Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sacrifice 5. kapitola

19.06.2010 (08:00) • Elushkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1248×

Zbytek dne proběhl relativně v klidu. Pomalu jsem si zvykla na zvídavé pohledy, které mi propalovaly záda hodinu co hodinu. Dalo se to snést. Většina studentů byla na mě milá a brali mě mezi sebe.  Z dneška jsem měla vesměs dobrý pocit. Až na tu dívku… Bellu, jak mi Jessica ochotně řekla.

„… a když odešel, úplně se zbláznila. Byla vyšinutá. Dokonce chtěla i spáchat sebevraždu, skočila z útesu v La Push, to je tady kousek. Snažila jsem se jí pomáhat, jak jsem jen mohla, ale bylo to k ničemu. Začala se chovat normálně, až když se vrátil. Všechno mu odpustila  a dělají, jakoby se nic nestalo. Bella už ale do naší party nepatří…,“ blábolila Jessica. Dělala jsem, že hltám každé její slovo, přitom jsem však pokradmu pokukovala po Edwardovi, jak přijíždí na parkoviště.

Bylo ráno, proudící dav se valil právě do školy, zatímco já, Angela, její přítel Eric, Mike a Jessica jsme stáli kousek opodál.

Edward a Bella šli směrem k nám, ovšem do výhledu se nám postavil obrovský kluk, tipla bych mu tak na 20. Byl vysoký a svalnatý. Neviděla jsem mu ale o obličeje - byl opřený o svou motorku zády k nám.

„Jess, zmlkni už,“ uzemnil jí Mike. „Podívej!“ A ukázal na vyčnívající trojici.

Nevnímala jsem jejich pokřikování a narážky, soustředila jsem se na to, jak se tváří. Edward byl lehce pobavený, Bella malinko překvapená, ale i na dálku bylo poznat, že má radost. Ten druhý kluk zaujal obraný postoj.

Vůbec jsem neslyšela, o čem se bavili. Vypadalo to na roztržku, která ještě bude mít dohru. Edward vypadal trošku zklamaně, když  se Bella vypravila za tím neznámým, co se vracel ke své motorce. Nasedla, nasadila si helmu a oba odjeli směrem pryč z areálu školy. Edward tam zůstal stát jako přikovaný. Moji noví přátelé si začali něco vesele šuškat a odebrali se do svých tříd. Já vyrazila za Edwardem. Musím zjistit, co se stalo.

„Edwarde?“ dotkla jsem se ho opatrně. „Jsi v pořádku?“ vykoktala jsem.

„Co? Ano, jistě promiň,“ probral se z transu a začal vnímat.

„Co se stalo?“

„Nic, nic, všechno je v pořádku. Co máš teď za hodinu?“ snažil se to zamluvit.

„Španělštinu, proč?“

„Doprovodím tě,“ oznámil. Nabídl mi rámě a vzal můj batoh na záda.

Stejně se to dozvím, mrkla jsem na něj. Na oplátku mě oslnil svým dokonalým úsměvem.

„Předpokládám, že ten projekt budeš dělat s Bellou, takže já se prohodím, to je samozřejmost,“ vychrlila jsem na něj. Možná by to tak bylo lepší...

„Vždyť už to máme rozdělané,“ oponoval mi. „Nebo chceš být s někým jiným?“

Vzpomněla jsem si, na ten divný pocit, který Edward a jeho sourozenci ve mně vzbuzovali. Ale přesto mě k němu něco táhlo. Byl jako magnet.

„Ne, to ne, já jen…,“ okecávala jsem to.

„Tak tedy ve čtvrtek,“ přitakal a odešel. Nedal mi ani vteřinu na odpor.

Tak tedy ve čtvrtek, povzdechla jsem si.

Středa utekla jako voda. Ve škole se nepřihodilo nic zajímavého. Většinu, co jsme probírali, jsem už znala z (teď už bývalé) školy. Ale byl to velmi slunečný den, takže jsme výjimečně obědvali venku. Edwarda jsem za celý den nezahlédla ani jednou. Jen Bellu, ale ta byla v závěsu s Angelou a za nimi se coural Eric. K nám se nepřidali. Bylo to snad kvůli mně?

Doma mě čekalo milé překvapení.

„Co je to za auto, tam venku před domem?“ zeptala jsem se tety v naději, že má něco společného se mnou.

„Čekala jsem větší nadšení,“ zasmála se a hodila mi klíčky.

„Pro mě?“ nemohla jsem uvěřit. „Ty jo, teto, to je skvělý! Děkuju moc!“ Objala jsem ji.

„Abys měla čím jezdit do školy. Myslím tím bez Alexe,“ udělala obličej.

„Děkuju, splatím ti to.“

„Jen to ne,“ plácla mě a já konečně měla pocit, že všechny roky, které jsem strávila tím, že jsme ji s Alexem nenáviděli, byly zbytečné. Nechápala jsem, kde se v rodičích brala ta zášť proti ní. Když jsem jí pohlédla do tváře, viděla jsem v ní štěstí, laskavost, upřímnost. Žádnou zlost ani závist či zákeřnost, jak o ní říkali.

Teta mi pomohla zabalit to nejdůležitější. Zítra byl den D. Měla jsem se těšit, nebo bát? My dva, sami v jedné chatce, plus jeho žárlivá přítelkyně v patách… asi bát. Přesto jsem ráno při příchodu k autobusu pocítila radost. Možná až moc jsem se těšila na naše společné večery.

„Ahoj, Edwarde,“ pozdravila jsem. Panebože, nebylo to moc veselé? Aby si něco nemyslel, sakra… bože, neměla jsem ho zdravit. Měla jsem počkat, až si mě všimne jako první…

„Dobré ráno,“ usmál se. „Jsi tu akorát. Těšíš se?“ mrkl na mě.

„Na hrabání se v hlíně a trhání kytek se těším vždycky,“ zatvářila jsem se. Ve skutečnosti jsem ale chtěla odpovědět, že moc.

„Nebude to tak hrozné,“ chlácholil mě, „ale pojď už, vezmu ti batoh.“

„Který autobus je náš?“ Na parkovišti stály dva.

„Tenhle ten.“

Kývla jsem hlavou a následovala ho. Nemohla jsem si nevšimnout, kdo stojí u dveří protějšího autobusu. Bella. Utrápeně se koukala na nás dva, jak jdeme spolu. Edward ji věnoval utěšující pohled. Přišlo mi, že je za ním něco víc, čemu nerozumím.

Sedla jsem si na vypolstrovanou sedačku, zapnula pás a došlo mi, že není úniku. Už nebylo cesty zpět. Prostě já a Edward budeme spolu tři dny v nějakých chatkách v nějaké díře. A budeme sami pracovat na nějakém podivném projektu, který mě nebaví. Navíc budu dennodenně snášet nenávistné pohledy od jeho žárlivé přítelkyně. No není to paráda?

<4. kapitola │ 6. kapitola >

Shrnutí

Autor: Elushkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sacrifice 5. kapitola: