Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rozbřesk trochu jinak 80

21.12.2009 (21:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6268×

I když jsem toho přes tmu moc neviděla, když oblohu rozťal první blesk, hra začala. Hromy přehlušovala pálka, která odpalovala míček a díky bleskům to vypadala jako na diskotéce. „Tak co?“ přiběhl ke mně nadšený Edward.

„Sice jsem toho moc nepochytila, ale lepší hru jsem ještě nezažila,“ usmála jsem se.

„Já vím,“ pohladil mě po tváři a zase zmizel.

„Bello, nechceš si to vyměnit s tím míčkem, že by ses taky proletěla?“ zabrzdil přede mnou Emmett a než jsem mrkla, válel se na zemi. „Ale Edí, vždyť to byl vtip,“ smál se Emmett a pak už se jenom ozývaly rány a i občasný smích.

Byli jsme venku celou noc, a až když začala svítat, dopadla na mě únava. Hra byla pořád nerozhodně. Jednou vedlo jedno družstvo, podruhé druhé. Začala jsem zívat, div se mi pusa neroztrhla a musela jsem pamatovat na otevírání očí. „Bello, ještě vydrž, než tě donesu domů,“ přiběhl ke mně Edward.

Znovu jsem zívla a kývla na souhlas. Lehce si mě vyhodil na záda, všichni se s námi rozloučili a letěli jsme domů.

Edward mě donesl rovnou do postele, pomohl mi, se vysvléknout a lehnul si ke mně. Díky únavě jsem nepotřebovala ani ukolébavku a byla jsem tuhá téměř okamžitě. Prospala jsem celý den a probudila jsem se v noci, když se v pokoji vedle ozvala velká rána.

Zmateně jsem otevřela oči a posadila se. „Spi dál. To jen Emmett neumí udržet své chutě,“ ozvalo se vedle mě a studené ruce mě zatlačily zpátky do polštářů.

„To je dobrý. Jen…“ nestačila jsem odříct větu a zakručelo mi v břiše, „si dojdu pro jídlo,“ usmála jsem se a vyhrabala se z postele.

„Něco ti přinesu,“ nabídl se, ale nesouhlasně jsem zakroutila hlavou.

„Potřebuju se protáhnout,“ zvedla jsem se a pomě šla ke dveřím.

Na chodbě se svítilo a dole šla televize, na kterou se nikdo nedíval. Jasper jen seděl na pohovce a probíral se Alicinými vlasy, která seděla pod ním na zemi a prohlížela si nějaký módní časopis. „Bello,“ otočila se ke mně s úsměvem.

„Ahoj,“ zamumlala jsem rozespale a šla do kuchyně.

„Ahoj Bello,“ otočila se na mě s úsměvem Esme.

Protřela jsem si oči a kývla jí. Chtěla jsem se podívat do ledničky, ale zastavila mě.

„Sedni si. Něco ti připravím.“

Rozespale jsem kývla na souhlas a posadila se. Za chvíli se přede mnou objevil talířek a na něm byl rohlík namazaný marmeládou. „Díky,“ usmála jsem se na ní a hladově se do toho pustila. I když jsem spala dlouho, stejně jsem pořád zívala a oči se mi zavíraly.

„Běž si ještě lehnout. Až Emmett trochu zchladne, vytáhneme ho s Jasperem na lov,“ dal mi Edward pusu na čelo.

Zvedla jsem se od stolu a šla jsem zpátky nahoru. Trochu se do mě dala zima, tak jsem se zavrtala pod deku a po chvíli znovu usnula.

Když jsem se znovu probrala k životu, bylo už světlo a já se mohla normálně zapojit do života. Abych se trochu probrala, dala jsem si dlouhou sprchu, vyčistila si zuby a jen zabalená v ručníku jsem šla do šatny, abych se oblékla. „Alice, co tady děláš? Víš, jak jsem se lekla?“ začala jsem, když jsem se vzpamatovala z počátečního šoku. Opírala se o skříň naproti dveřím a smála se na mě.

„Promiň, ale jsem tu kvůli důležité věci,“ šla ke mně a podávala mi hromádku s oblečením.

„Díky?“ nadzvedla jsem obočí.

„Až se oblečeš, tak za mnou přijď,“ pohladila mě po paži a odtančila.

Zaraženě jsem koukala na tu hromádku, kterou mi dala a všimla jsem si spodního prádla, které leželo na vrchu.

Jako vždycky bylo samozřejmě modré, na hodně místech pošité krajkou a na nejinkriminovanějších místech bylo průsvitné. Chtěla jsem jí to dojít pěkně vytmavit, ale třeba měla o něčem vizi, tak jsem se přemohla a oblékla si to. Radši jsem se vyhla zrcadlu, protože kdybych si na sebe náhodou vzpomněla, byla bych červená až za ušima.

Ještě mi připravila vyšisované jeansy, které měli na stehnech a kolenou díry, černé tričko s krátkým rukávem a na to modrou mikinu. Oblékla jsem se a šla k ní do pokoje, jak chtěla. „Sluší ti to,“ pochválila mě a posadila na židli k zrcadlu.

„Hele Alice, proč to všechno?“ uhodila jsem na ní.

„Jen tak,“ odbyla mě a dál mě líčila, ale já si i přesto myslela svoje.

„Edward přišel,“ pošeptala mi do ucha a moje srdce na to okamžitě zareagovalo. „Tak za ním běž, stejně za chvíli pojedete,“ dovolila mi odejít, ale stejně mi to nedalo a koukla jsem se do zrcadla.

Tentokrát se Alice vážně udržela a vypadala jsem celkem normálně. Na očích jsem měla hnědé stíny a měla jsem je lehce zvýrazněné řasenkou. Na tvářích jsem měla trochu červeného pudru a na rtech jen obyčejný lesk. „To se ti vážně povedlo,“ vydechla jsem uneseně a objala jí.

„Díky, jsem ráda, že se ti to líbí, ale ještě jsem neskončila,“ pošeptala mi šťastně do ucha a z objetí zmizela.

Za chvíli ovšem byla zpátky a v ruce držela černé boty s prázdnou, kulatou špičkou snad na deseticentimetrovém jehlovém podpatku. „Alice, to nemyslíš vážně. Vždyť udělám jeden krok a zabiju se,“ zasyčela jsem na ní naštvaně.

„Neboj, nezabiješ,“ uklidnila mě a boty mi podala.

„To si s tebou ještě vyřídím,“ varovala jsem jí, ale boty si obula.

Byl to strašný nezvyk, protože jsem najednou byla hrozně vysoká a navíc jsem na tom neuměla chodit. „Děláš mi radost,“ objala mě a táhla mě z pokoje pryč.

Táhla mě do obýváku, kde už na mě čekal Edward, a když mě uviděl, svoje dokonalé rty roztáhl do úsměvu. Tahle reakce mě potěšila na tolik, že jsem zapomněla na schody a letěla jsem dolů. „Áááá,“ křičela jsem, ale než jsem dopadla, zachytily mě lehce dvě studené ruce.

Pomalu jsem otevřela oči a Edward mě držel v náručí. „Ty už bys radši sama chodit neměla,“ poznamenal s úsměvem a v náručí mě nesl do garáže.

„To Alice,“ stěžovala jsem si ublíženě, když mě opatrně postavil, ale dál stál tak, aby zmohl v případě dalšího pádu zachytit.

„Zlatíčko, doufám, že zase brzy přijedete,“ objala mě Esme a hned po ní následoval i zbytek rodiny.

„Tak si to tam užijte, my se tu ještě chvíli zdržíme,“ usmál se na mě Emmett a Edwarda bouchnul do ramene. Ten jen protočil oči a nastoupil do auta.

Ještě nám všichni věnovali poslední úsměv, který jsem zahlédla ve zpětném zrcátku, a jeli jsme na letiště.

Tam jsme byli asi za hodinu, a když jsem vystoupila z auta, Edward už vyndával dva lodní kufry. „Co… to… je?“ vykoktala jsem ze sebe.

„To ti posílá Alice,“ pokrčil rameny, ale v očích mu plály plamínky.

„Ta se nezmění,“ povzdechla jsem si.

„Nezmění,“ souhlasil a s kufry šel do letištní haly.

Bez mé přítomnosti vyzvedl letenky a kufry donesl k odbavení. Pak už nás letuška zavedla na naše místa, jak jinak, než v první třídě a mohli jsme se pohodlně usadit. Protože jsem byla vyspaná dostatečně a let měl trvat krátce, neusnula jsem.

Asi po třech hodinách mi přišlo, že už letíme nějak dlouho, tak jsem se s otazníkem v očích otočila na Edwarda. „Neptej se,“ pošeptal mi a dál dělal, jako že sleduje film.

„Jasně,“ zamumlala jsem, ale to už letuška roznášela jídlo.

Zbytek cesty proběhl mlčky a já si na 100% byla jistá, že neletíme na univerzitu.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rozbřesk trochu jinak 80: