Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rozbřesk trochu jinak 100

27.02.2010 (21:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 14164×

Jane nás dovedla k pokoji a s potutelným úsměvem odešla. Otevřela jsem dveře a porozhlédla se. Byla to normální místnost s jedním oknem a bíle vymalovaná. Uprostřed stála velká dřevěná postel s červeným saténovým povlečením, u zdi velká skříň ze stejného dřeva jako postel, dvě židle a stolek. Povzdechla jsem si a s Edwardem za zády vešla dovnitř.

„Myslíš, že se ještě někdy vrátíme domů?“ zeptala jsem se šeptem.

„Samozřejmě, že ano. Ani nemysli na to, že bychom se nevrátili,“ otočil si mě k sobě a vášnivě mě políbil.

To jsem se neudržela a ruce mu zamotala do vlasů, abych si ho k sobě mohla víc přitáhnout a víc si ho vychutnat.

Líbali jsme se pěkně dlouho. Já si konečně nemusela dávat pozor na dýchání, a abych neudělala nějaký neunáhlený krok, který by Edwarda zastrašil a on na to, aby mi neublížil.

Společně jsme spadli na postel, ale když sem mu chtěla roztrhnout tričko, zastavil.

„Opatrně, máme tu jen tohle,“ vysvětlil potichu, když jsem se na něj zklamaně koukala.

Tohle vysvětlení mi stačilo, a i když bych to z něj nejradši strhala, opatrně jsem mu oblečení sundala, jako on mě. I spodní prádlo přežilo, ale pak všechny zábrany nadobro padly.

Edward se lehce nadzvedl a tvrdě do mě proniknul. Bylo to mnohem lepší, než za mého lidského života. Konečně jsem poznala, jak musel celou dobu ovládat a o co jsem já přicházela.

Edward tvrdě přirážel a já dávala dost nahlas znát, jak se mi to líbí. Bylo mi naprosto jedno, že nás všichni slyší. Teď jsem existovala jenom já a Edward, který přirážel stále rychleji a rychleji a tím nás oba po chvíli dovedl k vrcholu.

Až do rána jsme si naplno užívali toho druhého, ale ráno přišlo bohužel až moc rychle. S prvními slunečními paprsky jsme se napjatě oblékli a než jsme se pomalu vydali za Arem, který teď určoval pravidla naší budoucnosti, zastavila jsem se.

„Co kdybychom zavolali Alici? Třeba bude už něco vědět,“ navrhla jsem.

„Myslím, že kdyby něco věděla, už by volala, ale jestli chceš, můžeme to zkusit,“ pokrčil rameny a vytočil její číslo. Naznačila jsem mu, aby mi jí dal k telefonu, protože jsem to chtěla vyřídit já, ale on nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Ahoj Alice, chtěli jsme se jet zeptat, jestli něco nevíš,“ začal Edward.

„Já vím, viděla jsem vaše rozhodnutí, ale bohužel, nic nevidím. Zatím se nerozhodli,“ povzdechla si a moje poslední naděje značně poklesly.

„Dobře, díky. Myslel jsem si to,“ kývnul Edward a mě pevně objal.

„Tak se mějte. Až si budete jistí, tak zavolejte. Budu se snažit vidět, ale mám kolem jen mlhu.“

„Ahoj, pak zavoláme,“ položil to Edward a pomalu jsme šli za Arem.

„Jaká byla noc?“ zeptal se pobaveně, když jsem přišlo do sálu a já uslyšela něčí smích.

„Přejdi k věci, Aro,“ odbyl ho Edward.

„Mojí otázku znáte, takže?“

„Už jednou jsem řekl, že jsem se svým dosavadním životem spokojený a pořád na tom trvám, takže ne,“ odpověděl Edward a všechna pozornost se upřela na mě.

Věděla jsem, že kdybych řekla ano, Edward by tu se mnou zůstal, i kdyby nechtěl, ale to jsem nemohla udělat.

Nemohla jsem souhlasit už kvůli svému manželovi, který mě miloval a už vůbec ne kvůli rodině, kterou jsem tolikrát vystavila nebezpečí a oni mě stejně měli pořád jako vlastní a přijali mě do rodiny jako novou členku.

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou.

„Taková škoda,“ povzdechnul si Aro. „V každém případě, moje nabídka bude stále platit, takže se můžete kdykoliv vrátit a vyřiďte to i ostatním členům vaší početné rodiny.“

„S tím bych být tebou moc nepočítal,“ odpověděl mu Edward.

„Tak tedy můžete jít a byl bych rád, kdybyste pozdravovali Carlislea a Isabello,“ oslovil přímo mě. „Doufám, že tě upíří život neotráví.“

„Toho se nebojím,“ usmála jsem se a koukla na Edwarda, který už se měl k odchodu, tak jsem to nechtěla zdržovat a šla jsem za ním.

Na recepci jsme se ani nezdržovali a město jsme proletěli upírskou rychlostí, aby si nás nikdo cestou k autu nevšiml a také svítilo sluníčko. Edward nastartoval a vyjeli jsme z města směr Florencie.

V autě jsem zavolala Alici, aby se o nás nebáli, i když jsem věděla, že jejich rozhodnutí už dávno ví.

„Bello, jsme všichni rádi, že už se vracíte domů,“ oddechla si, když mi to zvedla.

„My taky, Alice. Za chvíli nám letí letadlo, tak musím končit, ale pozdravuj ostatní. Za pár hodin jsme doma,“ usmála jsem se a hovor ukončila.

Ještě jsem si nasadila předposlední kontaktní čočky a vystoupili jsme. Slunečním paprskům jsme se díky stínu letištní haly vyhnuli, takže nebyl žádný problém a já už se nemohla dočkat, až budeme ve vzduchu.

Edward vyzvedl letenky a po půl hodině dlouhého čekání jsme nastoupili na palubu. Usadili jsme se jak jinak než v I. třídě a teď poprvé jsem litovala, že nemůžu spát, abych ten dlouhý let měla dříve za sebou.

Let byl až nesnesitelně dlouhý, ale všechno bylo za námi, takže jsem byla mnohem klidnější, než když jsme letěli do Itálie pro rozsudek.

Zase jsem si musela vyměnit čočky, ale ty naštěstí už vydrželi do Seattlu, kde už na nás čekala celá rodina a já tak mohla začít novou, nesmrtelnou etapu svého života s milovanými upíry, mezi které jsem už teď taky patřila a jejich tajemství bylo i moje.

Poděkování:

Nejdříve jsem chtěla poděkovat každému zvlášť, ale než bych přečetla všechny ty komentáře a napsala vaše jména, to bych asi nevydržela a navíc by mi praskly nervy. Takže jediné slovo. DĚKUJU. Děkuju za všechny komentáře, ať už se týkaly kritiky či pochvaly. Všech jsem si vážila stejně, ale ty pochvaly se mi přeci líbili trochu víc.

Každopádně jsem ráda, že jste se mnou těch 8 měsíců vydrželi a četli jste to. Za začátku mi tohle přišlo jako bombastická povídka, ale teď jsem ráda, že tohle mám za sebou. Hodně moc mi to dalo, ale poslední dobou už jsem to vážně flákala. Navíc mám v plánu další povídky a doufám, že vás chytnou alespoň jako takhle. A to je důvod, proč nenapíšu dalších pár kapitol navíc. Taky si myslím, že povídek na tohle téma je tu hodně, takže si nějakou přečtěte anebo zapojte fantazii.

Každopádně Vám všem patří jeden velký DÍK, že jste mě podporovali a doufám, že se vrhnete i na další moji tvorbu, kterou najdete na mém shrnutí.

Ještě bych vás nakonec chtěla moc poprosit, abyste mi tu KAŽDÝ, kdo to někdy četl, nechal komentář, ať vím, že jste jen neklikli a hned zase nevyjeli pryč. Bohatě stačí jen smail, jen abych věděla.

Moc děkuju a doufám, že mi budete věrní i nadále.

The END

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rozbřesk trochu jinak 100: