Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sama doma - 2. kapitola

18.10.2019 (10:00) • matylda • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1102×

EDIT: Článek neprošel korekcí

2. kapitola

Už cestou do školy jsem měla divný pocit, ale nedovedla jsem ho nikam zařadit. Byla jsem si jistá, že dveře do garáže jsem zabezpečila správně, takže to to být nemohlo. Peníze jsem také schovala do bezpečí. Úkoly do školy jsem měla jako vždy perfektně připravené. Zkusila jsem nad tím mávnout rukou, ale ten divný pocit mě neopouštěl. 

Školou kolovaly novinky ohledně nových studentů, kteří mají brzy nastoupit. Tenhle drb už jsem slyšela pár týdnů zpátky, ale zdá se, že den D se přiblížil. Noví studenti mě zajímalo stejně jako ti, co už na Forkské střední byli. Takže vůbec. Nechtěla jsem se s nikým kamarádit, protože jsem věděla, že po kamarádství přichází společné trávení po škole… třeba u někoho doma. Nedovedla jsem si představit člověka, který by zachoval klid, až bych ho odvedla do lesa a vpáčila dveře do garáže opuštěného domu se slovy „tak tady bydlím”. 

Během velké přestávky jsem šla za roh budovy k místním huličům a poprosila o jedno cigáro. Normálně jsem nekouřila. Zaprvé, máma umřela na rakovinu plic. A zadruhé, neměla jsem na to peníze. Ale dnešní den a ten divný pocit, který mě ne a ne opustit, si cigaretu vyžadoval. 

Vdechovala jsem kouř do plic a pozorovala obláčky, co se mi vznášely ode rtů. Mimoděk jsem zaslechla konverzaci dvou holek stojících poblíž mě.

„…nevim hele, maj nastoupit snad za dva dny. Je jich hrozně moc. Jakože asi pět nebo tak.” 

„Fakt? Nekecej. Já zas slyšela, že už tady maj dům. Nějaký letní sídlo nebo co.”

„Kde? Tady a letní sídlo?”

„V lese. Je tam prej nějakej opuštěněj barák někde, ale nevim, možná je to kec…”

V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal a já začala mohutně vykašlávat kouř. Vecpala jsem tvář do ohbí lokte, abych tlumila kašel do mikiny. Najednou mi ten divný pocit začal sedět a já si uvědomila, že už jsem tuhle informaci někde slyšela. Že ti nově příchozí tu už někde mají bydlení. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem si to nespojila dřív. 

„Hele, jsi v pohodě?” zeptala se mě jedna z těch holek a starostlivě ke mně přistoupila. 

Kývla jsem a rukou mávla, abych naznačila, že mi nic není. Hodila jsem cigaretu na zem a uhasila ji špičkou boty. Pak jsem spěchala na záchod. Ujistila jsem se, že v kabinkách nikdo není a zůstala jsem stát před zrcadlem, zírala jsem na svůj vyděšený obličej a snažila se v klidu dýchat. 

Den, kterého jsem se obávala tolik týdnů, právě přišel. Sice přišel trochu lepší formou, taky mě mohli majitelé načapat přímo v domě… Vyčerpaně jsem zapadla na své místo v lavici a složila si obličej do dlaní. Nebude lehké najít znovu něco takového a já už jsem se děsila toho, že přijdu do školy s odérem člověka, co se několik dní nesprchoval. Byla zde krajní nouze, samozřejmě, a to jít za Charliem, ale co když se zase pomátne a vyhodí mě? Nebo mě pošle k dalšímu svýmu kamarádovi a v tom případě bych přísahala, že dalšího člověka, co na mě bez mýho dovolení sáhne, zabiju. 

Během hodiny jsem toho moc nevymyslela a po zbytek vyučování mě také nic nenapadlo. Možná jsem si ale z celé situace dělala příliš velkou hlavu, znala jsem spousta lidí, co svoje garážové prostory vůbec nevyužívali. Třeba na nic nepřijdou, já si budu moci v klidu vyzvednout svoje věci a najít si prostě jiné místo. Charlie mi nedával tak velkou částku, abych si mohla najít vlastní bydlení, a to málo, co jsem si vydělala úklidem v bistru, také za nic nestálo. Navíc jsem si šetřila na vysokou, nemohla jsem všechny své úspory utratit za pronájem bytu. 

Po škole jsem utíkala do bistra, kde mi začínala směna. Moje práce spočívala v uklízení po zákaznících, občasném přijímání objednávek, ale hlavně v úklidu po zavíračce. To byla moje oblíbená část, protože jsem často narazila na hromadu nedojedeného jídla. Karla, majitelka bistra, sice nevěděla celý můj příběh, ale věděla, že na tom nejsem úplně dobře, a tak mě někdy nechávala si domů vzít porce tak na tři dny dopředu.

„Ahoj,” broukla jsem, když jsem vešla zadními dveřmi do kuchyně. Kuchaři byli v bistru všeho všudy dva a střídaly se v rámci týdenních směn. Leah a Jacob byli vzdálení příbuzní, ale ve skutečnosti k sobě velkou láskou neoplývali, což býval problém při větších akcí, které se v městečku konaly, kdy byli v kuchyni zapotřebí oba kuchaři. Já jsem si upřímně nerozumněla moc ani s jedním, s Leou jsme se spíš tolerovaly a u Jacoba se mi nelíbilo, jak se na mě někdy díval, proto jsem ho většinu času ignorovala. 

„Nazdárek,” odpověděl mi Jacob a usmál se na mě zeširoka. Nebylo těžké poznat, že se mu líbím, proto jsem nechápala, proč jemu nedochází, že jeho city neopětuju. Myslím, že moje výrazy byly všeříkající. 

Hodila jsem si batoh do skříně, převlíkla se rychle do pracovního trika a vyrazila mezi stoly. Někdy jsem měla podezření, že Karla ví, kdo je můj otec. Ne že by na to někdy přišla řeč, ale občas, když přišla do bistra Sue (Charlie k nám zásadně nechodil) a já jsem dělala vše proto, abych ji nemusela obsluhovat, mi věnovala takový zvláštní pohled a já si říkala, kolik toho tuší. Samozřejmě nemohla si spojit naše příjmení. Já jsem byla Bella Swanová, po mamince, kdežto Charlie byl příjmením Moe. Odmítala jsem na střední školu nastoupit a být jakkoliv spojována s ním. V podstatě jediný, kdo věděl, že Charlie je můj otec, byl ředitel školy, ale to byl otcův starý kamarád… Ano, přesně ten kamarád, co jsem u něj několik let bydlela. 

V bistru bylo dost lidí, skoro jsem se nezastavila, běhala jsem od jednoho stolku k druhému, uklízela špinavé nádobí a mezitím odbíhala k mixéru na přípravu smoothie. Druhá servírka, co tu byla, Angela mi do ruky vrazila talíř s avokádovým toastem se slovy „hoď to na čtyřku” a spěchala zpátky do kuchyně. Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že v městečku jako je Forks se objeví zdravé španátové smoothie a avokádové toasty, asi bych si poklepala na čelo, ale tohle místo bylo více pokrokové než se zdálo, očividně. 

…

V půl desáté večer jsem zabouchla dveře za posledním zakázníkem a rozhodně obrátila ceduli s nápisem zavřeno. Měli jsme samozřejmě zavřeno už hodinu a půl, ale na to, jak pokrokové Forks bylo, bylo také velmi spjaté a odmítání zakázníků tu prostě nefungovalo. Kdyby Karla zjistila, že jsem odmítla v devět večer přijmout objednávku jejího dlouholetého kamaráda, nejspíš by mě vyrazila. 

Jacob už byl dávno pryč, odešel přesně s koncem pracovní doby. Angela mi pomáhala dát dohromady jídlo, které si zakázník objednal, a pak mi řekla, že pospíchá domů, a také zmizela. Sečteno a podtrženo, úklid zbyl na mně. 

Trochu mě to štvalo, ale ne zas tolik, protože to vše viděla Karla, takže také věděla, že jsem tu zůstala dost dlouho po pracovní době a ještě sama na úklid. Doufala jsem, že v jejích očích jsem trochu stoupla a že mi třeba přistane bonus během příštího měsíce. 

Úklid jsem dokončila skoro v jedenáct a byla jsem tak unavená, že jsem na tajňačku vlezla do Karlina kumpálu vzadu, kde spravovala účetnictví, a rozhodla se přečkat noc tam. Stejně následoval víkend, který pro mě znamenal práci a práci a zase jenom práci, s děláním úkolů během pauz. 

Těsně před tím než jsem usnula mi došlo, že jsem vůbec nevymyslela, kdy uklidím věci z toho domu v lese, ale už jsem byla tak ponořená ve spánku, že jsem to nechala být.

Autor: matylda, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sama doma - 2. kapitola: