Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S tebou? Nikdy! - 5. kapitola Svatba

10.08.2010 (12:30) • AlizieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4687×

5. kapitola Svatba:

Bella:

Nadešel svatební den. Obřad měl začít přesně v poledne, takže Edwardovy sestry spolu s Jane mě celé dopoledne zkrášlovaly. Popravdě to byla docela legrace. Nemusela jsem vůbec nic dělat. Jen jsem seděla a nechala si po tváři poletovat všelijaké štětečky a tyčinky a ve vlasech se mi míhaly sponky, pírka a drobné perličky. Alice neustále brebentila o tom, co všechno se ještě musí stihnout, ale nikdo jí na to nedopovídal. Esmé mi vysvětlila, že Alice takhle blázní vždycky, abych si z toho nic nedělala. Podívala jsem se na hodiny a bylo skoro jedenáct. Nervozita se hlásila o slovo. Může se upír nervozitou třást? Jistě, že ne, ale já si tak stejně připadala.

„Hotovo!“ zapištěla Alice, až jsem skoro nadskočila. Chtěla jsem se podívat do zrcadla, ale Rose mi to nedovolila.

„Ještě nemáš šaty,“ připomněla mi. Esmé s Carmen mi je podaly. Opatrně jsem si je oblékla a otočila se k zrcadlu. Kdybych byla člověk, určitě bych úžasem přestala dýchat. Ve svatebních šatech jsem vypadala jako princezna z pohádky. Ve vlasech se mi leskly perly a tvář jsem měla lehce nalíčenou.

„Holky, vy jste kouzelnice,“ vydechla jsem. Všechny se uchichtly a zmizely. Zůstala se mnou jen Alice a Jane. Moje nejlepší kamarádka se ještě oblékala do svých šatů. Otočila jsem se na Alice.

„Alice, já to nesvedu. Nemůžu se vdát,“ začala jsem couvat.

„Jen klid, Bello. Svatba bude skvělá a s Edwardem budete taky v pohodě. Věř mi,“ povzbuzovala mě.

„Jak to můžeš vědět?“

„Prostě to vím,“ koukla na mě tím svým vševědoucím pohledem. Nedalo se jí nevěřit. Objala mě a zmizela do hlavního sálu. Přitočila se ke mně Jane.

„Tak co, těšíš se?“ zeptala se tak pitomě, až jsem se musela smát.

„No jasně. Už se nemůžu dočkat,“ řekla jsem ironicky, ale někde v hloubi duše jsem se těšila, jenže ne na svatbu, nýbrž na Edwarda. Měla jsem Edwarda ráda a moc a i když to představovalo problém, užívala jsem si ten pocit. Začínala jsem se do něj zamilovávat, ačkoliv jsem ho znala pouhých pár dní. Budu se od něj muset držet radši dál, protože jinak bych se nemusela udržet. Kdykoliv jsem si vzpomněla na jeho rty, spalovala mě touha ho políbit. Chtěla jsem ochutnat ty svůdné rty. Počkat! Vždyť mi se musíme políbit při obřadu! Co když to neustojím? To by byl teda trapas.

„Bello? Co je s tebou?“ třásla se mnou vyděšeně Jane.

„Nic. Proč?“

„Vypadal jsi najednou tak vyděšeně. Lekla jsem se jestli ti něco není.“

„Víš, uvědomila jsem si, že se musíme s Edwardem při obřadu políbit,“ přiznala jsem se zahanbeně. Vykulila na mě oči.

„No jo, to mě nenapadlo. Chudinko, budeš se muset líbat s tím Cullenem. Fuj,“ odfrkla si Jane zhnuseně. Mě se to naopak moc líbilo, ale říct jsem to nemohla.

„No právě,“ řekla jsem suše. Hodiny odbily půl dvanáctou. Poledne se nezadržitelně blížilo.

„Necháš mě chvilku o samotě?“ zeptala jsem se Jane.

„Jasně, Bells,“ kývla a odešla. Hned jak za ní zaklaply dveře, opatrně jsem odsunula postel ze svého místa a vyvrátila uvolněné prkno v podlaze. Sáhla jsem do útrob podlahy a vyndala malou truhličku. Často jsem do ní nahlížela, když mi nebylo nejlíp. Měla jsem v ní schované vzpomínky na svůj lidský život, který se z mé paměti každým dnem vytrácel. Fotky mých rodičů, maminčiny šperky, tátovu fajfku s tabatěrkou a taky svoje fotky a rodný list. Aro se snažil, abych na svůj minulý život zapomněla, ale tyhle věci mi paměť přece jen trošku udržovaly. Bylo mi líto, že tu se mnou dneska nemůžou být praví rodiče, ale věřila jsem v nebe, takže odtud se na mě určitě koukají. Políbila jsem jejich fotku a rychle dala vše na své místo. Vyšla jsem z pokoje. Aro už na mě čekal. Usmál se a dal mi pusu na čelo.

„Můžeme jít?“ zeptal se.

„Jo můžeme.“

Při vstupu do sálu jsem ani nevnímala výzdobu a soustředila se jenom na Edwarda. V obleku mu to nesmírně slušelo a ten jeho úsměv byl snad ještě hezčí. Díval se na mě tak nějak jinak, zvláštně. Asi to bylo tou atmosférou kolem. S Arem jsme k němu došli a můj otec předal mou dlaň do té Edwardovy. Při našem dotyku jsem se skoro až zachvěla. Aro se na nás povzbudivě usmál a posadil se na své místo. Oddávající začal se svým proslovem. Moc jsem ho neposlouchala, takže si z něj ani nic nepamatuju. Rozum mi někam utekl a vystřídalo ho srdce. Srdce, které bylo po dlouhá léta mrtvé, se probouzelo k životu. Jediný problém byl v tom, že se probudilo kvůli nesprávnému upírovi a já nemohla být tak sobecká, abych se zamilovala do Cullena. Největšího a vlastně jediného nepřítele rodu Volturiů. Prostě jsem nemohla zklamat celou Volterru. Všichni na mě spoléhají.

K Edwardovi mě cosi táhlo. Byla jsem si skoro jistá, že je to láska. Nikdy jsem ji nepoznala, ale v hloubi srdce jsem to věděla.Chtěla jsem to Edwardovi říct hned po obřadu, ale měla jsem příliš velký strach.Jednak strach z odmítnutí a potom taky strach z toho, že kdybych prozradila city, které k němu chovám, využil by toho, popletl mi hlavu a nějak zaútočil na Volterru. Věděla jsem , jak moc jsou Cullenovi silní. Dokázali by nás porazit? Ne! Nic takového se prostě nesmí stát? Nikdy! Ale bude to těžké, protože mě Edward přitahoval stále víc. Jenže já jsem Volturiová a jsem silná upírka, dokážu to!

„... berete si, Isabello Marie Volturi, zde přítomného Edwarda Anthony Masena Cullena dobrovolně?“ probral mě hlas oddávajícího. S nechutí a zároveň radostí jsem odpověděla.

„Ano.“ Podívala jsem se na Edwarda. Měl neutrální výraz, ale oči mu nepochopitelně zářily. Čím to je?

„Ano,“ odpověděl Edward na otázku, ale díval se přitom do mých očí.

„Prohlašuji vaše manželství za právoplatně uzavřené. Můžete se políbit,“ usmál se na nás oddávající. Otočili jsme se s Edwardem k sobě. Odhrnul mi závoj a přiblížil svůj obličej k mému. V očích se mu zablýsklo a hladově mě políbil. Polibek to byl tak rychlý, že jsem se do něj ani nestihla zapojit. Jen jsem nepřítomně zírala před sebe a vnímala jeho ústa, jejich hebkost a vůni. Teď! Přesně v tenhle okamžik jsem pochopila, že Edwarda miluji. Bylo to zjištění tak krásné a zároveň tak nebezpečné. Podívala jsem se Edwardovi do očí a blesk do mě uhodil už podruhé. Ano, byla jsem zamilovaná do Edwarda Cullena, syna úhlavního nepřítele mého otce.

Všichni se k nám hnali, přáli hodně štěstí do manželství a objímali nás. Moc mi to příjemné nebylo. Chtěla jsem se objímat s někým jiným, ale tu myšlenku jsem ihned zaplašila. Celý sál se bavil a oslavoval. Přiťukávalo se číšemi s krví, ovšem pili z nich jen naši, Cullenovi zdvořile odmítli. Jak jinak, že? Sledovala jsem je a obdivovala jejich sebeovládání. Také jsem dokázala vydržet mezi davem lidí a na nikoho nezaútočit, ale stát tváří v tvář čerstvé krvi v poháru? To jsem nevydržela a s chutí se napila. Hledala jsem Edwarda a našla ho sedět s Jasperem v koutku sálu. Když jsem k nim přišla, vzhlédli a Jasper vytřeštil oči. Rychle kouknul na Edwarda, ten mu jen kývnul a řekl.

„To se ti určitě jen zdá. Je to nesmysl.“ Jasper se zamračil a odkráčel. V“bec jsem jim nerozuměla.

„Co je s Jasperem? A co je nesmysl?“ zajímala jsem se. Edward sebou lehce cukl.

„Myslí si, že s ním Alice nechce tančit,“ zašklebil se. Neumím vysvětlit jak, ale věděla jsem, že mi lže. Určitě v tom bylo něco jiného.

„Nechceš taky tančit?“ vytrhl mě Edward ze zamyšlenosti. Otočila jsem oči k parketu. Zrovna tančila skoro celá Edwardova rodina. Moc se mi mezi ně nechtělo.

„Promiň, ale nějak na tanec nemám náladu.“

„Štve tě ta svatba, viď?“ Netrefil se. Štvalo mě, že mi neříká pravdu, ale vlastně jsem to po něm ani nemohla chtít. Nevěřil mi a já jemu vlastně ještě taky ne.

„Trochu jo,“ zalhala jsem. Víc než to lhaní, mě štvaly moje vlastní city. Jak to mám udělat? Nevrhnout se na něj a nezlíbat ho k smrti? Copak se něco takového dá zamaskovat a potlačit?

„Nic si z toho nedělej. Za pár let je to za námi,“ usmál se. Ten úsměv byl ale jiný, takový smutný.

„Já vím. Hele, už musím jít,“ řekla jsem a šla za Jane a Demetrim. Ještě jsem se s nimi ani neobjala a navíc ve mně Edwardova blízkost vyvolávala skoro až bolestnou touhu, se kterou jsem si neuměla poradit. Musím vymyslet, jak čelit Edwardovu kouzlu.

Edward:

Stál jsem na konci sálu, oči přikované k hlavním dveřím. Už jsem cítil její opojnou vůni a nemohl se dočkat, až ji uvidím ve svatebním. Těšil jsem se na její úsměv, malý nosík, hedvábné vlasy a pronikavé oči. Ani mi už nevadilo, že jsou rudé. Patřily k ní. Najednou se otevřely dveře a jí byl omráčen. Do sálu nevešla Bella, ale anděl. Nádherný anděl v bílém rouchu. Ve vlasech měla zasazené perly. Šaty měla za krk s hlubokým výstřihem a a poseté snad  milionem malinkých perliček, které se při každém jejím pohybu leskly. Nejvíc mě potěšilo, když jsem spatřil její šperky. Byly to totiž ty, které jsem jí dal jako svatební dar. Hřálo mě to u mrtvého srdce. Radost, kterou jsem cítil nešlo ani slovy popsat. Bella stydlivě těkala očima na upíry, kteří ji obklopovali. Zdálo se, jako by měla strach. Ani jsem se jí nedivil. Pro nás oba to byl vcelku nepříjemný proces. Ale musím se přiznat, že mě se ta svatba i líbila. Sice nebyl úplně podle mých představ, ale Alice se skutečně snažila udělat z temné Volterské chodby alespoň trošku příjemné místo. Když ke mně Bella došla, vzal jsem ji za ruku a stočil pohled k oddávajícímu, ale neposlouchal jsem ho. Vnímal jsem jenom Bellinu teplou ruku ve své dlani. Pak jsem z jejích úst slyšel to krásné „ano“. Ač jsem věděl, že teď to slovo nepřichází od srdce, někde hluboko ve svém nitru jsem věřil, že mi ho jednou řekne s láskou. Pak přišel náš první novomanželský polibek. Odhrnul jsem jí závoj a nedočkavě ji políbil, za což jsem se později hluboce zastyděl. Když jsem se dotkl jejích rtů, projel mnou elektrický proud a musela jo cítit i ona. V tu chvíli bylo vše jasné. Ona, Bella, byla ta pravá. Ta pravá pro mou věčnost a zároveň ta špatná. Ona je snad jediná upírka na světě, do které se nesmím zamilovat a já to i přesto udělal. Jenže lásce se poroučet nedá. Po obřadu nám všichni gratulovali a začalo se tančit. Zalezl jsem si do kouta a chtěl být sám. Musel jsem se nějak srovnat se svými pocity. Samota mi však nebyla dopřána, protože si ke mně přisedl Jasper.

„Co se s tebou stalo, Edwarde?“ zeptal se mě ihned. Já věděl, že v naší rodině se nic neutají.

„Nevím o čem mluvíš, bráško,“ zkusil jsem to.

„Nech toho, Edwarde. Vím, že jsi zamilovaný. Jen nechápu jak ses mohl zamilovat zrovna do ní. Vždyť je to Volturiová!“Ne mém bratrovi bylo hodně znát, jak moc se mu to nelíbí.

„Copak za to můžu? Lásce přece neporučíš,“ povzdychl jsem si.

„Samotného mě to štve, ale nevím co s tím.“ Jasper mě poplácal po rameni.

„Promiň, Edwarde. Nechtěl jsem tě naštvat. Vím, že ze to nemůžeš. Kdo o tom ještě ví?“

„Jen Alice, znáš to,“ odpověděl jsem mu.

„Tak to nikomu dalšímu říkat nebudeme. Carlisle by to asi těžce nesl a na tyhle novinky je vždycky dost času, ne?“

„Jo to máš pravdu,“ odkýval jsem mu. Něco na tom bylo. Nejdřív musím získat Bellino srdce, aby mě také milovala. Pak teprve můžu s pravdou ven.

Pozor! Jde k nám Bella! Křičely na mě Jasperovy myšlenky. Podíval jsem se a opravdu. Přicházela k nám svým ladným krokem, jako by byla nějaké královna.

Edwarde, cítím její emoce. Promluvil v hlavě Jasper.

Ona tě miluje! To snad není možné...

„To se ti určitě jen zdá. Je to nesmysl,“ promluvil jsem k němu a vyvracel jeho schopnosti, protože Bella už byla skoro u nás.

Já se nepletu, bráško! Ujistil mě a odešel za Alice.

Všem svým čtenářkám děkuji za přízeň, kterou věnujete mé povídce. Snad vás moje kapitolka se svatbou nezklamala ani nijak moc neotrávila. Ještě jednou děkuju za všechny komentáře. :-)