Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sametový hlas - 17. kapitola - Začátek konce - 2. část

16.03.2010 (18:45) • Adka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2081×

17. kapitola – Začátek konce – 2. část

Bella:

Edward mi něžně otevřel dveře od auta, a tím mi dal jasnou pozvánku, k tomu abych si nasedla. Opatrně a zároveň i váhavě jsem se rozešla k nablýskanému Volvu a posadila jsem se dovnitř. Jeho oči se přitom na mě něžně dívaly. Ale byl v nich zároveň i záblesk tvrdosti. Zavřel za mnou a pomalinku obešel auto, aby si mohl taky nasednout. Sledovala jsem každý jeho krok a zdálo se mi, že jeho pohyby jsou totožný s hadími. Jeho tělo se stejně dokonale vlnilo, vypadalo to, že si Edward každý pohyb užívá a zároveň rozmýšlí. Lehce jsem zavrtěla hlavou, aby mě přešly takové myšlenky.

Jakmile si nasedl do auta, tak se na mě zvláštně zadíval a poté nastartoval. Jeho auto se neslyšně rozjelo po lesní cestě a já jsem se v tu chvíli cítila mimořádně v bezpečí. Opřela jsem se pohodlně o sedačku a užívala jsem si chvíle s ním. Připadalo mi to jako tenkrát, když jsme jezdili do školy spolu a mě to nehorázně otravovalo. Nyní jsem měla úplně jiné pocity. Moje srdce bylo rychleji, hlava byla naprosto prázdná a moje oči byly zaneprázdněné jeho tváří. Všechno se změnilo a já jsem pocítila k tomuto člověku to, co už dlouho ne. Přišlo mi jako by mezi námi bylo neviditelné pouto, které nás spolu vázalo dohromady. Spojovalo a mě přišlo, jako by to tak mělo být navždy.

Edwardovy oči se ani jednou neodtrhly od silnice před námi. Nepohlédl na mě ani jednou. Sledovala jsem topazový nádech a musela jsem si připustit, že mi opravdu chyběl. Moje úvahy ani jedinkrát nepřerušil jeho hebký hlas. Nemluvil. Bylo mi to moc líto. Přála jsem si ho opět slyšet. Tam někde hluboko uvnitř jsem toužila po úplně jiném hlasu, ale věděla jsem, že pravda se nakonec ukáže a já zase uslyším ten nejkrásnější hlas na světě.

Ani jsem si nevšimla, že auto již zastavilo na naší příjezdové cestě. Teprve, když Edward vystoupil, tak jsem se vzpamatovala. Jako v transu jsem vylezla ven, jakmile mi otevřel dveře. Moje myšlenky, jako by se v tu chvíli rozlétaly. V hlavě jsem měla prázdno a já se musela soustředit pouze na něho. On mě trochu s lítostí a zároveň s arogancí pozoroval. Byly to zvláštní emoce, které se mu zrcadlily a zamíchávaly v očích. Nakonec pohled sklopil a obešel mě zpět k místu řidiče.

„Tak ahoj,“ řekl pouze. Než jsem mu stačila odpovědět, tak nasedl a zmáčkl prudce plyn. Auto, jako by mírně zaprotestovalo, ale nakonec se rychle rozjelo po silnici a já jsem zůstala stát sama ve tmě na chodníku. Obláčky prachu se pomalu vznášely k nebi a já jsem si v tu chvíli uvědomila, že jsem opět sama.

Noc byla příšerná. Budila jsem se neustále ze spaní a nahlas jsem křičela Edwardovo jméno. Sny mi tvořily jeden velký kolotoč, ve kterém jsem se ztrácela. Bylo to, jakoby se mi před očima odehrál celý dosavadní život. Tak hroznou noc jsem už dlouho nezažila, a proto nebylo divu, že po ránu jsem měla nabručenou a rozmrzelou náladu. Snažila jsem se v sobě potlačit zvláštní emoce, které mě po té noci zcela pohltily. Ovšem podařilo se mi to jen s části.

Můj otec, jakmile mě ráno uviděl, opět celou v černé jen se smutným obličejem zavrtěl hlavou a po té se i s kafem odebral do svého pokoje. Vypadalo to, jako by se na mě ani nechtěl dívat. Moje nálada se tím opět posunula ještě o stupeň níže, takže jakmile jsem nasedla do auta a to mi po 15 minutách vůbec nenastartovalo, už jsem se úplně naštvala. Vztekle jsem do něj kopla a rozhodla jsem se to ujít pěšky. Dupala jsem celou cestu po silnici, až jsem se málem rozplácla na ledu, který tam byl.  Měla jsem pocit, že horší už to dnes být nemůže. Kdybych věděla, jak jsem se v tu chvíli mýlila.

Edward:

Ve škole bylo dneska obzvláště rušno. Kolem mě se navíc vznášel oblak změn, který se mi vůbec nezdál. Alice mi už několik týdnů tajila svoje vidění. Nehorázně mě to rozčilovalo. A všechny ty trable s Bellou do toho. A nejenom s Bellou, ale ještě ke všemu s tím čoklem, který mě tak neuvěřitelně štve. Včera večer se dovolil přijít na naše území, aby se prý podíval, jestli je Bell v pořádku a jestli jsme si ji nedali, jako sváču. Měl jsem ho chuť na místě zakousnout, anebo mu zlomit vaz. To by mi bylo úplně jedno. Nesnášel jsem, když mi někdo napadal rodinu. A tohle napadání bylo. Jasper s Emmetem mě dovedli dovnitř, kde mě drželi do té chvíle, než to Carlisle diplomaticky vyjednal. Opravdu jsem zuřil. To mu aspoň Bella nemohla zavolat, že je v pořádku? Tohle mezi sebou lidi přeci běžně dělají, pokud spolu chodí. Ještě ke všemu se mi začali vracet zpět moje vzpomínky a v nich jedna s osob, na kterou nikdy nezapomenu.

Dnešek byl velmi pochmurný den. I když jsem nemohl na sluníčko ve škole, tak svým způsobem jsem si přál, aby vysvitlo. Rozjasněním oblohy by se určitě zahnaly i všechny moje chmury a starosti. Alespoň tak mi to připadalo. Těšil jsem se na tento víkend, který měl být již zítra. Jede opět celá rodina na lov. Moje oči byly hodně tmavě hnědé, téměř černé a to bylo nebezpečné zvláště pro Bellu.

Moje touha po její krvi stoupala každým dnem. Bylo to až neuvěřitelné, ale ten vztek co jsem dusil v sobě jako by podporoval chtíč predátora tam někde uvnitř mě. Dneska jsme měli jít opět malovat. Šlo to rychle, za včerejšek stihla Bella půlku obrazu. Musel jsem si přiznat, že má opravdu talent. Najednu stranu jsem se těšil na mou oblíbenou louku, ale na druhou jsem se tam bál vkročit, měl jsem s ní spojených tolik vzpomínek. Bál jsem se podívat se znovu minulosti do tváře. Alice i Jazz nejlépe věděli, jak pro mě bylo bolestivé zvolit toto místa. Jazz se mě okamžitě přišel vyptávat, když jsem přišel domů, zatím co Alice se stáhla opět do svého pokoje, od toho incidentu s Bellou se mnou nepromluvila.

Čekal jsem na ni před školou a snažil jsem se soustředit na myšlenky ostatních. Nikdy mě to nebavilo, ale dnes jsem byl nějaký nervózní. Něco se mělo stát. Cítil jsem to ve vzduchu. Nálada ostatních byla přímo skvělá, jenom já jsem nějak pokulhával. Už když jsem uviděl Bellu, tak jsem si všimnul, že ona je na tom dnes podobně. Jakmile mě spatřila, tak mi věnovala malý úsměv. Snažil jsem se jí ho oplatit, ale myslím, že se mi příliš nepovedl. Její oči se zaměřily za mě a ona si ještě úlevněji usmála. Po té začala chvátat rovnou za mnou. Nadechl jsem se ještě naposledy čistého vzduchu a na tváři jsem se pokusil vykouzlit normální výraz.

„Ahoj Edwarde!“ zvolala nadšeně. Zadíval jsem se na ní, jako kdyby měla teplotu. Co se to s ní stalo?

„Jsem ráda, že si tady s autem víš, moje se dneska porouchalo a tak je super, že můžeme jet rovnou na tu krásnou louku a pokračovat v malování.“ Jak bylo vidět, můj obličej s ní nic neudělal. Bella na tváři nasadila připitomělý úsměv a to už mě úplně položilo. Začal jsem se nekontrolovatelně smát. A nemohl jsem to zastavit, celé parkoviště se na mě otáčelo, ale mě to bylo jedno. Bella to vylepšila ještě naštvaným výrazem, který udělala, jakmile jí došlo, že se směju jí.

„Co se děje? Snažila jsem se být jenom milá! A ty mi to takhle zkazíš!!!“ vykřikla na mě naštvaně a to na mě dokonale působilo jako studená sprcha. Úplně jsem se otřásl a smutně jsem se na ní podíval. Bella přestala hrát milou holčičku a opět se stala tou rebelskou osobností, jakou byla po celý ten čas, kdy jsme spolu nepromluvili ani slovo.

„Budeme tu stát dlouho, nebo si mám zavolat Jacoba?“ zeptala se povýšeným hlasem a v tu chvíli ode mě metr odskočila, po té co viděla můj naštvaný výraz. Chovala se právě jako ten nejrozmazlenější spratek, jaké ho, jsem kdy potkal. Já sakra nejsem její sluha. Mě poroučet nebude!!! Vztekle jsem obešel auto a nasedl jsem si do něj. Byl jsem vždycky zvyklý dámám otevírat dveře, ale jelikož se ona nyní nechovala jako dáma, pak nechápu, proč bych se měl já chovat jako gentleman. Bella si nakonec ke mně přisedla. Naštvaně s nosíkem nahoru. Prudce jsem vyjel, až se mi na parkovišti povedl nádherný smyk. Po té už jsem to štípal 150 až k lesu. Viděl jsem jak je Belle špatně. Ale nezpomalil jsem. Vychutnával jsem si to ani jsem nevěděl proč. V tu chvíli jsem byl zkrátka prevít, kterému dívka ublížila.

Bella:

Seděla jsem vedle něj a snažila jsem se udržet obsah svého žaludku na tom správném místě. Přitom jsem se snažila působit ledová a naštvaná. Moc mi to nešlo, když jsem seděla takový kousek od něho. Zneklidňovala mě už jenom jeho přítomnost. Trucovitě jsem se otočila směrem k okýnku a snažila jsem se nevnímat krajinu, která se kolem mě míhala, tak rychle, že bych z toho dostala závrať.

„Nemůžeš už trochu zpomalit!? Vždyť nás zabiješ!“ vřískla jsem na něj, když vybral příliš prudce zatáčku a my jsme se málem převrátili. On se na mě pouze usmál a dál jel, jako šílenec. Pomalu mě to přestávalo bavit.

„Víš co, když nemůžeš zpomalit, tak mi zastav a já si vystoupím. Radši to dojdu pěšky, než abych se zabila!“ řekla jsem už poměrně v klidu. On se jen zamračil, ale neudělal ani jednu věc, o kterou jsem ho žádala. Už mi vážně přetekly nervy a já jsem otevřela dveře od auta a chystala jsem se odpoutat. V tu chvíli se kolem mě rozhodily dvě silné paže a bleskově mě vsunuly zpět do bezpečí vozidla. Ani jsem nestihla postřehnout, že auto zastavilo a dveře jsou zavřený. Na sobě jsem cítila tělo Edwarda Cullena a kousek od mého obličeje byl ten jeho, který se neuvěřitelně mračil.

„Zbláznila ses? Mohla ses zabít!“ křičel, ale já se jen stupidně usmívala.

„Nejspíš jo!“ řekla jsem a chytila jsem ho za hlavu a přitáhla jsem jeho rty ke svým. Edward úplně ztichl a mě zastudil jeho jemný polibek. Ani jsem se nenadála a byl venku z auta. Někdy mě fakt zaráží, jak to stíhá tak rychle. Díval se na mě velmi ostražitě a zároveň zmateně. Já jsem naopak cítila, jak moje srdce frekventicky kmitá a jak se mi na tváři usazuje onen obtěžující úsměv, který nejde sundat. Cítila jsem se neuvěřitelně lehce a moje mysl, jako by byla odpojená. Můj pohled spočíval pouze na jediné bytosti, která tu pro mě nyní byla důležitá. Edwardovy oči byly černé jako noc a jeho pohled stále tvrdý. V tuto chvíli mě však nezáleželo, jestli se na mě zlobí, bylo mi tak krásně a já si to nechtěla ničím pokazit.

„Radši půjdeme, abychom ještě dnes stihly to, kvůli čemu jsme tady.“ Edward se po těch slovech otočil a šel směrem k lesu. Velmi mě to překvapilo. Nečekala jsem, že bude tak chladný. Mlčky jsem ho následovala a věřila, že mě zavede na to správné místo.

Potichu jsme šli dobrou hodinu, než jsme došli na palouk, kde už bylo připravené plátno a paleta stejně jako včera. Edward si tentokrát přešel k místu, kde jsem před tím stála já, a začal si připravovat barvy. Já jsem si též stoupla ke stromu a nasadila jsem příjemný výraz.

„Ne, Bello. Ty běž blíž ke mně. Působilo by to divně.“ Uslyšela jsem ho konečně promluvit jeho obvyklým hlasem a Edward začal malovat. Stála jsem takhle pěkně dlouho a pomalu mi začala být zima, ale rozhodla jsem se, že nebudu taková slabota. Když to včera vydržel on, tak já to dnes zvládnu také.

„Nemusíš se přemáhat Bello, jestli už nemůžeš, klidně to ukončíme, nebo si dáme pauzu,“ řekl tiše jako by nechtěl rušit kouzlo zasněžené louky. Já se ušklíbla a vyplázla jsem na něj jazyk.

„Nepodceňuj mě! Jsem silná a rozhodně vydržím toho tolik, co ty. Možná i více!“ řekla jsem, i když je pravda, že už nyní mi odpadávaly nohy, ale nikdy bych mu to nepřiznala. Edward se zvláštně usmál a pak se na mě taky ušklíbl.

„Jsi vcelku statečná holka, ale vážně se nemusíš přepínat.“ To mě ještě více podráždilo a já paličatě dál stála na místě.

Připadalo mi to už jako věčnost, když Edward konečně odložil štětec a zakryl obraz. Začal balit věci a já se snažila vzpomenout si, jak se hýbe nohama. Musela jsem přitom vypadat směšně, ale Edward mě nesledoval. Pečlivě vše kontroloval a mě to připadalo, že se na mě nechce podívat naschvál. No počkej. Pomyslela jsem si a šáhla jsem pod sebe do sněhu.

„Edwarde!?“ zavolala jsem na něj, a jakmile se na mě otočil, hodila jsem po něm kouli, kterou jsem si zatím uplácala, ale Edward jí zachytil dřív, než se na něm rozplácla a s plnou parádou mi ji vrátil zpátky. A já ji samozřejmě nechytla, takže se mi koule rozplácla rovnou na obličeji. Edward ze mě už dnes podruhé chytil záchvat smíchu a já jsem tentokrát nemohla nesouhlasit. Ano, byla jsem nyní k smíchu. Ale nenechala jsem si to líbit. Začala jsem po něm házet jednu kouli za druhou. Bohužel se jí vždy vyhnul, anebo mi jí vrátil zpátky, takže jsem vypadala jako sněhulák a na něm nebyla ani nitka mokrá. Jeho smích se snad ozýval přes celý les. Najednou však jako kdyby se zasekl a zmateně se podíval na hodinky.

„Bello, už je pozdě musíme okamžitě jít!“ řekl a rázným krokem vyrazil mezi stromy. Oklepala jsem ze sebe sníh a rozběhla jsem za ním. Snažila jsem se ho dohnat, ale párkrát jsem jako vždy zakopla a spadla. Edward pomalu se mnou ztrácel trpělivost, a tak nakonec zpomalil. Zrovna jsem padala, a tak mě Edward jen, tak, tak zachytil, když mu najednou zazvonil telefon. A když se podíval na číslo tak mě okamžitě postavil na nohy.

„Ano, Alice?“ zeptal se otráveně. Pak se najednou jeho výraz úplně změnil a on začal hltat každé její slovo.

„Ale my jsme teď s Bellou kousek od auta, malovali jsme,“ řekl a přitom se na mě zahloubaně podíval.

„No, dobře tak já se s ní domluvím. Zatím, ahoj,“ řekl a vzrušeně a s novou jiskrou v očích si uklidil mobil do kapsy.

„Bello, potřeboval bych teď od tebe pomoct. Když máš rozbité to auto, tak ti můžu půjčit svoje vlastní. Alice teď pro mě přijede a klidně si ho můžeš nechat do zítra. Myslím, že mám odvoz zajištěný,“ řekl s úsměvem a zamyšleně začal hledět před sebe. Zamračila jsem se a pocítila podivný pocit prázdnoty.

„Tak co Bello? Prosím!“ řekl a upřel na mě psí oči. Nedalo se jim odolat.

„Tak dobře a děkuju za vypůjčení,“ řekla jsem a začala se dívat do země. Edward se na mě sladce usmál a spokojeně si začal broukat nějakou písničku.

Cesta utíkala rychle a my jsme se vcelku brzy vymotali z lesa. V dáli jsem najednou uviděla dvě oslnivá světla, která mohla patřit pouze autu. Bylo to pro mě jako záchrana. Světla svítila až do chvíle než jsem došla na silnici. S auta vystoupila malá postava a já jsem v ní okamžitě poznala Alici. Edward k ní došel a prohodil s ní pár slov, kterým jsem vůbec nerozuměla.

„Ahoj, Bello!“ zakřičeli Alice s Edwardem zároveň. A nasedli si do auta. Alice, když kolem mě projížděla, tak se na mě usmála a celkově vypadala velmi šťastně, Edward také až mě to podivně zabolelo.

Došla jsem k Volvu, kde jsem uviděla klíče v zapalování. Kdy je tam stihl dát? Moc dlouho jsem nad touto otázkou nepřemýšlela. Nasedla jsem popaměti do auta a nastartovala jsem. Musela jsem uznat, že Volvo mělo vážně úžasný odpich. Jízdu jsem si dokonale užila. Celá nadšená jsem vrazila domů, kde netrpělivě otec přešlapoval u dveří.

„Ahoj tatínku! Zažila jsem tu nejlepší jízdu v životě!“ řekla jsem nadšeně a sledovala, jak otcův výraz na tváři zjihl.

„Omlouvám se, že jdu tak pozdě. Ještě jsem s Edwardem Cullenem dokončovala práci do školy. Potom mi až do zítra půjčil svoje perfektní autíčko. Nemusíš se bát, jela jsem podle předpisů. Zítra mu ho po škole vrátím. Jsem hodně unavená, takže si jdu lehnout. Hezky se vyspi tati,“ vysypala jsem na něj a dala jsem mu velkou pusu na tvář. Po té jsem se rychle klidila ze střelného pole. Koupelnu jsem odbyla nejrychleji za svůj život a už jsem byla v posteli, kde jsem čekala na krásný sen.

Druhý den jsem si to do školy přihnala v luxusním autíčku Edwarda. Všechny jeho obdivovatelky na mě závistivě koukaly a já si to vážně užívala. Pro dnešek jsem si na sebe oblékla i světlé džíny a pěkné tričko. Zkrátka jsem se více vyfikla. Chtěla jsem dnes opět udělat dojem.

„Ahoj, Bello!“ uslyšela jsem z dálky ten překrásný hlas a málem jsem se složila na zem, jakmile jsem se otočila.

Autor: Adka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sametový hlas - 17. kapitola - Začátek konce - 2. část: