Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sakra! Já se s ním vyspala! - 18. kapitola

05.11.2013 (19:45) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4459×

Uběhly tři dny od toho osudného odpoledne. Váhavě jsem se nakláněla nad měnícím se Charliem, jehož přeměna by měla být každým okamžikem kompletní. Několik metrů ode mě stál Edward, opírající se o zeď, jako má tichá podpora. Mezi dveřmi postával Emmett a tušila jsem, že Jasper také není daleko. Všichni se obávali, co Charlie udělá, až se probudí. On nebyl jako já – nevěděl, co se s ním děje. Existence upírů… všechno to pro něj bude nové. Nikdo nemohl tušit, jak se s tím vyrovná. – Proto tu byla taková ochranka. Nikdo nechtěl nic riskovat. Já v hloubi duše věřila, že by mi vlastní otec nikdy neublížil, ale ani toto přesvědčení nestačilo, abych odmítla Edwardův návrh odvést Antonyho na několik dní pryč. Esmé a Rose v doprovodu Carlislea ho vzali za našimi přáteli z Denali. Tušila jsem, že až se vrátí, bude ještě víc zhýčkaný, než byl doteď… Ale nevadilo mi to. Byla jsem ráda, že jsem naživu a můžu s ním strávit celou věčnost. Navíc… sama jsem ho dost rozmazlovala už od jeho narození…

Slyšela jsem, jak Alice v přízemí v nervózním rytmu bubnuje nehtem do stolu. Snažila se zachytit nějakou vizi o tom, jak bude Charlie reagovat. – Zatím bezúspěšně… Ten fakt ji ničil. Edward se mi svěřil, že je to podobná bezmoc, jako když jsem utekla, abych svého otce vyrvala ze spárů smrti. Chápala jsem ji. Ve mně samotné stále hlodal červíček pochybností. Co když bude Charlie jako každý jiný novorozenec? – Vznětlivý… toužící jenom po krvi… neznalý slitování… Co když první, co bude chtít udělat, až se vzbudí, bude zabití své vlastní dcery? Nebo bude jeho touha po krvi tak silná, že někoho zabije. – Nevinného člověka… A co když se potom rozhodne, že nebude žít jako my – z krve zvířat? Opustí nás? Opustí mě…?

Edward musel vycítit mou nervozitu, protože jsem ucítila jeho ruce, jak mě zlehka objaly kolem pasu, načež jsem ucítila jeho dech blízko svého ucha.

„Už to nebude dlouho trvat… neboj se – ať se stane cokoli… jsem u tebe.“

Snažila jsem se být klidnější. Ale šlo to velice těžko. Zvlášť, když jsem slyšela, jak Charlieho srdce vydává své poslední údery. Zhluboka jsem se nadechla a pak nastalo naprosté ticho. Přeměna byla dokončena… Bála jsem se i mrknout, abych na Charlieho nějak špatně nezapůsobila. I když se to zdálo nepravděpodobné… Charlie ležel nehnutě na posteli a nevykazoval žádné známky života.

Už se mi z hrdla dral vzlyk, když jsem uslyšela táhlé nadechnutí. Všechny pohledy se obrátily na mého otce – včetně toho mého. Jako když udeří blesk, Charlie stál na nohou a v obranné pozici se krčil v rohu místnosti. Pomalu přejížděl každého v místnosti pohledem, dokud se jeho krvavě rudé oči nezastavily na těch mých.

Všechno se na okamžik zastavilo. Zdálo se mi, jako by se i Země přestala otáčet. Trvalo to desetinu vteřiny, ale stejně se mi to zdálo jako celá věčnost. Charliemu se ve tváři vystřídalo několik emocí. Nejprve šok, pak nedůvěra, vztek a nakonec štěstí. V tom okamžiku se mi vrhnul kolem krku a začal mě drtit v pevném objetí.

„Bello? Bello? Jsi to vážně ty? Ty žiješ…!“ opakoval stále dokola šeptem a já ho mezi tichými vzlyky ujišťovala, že to jsem vážně já a jsem v pořádku. Spíš než jsem viděla, tak jsem tušila, že Edward stojí necelý metr od nás, kdyby se náhodou něco pokazilo, a jeho bratři jsou také ve střehu. Na ničem z toho teď ale nezáleželo. Objímala jsem svého otce, který byl naživu. Ne tak úplně, ale stále tu se mnou byl. Vlastně teď se mnou mohl být víc, než kdyby byl člověk. Už mezi námi nemusela tak jako velká zeď být žádná tajemství. – Byli jsme si rovni…

Uběhlo několik minut, než mě Charlie pustil. Odstoupil ode mě na dva kroky a váhavě si mě prohlížel.

„Bello, co se to s tebou stalo?“ zašeptal váhavě.

Po tváři mi přelétl stín, najednou jsem nebyla schopná odpovědět. Na mysl mi vytanula myšlenka, jak moc musel Charlie trpět, když jsem utekla. Když jsem se beze stopy ztratila…

„Vypadáš jinak…“ pokračoval a nepřestával si mě prohlížet.

Vtom do místnosti vtančila Alice. „Dobrý den, Charlie…“

Charlie se během desetiny sekundy otočil a překvapeně na ni zíral. „Co to…“ začal, ale nedokázal dokončit větu. Viděla jsem na něm, že začíná být zmatený.

Alice se usmála. „Říkáte, že Bella vypadá jinak… vypadá – protože se změnila. A myslím, že mám pravdu, když řeknu, že vy si taky uvědomujete, že jste se změnil…“

Charlie po ní střelil nechápavým pohledem a pak se otočil mým směrem. „O čem to mluví?“

Váhavě jsem se usmála. „Alice má pravdu, tati…“

Charlie zakroutil hlavou… „Ale jak…?“

Vtom se zase ozvala Alice. „Dovolte mi, Charlie… já vám to ráda ukážu.“

Můj otec se na ni otočil právě v tu chvíli, když zvedla zrcadlo, které měla doposud ukryté za zády. Nastavila ho tak, aby Charlie mohl vidět svůj odraz.

Chvíli bylo naprosté ticho. Stála jsem k Charliemu zády, takže jsem netušila, jak se tváří a ani jsem neměla číst myšlenky, abych poznala na co myslí…

Pak se ozval šokovaný nádech. Charlie se ke mně otočil. „Co se to se mnou stalo?“

Než jsem stačila odpovědět, vystřelila mu ruka k hrdlu a znovu po mě vrhl nechápavým pohledem. „A proč cítím v krku takový oheň? Je to…?“

Už jsem se nadechovala k odpovědi, když mě přerušila Alice. „Ano, Charlie… je to úplně normální. Věřte mi – cítím to samé. Jenom jsem se to už naučila ovládat.“

Další nechápavý pohled mým směrem. Zvedla jsem hlavu a se zoufalstvím v očích se zahleděla na Edwarda. Snažila jsem se mu poslat zprávu. Edwarde, já mu to nedokážu říct…

Edward blesku rychle zareagoval. Jednou paží mě k sobě přitáhl, krátce mě políbil do vlasů a pak se obrátil na Charlieho.

„Charlie…“ začal pomalu a pak se na chvíli odmlčel.

„Možná se vám to bude zdát bláznivé a možná i trochu šílené, ale pravdou je, že jste upír…“ pronesl pomalu a nepřestával na Charlieho hledět.

Taky jsem po něm vrhla pohledem. Vypadal ještě víc zmateně a nedůvěřivě. Pak zaregistroval můj pohled a zaklesl se do mých očí, které se pomalu začaly z temně rudé měnit na světle červenou.

„Ty jsi taky…“ zašeptal a i přesto, že nedokončil svou otázku, nemusela jsem umět číst myšlenky, abych zjistila, jak tato otázka končila.

Zatnula jsem zuby, a co nejvyrovnanějším hlasem odpověděla: „Ano, jsem taky upír… jako všichni v této místnosti…“

Charlie se už nadechoval, aby něco řekl, ale Edward ho rychle přerušil.

„Rád vám vše vysvětlím. Odpovím vám na všechny vaše otázky… ale abyste to všechno správně pochopil, budu muset začít od úplného začátku…“

A pak začal Edward vyprávět. Celý náš příběh z jeho pohledu. Ohledně naší společně strávené noci… (naštěstí si detaily nechal pro sebe…) o tom, jak jsem mu řekla, že jsem těhotná… (což Charlieho nemálo vykolejilo), o tom, co se pak dělo u nich doma – věci, které jsem sama nevěděla. Pak přešel k části, kdy jsme se rozhodli, že odjedeme…

Bála jsem se pohlédnout svému otci do tváře. Bála jsem se toho, co tam uvidím. Bolest… pocit zrady… a další bolest… Na malý okamžik jsem pevně sevřela víčka a snažila se najít svou ztracenou rovnováhu. Věděla jsem, kolik bolesti jsem svému otci způsobila. Ale vidět to odsouzení v jeho tváři? Na to jsem nebyla připravená…

Edward nepřestával vyprávět… dostával se k části porodu. K okamžiku, kdy můj lidský život nadobro vyhasnul. Odvážila jsem se zvednout hlavu a pohlédnout na Charlieho. Jeho výraz ale nevykazoval žádné emoce. Bylo na něm vidět, že je velice zaujat vyprávěním – jen občas se přestal ovládat a jeho tvář se na krátký okamžik stáhla do bolestné masky. V tu chvíli jsem se proklínala až do horoucích pekel. Proč jsem svému otci způsobila tolik bolesti? Proč mu jí působím pořád…?

Pak přišla ta část s vizí. V ten okamžik musel Edward Charliemu vysvětlit, jak je to s upířími dary. Pak pokračoval. K mému bezhlavému útěku a k tomu, jak se za mnou sám vydal. Znovu ve mně zaplál silný plamen nehynoucí lásky. Byla jsem tak šťastná, že to udělal.

Nakonec Edward mému otci vysvětlil, jak probíhá samotná přeměna. O tom, jak jsem při jeho záchraně málem přišla o svůj život, se naštěstí nezmínil. Byla jsem mu za to nesmírně vděčná. Nechtěla jsem, aby Charlie věděl o další věci, která by mu na čele mohl způsobit hlubokou vrásku.

Poté v místnosti zavládlo ticho. Tušila jsem, že Charliemu to v hlavě pořádně šrotuje. Dává si některé věci do hromady. Snaží se přijít na nějaké střípky lidských vzpomínek, které by mu mohly dokázat pravdivost tohohle všeho.

Nakonec se ke mně obrátil čelem a zeptal se mě na jedinou věc.

„Takže já jsem dědeček?“

Neudržela jsem se a rozesmála se. Ten jeho váhavý a nevěřícný tón v jeho hlase. Neunikla mi ta stopa dojetí… Cítila jsem se neuvěřitelně šťastná. Všechno už bude v pořádku. Z mého otce se nestal po krvi lačnící upír, který ztratil svou lidskost. Naopak se zdálo, že v Charliem, jakoby všechna přetrvala.

Roztáhla jsem koutky k tak širokému úsměvu, že se mi málem roztrhla pusa a pak hrdě Charliemu odpověděla: „Ano­… Ano, tati, jsi dědeček…“

Charliemu se v ten moment taky na tváři objevil široký úsměv. Pak rychle vyhrkl: „A kde že je ten můj vnouček?“

Zarazila jsem se. „Víš, tati…“ začala jsem nervózně. Cítila jsem, jak mi Edward stiskl ruku, aby mi dodal odvahy.

„Antony tady z bezpečnostních důvodů není… je to napůl člověk a ty jsi ještě nebyl na lovu…“ selhal mi hlas a já se na svého otce zatvářila omluvně.

„Bello… já… to chápu. Nic ti nevyčítám… sám bych asi měl strach.“

Ucítila jsem hrozné zahanbení. Abych ho potlačila a mohla co nejrychleji dát všechny věci do pořádku, zvesela jsem se na svého otce usmála a řekla: „Tak co kdybychom si teď zašli na lov a já pak zavolám Esmé, aby se s Antonym co nejdřív vrátili?“

Charliemu se po tváři mihl úsměv. „Tak jo.“

Taky jsem se usmála a pak mu pokynula rukou ke dveřím, které stále zatarasoval Emmett. Na znamení, které jsem neviděla, s úsměvem mému otci ustoupil z cesty a na mě mrknul. Bez zaváhání jsem na něj vyplázla jazyk a pak se na něj zazubila. Než jsem se ztratila za rohem, naposledy jsem pohlédla na Edwarda a poslala mu vzdušný polibek.

XXX

Vyrovnaně jsem běžela lesem a užívala si ten pokoj, který panoval v mých myšlenkách, srdci i duši. Už nebylo proč někam spěchat. Někoho zachraňovat… Riskovat svůj život pro své blízké. Nastal čas si užít věčný život…

„Bello!“ uslyšela jsem hlas svého otce a zastavila se.

S úsměvem jsem se na něj otočila. „Ano?“

Charlie nerozhodně přešlápl z jedné nohy na druhou a pak se na mě usmál. „Jenom jsem ti chtěl říct, že jsem moc rád, že jsem tě našel…“

Úsměv mi svévolně opustil tvář. „Tati…“ povzdechla jsem si. „Je mi to vážně moc líto. Všechno, co jsem udělala… to, že jsem odešla… vystavila tě nebezpečí…“

Charlie mě přerušil. „Bello… přestaň. Nemám v plánu ti nic z toho vyčítat. Všechno tohle… stalo se to v minulém životě…“

Zatvářila jsem se nechápavě.

„Mně to tak připadá…“ pokrčil rameny Charlie a pak pokračoval: „Tohle je pro mě nový začátek… netrapme se minulostí… ale mysleme na všechno to dobré, co bude.“

Zlehka jsem se usmála. „Dobře…“ zašeptala jsem a pak zaváhala.

„Chceš se už vrátit domů?“

Charlie se ušklíbl. To jsem u něj ještě nikdy neviděla.

„Domů?“ zeptal se.

„Ano…“ přesvědčila jsem mírně zmateně.

Charlie se zlehka usmál. „Já jen… že ty lidi ani pořádně neznám…“

Na tváři se mi roztáhl široký úsměv. Tohle byla ta věc, které se Charlie obával?

„Tati… je to moje rodina. Neboj se, jsou to skvělí… upíři,“ zazubila jsem se.

Charlie se znovu ušklíbl. „Tak dobře…“

Znovu jsem se zazubila. „Můžeme tedy vyrazit?“

Dostalo se mi souhlasného pokývání a než jsem se stačila nadát, Charlie se rozběhl a v sekundě se mi ztratil z očí. Nezaváhala jsem ani na okamžik a vydala se za ním. Běh mi očisťoval mysl a po tváři se mi sám od sebe roztáhl šťastný úsměv.

Když jsme dorazili k vile, oba jsme měli velice dobrou náladu. Zvesela jsem mu navrhla, aby se šel seznámit s ostatními. Ujišťovala jsem ho, že toho určitě nebude litovat. Třeba takového rozhovoru s Emmettem…

Když Charlie zmizel v domě, zhluboka jsem se nadechla a pohlédla na oblohu zbarvenou do oranžova. Začínalo se stmívat. Chvíli jsem jen tak hleděla na tu nádheru a nechala svou mysl zaplnit šťastnými obrazy naší společné budoucnosti. Já, Edward, Antony, můj otec, celá naše rodina… Navždy.

Nakonec jsem se usmála a odvrátila pohled od zapadajícího slunce, které vykukovalo mezi temně zelenými stromy. Z kapsy u kalhot jsem vytáhla mobilní telefon a vytočila číslo na Esmé.

Po dvou vyzváněních se ozval její příjemný hlas: „Ano, Bello?“

V duchu jsem se usmála. „Ahoj, Esmé… chtěla bych tě o něco požádat…“

„Ano? O co jde?“

Střelila jsem pohledem po vile a představila si v ní svou rodinu – úplnou.

„Přijeďte domů…“

XXX

Za okny již byla tma, když jsem vcházela do svého pokoje. Po dlouhém rozhovoru s Esmé, během něhož jsem si musela vyslechnout i několik slov od Carmen, která se mě snažila přesvědčit, abych jí tam Antonyho ještě pár dnů nechala (očividně si ho všichni zamilovali…), jsem se zastavila v obývacím pokoji, kde jsem nalezla na sedačce svého otce s Alicí, kterou objímal Jasper a Emmettem, který zaujatě sledoval zápas a zároveň o něm diskutoval s Charliem. Asi hodinu jsem tam nehnutě seděla a pozorovala svou rodinu. Charlie po mně občas vrhl úsměv, ale jinak se dál zapáleně dohadoval s Emmettem, který tým je vlastně lepší. Nijak extra jsem to nevnímala. Užívala jsem si ten klid a pohodu, která v místnosti panovala. Byla jsem si jistá, že tentokrát s tím Jasper nemá co dočinění. Všichni byli spokojení. Já také… i když… něco mi tu zbývalo. Respektive někdo. Právě proto jsem pomalu vystoupala po schodech a vydala se do svého pokoje. Věděla jsem, že ho tam najdu…

Srdce by se mi rozbušilo, když jsem spatřila jeho siluetu. Stál u temného okna zády ke mně. Normální člověk by nic nemohl vidět, ale to ani jeden z nás nebyl.  Věděla jsem, že můj příchod slyšel. Přesto se neotočil a dál zíral do temnoty lesa. Pomalým krokem jsem k němu přistoupila a zůstala stát kousek od něj. Podívala jsem se stejným směrem, jakým hleděl ještě před chvíli on. Teď se jeho oči upíraly na mě. Jeho pohled mě doslova rozechvíval. Cítila jsem, jak mnou prostupuje horkost a věděla, že už není cesty zpět. Obrátila jsem se k němu čelem a pohledla mu do temných očí.

Kdo z nás udělal první krok, nedokážu říct, ale v jednu chvíli jsme na sebe zírali a pak se už drtili v objetí. Zapadli jsme do sebe jako dva kusy skládačky. Poslepu jsem našla jeho rty a začala ho něžně líbat. Cítila jsem, jak si mě přitáhl ještě blíž k sobě a jak mi jeho ruce přejíždějí po tvářích. Pomalu jsem se od něj odtáhla a pohladila ho po tváři. „Miluju tě…“ zašeptala jsem a znovu mu něžně přejela po tváři. „Chci, abys věděl, že tě miluju tak strašně moc, až to bolí. Umřela bych, kdyby se ti něco stalo…“

Edward mi něžně položil prst na ústa. Přestala jsem mluvit a omámeně zírala na jeho andělskou tvář. Vtom se na mě usmál a letmo mě políbil na rty. „Bello… miluju tě tak, jak ještě nikdo nikdy v historii lidstva nemiloval. A slibuju ti, že má láska k tobě bude trvat až do samotného konce Světa.“

Po tváři se mi rozšířil úsměv, načež jsem si stoupla na špičky, abych ho mohla vášnivě políbit. „I potom…“ zašeptala jsem, těsně se k němu přitiskla a spojila naše rty ve vášnivém polibku.

XXX

Když vysvitlo slunce, naposledy jsem Edwarda políbila a ladně vstala z postele. Věděla jsem, že je čas jít seznámit svého otce se svým vnukem. Nějak podvědomě jsem tušila, že nebude trvat moc dlouho, než nám pomyslně zaťukají na dveře.

Rychle jsem se oblékla a hodila nějaké oblečení i po Edwardovi. Během těch tří dnů, co se Charlie měnil, se ke mně Edward prakticky nastěhoval.

Po chvíli přemlouvání se mi ho povedlo dostat z postele. Mezi dveřmi mě ještě naposledy políbil a pak jsme ruku v ruce sešli do přízemí. V obývacím pokoji jsme nalezli Charlieho, jak s Emmettem kouká na další zápas. Vypadalo to, že si vážně padli do noty. Uvidíme, co tomu řekne Rose, až se vrátí. Asi se jí nebude moc líbit, že její muž bude pořád koukat na televizi. – Respektive s tím asi udělá krátký proces. Té představě jsem se v duchu zasmála a společně s Edwardem jsme si k nim přisedli.

Netrvalo dlouho a uslyšeli jsme rychle se blížící kroky. – Upíří… Zaposlouchala jsem se a na tváři se mi rozlil mateřský úsměv, když jsem zaslechla to třepotavé srdíčko našeho syna.

Vrhla jsem pohledem po Charliem, který znenadání přestal sledovat západ a nervózně pokukoval po dveřích. Usmála jsem se na něj a navrhla: „Nepůjdeme ven? Chtěla bych ti někoho představit…“

Zmohl se na pouhé kývnutí a jako mátoha vstal ze sedačky. Ani neslyšel, jak na něj Emmett volá, co bude s tím zápasem. Edward mě chytl za ruku a otevřel mi dveře. Společně jsme vyšli do záře slunce, která změnila naši kůži v tisíce zářících diamantů.

Zanedlouho se z lesa před námi vynořila Alice s Jasperem, kteří očividně běželi svým rodičům a sestře naproti. Vrhla jsem po Charliem rychlý pohled a snažila se mu tím pohledem dodat odvahu. Vypadal totiž jako by se měl každou chvíli nervově zhroutit. Nedivila jsem se mu… Vždyť to bylo teprve včera, kdy se dozvěděl, že jsem vůbec byla těhotná.

Na tváři se mi rozšířil úsměv, když z lesa pomalým krokem vyšla Rose, svírající v náručí mé štěstí. Už zase vyrostl. Nepřestával mě udivovat… pořád jsem si musela opakovat, že je prostě výjimečný – po svém dokonalém otci.

V tuto chvíli jsem ale pohlédla na toho svého, který překvapeně sledoval Antonyho. Usmála jsem se a společně s Edwardem zamířila za naším synem. Byla jsem tak neskonale šťastná, když jsem ho znovu sevřela v náručí a políbila do blonďatých vlásků. Antony na mě upřel své topazové očí a předvedl zoubky v dokonalém úsměvu.

„Máma…“ nesl se celou mýtinou jeho zvonivý hlásek.

Bylo to poprvé, co promluvil. Kdyby mi mohly téct slzy dojetí, už bych tu jistě z nich vytvořila úplné jezero. Zatočila jsem se s ním dokola a zvesela ho políbila na zrůžovělou tvářičku.

„To víš, že jsem tvoje máma… tvoje máma, která tě nadevše miluje…“

Cítila jsem, jak mě Edward letmo políbil do vlasů a pak jeho tichý smích. Nepochybně byl stejně šťastný jako já. Jenom Charlie stál kus opodál a nevěřícně nás sledoval.

Usmála jsem se a pozorně se zahleděla na svého syna. „Antony… ráda bych ti někoho představila…“

Přistoupila jsem k Charliemu, který nevěděl co s rukama a s láskou se na něj usmála. „Tohle je tvůj děda…“

Antony na něj inteligentně pohlédl a pak k překvapení nás všech mu zamával. Charlie se nervózně zasmál. „Ahoj, ty nezbedo. Jak je možné, že jsem se o tobě dozvěděl teprve včera? Vždyť už je z tebe skoro chlap!“

Ušklíbla jsem se a pohlédla na Antonyho, který roztáhl ústa k úsměvu. Zdálo se mi, jako by rozuměl každému slovu.

Obrátila jsem svůj pohled na Charlieho, který byl nepochybně dojatý. „Chtěl by sis ho pochovat…?“

Nevěřícně na mě pohlédl, pak rychle střelil pohledem po Antonym a pak zase po mně. Nesměle pokýval hlavou na souhlas.

Usmála jsem se a podala Antonyho Charliemu. Váhavě si ho ode mě vzal a zadíval se na něj. Antony mu pohled se zájem oplácel. Odstoupila jsem od nich několik kroků, abych nepokazila tu vzácnou chvíli.

Kolem pasu se mi obtočily Edwardovy ruce a něžně si mě k sobě přitáhly. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a kochala se pohledem, který se mi naskytl. V popředí stál stále ještě trochu vykulený Charlie s Antonym v náručí, kterému vůbec nevadilo, že ho drží skoro cizí člověk. Jako by vážně pochopil má slova… Za nimi stál Carlisle objímající Esmé. Esmé měla jednu paži obtočenou kolem Alicina pasu. Z druhé strany držel Alici za ruku Jasper a hleděl na ni s neskrývanou láskou. A u dveří stáli Emmett s Rose v objetí a vášnivě se líbali. Tušila jsem, že to nebude dlouho trvat a vytratí se někam do lesů.

Nedokázala jsem smazat úsměv z tváře. Tohle byla moje rodina. Všichni byli šťastní a nikomu z nich nehrozilo žádné nebezpečí. A kdyby přeci jenom někdy v budoucnu mělo, byla jsem plně rozhodnutá, že budu za jejich štěstí bojovat až do svého posledního dechu.

Ucítila jsem na uchu Edwardův sladký dech. „Miluju tě…“ zašeptal procítěně a letmo mě políbil na ušní lalůček.

Zavřela jsem oči a usmála se. „Já vím.“

Nejprve bych vám chtěla poděkovat za komentáře u minulé kapitoly. Velice mě potěšily - a to je možná ten důvod, proč jsem se rozhodla napsat i epilog. ;) Máte radost z této zprávy? :D

Doufám, že ji vyjádříte v komentářích společně s názorem na tuto kapitolu. ;)

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sakra! Já se s ním vyspala! - 18. kapitola: