Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Samou láskou bych tě zabil 3. kapitola

29.07.2010 (11:00) • TwilightMishka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1863×

3. kapitola

Hned potom jsem jel domů. No jo… Proti jejich baráku ten můj byl z pomalu nejhroznější čtvrtě. Jak já to tu nesnáším! Až si něco zase vydělám, koupím si někde něco jinýho a budu si žít pěknej život. Zaparkoval jsem a hned si všimnul místních šlapek. Ehm… Jedna na mě mrkla. Ty ženský jsou hrozný! Slezl jsem a šel do mýho bytečku. Jedinej, kdo tam na mě čeká je můj kocour Bob. Odemkl jsem a vešel dovnitř. Hned jsem uklouzl na jeho chcankách.

„Sakra Bobe! Máš snad svůj záchod, ne?“ nadával jsem a šel do malé kuchyňky. Kocour seděl na lince a spokojeně se usmíval. Zavrčel jsem na něj a on už byl pryč. Nesnáší psy. Vtom mám výhodu. Spokojeně jsem se usmál, ale hned mě to přešlo. Šel jsem do mé mini koupelny. Sprcha, záchod, umyvadlo, zrcadlo. Vzal jsem hadr a šel utřít ten nepořádek. Hned potom jsem si šel sednout k televizi. Dávali nějaký fotbalový zápas.

   Asi po třech hodinách nudy, jsem se šel osprchovat. To mám rád. Potom jsem vylezl a oblíkl se do tepláků. Bob si ležel na gauči a vegetil. Jak já mu ten život závidím! Nic ho nebaví, jenom leží nebo spí. Když chce tak se teda nažere a napije. Někdy vyrazí si užít a pořád dokola. Podrbal jsem ho na hlavě a šel do kuchyně. Najednou se ozval zvonek. Stal se zázrak! Někdo u mě zazvonil. Lidi se mi jenom tady vyhejbaj. Šel jsem otevřít. Překvapilo mě, když jsem zjistil, že je to Bella.

„Ahoj,“ nechápal jsem.

„Ahoj Jaku. Můžu dál?“ usmála se.

„Eh… jo,“ pořád jsem nechápal. Krásná Bella. Vešla dovnitř a šla rovnou do kuchyně. Zavřel jsem a následoval ji.

„Ty máš kočku?“ smála se, když Bob vešel do kuchyně. Zvědavej jako vždycky.

 „Jo. Kocoura. Co chceš?“ zeptal jsem se a sedl se na židli.

„No, dalo mi zabrat tě najít, ale našla jsem tě, takže děkuju,“ usmála se.

„Za co?“ nechápal jsem.

„No, za Nessie,“ usmívala se a skrčila se.  Začala si hladit Boba.

„Kdo je Nessie?“ ptal jsem se.

„Rennesmé,“ řekla a vzdychla si. Bob se nechal hladit a slastně vrčel.

„Jasně. Nechápu, jak jste ji mohli nechat samotnou!“ smál jsem se.

„Takže ti na ní záleží,“ usmála se na mě Bella.

„Jasně, že jo! Je to tvoje dcera,“ vysvětlil jsem a Bella se nespokojeně usmála. Potom vstala a Bob se na ní naštval. Úplně ho cituju: Kdo mě bude hladit? Tenhle pes určitě ne!

„Bells, hele, málem jsem jí zakroutil krkem, víš to vůbec nebo ta holka nic neřekla?“ přivřel jsem oči.

„Co? Nic neříkala a Edward taky ne,“ nechápala.

„Sedla mi na místo tak jsem jí chytl pod krkem, ale hned jsem se jí asi padesátkrát omluvil,“ dodal jsem rychle a Bella tiše zavrčela.

„Vzala to v pohodě,“ pokrčil jsem rameny a rozvalil se na židli.

„Já radši jdu. Ještě bych se dozvěděla věci, které nechci slyšet,“ smála se a obrátila se ke chodbičce.

„Bells? Sluší ti to,“ usmál jsem se na ní. Vzdychla si.

„Díky. Tobě taky,“ lišácky se usmála a přejela si mě očima.

„To doma nemáš, co?“ smál jsem se.

„Pche! By ses divil!“ smála se a už tu nebyla.

„Ahoj,“ usmál jsem se spíš pro sebe. Bob se divil, jak rychle zmizela.

„To je viď? Ona je upír,“ smál jsem se a Bob se na mě ještě víc nechápavě podíval. Úplně říkal: Co to meleš, ty debile? Zasmál jsem se a natáhl k němu ruku. Hned ke mně přicupital a já si ho vzal k sobě. Má rád to teplo. Slastně vrčel a hlavu mi dával pod bradu.

„Ty chlupáči!“ smál jsem se a objímal ho. Možná, že mě má i rád. Asi po 10-ti minutách jsem ho položil na gauč. Spal jako dudek. Já si šel udělat jídlo a potom jsem se šel umýt. Docela unavenej jsem šel spát. Bylo asi deset. Hned, jak jsem zalehl, jsem usnul.

   Ráno mě vzbudil kocour. Lízal mě na tváři. Omylem jsem škubl rukou a shodil ho na zem. Protestivně zamňoukal a cupital do kuchyně. Všimnul jsem si hodin. Bylo devět! Vylítl jsem z postele a přímo tryskem jsem letěl do koupelny, kde jsem se umyl. Hodil jsem na sebe černé triko a džíny. Obul jsem si boty a vyrazil ven. Rychle jsem zamkl a doběhl k motorce. Ta není moc rychlá! Na ulici nikdo nebyl a já toho využil. Rozeběhl jsem se a během pár minut byl v lese. Oblečení jsem si uvázal na nohu a proměnil se. Tryskem jsem letěl ke škole. Byl jsem tam během 5-ti minut. Těsně před jsem se proměnil zpátky a oblekl se. Potom jsem vyběhl z lesa a vběhl do školy. Co mám? Matiku! Sakra! Musel jsem dělat udýchanýho. Zaklepal jsem a otevřel.

„Dobrý… den. Omlouvám se. Zaspal… jsem,“ dělal jsem, že už nemůžu.

„Jistě! Pan Black! No konečně. Sedněte si a dávejte pozor,“ přikázala učitelka. Rozhlídl jsem se po třídě. Byly volné dvě místa. Buď si sednu vedle prskajícího brejlovce nebo vedle Rennesme. A jsem v háji.

„Tak si někam sedněte!“ křikla učitelka.

„Já nevím kam!“ hájil jsem se.

„Když nechcete vedle slečny Cullenové, můžete si sednout vedle pana Cata,“ řekla mi učitelka. Ten kluk se zasmál až poprskal jednu holku před sebou. Nad ničem jsem nepřemýšlel a sedl si vedle upíra. Tiše se zasmála. Toho kluka jsem si zděšeně prohlížel. Měl rovnátka, brejle s 10-ti dioptriema a hrb.

„Bože můj,“ vydechl jsem. Ještě, že jsem si tam nesedl. Bych se zase musel sprchovat. Ble, sliny. Upír se zase zasmál.

„Nesměj se, upírko!“ obrátil jsem hlavu k ní.

„Neříkej mi tak!“ zlobila se až se jí ukázala vráska jako Belle. Usmál jsem se a prstem po ní přejel. Vráska hned zmizela.

„Jako Bella,“ usmál jsem se. Odfrkla si a něco začala psát do sešitu. Opisovala z tabule.

„Pane Blacku! Pište,“ přikázala učitelka.

„Jistě, paní učitelko,“ usmál jsem se na ní. Někdo za námi se zasmál. Stejně psát nebudu. Pamatuju si to přesně. Očkem jsem se podíval na upíra písmo. Krásné. Přesné. Ladné.

„Píšeš hezky,“ zašeptal jsem na ní. Podívala se na mě a trošku se začala červenat.

„Díky. Určitě lepší než tvoje písmo,“ smála se.

„To taky nepopírám,“ usmál jsem se. „Upírko,“ dodal jsem provokativně.

„Neříkej mi tak! Já ti taky neříkám čokle!“ zuřila.

„Ale, ale. Dobře, už ti tak neřeknu. Takže teda, Rennesmé,“ usmál jsem se.

„Radši Nessie nebo Ness,“ usmívala se.

„Jasně, jasně. Mně taky říkej radši Jaku než Jacobe. Tak mi říká snad jen tvůj táta,“ smál jsem se. Vždycky: Zdravím tě, Jacobe! Bych ho nejradši zabil!

„Tak jo,“ usmála se.

„Pane Blacku, kde máte sešit?“ peckovala učitelka.

„V tašce,“ pokrčil jsem rameny a zase se někdo zasmál. I… Ness se zasmála. Hezky se směje. „Tak si ho vyndejte!“ křikla na mě.

„Nechce se mi,“ vzdychl jsem. Skoro všichni se tiše zasmáli. Učitelka rudla.

„Říkám, vyndejte si ho!“ zuřila.

„Když myslíte,“ vzdychl jsem a stoupl si. Začal jsem si rozepínat pásek u kalhot.

„Ne tohle!“ křičela. Celá třída se smála. I já měl co dělat, abych se nesmál. Sedl jsem ji zpátky na židli.

„Uvědomujete si, že jste teď porušil školní řád?“ zuřila učitelka.

„Ale!“ zasmál jsem se. Učitelka si jen odfrkla a rychle odešla ze třídy. Všichni se smáli.

„Vždyť dostaneš kázeňský postih!“ divila se Ness.

„Já už jich měl,“ usmál jsem se na ní.

„Aha,“ smála se. Má moc hezký úsměv.  

Autor: TwilightMishka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Samou láskou bych tě zabil 3. kapitola: