Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S nimi rodina? Nikdy! - 12. kapitola

19.02.2012 (13:45) • AnnieS • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 1637×

12. kapitola – Noc

Jasper

„Ne, když budeš pryč!“ odporovala mi Iz.

Ještě že tu není Emmett, ten by se smál ještě týden.

„Iz, já myslím, že to zvládneš sama. Spi, jestli chceš, sednu si dolů k televizi a kdybys něco chtěla, můžeš přijít.“ Mluvil jsem na ni jako na malé dítě a doufal, že to pochopí a nebude si mě tahat do postele. Ne že by se mi to nelíbilo, ale kdyby byla střízlivá, neudělala by to.

„Fajn, ale budeš tam, já přijdu!“ upozornila mě a zavřela oči. Přikryl jsem ji a pohladil po vlasech.

„Budu,“ pošeptal jsem a ona se usmála, znovu otevřela oči a přitáhla si mě k sobě. Políbila mě a než jsem se vzpamatoval, usnula. Vytratil jsem se z pokoje a potichu zavřel. Vytočil jsem Edwardovo číslo a sešel dolů do obýváku. Zvedl to po jednom zazvonění.

„Kde seš?“ zeptal se mě dřív, než jsem stihl něco vysvětlit.

„Nepřijdu, Iz mi nařídila tu zůstat a-“

„To jako, že seš s ní v posteli?“ zeptal se se smíchem a slyšel jsem i smích taťky a hlavně Emmetta.

„Ne, tupče! Jsem v obýváku a ona u mě v pokoji, ale říkala, že tu mám zůstat a já na lov nepotřebuju, užijte si to!“ Rychle jsem ukončil hovor a svalil se na sedačku.  Všiml jsem si sportovní tašky, která určitě nepatřila nikomu z mojí rodiny, takže byla Iz. Vzal jsem ji a odnesl do mého pokoje, aby si měla co obléct, až se vzbudí.

Chvíli jsem ji pozoroval, jak se usmívá, a přemýšlel nad tím, co udělala. Byla opilá a nevěděla, co dělá. To bylo jediné, co mě napadlo.

Vrátil jsem se do obýváku a zapnul televizi. Bylo jedenáct, takže všude byly samé horory a kriminálky. Nechal jsem puštěný horor s upíry a docela se nasmál. Kolem jedné jsem uslyšel tiché krůčky.

Iz

Probrala jsem se v tmavém pokoji, v úžasně měkké posteli a s bolavou hlavou. Zase jsem se opila! Nadávala jsem si a rozhlížela se po pokoji. Vůbec jsem netušila, kde můžu být, ale když jsem uslyšela něčí tichý smích a pořádně se nadechla, měla jsem jasno. Musela jsem být u Cullenů v domě a podle intenzity vůně u Jazze v pokoji. Postavila jsem se a rozsvítila. Chvíli jsem si zvykala na světlo a pak si všimla tašky, co ležela na zemi. Vytáhla jsem z ní noční košilku, kterou mi kdysi koupila Al a vydala se do koupelny, kde jsem sebou málem sekla, když jsem spatřila svůj odraz v zrcadle. Dala jsem si rychlou sprchu a umyla si ten šíleně vypadající obličej.

Trochu jsem se motala, takže mi bylo jasné, že ještě střízlivá nebudu, ale dokážu alespoň normálně uvažovat, což je pozitivní. Vrátila jsem se do pokoje a nastrkala špinavé oblečení do tašky. Přišlo mi divné, že tu nikdo není. Zaposlouchala jsem se do zvuků vycházejících ze zdola. Slyšela jsem tlumený smích, výkřiky a vrčení, které nejspíš vycházelo z televize.

Potichu jsem scházela dolů.

Došla jsem až k pohovce, na které seděl Jazz. Otočil se a zíral na mě jak na zjevení. Ignorovala jsem ho. Obešla jsem pohovku a sedla si vedle něj. Nic neříkal, jen mi podal deku a polštář, který jsem ale hned hodila zpátky na křeslo. Chvíli jsem se dívala na film, který zrovna hrál, ale byla jsem strašně unavená, tak jsem si dala hlavu na Jazzův klín, přikryla se a jen co jsem zavřela oči, začala jsem se propadat do říše snů. Ještě jsem cítila Jazzovu ruku ve vlasech a jednu na mém rameni. Spokojeně jsem se usmála a usnula.

Běžela jsem lesem a za ruku jsem držela Jazze. Usmívali jsme se a ruku v ruce doběhli až na dokonale kulatou louku. Sedli jsme si do trávy a hleděli si do očí. Oba jsme se k sobě nakláněli, až jsme byli jen pár centimetrů od sebe, když vtom se někdo začal smát.

Škubla jsem sebou a otevřela oči.

„Klid, to je jen Emmett,“ zašeptal někdo nade mnou a já se prudce posadila. Tak jen Emmett stál nad pohovkou, na které jsem ležela, a nekontrolovatelně se smál. Edovi a jeho otci cukaly koutky.

Výhružně jsem zavrčela a přikrčila se, že na ně skočím, ale někdo za mými zády mě pevně chytil.

„Iz, uklidni se, nic se neděje!“ mluvil na mě potichu Jazz, jak jsem podle pachu a hlasu zjistila.

„Co se tady dělo?“ zeptala jsem se, když jsem se trochu uklidnila.

„Myslím, že to si budete muset vyříkat spolu, já budu v pracovně, kdyby něco.“ Carlisle se vypařil stejně rychle, jako se objevil, a Ed na tom byl stejně – najednou zmizel. Emmett se v křečích smíchu svalil do křesla a přepnul televizi na nějaký baseballový zápas. Pootočila jsem hlavu na Jazze. Až mě pustil, otočila jsem se úplně a kývla, aby začal vysvětlovat.

„Běž se obléct, pak zajdeme na lov a já ti všechno vysvětlím,“ šeptl mi do ucha, ale bylo jasné, že to uslyší všichni v domě, když mají upíří sluch. Postavila jsem se a pomalu kráčela nahoru do koupelny.

„Tašku máš u mě v pokoji a vyhni se Edwadovi!“ křikl za mnou ještě Jazz. Moc jsem to nepochopila, ale přikývla jsem. Vešla jsem do dveří, kde jsem si pamatovala Jazzův pokoj, vzala tašku a zavřela se v koupelně. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a málem s sebou švihla. Kruhy pod očima, na hlavě vrabčí hnízdo a na sobě jsem měla košilku, která nezakrývala skoro nic – už chápu, proč na mě tak zírali a proč jsem se měla vyhnout Edovi. Normálně bych vymýšlela pomstu, ale teď mě hlavně zajímalo, co jsem dělala v noci.

Přeměnila jsem se na upíra, abych byla rychlejší. Dala jsem si sprchu, vyčistila zuby a oblékla si džínové třičtvrťáky, pruhované tričko a žabky – mnohem lepší než podpatky. Venku bylo teplo a navíc, když lovím, jsem upír a tomu zima nebude. Seběhla jsem dolů, kde na mě čekal Jazz.

Jasper

Neotočil jsem se, jen jsem dál sledoval televizi, bylo mi jasné, že to je Iz, kdo jiný by to asi tak mohl být. Přišla ke až k pohovce a tam se zastavila. Otočil jsem se na ni a mohl bych přísahat, že mé oči byly černé jako noc kolem nás. Stála tam v noční košilce a jen tak nepřítomně hleděla před sebe. Obešla pohovku a sedla si vedle mě. Rychle jsem jí podal deku a polštář, co ležely na křesle vedle mě, aby jí nebyla zima a taky abych se na ni nemusel koukat, teda ne, že by se mi to nelíbilo, ale je to kamarádka. Polštář hodila zpátky na křeslo a po chvíli si to vynahradila mým klínem.

Lehla si na mě, přikryla se a zavřela oči. Nechápavě jsem na ni hleděl, ale pak jsem jí jednu ruku položil na rameno a druhou ji vískal ve vlasech. Na tváři se jí objevil spokojený úsměv a usnula. Zbytek noci už jsem televizi nesledoval. Díval jsem se na Iz, jak spí.

Byla překrásná i ve spánku. Musel jsem se okřikovat, že je to jenom kamarádka, ale pozorovat jsem ji nepřestal. Celou noc ležela klidně a usmívala se. Kolem osmi do domu vtrhli kluci společně s taťkou. Když si nás všimli, Emmett se začal smát, Edovi a taťkovi cukaly koutky a všichni se skláněli nad pohovkou. Vůbec jsem je nechápal. Iz se zamračila, škubla sebou a pak otevřela oči.

„Klid, to je jen Emmett!“ uklidňoval jsem ji, ale ona výhružně vrčela. Když se uklidnila, Ed s taťkou zmizeli a Emmett se zadíval na zápas, poslal jsem Iz, ať se jde převléct a raději jí připomněl, kde má tašku. Běžel jsem se taky převléct, protože chtěla vysvětlit, proč ležela dole a co se dělo večer a v noci, takže jsem zvolil nejlepší způsob – půjdeme sami na lov, ať si z toho Emmett nedělá srandu a všechno jí to řeknu.

Počkal jsem na ni dole, když přišla, viděl jsem na jejích nohách a rukách zase ty jizvy, ale ovládl jsem zavrčení a vyběhl k lesu. Doběhla mě téměř okamžitě a nakonec i předběhla. Počkala na mě na malé louce, kde seděla uprostřed v tureckém sedu. Poklepala na místo vedle sebe, tak jsem si přisedl.

„Tak povídej! Jsem smířená s tím, že jsem se totálně ztrapnila, takže mi řekni všechno, co jsem vyváděla a říkala,“ promluvila po chvilce ticha. Povzdechl jsem si a zadíval se jí do očí.

„Tak fajn, ale nemusíš se bát, nic hrozného jsi nedělala.“ Ušklíbla se a čekala, co jí řeknu.

<<<--->>>

U minulé kapitoly bylo docela málo komentářů, proto bych chtěla vědět, jestli mám opravdu pokračovat. Mám hodně učení a tak potřebuju, abych věděla, že tuto povídku pořád někdo čte a někdo se na ni těší.

AnnieS

Autor: AnnieS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S nimi rodina? Nikdy! - 12. kapitola: