Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sakra! Já se s ním vyspala! - 15. kapitola

23.09.2013 (18:45) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 5000×

Když jsem si už byla na sto procent jistá, že Antony spinká, odstoupila jsem od postýlky a jediným rychlým pohybem se přesunula k velkému oknu. Měla jsem z něho krásný výhled na pomalu potemňující les. A před sebou několik hodin volného času. Už jsem nemusela spát ani nijak odpočívat… klidně bych tu dokázala nehnutě stát až do rána a bylo by to pohodlné. Přesto mi začalo vrtat hlavou, jak strávím celou noc. Hned se mi v hlavě objevila jedna představa, kterou jsem ale rychlým zatřesením hlavy zase rychle zahnala. To by nebylo dobré… potřetí už ne.

Povzdechla jsem si. Proč mi jako první na mysl přišel Edward? Vzpomněla jsem si na svůj rozhovor s Emmettem v lese. Vážně k němu něco cítím? A co myslel tím, že na to už je trochu pozdě…? Nehledě na samotné Edwardovo chování. Zdálo se mi, jako by se mi celý den stranil. A ten okamžik tady v pokoji? Takhle divného jsem ho snad nikdy nezažila. Co mu přelétlo přes nos? Má snad se mnou nějaký problém? Protože jestli jo… mám takový pocit, že síly už máme vyrovnané, takže bychom si to klidně mohli vyříkat ručně.

Zlehka jsem zakroutila hlavou. To by asi nebyl nejlepší nápad… Máme spolu dítě. Vážně jsem přemýšlela o tom, že bych se porvala s jeho otcem?

Povzdechla jsem si. Věděla jsem, že s rychlostí růstu Antonyho nebude dlouho trvat, než začne mluvit… a chápat. Už teď mi přišlo, jako by rozuměl světu víc jak já…

Takže jak se mám k Edwardovi chovat? – Mám být milá? Nebo naopak odtažitá? Chladná? Neměla jsem nejmenší tušení. Napadlo mě, že by bylo dobré si s ním promluvit. Jenže nejhorší na tom bylo, že já nevěděla, co bych mu řekla. Nevěděla jsem, o čem s ním chci mluvit. A nezdálo se, že by on měl nějakou extra chuť mluvit se mnou…

Vtom se ozvalo tiché zaklepání na dveře.

Leknutím jsem nadskočila. Aspoň něco se po konci mého lidského života nezměnilo…

Rychle jsem se přemístila ke dveřím a potichu je pootevřela. Zalapala jsem po dechu, když jsem málem narazila do Edwardovy kamenné hrudi. Nervózně jsem zvedla oči a setkala se s jeho temným pohledem.

Chvíli bylo naprosté ticho. Navzájem jsme na sebe zírali a mlčeli. Nevím, nad čím přemýšlel. Z jeho výrazu nešlo nic vyčíst. Já měla v mysli naprosto vybíleno. Cítila jsem hroznou nervozitu a byla jsem si jistá, že kdybych byla ještě člověk, srdce by mi v tuto chvíli už vyskočilo z hrudi a jistě bych byla rudá jako rajče. Ale já člověk nebyla… stála jsem před ním stejně ztuhle jako on a měla stejně kamenný výraz.

„Mohl bych s tebou mluvit?“ zeptal se hrobovým hlasem nakonec.

Nasucho jsem polkla a snažila se nevnímat plameny v krku. „Jasně,“ odvětila jsem hlasem pokerového hráče a zavřela za sebou dveře od pokoje. Moc se mi nechtělo opouštět svého syna – zvlášť, když jsem ho teď tři dny neviděla, ale byla jsem si jistá, že kdokoli z tohoto domu se o něj dokáže postarat a dát na něj pozor. A já si s Edwardem promluvit musela… sice jsem ještě nevěděla o čem, ale zdálo se, že on na srdci něco má…

S těmito myšlenkami jsem kolem něj prošla a zamířila po schodech do přízemí.

Prošla jsem obývacím pokojem, kde jsem se oslnivě usmála na Esmé, která si četla v nějakém magazínu. Carlisle seděl vedle ní s hlavou ponořenou v tlusté bichli, ale když nás spatřil procházet, přeměřil si mě zkoumavým pohledem. Snažila jsem se na sobě nedat znát neklid a taky mu věnovala letmý úsměv, kterým jsem se mu snažila říct, že je všechno v naprostém pořádku. Ale abych byla upřímná, moc jistá jsem si tím nebyla.

Když jsem sama od sebe zamířila k lesu, nemohla jsem se neušklíbnout. Konečně nastal čas, kdy mu můžu oplatit všechny ty výlety do přírody. S touhle myšlenkou jsem se rozběhla plnou upíří rychlostí mezi stromy. Už byla úplná tma, ale já přesto viděla každou kapradinu a kamínek na zemi. Nebála jsem se, že bych mohla narazit do stromu. Představovala jsem si, že teď mám v hlavě takový ten radar, co se používá při přistávání letadel…

Spíš jsem tušila, než slyšela, že Edward běží za mnou. Oproti mně nedělal skoro žádný hluk. Ne že by ho to nějak nade mnou povyšovalo. – Já kdybych chtěla, tak to taky dokážu.

„Bello, víš, že za chvíli už bude končit kontinent? Možná by to tady stačilo…“ ozvalo se za mnou najednou. Zase jsem v něm slyšela toho starého namachrovaného Edwarda – což mě pochopitelně dost namíchlo.

Smykem jsem zastavila a doufala, že si o moje kamenná záda aspoň rozbije pusu. Tak se ale bohužel nestalo… Zastavil se vedle mě a obrátil ke mně své oči černé žízní. Najednou mě na něj přešel všechen vztek a já po něm znovu zatoužila.

Musela jsem se ovládnout zuby nehty, aby se nevrhla na ty jeho dokonalé rty. Schovala jsem ruce za záda a sevřela je v pěst, až to zaskřípalo. Toho si on naštěstí nevšiml. A jestli ano, nijak to nedával najevo.

Zase jsme mlčeli. Pořád jsem čekala, že začne mluvit – byl to přeci on, kdo se mnou chtěl mluvit – ne já s ním. Umanula jsem si, že rozhodně nezačnu mluvit první. Jenže o mně bylo všeobecně známé, jak slabé mám sebeovládání…

„Takže…“ odkašlala jsem si a pohlédla mu do tváře. „O čem jsi se mnou chtěl mluvit?“

Střelil po mě rychlým pohledem. „No… chtěl jsem navázat tam, kde jsme skončili minule.“

Překvapeně jsem vykulila oči. „Ty bys znovu chtěl…?“ nechala jsem otázku vyznít do ztracena a marně se snažila polknout jed, který se mi nahromadil v ústech.

Když Edward pochopil, co jsem tím myslela, rychle zareagoval. „Ne! Já myslel ten náš rozhovor dneska večer v pokoji…“

Oddechla jsem si, ale v duchu si zároveň i posteskla. Je fajn, že chce mluvit, ale tamto by mi taky nějak extra nevadilo… Sakra! Zase se mnou šijou hormony!

„Takže… myslíš to, jak jsem řekla, že najdeme způsob jak spolu vycházet?“ zeptala jsem se opatrně, abych se ujistila, že jsem správně pochopila význam jeho slov.

„Ano.“

„Dobře,“ vyhrkla jsem hned a pohlédla mu do očí. „Takže… máš nějaký návrh?“

Edward nechápavě povytáhl jedno obočí. „Co?“

Potlačila jsem zasténání. To je úplně natvrdlej nebo co?!

„No… jestli jsi přišel na způsob, jak spolu vycházet,“ střelila jsem po něm pohledem.

„Jo… aha. Promiň, dneska jsem trošku mimo…“ začal se mi hned omlouvat a přitom se na mě pozorně zadíval. Přišlo mi to, nebo si mě vážně velmi pozorně prohlížel?

„Takže…?“ začala jsem po chvíli ticha, kdy na mě pořád civěl. Ne že by mi to bylo nepříjemné, ale jestli s tím hned nepřestane, skončíme u něčeho jiného než mluvení.

„Jo. Jasně… no, napadlo mě, že bychom spolu měli víc mluvit… možná se víc navzájem poznat.“

Překvapeně jsem na něj zůstala zírat. „Jasně. Tak fajn…“

A nastalo ticho… Navzájem jsme si hleděli do očí a já čekala, až něco řekne. On očividně čekal, až něco řeknu já. Na co jsem se ho ale měla zeptat? Jak se vlastně lidi navzájem poznávají? Mám se ho snad zeptat, jaká se mu líbí hudba? Oblíbený film? – Všechno mi připadalo hrozně směšné. Jsme přeci upíří!

Nakonec mě něco napadlo. Při tom si spolu sice moc nepokecáme, ale je to společná aktivita. Myslím, že bychom spolu měli trávit nějaký čas…

„Nechceš jít na lov?“

Edward po mně střelil překvapeným pohledem.

„Vypadá to, že už jsi dlouho nebyl,“ vysvětlila jsem lhostejně a pokrčila rameny.

Napodobil moje gesto. „Jasně, proč ne…“

A tak jsem se znovu rozběhla za nejbližším tlukotem srdce. Ale jelikož jsme se nacházeli vážně v pustině, narazili jsme pouze na stádo jelenů. Každý jsme jednoho skolili a dali se do jídla. Nechutnalo to tak dobře jako grizzly, ale celkem mě to zasytilo.

Když jsem byla hotová, začala jsem pozorovat Edwarda. Ten se ještě skláněl nad svým úlovkem a slastně sál jeho krev. Očividně měl vážně žízeň.

Odkašlala jsem si, abych upoutala jeho pozornost. „Jestli máš ještě žízeň, můžeme najít ještě něco jiného…“

Edward zvedl hlavu a hřbetem ruky si ze rtů otřel krev. „Ne, to je v pohodě. Tohle mi stačí.“

Znovu jsem pokrčila rameny. „Když myslíš…“

Mrtvoly jelenů jsme společnými silami zakopali do země a pak se na sebe upřeně zahleděli. Nevím, co běželo hlavou jemu, ale já měla jenom jednu myšlenku: V té polo rozepnuté bílé košili mi to strašně sluší!

Už jsem se nemohla nadále ovládat. Vypadal tak živočišně a mně se z něho doslova podlamovala kolena. Strašně moc jsem se ho chtěla dotknout. Přejet mu rukou přes vypracovanou hruď a ochutnat jeho rty…

Nevím, kdo z nás udělal první krok, ale v jednu chvíli jsme na sebe upřeně zírali a v té další se už dychtivě líbali. Zajela jsem mu rukou do vlasů a silně zatahala. Z hrudi se mu vydralo zavrčení, které mě ještě víc rozpálilo.

Ta jeho košile se mi vážně líbila, ale už mi nějak začala překážet. Jedním trhnutím jsem ho jí zbavila a nemohla se vynadívat na jeho mramorovou hruď. Lehce jsem přes ni přejela rukou a pak znovu spojila naše rty do polibku. V hlavě jsem měla vybíleno. Kontrolu nad mým tělem převzal chtíč a novorozenecké pudy.

Když mě začal líbat na krku, mocně jsem mu zavrčela do ucha a slastně zvrátila hlavu do záklonu. Jeho ruce začaly bloudit po mém těle a vyhrnovat mi šaty nahoru. Ochotně jsem zvedla ruce a nechala si je stáhnout přes hlavu. Stála jsem před ním jenom v bílém krajkovém prádle. Ten pohled se mu očividně zamlouval, protože slastně zamručel.

Znovu jsme se začali líbat a já se mu zatím snažila svléct kalhoty. Ukázalo se, že i moje nešikovnost mi zůstala… Nakonec mi musel sám pomoct.

Udělala jsem několik kroků vzad, abych si ho mohla pořádně prohlédnout. V tom měsíčním světle vypadal jako bůh. Rozcuchané vlasy na všechny strany, uhrančivý pohled a to tělo… snad radši ani nemluvit…

Zasténala jsem, když překonal vzdálenost mezi námi a jednou svou rukou zamířil přes má prsa na jih. Lačně na mě hleděl a já se neubránila vzrušenému stenu. Tak strašně jsem ho chtěla. Proč to tak protahoval? Naštěstí… očividně zapomněl na to, že já už nejsem křehký člověk, ale upír, takže můžu klidně převzít velení…

Pokřiveně jsem se na něj usmála a pevně mu sevřela paže. Překvapeně se na mě zadíval. Vypadalo to, že nemá nejmenší představu, co se chystám udělat. Což mi na tváři vyvolalo další úsměv.

Než se nedál, přesunula jsem se s ním k nejbližšímu stromu a tvrdě do něj narazila. Ozvalo se kvílení, jak strom zaprotestoval, ale ustál to. Užívala jsem si Edwardův překvapený výraz, jak tam stál zády přiražený ke stromu, své ruce v mém ocelovém sevření… neschopen sebemenšího pohybu.

Jedním rychlým pohybem jsem ho zbavila boxerek a kochala se výhledem, který se mi naskytl. Konečně jsem mu pustila ruce, které následně využil k velmi příjemné činnosti… Z mého spodního prádla zbyl pouze cár. Propnula jsem se v zádech a slastně zasténala. Jeho dlouhé prsty byly vážně obratné…

Už jsem to nemohla vydržet. Se vzrušeným zavrčením jsem mu vyskočila do náruče, rukama ho objala kolem krku a spojila naše těla v jedno. Sborově jsme zasténali a s novou dychtivostí se začali líbat. Smyslně jsem se na něm pohybovala, čímž jsem nás oba vynášela až do nebes.

Najednou – bez sebemenšího varování, na mě Edward zavrčel a během sekundy jsem to byla já, čí záda se rozdírala o hrubou kůru stromu. Samozřejmě jen obrazně řečeno. Ve skutečnosti mi to připomínalo hlazení saténem.

Edwardovo tempo začalo zrychlovat a já se neubránila hlasitému stenu. A pak dalšímu a dalšímu. Silně jsem ho chytla za vlasy a přitáhla si jeho rty k mým. Když jsme současně vyvrcholili, ze rtů se mi vydral tichý výkřik. Celé moje tělo se ještě svíjelo v slastné křeči, když ze mě pomalu vystoupil.

Beze slova jsem pozorovala, jak ze země zvedl mé bílé šaty a pak mi je podal. Vzala jsem si je od něho a přetáhla si je přes hlavu. Potom jsem sledovala, jak se sám oblékl. To ticho, které mezi námi panovalo, mě ničilo. Přesto jsem nepřišla na nic, co bych mu v tuto chvíli chtěla říct. Bylo to úžasné. Kdy si to zopakujeme? – To by znělo trochu blbě. A hlavně necitelně…

Když se ale Edward ode mě obrátil zády a rozběhl se směrem k domovu, okamžitě jsem zareagovala výkřikem: „Edwarde! Počkej!“ a rozběhla se za ním.

Zastavil se u vysokého stromu a pozorně se na mě zadíval. Musela jsem se zhluboka nadechnout, než jsem mu položila otázku, na kterou jsem odpověď snad ani vědět nechtěla…

„Co to pro tebe znamenalo?“

Edwardovi se v očích na chvíli mihl záblesk čehosi, co jsem nedokázala identifikovat, ale nakonec si srovnal tvář do nečitelné masky.

„Co pro tebe?“ zeptal se namísto odpovědi a zpříma se mi zahleděl do očí.

Neuhnula jsem pohledem, když jsem ze sebe vypravila tiché Nevím… Jeho výraz ztvrdl a bez jediného dalšího slova se rozeběhl směrem k domu.

Vyfoukla jsem zadržovaný vzduch, jak jsem pozorovala jeho mizející záda a v duchu si začala nadávat. Co jsem to zase udělala? To jsem k němu musela být až tak upřímná?! To, že mám ve vlastní hlavě hrozný zmatek, neznamená, že mu musím ublížit…

Pohlcená zoufalstvím jsem se sesunula k zemi a opřela si hlavu o strom. Zavřela jsem oči v duchu se proklínala. Jak jsem mohla říct něco tak necitelného? To už by vážně bylo lepší, kdybych se ho zeptala, kdy si to zase zopakujeme…

Zasténala jsem a skryla si hlavu do dlaní. Jsem to ale kráva blbá. Očividně jsem ranila jeho city…

Hlava mi vylétla vzhůru. Samým překvapením jsem vykulila oči, když mi to došlo. – On ke mně něco cítí! Kdyby ne, tak by se takhle nezachoval… Panebože… to přeci nemůže být pravda. On mě nemůže… – skoro jsem ta slova ani nedokázala říct v duchu – milovat… To by bylo…

Strašné? Nepřípustné? ozvalo se najednou kousavě moje podvědomí.

Překvapeně jsem se zamračila. Co se do toho zase plete?!

Ale no ták… Bello – vzpamatuj se! vrčelo na mě dál a já nebyla schopná jediné souvislé myšlenky. Je možné, aby se upír zbláznil? Mně to totiž teď tak připadalo…

Nejsi blázen. Jenom si nechceš přiznat, že ty sama k němu taky něco cítíš…

„Rozhodě jsem blázen. Slyším hlasy, když tu nikdo není…“ zašeptala jsem do tichého lesa a nechápavě zakroutila hlavou. Rozhodně blázen.

Tak možná seš blázen, no… ale jenom proto, že si neuvědomuješ, co se kolem tebe děje! To jsi úplně slepá? On tě miluje! A i když si to nechceš přiznat, ty jeho taky…

„Ne! Tak to se pleteš. Já ho… nemiluju.“

Ve vlastní hlavě jsem uslyšela smích. No tak si dál sama sobě něco nalhávej, no… Věř mi – brzo přijde chvíle, kdy si uvědomíš pravdu! vyjelo na mě naštvaně a pak jsem už slyšela jenom divokou zvěř a sténající větve stromů se kterými si pohrával vítr.

Má hlava mlčela a já tupě zírala do tmy. Vážně jsem teď vedla rozhovor se svým vlastním podvědomím? Doufám, že mě někdo neslyšel, protože jestli jo, nedivila bych se, kdyby mě chtěl obléct do bílé svěrací kazajky a strčit pod zámek… Sama jsem začala uvažovat o tom, jestli bych se tam neměla jít nechat zavřít dobrovolně…

Nakonec jsem ale zakroutila hlavou. Asi jsem se vážně zbláznila, pomyslela jsem si, rychle se zvedla a rozběhla se k domovu.

K vile jsem se dostala ve chvíli, kdy na prosklenou stěnu dopadly první ranní paprsky. Na okamžik jsem se zarazila a pomyslela na tu spoušť, co jsem stihla napáchat za jednu jedinou noc. Zadoufala jsem, že i po tom všem se mnou bude Edward mluvit… S touhle myšlenkou jsem vešla do dveří.

Hned jsem zamířila do obýváku, kde jsem našla Emmetta v obětí s Rose, jak se dívají na ranní zprávy. Věnovala jsem jim rychlý pozdrav a nevinný úsměv. Emmett se na mě zazubil stejně jako kterýkoli jiný den, takže jsem usoudila, že se Edward nikomu nesvěřil. Ale tomu jsem se vlastně ani nedivila…

Z kuchyně jsem uslyšela nějaký rámus, tak jsem se tam šla podívat. U sporáku stála Esmé a něco vařila. Na barové židličce seděla Alice, která ji upřeně pozorovala, a jakmile jsem vstoupila do místnosti, obrátila se na mě s širokým úsměvem.

„Ahojky, Bello… tak jaká byla první noc jako upírka?“

Škrobeně jsem se usmála a snažila se její otázku ignorovat. Viděla snad něco? Byla jsem vážně vděčná, že už se nemůžu červenat.

„Ahoj, Alice… Esmé… Co to vaříte?“ zeptala jsem se s neskrývavou zvědavostí v hlase a začala Esmé nakukovat přes rameno.

Esmé se zvesela zasmála a hned odvětila: „Vařím Antonymu snídani… nebude dlouho trvat, než se probudí…“

Pokývala jsem na souhlas. Všimla jsem si, jak pozorně si mě Alice prohlíží, proto jsem vyhrkla: „Tak já ho půjdu probudit, ano?“

Esmé se zasmála. „Je to tvoje dítě, Bello. Mě se ptát nemusíš…“

Věnovala jsem jí poněkud ztuhlý úsměv a bez jediného pohledu na Alici, která mě dneska vážně znervózňovala, jsem vyrazila do patra. U dveří do svého pokoje jsem se zarazila. Uslyšela jsem totiž velmi známou melodii klavíru… Snažila jsem se nemyslet na to, co se stalo v noci. Povzdechla jsem si, zakroutila hlavou a pak vešla do svého pokoje. Věděla jsem, že bych udělala chybu, kdybych za ním teď šla. Chtěla jsem se mu omluvit za své chování – to ano… ale nenašla jsem v sobě tu odvahu zaklepat na jeho dveře.

Pomalým krokem jsem přistoupila k postýlce a několik minut sledovala svého poklidně spícího syna. Snažila jsem se zaposlouchat do rytmu jeho srdíčka, ale ani to nepomohlo – pořád jsem slyšela tu táhlou smutnou melodii.

Pohladila jsem Antonyho po smetanově bílé tvářičce a čekala, až otevře oči. Tak se stalo vzápětí. Když na mě upřel ty dva zelenkavé drahokamy, píchlo mě u mého mrtvého srdce.

Antony se na mě zářivě usmál a natáhnul ke mně ručičky. Automaticky jsem mu úsměv opětovala a něžně ho vytáhla z postýlky. Houpala jsem ho v náručí a snažila se z hlavy vytěsnit představu Edwarda, jak hraje na klavír. Šlo to ale velmi těžko, když jsem v náručí chovala jeho zmenšenou kopii…

Po chvíli jsem si povzdechla a pohlédla na svého syna.

„Tak, Antony… asi se půjdeme napapat. Babička Esmé ti dělá kaši – a jelikož ještě necítím žádnou spáleninu, vypadá to, že budeš mít moc dobrou snídani…“ zažertovala jsem, zatímco jsem vycházela z pokoje. Mluvila jsem dost nahlas, aby to slyšeli všichni v domě, což nebyl můj hlavní cíl – důvod toho, proč jsem mluvila tak nahlas, byl ten, že jsem chtěla přebít tu skladbu, kterou Edward zrovna hrál – především proto, že jsem nemohla unést vědomí toho, že jsem to já, kvůli komu teď hraje.

Za chvíli jsem už i se svým synem v náručí stála v kuchyni a sledovala Esmé, jak lije kaši do bílé porcelánové mističky. Napadlo mě, že by bylo lepší, kdyby to dala do plastové. Jsem upír, ale stejně jsem pořád tak trochu nešikovná…

Posadila jsem Antonyho do jeho speciální dětské židličky a dala mu brindáček. Esmé se už chystala mi přinést misku, když po ní doslova skočila Alice. „Já to vezmu!“

Zasmála jsem se společně s Esmé a sledovala Alici, jak opatrně sevřela misku v dlaních a pomalým krokem zamířila přes celou místnost ke stolu, u kterého jsme seděli. Tak pomalu šla především proto, že Esmé tu misku naplnila až po samý okraj…

V tu chvíli, co se to stalo, jsem zrovna obrátila svou pozornost na Antonyho. Ale jen na malý okamžik. Jakmile jsem uslyšela Alicin šokovaný nádech, zprudka jsem otočila hlavou právě v okamžik, kdy porcelánová miska vyklouzla Alici z jindy tak dokonalých, ale teď náhle roztřesených prstů. Mě i Esmé to tak překvapilo, že jsme ani jedna z nás nebyla schopna padající misku zachytit. Ta se v následující vteřině rozprskla na tisíc kousku a horká kaše zacákala podlahu.

Antony se s pohledem upřeným na tu podívanou rozbrečel. Nebyla jsem schopná ho utěšit. Pouze jsem šokovaně zírala na Alici, která upírala pohled kamsi do dálky, a zdálo se, že vůbec nevnímá, co se tady děje.

Mráz mi přeběhl po zádech, když mi došlo, že má Alice vizi. S tímto uvědoměním se dostavila zlá předtucha. Co mohlo Alici způsobit takový šok?

Velké díky za komentáře u minulé kapitoly. ;) Velice mě potěšily.

Doufám, že se vám líbila i tato a názor na ni zanecháte níže. :)

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sakra! Já se s ním vyspala! - 15. kapitola: