusel být!“ rozčiloval se. „No, ale to už je teď jedno… Ale stejně to nechápu, mně se duch zjevil jen dvakrát a už jsem umíral…“

„Co?“ dívala jsem se vykuleně tentokrát já. „Ty ses stal upírem kvůli duchovi? Taky?“

„Ehm… víš, jak jsem ti vyprávěl o Karen? O té dívce, kterou miloval Alexandr i Andrew?“ Přikývla jsem. „Když se ti všichni tři zabili, Karen se mi zjevila jako duch. Umíš si asi představit, jak jsem z toho byl v šoku – vlastně, to už jsem ti taky vyprávěl. Svěřil jsem ti to jako svoje největší tajemství.“

„Jo, vzpomínám si…“ usmála jsem se. „Ale největší tajemství bylo, že jsi upír – a to jsi mi neřekl!“

„Jak bys na to asi zareagovala?“ zavrtěl hlavou. „Jakmile se mi ale zjevila, začala pracovat energie ducha. Nevěděl jsem o tom, takže jsem jí pomáhal… A těsně před tím, než se náš plán uskutečnil, mi řekla pravdu. Řekla mi, že pokud něco neudělám, umřu. Nevěděl jsem, co bych měl dělat, takže mi pomohla – poslala mě za jedním mužem, který byl upír. Tenhle podstatný detail mi ale nesdělila – myslel jsem, že jdu k nějakému lékaři pro mast nebo pilulku. A když jsem řekl, že mě sem poslal duch, okamžitě mě přeměnil. Nemohl jsem nic dělat… A když mě proměnil, ihned odešel pryč a nechal mě napospas světu.“

„A co Bob? Jak ten se stal upírem?“ chtěla jsem se dozvědět. „Taky potkal ducha?“

„Ne… Když jsem nevěděl, co mám dělat, vrátil jsem se zpátky do města a k Bobovi. Tomu jsem nemohl lhát, takže jsem mu všechno vyklopil… a on se chtěl stát upírem taky. A po dlouhém debatování jsem ho z něj udělal… Ale abychom se vrátili k té teorii – myslím, že nepotřebuješ tolik krve, protože se ti tolikrát Alexandr zjevil. Duchové mají takové účinky – já jsem byl vystavený dvakrát duchovi a krev potřebuju jen minimálně, nemám problém se ovládat – alespoň teď, když jsem byl novorozený, to bylo jiné. Ty jsi těm účinkům byla vystavená mnohem víc, takže na krev nebudeš mít třeba ani chuť… Bello, to by bylo úžasné! Byla bys první upír, který nepotřebuje krev!“ začal se radovat.

„Opravdu? Může to být pravda?“ svítala ve mně naděje. Nechtěla jsem být nadosmrti nějaká příšera, která jen lidem vysává krev a bere jim bezdůvodně životy. Kdyby to tak mohla být pravda…

„Máš žízeň? Pálí tě v krku?“ položil mi kontrolní otázku.

Soustředila jsem se, ale nic jsem necítila. Jedině to, že se ve mně prohlubovala větší a větší naděje. Zavrtěla jsem hlavou.

„Takže je to dost možné,“ pokývl hlavou. „Možná, že budeš potřebovat krev jen minimálně, ještě míň než já – třeba jednou za půl roku… Takže vlastně můžeš vydržet i mezi normálními lidmi, aniž bys po nich vyjela…“ přemýšlel.

„Slyším je,“ zaposlouchala jsem se do zvuků, „Slyším, jak si povídají, jak dýchají. Dokonce slyším i jejich srdce, jak tepe a krev jim pulzuje v žilách… Ale na krev nemám ani pomyšlení.“

„Byl bych ale klidnější, kdybys něco ulovila – nebo alespoň šla do lesa, abys nikomu neublížila.“

„Nikomu neublížím, ale dobře, ať je po tvém,“ svolila jsem a vydala se ke dveřím. Jen jsem na to ale pomyslela a už jsem u nich byla.

Zaraženě jsem se podívala na Edwarda. „Co to se mnou je? Proč jsem tak rychlá?“

„Ještě toho spoustu nevíš,“ usmál se na mě a v mžiku oka se zvednul ze země a stál vedle mě. „V lese ti ukážu všechny naše vytříbené schopnosti.“

***

„Whohooo!“ křičela jsem na všechny strany, když jsem se proháněla po lese závratnou rychlostí a přitom všechno viděla do nejmenšího detailu. Kořeny stromů, větvičky, kamínky… všemu tomu jsem se bez problémů vyhnula. Cítila jsem spoustu nových věcí – vůni stromů, drobná zvířátka schovaná mezi houštím, abych na ně nemohla nebo – a to nebylo nic moc – zapáchající výkaly právě zde žijících tvorů.

V tom jsem ucítila něco zvláštního – neznámou vůni, ale přesto takovou povědomou, jen se spoustou příměsí… Vydala jsem se za pachovou stopu a následovala ji hluboko do lesa. Táhla se hodně dlouho, nečekal bych, že nějaké zvíře je tak rychlé.

A další závan vůně. Tentokrát to ale nebyla ta, kterou jsem cítila předtím. Tahle byla jiná, ne tak povědomá, a dávala najevo, abych se měla na pozoru, že sis tím dotyčným není radno zahrávat.

Pach mě zavedl až na mýtinku v lese. Pár pokácených stromů, pár pařezů, nějaké to křoví… a na jednom pařezu seděla Jess a něco držela v rukách.

„Jess!“ vykřikla jsem, jen co jsem ji spatřila a vrhla se k ní. Byla bledá jako smrtka, měla velké tmavé kruhy pod očima a ty oči! Karmínově červené!

„Bello, ne!“ vyhrkl někdo poblíž, ale bylo pozdě. Objala jsem Jess kolem krku a přitom mi ze srdce spadl kámen. Jess byla v pořádku, byla naživu a nic jí nebylo. A to je to nejdůležitější.

Ale v tom se ozval takový bublavý zvuk, který pomalu přešel do vrčení. A pak jsem se – ani nevím jak – ocitla ve vzduchu, letěla několik metrů a pak narazila zády do stromu, kterému se s hlasitým křupnutím zlomil kmen a spadl k zemi.

Čekala jsem ohromnou bolest, ale místo toho jsem se úplně v pohodě zvedla, jako kdybych se zvedla z postele.

„Bello!“ přiběhl ke mně Edward a pomohl mi zvednout se. „To nesmíš! Nemůžeš jen tak za ní přijít – myslela si, že jí chceš ublížit. Máš štěstí, že tě jen odhodila a nic jiného ti neudělala.“

„Vždyť ví, že jsem to já, já bych jí nikdy neublížila,“ tvrdila jsem.

„Ale to ona neví – je větší upír než ty, má více upířích pudů. A navíc se zrovna krmila, takže to byl obranný reflex.“

„Krmila?“ nakrčila jsem nos a teprve teď zpozorovala v jejích rukou malé tělíčko zrzavé veverky. „Fuj!“

Jess teď kmitala pohledem z jednoho na druhého a hledala, kudy by mohla utéct. Byla totiž sama na dva upíry, a to pro ni nebyla výhodná pozice.

„Neboj se, neublíží ti, jsou to naši kamarádi,“ objevil se na kraji mýtinky Bob a uklidňoval ji. To byl ten důvod toho méně známého pachu! Takhle byl cítit Bob!

Nevěřícně si nás prohlížela, ale vypadalo to, že Bobovi věřila.

„Je to pravda,“ přikývl Edward, aby se nebála.

Pomalu přikývla a postavila se zpátky do normálního postoje. Předtím se totiž hrbila v obranné pozici.

„V klidu si sněz tu veverku,“ usmál se na ni Bob.

„Ble,“ zašklebila jsem se. „Nechápu, jak jí to může chutnat.“

„Takže ti krev nevoní?“ zeptal se Bob a přešel k nám blíž.

„Cítím to až sem a je to nechutný,“ otřásla jsem se.

„Zajímavý,“ nadzvedl obočí. „No, slyšel jsem, že už si zkoušela naše upíří schopnosti,“ zazubil se.

„Tys mě sledoval?“

„Ne, stačil mi jen sluch – tvůj křik je slyšet dokonale. A už jsi zkusila skoky?“

„Skoky?“ podivila jsem se.

Bob se jen usmál na Edwarda, mrkl na něj a pak se oba dva odrazili a vyskočili několik metrů do vzduchu. Tam se chytili větví a zmizeli v korunách stromů.

„Páni!“ vyjekla jsem. Na nic jsem nečekala, pořádně se odrazila a vyskočila do vzduchu. Nějak jsem to ale přepískla, protože jsem vyletěla až ke špičkám stromů, takže se mi na krátkou chvíli odhalil pohled na zalesněné pláně. Pak jsem se chytila jedné pevné a velké větve a přitáhla se.

„Hahaha!“ smála jsem se jako malá dítě a začala skákat ze stromu na strom jako opice. Je tak fajn být upírem!

***

„Jak to ale uděláme teď? Jsou z nás upíři, nemůžeme se jen tak vrátit domů… A hlavně Jess, aby nebyla v pokušení někoho vysát,“ starala jsem se, když jsme se dostatečně vyřádili a teď si sedli na palouček.

„Už jsem o tom přemýšlel,“ přikývl Edward. „Napadlo mě, že Jess už je dost velká na to, aby mohla bydlet sama, takže rodičům může říct, že se chce odstěhovat… Nemusíš se bát, že je vysaje, taky se jí párkrát zjevil duch, takže nebude tolik toužit po krvi. A potom by se mohli někde usadit s Bobem.“ Ano, pořád to mezi nimi trvalo.

„Mohl bych zavolat známým, ty by nás určitě vzali k sobě,“ poznamenal Bob.

„Dobře, to by možná šlo,“ uznala jsem. „A co já? Mám se někde nechat přejet a pak dělat mrtvou?“ Ten nápad se mi vůbec nelíbil. Zaprvé bych musela hrát divadlo a zadruhé bych musela lhát Charliemu…

„Ty bys mohla normálně dál žít u Charlieho.“

„Co prosím?“ myslela jsem, že špatně slyším.

„Jo, ty bys to zvládla – nechceš krev, nemáš chuť někoho zabíjet, chováš se normálně… nemusíš někam odjíždět ani hrát svou vlastní smrt. To by byl ten nejjednodušší plán,“ souhlasil Bob.

„A co moje oči? A vůbec celá já? Nepřijdu mu potom nějaká jiná?“

„Máš bledší pokožku a zlaté oči – můžeš mu nakukat, že je to změna stylu,“ navrhl Bob.

„A navíc je máš nádherně zlaté, ne jen tak ledajaké,“ skládal mi komplimenty Edward.

„Ehm… Jess? Nechceš si jít ulovit nějakou veverku?“ zašilhal po ní Bob.

„Vždyť jsem zrovna jednu vysála,“ namítla. Jakmile v sobě měla více krve, chovala se normálně a byla s ní normální řeč.

„Myslím, že jedna by ti ještě bodla,“ přemlouval ji a přitom hodil hlavou po mně a Edwardovi.

„Vlastně máš pravdu, mám docela žízeň,“ hned začala hrát s ním a spolu taky odešli.

Zmateně jsem se podívala po Edwardovi, který ležel na boku, ruku pod hlavou a oči upíral na zem, kde si hrál s kusem kůry.

„Co to?“

„Je to zvláštní, vidět tě se zlatýma očima. Už jsem si zamiloval ty tvoje čokoládové, a teď si musím zvykat na tyhle… Jsem rád, že nemáš červené jako ostatní, k tobě by se nehodily,“ pořád se jimi zaobíral.

„Ehm… díky,“ koktala jsem a přitom se červenala. Co tohle má jako být?

„Víš… za ty dva dny, co ses proměňovala, jsem přemýšlel. Hodně. A…“ přesunul se ke mně blíž, takže se mi díval přímo do očí, „došel jsem k závěru, že takhle to už mezi námi nemůže dál fungovat.“

Cože?! Ne! Nemůže mi říct, že se se mnou nechce bavit! Nesmí! „Co tím myslíš?“ řekla jsem ale normálním hlasem, jako by se nic nedělo.

„Myslím tím, že oba víme, že takhle to už dál nejde,“ díval se mi pořád do očí a já se v těch jeho mohla utopit, „takže,“ přesunul pohled k mým rtům a ztichl.

Pomalu mi to začalo docvakávat. On… on se se mnou nechce rozloučit a nechat mě napospas světu!

Edward si všiml mé změny ve tváři, protože dodal: „Víš, upíři se dokážou zamilovat pořádně jen jednou, a já myslím, že…“

Na víc jsem nečekala a objala ho kolem krku. Podívala jsem se mu do očí, ve kterých jsem viděla překvapení, ale taky nedočkavost. Sjela jsem pohledem k jeho rtům, tak krásně tvarovaným, měkkým a poddajným, přímo mě vybízely, abych je okusila… Edward překonal posledních pár centimetrů mezi námi a naše rty se spojily. Byl to jemný polibek, takový zkoumající, jako třepotání křídel motýlů… Pokud jde o motýly, v břiše jsem jich měla celé hejno.

Ukončil polibek a podíval se na mě. Usmívala jsem se jak měsíček na hnoji a neměla co říct. Slova nestačí na to, co jsem teď zažila…

„Chodím po světě už dvě stě let a hledám tu pravou, a ty si mě za sedm dní úplně omotáš kolem prstu,“ pousmál se a pohladil mě po tváři.

„Sedm dní na seznámení,“ usmála jsem se taky a položila mu hlavu na rameno. „A až ten sedmý jsme se konečně dali dohromady.“

„Víš, když se to tak vezme, tak Alexandr měl pravdu – pravou lásku jsem našel v létě, možná je to opravdu osud. Letní láska… Čím to vlastně je?“

„Myslím, že je to díky Bobovi.“

„Cože?“ podivil se.

„Díky němu si mě poznal. Kdyby nebyl Bob zavřený u nás v autě, nikdy bys o mě nezavadil pohledem.“

„To není pravda! Kdyby se nestalo to s Bobem, našel bych si tě při jiné příležitosti… ale i tak Bobovi určitě poděkuju.“

***

„Máš všechno?“ objevil se v pokoji Edward se dvěma taškami.

„Skoro. Jess má spoustu krámů,“ ukázala jsem na plný kufr hadrů a ještě polovinu jsem sklízela do různých igelitek.

Pro bezpečnost všech jsme Jess s Bobem nechali v lese a sami jim zabalili věci. Ostatním jsme řekli, že se Jess necítila dobře, takže ji Bob odvezl domů a její auto budu řídit já.

„Pomůžu ti,“ nabídl se a zavřel za sebou dveře. Upíří rychlostí všechno do minuty naházel do tašek.

„Pořád si na to nemůžu zvyknout,“ povzdechla jsem si.

„To si tě časem podmaní,“ mrkl na mě a objal okolo pasu. Potom mě políbil, nejdřív jemně, ale postupně přitlačoval a přitlačoval. Klesli jsme na postel a já mu zamotala ruce do vlasů, zatímco on mi bloudil rukama po těle.

„Je to tady vyklizený?“ vřítil se do pokoje Jacob, a tak jsme od sebe okamžitě odskočili. I když jsme použili upíří rychlost, Jacob nás stejně přistihl.

„Dobrý, můžete jít,“ ukázal nám, abychom odešli. „To snad není možný, já se tady o ni snažím a ona se mezitím cicmá s tímhle tím…“ mumlal si pro sebe, ale díky vylepšenému sluchu jsem to slyšela i já. A Edward to slyšel asi taky, protože si jako nic hodil všechny tašky na rameno a do ruky, přičemž mě druhou objal okolo pasu, aby dal jasně najevo, koho jsem.

„Třeba mě bude chtít ta bloncka, co se s ní na začátku hádaly…“ Raději jsem ho nechala být a rychle vypadla.

Vyšli jsme ven mezi posledními. Jacob zamkl dveře a pak se na všechny otočil se zářivým úsměvem. „Takže, a máme tu konec toho největšího týdne! Doufám, že jste si to všichni užili a až se bude pořád další pařba, určitě přijdete! No, a teď mi nezbývá nic jinýho, než se s váma rozloučit… Takže užijte si zbytek prázdnin aspoň tak jako tady a snad se zase někdy uvidíme!“ zahulákal a přitom pozoroval blondýnu, se kterou jsme měly s Jess potyčku o pokoj.

Otočila jsem se na Edwarda, ten ale vedle mě nestál. Zmateně jsem se otáčela okolo své osy, abych ho našla. Stál dál za zástupem a u ucha si držel telefon. Že by nějaké potíže s Jess?!

Ostatní se pomalu začali trousit do aut. Otevřela jsem auto Jess, aby si do něj někdo mohl sednout a šla za Edwardem.

„Kdo ti volal?“ chtěla jsem vědět.

„Mám dobrou zprávu… Ti známí Boba, u kterých by s Jess žili, se právě stěhují do Forks! Takže se k nim můžu přidat i já a budeme pořád spolu! A Jess prostě řekne, že chce bydlet u Boba! Nic na tom není! Takže nám prázdniny teprve začínají!“

Zářivě jsem se usmála a vlepila mu pořádnou pusu. Noví kamarádi, nový kluk, všechno vyšlo nádherně – tohle budou ty nejsuprovější prázdniny, na které budu ještě hodně dlouho vzpomínat!

 A je to tady! Konec povídky, konec prázdnin... Doufám, že se Vám alespoň trochu moje psaní líbilo a že jste si příjemně početli.

Moc bych chtěla poděkovat za všechny komentáře, které jste mi psali, protože i jeden jednoduchý smajlík mi dodal spoustu síly k tvoření další kapitoly.

A teď už jen můžeme čekat, jak se všechno vyhodnotí... Ještě jednou vám děkuju, že jste vydrželi až do konce! :)

Autor: KateSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sedm dní na seznámení - 10. kapitola - Ty nejsuprovější prázdniny!: