Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Samou láskou bych tě zabil 2. kapitola

05.07.2010 (11:45) • TwilightMishka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1899×

2.kapitola

První hodina byla v pohodě. Druhá taky a tu třetí bych někam zakopal. Do třídy jsem přišel akorát se zvoněním a kdo jiný něž Renesmé mi seděl na místě. Přišel jsem ke stolu a položil na něj ruce.

„To je moje místo, krásko,“ zavrčel jsem a ona trhla hlavou.

„Tak promiň, ale všude jinde je obsazeno,“ řekla pyšně a nehnula se.

„A já mám seděl jako kde?“ nechápal jsem a začínal jsem být naštvaný.

„Na zemi? Jsi pes, ne? To hafani dělaj, ne?“ smála se a já zatnul čelist. Ruka mi vyskočila a chytla ji pod krkem. Všem se zatajil dech. Vystrašeně se na mě koukala a rukama sápala po krku. Zvedl jsem ji ze židle a položil na zem. No položil… Tvrdě dopadla na podlahu.

„Ne. Jenom kočky sedí na zemi,“ usmál jsem se a sedl si. Zmateně se zvedla a do třídy přišel učitel.

„Á! Nová tvář!“ smál se a koukl na upíra.

„Do… Dobrý den,“ koktala.

„Ahoj. Nemáš si kde sednout, že?“ usmál se na ni a ona nerada přikývla.

„Tak se posaď vedle pana Blacka,“ usmál se a já vykulil oči.

„Ne!“ zakřičel jsem s upírem na stejně.

„Jiné místo tu není. Sedni si a vy pane, ticho,“ kýval hlavou jak debil. Upír obešel lavici. Všiml jsem si, jak se jí klepají ruce. Odsunul jsem se co nejdál a nekoukal se na ni. Potichu si sedla vedle mě a taky se odsunula.

Celou hodinu mi chodily psaníčka typu:

Co to bylo? Nebo, Měl by ses jí omluvit. Bylo to hodně zlý a… Samý keci! Nakonec jsem se poddal.

„Sorry,“ vzdychl jsem a obrátil k ní hlavu. Chvíli na mě překvapeně koukala. „No… díky…“ koktala.

„Podívej, mě nesmíš dráždit. Já nejsem klidnej člověk. Já jsem slušnej cholerik. Takže mě nevytáčej, jo?“ pokusil jsem se usmát. Trošku se uklidnila.

„Jasně. Už nebudu. Jen ještě nemůžu pořádně polknout,“ pousmála se nejistě. „Jo, to ti věřím. Sice jsem myslel, že upíři něco vydrží, ale když to říkáš,“ usmál jsem se normálně.

„Já nejsem upír,“ připomněla mi a v tu chvíli zazvonilo. Chtěla vstát, ale já ji svalil zpátky na židli.

„Sakra, ty jsi křehká,“ divil jsem se. Začala se červenat.

„Hele, asi nikdy nebudem kamarádi. Vyhýbej se mi a já tobě a všechno bude ok. Jo?“ řekl jsem jí a ona přikývla. Nechal jsem ji jít. Rychle vstala a zmizela ve dveřích. Bože, bože. Vstal jsem taky a vyšel ze třídy.

„Čau Jaku,“ řekl jeden kluk, který mě doběhl.

„Nazdar,“ nechápal jsem. Absolutně ho neznám.

„Hele, jak to děláš?“ zeptal se jakoby nic.

„Co jak dělám?“ pořád jsem nechápal.

„No, jak si takovej nabušenej. Bereš něco?“ ptal se a já se musel smát.

„Ne. Ono stačí cvičit,“ usmál jsem se a šel radši pryč.

Celej den byl jinak v pohodě a tu upírku jsem neviděl. Naštěstí. Až na obědě jsem se jí nevyhnul. Skoro do mě vrazila, když si šla pro jídlo.

„Sakra, koukej!“ zavrčel jsem.

„Promiň,“ špitla. Až teď mi došlo, že až to uvidí Edward, zabije mě. Za to všechno, myslím!

„Hej! Počkej,“ zadržel jsem ji rychle. Zmateně se na mě otočila.

„Já?“ zeptala se pro jistotu.

„Jo. Pojď sem,“ řekl jsem jí. Chvíli se na mě koukala a potom udělala nejistý krok ke mně. Protočil jsem oči a došel k ní sám.

„Hele, fakt promiň. Já nechtěl. Všechno ok?“ usmál jsem se.

„No… eh… jo no. Můžu jít?“ ptala se.

„Bojíš se mě hodně?“ zeptal jsem se na rovinu. Chvíli přemýšlela a potom nejistě přikývla. Zasmál jsem se.

„Nemáš čeho. Už se tě nedotknu. Slibuju,“ smál jsem se a dal jsem ruce, jako že se vzdávám. Taky se trošku pousmála.

„Jo,“ uchechtla se.

„Nic ti neudělám,“ přesvědčil jsem ji ještě jednou. Doufám, že mě Edward vážně nezabije.

„Jo, já vím,“ usmála se.

„Tak ok. Rád jsem tě poznal, R… upírko,“ smál jsem se a potom se otočil a šel si sednout k nejbližšímu stolu.

Po vydatném obědě jsem odnesl tác a šel ven. Těsně u vchodu mě odchytil ředitel.

„Pane Blacku, pojďte semnou,“ řekl naštvaně.

„Co jsem proved?“ bránil jsem se.

„To by jste měl vědět!“ křikl až se všichni otočili. Ona to na mě kecla? I upír se otočil. Hodil jsem na ni nechápavý pohled. Pokrčila rameny a asi nevěděla, o co jde.

„Slečno Cullenová!“ zavolal na ni. Poslušně přiběhla.

„Ano?“ usmála se.

„Neptejte se a pojďte s námi,“ odpověděl nabručeně.

„Ty jsi něco řekla?“ zašeptal jsem neslyšně pro lidi.

„Ne! Mohl to říct kdokoli, kdo tě viděl,“ šeptala nazpátek. Společně jsme došli do ředitelny a hned jsme věděli, kdo to vykecal. Jedný holce jsem dal nedávno kopačky.

„Sáro!“ zavrčel jsem a ona se jen výsměšně zasmála.

„Posaďte se, prosím,“ zabručel říďa. Radši jsem poslechl.

„Takže, slečno Smithová, řekněte vaší verzi,“ pobídl jí ředitel.

„No… Ona ho nechtěla pustil na místo a Jake se naštval, a vzal ji pod krkem a hodil ji na zem,“ řekla a kývala hlavou. Velice tiše jsem zavrčel.

„Je to pravda, slečno Cullenová?“ zeptal se upíra ředitel.

„No… né tak docela. My se takhle pereme docela často. A mně to ani moc nebolelo,“ vysvětlila a já na níi koukal jako na blázna. Ona lže! Kvůli mně! „Hm?“ obrátil se na mě ředitel.

„No… jo. Má pravdu. Známe se hodně dlouho. Naši rodiče se znají velmi dobře,“  vysvětloval jsem a na obličeji se mi začal rýsovat úsměv.

„Ale ona se potom klepala a byla z toho špatná!“ bránila se Sára.

„To není pravda. Vymýšlíš si, protože jsem tě nechal,“ zavrčel jsem a upír i říďa ztuhli. Sára se na mě vystrašeně koukala.

„Aha! Takže tohle řešit nebudu. Slečno Smithová, příště si řešte tohle v soukromí,“ nakázal.

„Běžte a vy dva se neperte ve škole!“ řekl a já rád zmizel. Venku jsem si oddechl.

„Proč si to udělala?“ zeptal jsem se upíra.

„Co jsem udělala?“ nechápala.

„Lhala si. Kvůli mně!“ vytřeštil jsem oči.

„Ne. Teda jo, ale dělala jsem to kvůli tomu, aby tě odsud nevyhodili,“ bránila se rychle a na tváři se jí začal objevovat ruměnec.

„Ty se červenáš!“ smál jsem se.

„Jo?“ znejistěla.

„Jo! Ale to je fuk. Díky,“ usmál jsem se na ni a šel pryč. Rychle jsem prošel školou a šel jsem rovnou k motorce.

„Jaku!“ zavolal někdo. Znechuceně jsem se obrátil.

„Co je?“ zavrčel jsem. Ke mně přiběhla ubrečená Sára.

„Jaku, promiň!“ brečela.

„Jo, ok. Necháš mě jít?“ ptal jsem se a nesedl na motorku. Najednou přestala brečet a lišácky se usmála. Přišla až ke mně a pohladila mě po rameni.

„Jsi doma sám?“ zeptala se.

„Jo,“ znejistěl jsem.

„Hm… a nechtěl by jsi milou společnost, která pro tebe udělá všechno?“ usmívala se.

„Eh… ne. Díky,“ řekl jsem jí překvapeně. Nechápu, kde se v ní bere ta odhodlanost nebo co to je!

„Ale Jaku! Vždyť ti to neuškodí!“ šeptala a nahnula se ke mně.

„Já se bojím, že jo,“ bránil jsem se a odstrkl ji pryč.

„Ty si pěkně hnusnej!“ křikla.

„Já vím,“ usmál jsem se a nastartoval.

„Nazdar,“ mávl jsem a už jsem jel.

Uprostřed cesty jsem si všiml, že něco leží v příkopu. Jako asi člověk. Zastavil jsem a podíval se.

„Co tu děláš?“ zeptal jsem se upírky. Teda Renesmé.

„Nic! Jeď dál!“ zavrčela a snažila se vyškrábat na nohy. Slezl jsem z motorky a šel jí pomoct. Když došlápla na nohu, zase padala.

„Co jsi dělala?“ smál jsem se.

„Rodiče pro mě nemůžou a já šla pěšky. No, a když jsem zakopla, už jsem nevstala,“ vysvětlila mi. Nechal jsem ji na zemi a podíval se jí na tu nohu.

„Jsi jako tvoje máma. Nešikovnost sama,“ smál jsem se.

„Au!“ sykla, když jsem na to sáhl. „Upíre! Něco vydrž!“ usmál jsem se. „Máš to vyvrknutý,“ usoudil jsem. To se mi stávalo často, když jsem nebyl vlkodlak. Jemně jsem jí to pohladil.

„A co s tím budeš dělat?“ zeptala se. Usmál jsem se a než se nadála, škubl jsem. Zakřičela.

„Ty blázne!“ nadávala.

„Ale už s tím nic nemáš,“ usmál jsem se. Nohou nepatrně zakroutila. Hned potom se krásně usmála.

„Pojď, odvezu tě domů,“ nabídl jsem a pomohl jí se zvednout. Nic neříkala a jen přikývla. Vzal jsem ji do náruče a vynesl nahoru na silnici. Pomalu jsem ji postavil na nohy.

„Dobrý?“ zeptal jsem se.

„Jo. Díky,“ usmála se.

„Musíš tu jízdu vydržel bez helmy. Nenosím ji sebou,“ omluvně jsem se usmál. „To tě nechytnou policajti?“ vyptávala se.

„Já jim vždycky ujel,“ vysvětlil jsem se smíchem.

„Aha…“ smála se. Nasedl jsem na motorku a pokynul, aby si sedla za mě. Udělala tak a objala mě kolem pasu. Nastartoval jsem a jel… Počkat, kam jedu? „Tak to bude?“ zeptal jsem se jí a zpomalil.

„Za město,“ řekla.

„Tak jo. Drž se,“ usmál jsem se a rozjel se.

Navedla mě až k jejich domu. Byl moc pěkný. Taková menší vila. Zastavil jsem a ona seskočila.

„Děkuju moc,“ děkovala.

„Jo. Za nic. Tak zítra a dávej na sebe pozor, upírko,“ usmál jsem se a zase se rozjel.

Autor: TwilightMishka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Samou láskou bych tě zabil 2. kapitola: