Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sametový hlas - 16. kapitola - Převrat

26.01.2010 (11:15) • Adka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1675×

16. kapitola – Převrat

Bella:

Od toho dne se mnou Edward nepromluvil. Záměrně se mi vyhýbal a já jsem pořád nechápala, kde jsem udělala chybu. Snažila jsem se ho nekompromisně několikrát zahnat do kouta, abych si s ním promluvila, ale vždy se z toho jako zázrakem dostal. Nebavilo mě se neustále doprošovat jeho pozornosti a tak jsem to nakonec vzdala. Začala jsem ho také ignorovat. Naše společné hodiny vždy probíhaly v napětí, které jsme kolem sebe rozprostírali. Ale předstírali jsme i nadále nezájem o toho druhého. Jakmile jsme dostali práci do dvojice, Edward jí měl hotovou rychlostí blesku a mlčky mi jí přistrčil a sobě udělal kopii. Přitom mi nevěnoval ani jediný pohled. Vcelku mi chybělo to naše kamarádství, které jsme si mezi sebou vytvořili. Nejen mezi ním, ale i mezi jeho rodinou, kterou jakoby Edward naočkoval svým lhostejným přístupem. Ani jeden nepozdravil. Alice na mě čas od času vrhla smutný pohled a na svého bratra rozzuřený, ale to bylo všechno. Cítila jsem se jako těsně po mém příjezdu do Forks. Stejně prázdně a zničeně. Začaly se mi vracet špatné sny a mezi nimi byl i můj odjezd z nemocnice. S Edwardem, jakoby zmizelo veškeré světlo v mém životě. Nedokázala jsem přijít na to, proč jsem k němu tak fixovaná. Jediná moje malá stopa byl hlas, tak neuvěřitelně podobný, dokonce bych si troufla říct stejný, hlasu Eda. I jméno by souhlasilo. Edwardovo jméno by se dalo zkrátit na Ed, ale nikdy jsem neslyšela, aby mu takhle někdo říkal. Byla jsem z toho, tak trochu zmatená. Ale hlavně velice nešťastná. Nějaký hlásek uvnitř, mi našeptával, že se všechno už brzy zlepší. Snažila jsem se mu věřit.

Jakmile se ode mě odcizil Edward, tak se ke mně nějakým záhadným způsobem přiblížil Jacob. I když jsem se ho snažila nepouštět příliš k tělu, moc se mi to nedařilo. Od toho polibku byl stále kolem mě. Jezdil pro mě ke škole, nebo mě vozil k nim. Nikdy se ten polibek neodvážil zopakovat a já jsem za to byla velice vděčná. Už tak jsem v sobě měla pořádný zmatek a ještě si začínat nějaký románek s Jacobem. Jen když na to pomyslím, tak se musím otřást. Neumím si představit, že bych byla s Jakem. Je hezký to jo, je i milý, ale nemá tak okouzlující hlas. Ve škole slýchávám holky vzdychat, jakmile ho uvidí. Jsem z toho vždy velmi zaskočená. Jacob s oblibou chodí buď bez vršku anebo v upnutých tričkách, což dokonale zvýrazňuje jeho svalnatou postavu. Je pravda, že mě něco malého k němu přitahuje ale mám pocit, že to není dostatečně silné na to, aby se to přeměnilo v lásku. Jacob je mi ale nyní nejblíže a já jsem moc šťastná, že ho mám. Doučuje mě místo Edwarda, který se na mě doslova vykašlal. Opravdu se mi změnil před očima. Během několika týdnů se stal nejoblíbenějším klukem mezi holkami, s kterými flirtuje o sto šest. A přesto všechno, neustále ve vzduchu cítím změnu.

„Crrrrrr!!!!“ budík mi opět oznámil nový den. Opatrně jsem se protáhla a ještě se zalepenýma očima se vydala do koupelny. Ranní hygienu jsem naštěstí zvládla za okamžik, vydala jsem se svižně do pokoje, abych se ještě přikrášlila. Dnes mě donutil můj otec jet do školy s Jacobem. Rozbilo se mu jeho služební auto a rozhodl se tedy používat moje. Byla jsem na něj pěkně naštvaná, tohle bylo omezování nejen moje ale i Jaka. Každopádně mě ráno nemusel vidět jako strašidlo. A tak jsem se dnes rozhodla použít řádně kosmetické přípravky. Nejprve jsem si namalovala řasy jako obvykle, k tomu jsem si udělala spodní černé linky a nahoru jsem nanesla hnědé stíny. Mělo to skvělý efekt. Zakončila jsem jemným pudrem a leskem na rty. Usmála jsem se na sebe a vytáhla jsem růžové tričko s černým nápisem: „I am cool!“ K tomu černé obepínací kalhoty a růžovo - černý svetr. Byla jsem v tu chvíli ráda, že jsem si udělala nákupy s Alicí. Trochu mě při té myšlence píchlo u srdce ale rychle jsem zahnala chmury. Vlasy jsem si přečísla a drobně nalakovala a téměř jsem se nepoznala. Ne, já se vůbec nepoznávala. Nikdy jsem tohle nedělala, neměla jsem to zapotřebí a teď se najednou extra krášlím před zrcadlem. Ještě jsem se chvíli na sebe upřeně dívala, než mě z transu probral můj mobil na nočním stolku. Přiskočila jsem k němu a přečetla jsem si sms od Jaka, který mě oznamoval, že právě vyráží. Na nic jsem už nečekala, popadla jsem svůj školní batoh a seběhla jsem do kuchyně, kde už jsem měla připravenou snídani.

„Dobré ráno!“ pozdravil mě taťka a pak se zasekl v pohybu, jak se na mě podíval. Zůstala jsem stát na místě a taky jsem na něho vyjeveně koukala.

„Bell, já vím, že si teď měla těžší období ale nepřeháníš to trochu? Dala ses na protest?“ zeptal se táta a dokončil cestu pečiva do svých úst. Také jsem se vzpamatovala a posadila jsem se na židli.

„Já ti nějak nerozumím táto.“ Snažila jsem se říct klidně, ale hlas se mi párkrát zatřásl.

„Nerozumíš?“ zeptal se přísně Charlie a já jsem pod jeho propalujícím pohledem sklopila oči. Nakonec si povzdechl a jemně mě pohladil po tváři, tím opět upoutal můj pohled.

„Já jenom nechci zlato, abys ztratila sama sebe. Ty nejsi žádná rockerka Bell. Ty jsi něžná a milá dívka. Nemáš zapotřebí se snažit být někým jiným. A jestli to má co dělat s Jakem, tak tomu se líbíš taková jaká jsi. Bell prosím zůstaň sama sebou.“ Řekl mi naléhavě a přitom mi věnoval takový nešťastný pohled, že jsem se začala cítit provinile. Mlčky jsem přikývla a táta se na mě smutně usmál a vrátil se zpět ke své snídani. Dále jsme jedli mlčky.

Ozvalo se zatroubení a moje jméno. Odtrhla jsem se násilně od snídaně a vyběhla do předsíně, přitom jsem nezapomněla dát taťkovi pusu a rozloučit se. Vzhledem k tomu, že venku už byla pořádná zima, vzala jsem si zimní botky a teplý kabátek, na hlavu si nasadila teplou čapku a popadla jsem rukavice a vyrazila do nečasu. Hned na zápraží se mi povedlo uklouznout ale naštěstí jsem se chytla stěny a tak jsem se hned nerozplácla na chodníku. Jacob se při pohledu na mě začal smát. Přebrodila jsem se sněhovou nadílkou rovnou k němu.

„Vítám tě Bello!“ řekl a ještě se pochechtával. Neudržela jsem se a hodila mu sněhovou kouli rovnou do obličeje - nádherně se rozplácla. Jacob si naštvaně stíral sníh, který začínal tát a já jsem rychle hupla do teplého autíčka aby nespáchal odvetu. Dneska musela být vážně zima, jelikož měl Jake na sobě mikinu.

„Je dneska zima, co?“ Poznamenala jsem a blaženě se začala zahřívat u topení. Jacob se zašklebil a beze slova vyjel sněhovou nadílkou rovnou ke škole.

„Tak tedy ve dvě.“ Upřesnila jsem, když jsem na parkovišti vylézala z auta. Jake přikývl a konečně mi věnoval úsměv.

„Snad tvoje auto v tom sněhu ještě najdu.“ Řekla jsem a oba jsme se začali smát při představě totálně zasněženého auta. Rozloučili jsme se a on odjel. Zůstala jsem stát na parkovišti opuštěná. Rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila právě přijíždějící auta Cullenových. Na Edwardově oblíbeném místě stála už skupinka holek, které čekaly na svého idola. Jako vždy Edward perfektně zaparkoval a stylově vylezl z auta. Všechny holky naráz vzdychly a já se jen ušklíbla. Znechuceně jsem se vydala směrem ke škole, za sebou jsem slyšela neustálé štěbetání způsobené Edwardovou přítomností.

Edward:

Přihnal jsem si to dnes ke škole opravdu těsně. Ještě po cestě jsme se minuli s tím odporným čoklem, který sem přivezl Bellu. Opět jsem začal mít vztek. Měl jsem co dělat, abych nerozmačkal volant v dlaních. Věděl jsem přesně, kde se ten vztek bere, musel jsem si přiznat, že žárlím. Byl jsem sebou naprosto znechucen ale tohle byla pravda. Já jsem žárlil na Jacoba Blacka. Nikdy mu neodpustím, že ji políbil. Moje ovládání začalo mizet, a tak jsem se pořádně soustředil na cestu. Snažil jsem se zaplnit celou mysl jen řízením ale nešlo to, některé věci zkrátka dělám automaticky.

Bella dnes stála na kraji parkoviště a zahloubaně se dívala okolo sebe. Tak moc mě zajímalo na co zrovna myslí ale ani zeptat jsem se jí nemohl. Od jisté doby se spolu nebavíme. Najednou pohnula hlavou a začala se rozhlížet kolem sebe. Jakmile spatřila naše auta, tak se její rysy proměnili na hodně hrubé. Vypadala rozzlobeně a já jsem se jí ani nemohl divit. Chtěl jsem, aby přiznala, že jsem lepší než ten pes.  A tak jsem zastavil auto jak nejelegantněji jsem mohl. Přitom jsem pozorně sledoval její výraz. V jejích očích se blýskla nějaká emoce ale já jsem jí nestačil rozeznat. Schovala si jí totiž opět za tu svou nepřístupnou masku. Tak fajn. Ve mně se to bouřilo, zraňovala mě její lhostejnost. Vystoupil jsem ven a hned vpadl do náručí několika děvčatům, která tam na mě čekala. Nedávno jsem se totiž stal Casanovou školy. A i když jsem o to nikdy nestál, teď se mi to náramně hodilo, snažil jsem se tím naštvat Bellu, což se mi vůbec nedařilo. Opět jsem po očku sledoval její reakci ale ona jen nasadila lhostejný, až znechucený výraz a rázovala si to rovnou ke škole. V mysli jsem uslyšel Alicin smích a posměšky. Bylo mi jasné, že moje drahá sestřička bude v této věci zásadně proti mně. Bell si až příliš oblíbila. A já jsem právě svým postojem ničil jejich přátelství. Celá rodina až na Rosalie si ode mě držela odstup. Rose se ke mně chovala neúčastně, jako vždy. Byla sice ráda, že Bella už není se mnou ale jinak neměla žádný důvod k tomu, aby se mnou komunikovala. A tak jsem začal být najednou strašně sám.

Už první hodinu jsem měl s Bell. Byla to jindy moje oblíbená biologie ale nyní bych tam nejradši nebyl. Už jen setkání s ní pro mě bude velmi náročné. Hluboce jsem se nadechl a vkročil do třídy doprovázen ještě pár děvčaty až k místu. Bella tam překvapivě ještě nebyla a to šla do budovy dřív než já. Trochu mě to překvapilo. V mé mysli se ozval strach. A začal mi tam hlodat červíček, že bych jí přeci jen měl jít hledat. Nakonec mi ale moje mužská ješitnost přikázala zůstat. Když se ale ozval zvonek a do třídy vstoupil učitel, měl jsem už vážně o Bellu strach. Přál jsem si vyběhnout ze třídy a ujistit se, že je v pořádku. Chtěl jsem se zrovna přihlásit, když Bella, ještě s jednou profesorkou vstoupila do třídy. Profesorku jsem neznal ale něco mi říkalo, že pro mě bude velmi důležitá. Její vůně krve nebyla příliš silná, na rozdíl od Belly, nad kterou se mi málem otevřela pusa údivem. Ta kdo stál ve dveřích, nebyla žádná milá Bella. Místo ní tam stála rebelská dívka. Alespoň takový jsem z ní měl pocit, ne že by vypadala hrozně ale ten vzdor v jejích očích a ten postoj, se kterým stála ve dveřích, jasně naznačoval její paličatost.  Nemohl jsem uvěřit, že je to Bella.

Bell věnovala profesorce úsměv a ta na ní kývla aby se posadila, také s úsměvem. Rozhodně z myšlenek byly jasně viditelné určité sympatie, které k Belle chovala. Bell se otočila směrem ke mně a v tu chvíli její úsměv zmizel a na tváři se jí objevil povrchní výraz. Ladně si sedla vedle mě a zamyšleně si začala skládat věci na lavici. Pak se najednou nepřítomně usmála. Málem jsem po ní skočil, jak jsem byl nešťastný z toho, že nevím, co si myslí. Vypadalo to, že mi to rozhodilo můj pokerový výraz, protože Bella se spokojeně usmála a hodila mezi nás vlasy. Neviděl jsem jí tak do tváře a ani do jejích hlubokých očí, ve kterých jsem si jedině mohl přečíst, co si ve skutečnosti myslí.

Přestal jsem se tedy soustředit na Bellu a začal jsem si plně uvědomovat naší novou profesorku, která se zatím jen usmívala. Do té doby, než jí náš profesor nepředstavil.

„Milí studenti, tohle je paní profesorka Artistová a zadá vám dnes vaši práci na celou hodinu. Biologii budeme mít až příště. Chovejte se k ní slušně a ve všem ji poslouchejte!“ řekl ještě přísně učitel a potom odešel ze třídy. Jeho myšlenky byly velmi zklamané. Chystal se nám dnes dát opakovací písemku a štvalo ho, že mu to nová profesorka překazila. Musel jsem se v duchu uchechtnout. Nevědomky jsem se přitom podíval na Bellu, která sledovala paní Artistovou s úsměvem. Zamračil jsem se a jako tolikrát jsem se jí snažil přečíst myšlenky, ale jako vždy mi to nešlo.

„Tak milá třído, přinesla jsem vám dnes každému takový malý obrázek a chtěla bych, abyste mi ho překreslili. Snažte se co nejvíce. Je to velmi důležité. Slečno Swanová mohla bych Vás poprosit o spolupráci?“ zeptala se mile a obrátila se s úsměvem na Bellu.

„Jistě, paní Artistová.“ Řekla Bella. Vstala a převzala papíry, které jí profesorka dala. Začala je rozdávat a přitom každému věnovala milý úsměv. Jenom na mě se opět zamračila. Podíval jsem se na svůj obrázek, měl jsem na něm včelu na louce plné květin. Tohle bude vážně těžké. Pomyslel jsem si a hned jsem se dal do díla. Bella na něm měla medvěda, který lovil v řece. Tohle by se líbilo Emmetovi ale ten by tam přikreslil ještě sebe. Znovu jsem se v duchu usmál a pokračoval jsem ve svém výtvoru.

Hodina utekla jako nic a paní Artistová si brzy sebrala naše práce. Chvíli si je postupně prohlížela a nakonec se usmála a dvě dala na stranu. Nějak mě to nezajímalo a tak jsem její myšlenky ignoroval. A to byla chyba.

„Děkuju moc všem. Těšilo mě a nashledanou.“ Řekla a my jsme se začali balit a já už se nemohl dočkat chvíle, až budu od pokušení Belly co nejdál.

„Ještě prosím moment. Zůstane tady slečna Swanová a pan Cullen.“ Řekla profesorka a ve mně v tu chvíli hrklo. Bella se taky netvářila zrovna nadšeně a já jsem pocítil smutek. I přesto všechno jsem ji pořád miloval. Ale bál jsem se, že je pravdě blíž než si myslí.

Jakmile se třída vyprázdnila, tak se na nás učitelka usmála a ukázala nám naše díla. Musel jsem vážně před Bellou smeknout. Byla fakt dobrá.

„Vybrala jsem vaše práce, jako jedny z nejlepších. Naše škola byla přiřazena do programu o nejlepší dílko z našeho státu. Proto jsem měla vybrat dva šikovné studenty. A ty jsem našla. Gratuluji vám. Abych vám upřesnila, co bude vašim úkolem: musíte se vzájemně namalovat v přírodě. Máte na to měsíc. Vytvořte obraz, který bude vhodný do soutěže. Chci ještě připomenout, že je to povinné. A tímto jste od zítřka ze školy propuštěni už ve dvanáct, aby jste měli čas na svou tvorbu. To je vše. Přeji vám trefný štětec!“ Řekla s úsměvem. Aniž by čekala na nějaké naše připomínky, sbalila naše dílka a odešla. Zůstali jsme na sebe s Bellou jen vyjeveně koukat.

Autor: Adka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sametový hlas - 16. kapitola - Převrat: