Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Route 66 - 6. kapitola

24.07.2012 (16:30) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 5026×

„Fajn,“ řekla jsem pevně a přistoupila k němu blíž, „fajn.“ Nebojácně jsem se mu zadívala zpříma do očí a opatrně odložila foťák na stolek po mé pravé ruce. Pak jsem si přetáhla tričko přes hlavu a pohodila ho k Edwardovým nohám. S poklidnou tváří jsem rozpřáhla ruce do stran. „Tak s tím něco udělej, Edwarde.“

Po celou dobu, co jsem čekala na reakci z Edwardovy strany, jsem ani jednou neuhnula pohledem. Jestli se to mělo stát, byla jsem připravená. Srdce mi naráželo do hrudi, jako by se snažilo dostat blíž k tomu Edwardovu.

Zasáhlo mě, když sklopil hlavu k zemi a začal se ke mně otáčet zády. Sklesle jsem pokývala hlavou a sehnula se pro triko.

Chystala jsem se odejít, když jsem se náhle ocitla zády přitisknutá ke zdi. Můj překvapený výkřik umlčely Edwardovy rty. Nebyl to žádný něžný polibek, naopak hrubý a plný chtíče. Stále jsem byla naštvaná a teď se mi konečně naskytla možnost, jak si zlost vybít. Usmála jsem se a hladově začala Edwardovi polibky oplácet.

6. kapitola

Nevěděla jsem, co chci. Vlastně věděla, chtěla jsem Edwarda cítit v každé buňce svého těla, ale jen do chvíle, než se z jeho úst vydralo moje jméno. To totiž bylo účinnější než ledová sprcha. Jako bych si teprve až teď uvědomila, co provádím. Jako kdyby mi až teď došlo, čí jsou ty hebké rty, co pečlivě prozkoumávají každičký centimetr mého krku a komu patří ty něžné prsty, co mi přejíždějí po zádech. 

Zadržela jsem dech. Chystala jsem se od Edwarda odtáhnout, ale on mě předběhl. Jeho tělo, které se na mě donedávna tisklo, bylo pryč a jelikož to byla má jediná podpěrka, co mě udržovala na nohou, sesunula jsem se podél stěny na zem. Hlasitě jsem zaprotestovala a vrhla vyčítavým pohledem po Edwardovi. Jen co se naše oči setkaly, uvědomila jsem si, co tomu pádu předcházelo, a zrakem uhnula do strany. 

Neohrabaně jsem se postavila na nohy a s rozžhavenou tváří váhavě pohlédla na Edwarda. Nepřekvapilo mě, když nepromluvil, sama jsem neměla ponětí, co říct. Stáli jsme tam jak dva solné sloupy a pohledy se vpíjeli do sebe. Oba jsme zrychleně oddechovali a mě zajímalo, jestli i jeho tak brní rty, jestli i on cítí to podivné chvění kolem žaludku, jestli i jeho srdce uhání jako splašený zajíc. Jestli i on lituje tak jako já.

Mohla jsem tohle moje počínání svést na alkohol, ale to by byla jen sprostá lež. Všechno – polibky, doteky jsem mu oplácela vědomě. Jen jsem ztratila zábrany k překročení bariéry, kterou jsme si kolem sebe s Edwardem několik let pěstovali.

Nemusela jsem být zrovna Einstein, abych si domyslela, že tohle bude mít následky. A abych se jim pro tuto chvíli vyhnula, utekla jsem. Bylo to dětinské a celou noc, co jsem ležela v posteli a nepřítomně zírala do stropu, jsem si to jako básničku opakovala, ale nemohla jsem si pomoci. To, co se událo mezi mnou a Edwardem, mě rozhodilo. Nevyznala jsem se sama v sobě. A očividně jsem nebyla jediná.

Jelikož jsme měli pokoje vedle sebe, neušlo mi, jak Edward po mém úprku neklidně přechází po místnosti sem a tam. Párkrát jsem i zaslechla otevírání dveří a kroky rozléhající se chodbou, které ustaly až před mým pokojem. Kdykoliv se tohle stalo, vymrštila jsem se do sedu a se srdcem v krku zírala na úzký pruh světla pod dveřmi. Co jsem čekala? Že zaklepe, vejde dovnitř, promluvíme si a všechno bude jako dřív? Možná ano, protože jen to by vysvětlovalo to zklamání, které mě pohltilo, když se nic z toho nestalo a místo toho se opět vrátil k sobě.

Ráno jsem vstala brzo. Nemohlo být víc jak sedm, když jsem procházela vstupními dveřmi a stanula na chodníku před hotelem. Někdy uprostřed noci jsem zaregistrovala, že se spustil déšť, přesto se mi udiveně vyhouplo obočí, když mi pod nohama začvachtalo. Zvedla jsem pohled k nebesům a nespokojeně se zamračila. Bylo hnusně. Jako by se i počasí spiklo proti mně. Jako by snad chtělo, abych si to všechno vyžrala až do posledního drobečku.

Nevesele jsem se uchechtla, když jsem si vzpomněla, jak hezky bylo včera, než se to celý zvrtlo. A že se to řádně posralo. Asi to bylo tím spánkovým deficitem, ale náhle mi to přišlo vtipný. S pitomým úsměvem přes tvář jsem zakroutila hlavou ze strany na stranu a rozešla se kupředu. Neměla jsem žádný vytčený cíl, jen jsem potřebovala provětrat myšlenky. 

Neušla jsem ani sto metrů a dala se do mě zima. Vyjít si ven v tílku asi nebyl ten nejlepší nápad, ale pro svetr se mi vracet nechtělo. Ne, že bych byla líná, ale hrozilo, že bych potkala Edwarda a to jsem riskovat nechtěla. Žaludek mi udělal kotrmelec při představě našeho setkání. 

Isabello, přestaň. Nejsi už žádná hormony posedlé patnáctka, která si s klukem vyměnila pár slin a teď by se kvůli tomu před ním měla schovávat, okřikla jsem sama sebe. To jsem snad chtěla lézt kanály, abych se mu vyhnula? Už jen ta myšlenka byla absurdní a v autě by se to jen těžko provozovalo. Bříšky prstů jsem si jemně přejela po rtech.

Zamyslela jsem se. Políbili jsme se, k ničemu jinému přece nedošlo. To přece nebyl konec světa a důvod, abychom se jeden druhému vyhýbali už vůbec ne. Kamarádi se občas líbají, sice jsem žádné takové neznala, ale jistě jsme nebyli jediní, přesvědčovala jsem sama, ale nebyla jsem si jistá, zda to mělo ten správný efekt, který jsem očekávala. Unaveně jsem dosedla na nedalekou lavičku a nespouštěla zrak z právě procházejícího muže. Jo, to bude ono. Dlouho jsem s nikým nechodila, prostě jsem potřebovala… Co jsem vlastně potřebovala? Obětního beránka, na kterém bych si vybila svůj chtíč? Jo, z toho bude určitě Edward odvařenej.

Natáhla jsem si nohy, zavřela oči a zavrátila hlavu dozadu. Lhala jsem si sama sobě do kapsy. Hledala jsem výmluvy jen proto, že jsem se bála si připustit, co jsem opravdu cítila. Kdo by se nebál? Po třech letech jsem zjistila, že chlap, kterého už skoro považuju za součást vybavení bytu, před kterým se producíruju ve spodním prádle, kdy se mi zachce a jež zná moje nejprohnilejší zlozvyky a tajemství, mě fyzicky přitahuje. Tak, bylo to venku a vůbec se mi neulevilo, v což jsem tajně doufala.

Naopak… 

„Ahoj,“ ozvalo se neočekávaně těsně za mnou. Přešla jsem to, že mi málem přivodil infarkt a překvapeně se ohlédla přes rameno. Hypnotizoval mě svýma nepřirozeně zelenýma očima, taky jsem zaznamenala, jak se mu pravý koutek úst automaticky vyhoupl výš. Potichu jsem dlouze vydechla.

„A-ahoj,“ usmála jsem se na něj rozpačitě s rukou přitisknutou na hrudníku, místě, do kterého naráželo mé vyděšené srdce. Váhavě jsem se postavila a snažila se nedat najevo, jak se mi z jeho přítomnosti rozklepala kolena. Musela jsem se něčeho pevně držet, jinak bych se mu svalila k nohám.

„Ahoj,“ zopakoval znovu a ukázal mi tím, že nejen já jsem nervozitou bez sebe. Z úst mi uniklo krátké zasmání. Kousla jsem se do spodního rtu a pomalu sklonila zrak na své boty. Právě se ukazovaly následky včerejšího večera a evidentně byly větší, než jsem si původně myslela. Ani jeden z nás nebyl schopen utvořit souvislou větu. „Je brzo…“

„To je,“ pokračoval náš inteligentní rozhovor. Souhlasně jsem přikývla a věnovala Edwardovi letmé pohlédnutí. Tohle vypadalo na dlouho, tudíž jsem se posadila zpátky na své předešlé místo na lavičce. Neklidně jsem si ťukala prsty do kolen. „Taky zima,“ vypadlo ze mě nekontrolovatelně a hned toho zalitovala. Tohle muselo skončit. Nešťastně jsem si přejela rukou po obličeji a polovinou těla se částečně natočila k Edwardovi, který se stále nepohnul ani o centimetr. „Co tu děláš, Edwarde?“

Nevědomky pokrčil rameny. Trpělivě jsem sledovala, jak se s rukama v kapsách nejistě zhoupl na patách a poté se rozešel mým směrem. Posadil se vedle mě a upřeně se zadíval před sebe. Automaticky jsem to po něm zopakovala, ale když můj zrak nenašel nic, co by stálo za delší pohled, přesunula jsem pozornost zpátky na Edwarda. Hrklo ve mně, když jsem si všimla, že už zase sleduje mě. Nepatrně se pousmál a zase se odvrátil. 

„Dupeš,“ řekl nevzrušeně a propletenýma rukama si podepřel hlavu. Vykulila jsem užasle oči a otevřela pusu, abych mu na to něco řekla, ale tohle mě tak vyvedlo z rovnováhy, že jsem ji zase hned zavřela. Edward po mně zvědavě mrknul. „Ani bych nepostřehl, že se kradeš ven, kdybys tolik nedupala.“ 

Pochopila jsem. Tohle byl jeho pokus, jak trochu uvolnit atmosféru. To, co se stalo včera, nad námi viselo jako Damoklův meč a oba jsme to věděli, ale pokud o tom Edward nechtěl mluvit, respektovala jsem to. Však ani já se neměla k tomu, abych téma, ve kterém hrál hlavní roli náš polibek, začala, tak jsem přistoupila na jeho hru.

„Já nedupu,“ ohradila jsem se dotčeně a praštila Edwarda do břicha. Ten s hranou bolestí zahekal a šlehnul po mně na oko ublíženým pohledem. „A už vůbec jsem se nikam nekradla.“ Zbytek věty jsem spíš zamumlala, protože to nebyla zase tak úplně pravda. Dobře jsem si pamatovala, jak jsem se pokoušela udělat co nejméně rámusu, když jsem za sebou zavírala dveře od pokoje a jak se pak plížila kolem toho jeho. Vtipně jsem nakrčila nos, pak se mi ale na tváři usadil škodolibý výraz. „Jestli to náhodou nebude tím, že jsi stál s uchem přilepeným na dveřích.“  

Edwardovi zacukaly koutky. Skoro bych přísahala, že se musel kousnout zevnitř do tváře, aby si udržel aspoň trochu vážný výraz. „Tím chceš říct, že…“ Nedořekl to. Prohrábl si vlasy a s otázkou v očích se na mě zahleděl.

„Že jsi mě sprostě sledoval. Jo.“

„Proč bych tě měl sledovat?“ žádal vysvětlení a naklonil se blíž ke mně. Veškerá legrace byla náhle pryč. Nahlas jsem polkla a zrakem spočinula na jeho pootevřených rtech. Musela jsem na chvíli zavřít oči, abych dokázala zase racionálně uvažovat.

Odsunula jsem se na druhý konec lavičky a ignorovala Edwardův vítězný úsměv. „Protože si nemůžeš pomoct.“  

Edward byl ve vteřině přilepený ramenem ke mně a moje tepová frekvence se nebezpečně zrychlila. „Pleteš se, nemám zapotřebí tě sledovat,“ pronesl mi přímo do ucha a na obličeji mě zalechtal jeho sladký dech. Zachvěla jsem se. Než jsem se stačila vzpamatovat, seděl opět na opačné straně než já. Zmateně jsem zamrkala. „Já tady vlastně ani nemusím být.“ Vyskočil ladně do stoje. „Stejně jsem chtěl jít… někam… jinam.“

„Fajn, běž si,“ obořila jsem se na něj zvednutým hlasem a taky se postavila. Otočila jsem se k němu zády a na několik vteřin se musela odmlčet, abych potlačila salvu smíchu, která se chtěla dostat ven. „Nikdo tě tady přece nedrží.“

„Fajn,“ dělal uraženýho Edward a doopravdy se rozešel pryč.

„Fajn,“ křikla jsem za ním už se smíchem, když přecházel silnici a ještě mu teatrálně zamávala. Povzdechla jsem si. Na jednu stranu bych byla radši, kdyby vážně odešel. Ne, že bych ho tady nechtěla, ale právě naopak. Jen jsem si nebyla jistá, jak dlouho ještě dokážu předstírat. Nerada bych pak řekla nebo udělala něco, co by zachránil jedině skok z okna. 

Edward svůj odchod prodlužoval, jak nejvíce to šlo, až nakonec zůstal stát uprostřed silnice. Vypadal zamyšleně, a když se pak zase otočil mým směrem, bylo jasné, že odchod se nekoná. Nuceně jsem se usmála a loudavým krokem se vydala za ním. 

„Bello, co bys řekla, kdybychom –“

„Edward? Edward Cullen?“

Zarazila jsem se uprostřed pohybu a automaticky se ohlédla za hlasem, který jsem nikdy dřív neslyšela, ale už teď jsem věděla, že bude trvat věčnost, než ho zapomenu. Jen okrajově jsem vnímala, že se vedle mě někdo postavil. Moje zorné pole teď zaujímala brunetka oblečená do přiléhavých džínů a halenky rudé barvy. Její už tak dlouhé nohy podtrhávaly červené lakované lodičky. S nadšeným úsměvem si to mířila přímo k nám a očima propalovala Edwarda. Nenápadně jsem zrakem zabloudila ke svému společníkovi a postřehla, že i on jí věnuje tentýž úsměv.

„Brittany?“ optal se stejně tupě Edward jako ona před chvílí jeho. Jen jsem protočila oči.„Páni, to-to je překvapení. Co tady děláš?“ řekl už o něco méně radostně, když slečna došla k nám a já měla možnost si ji prohlédnout zblízka.

Přeskočila jsem to, že byla hezká, aby moje sebevědomí tolik netrpělo a víc se zaměřila na její oči. Zlatá barva jasně hlásala, že patří k Edwardovi. Aspoň co se týkalo jeho druhového zařazení, jaké vztahy mezi nimi vládly, jsem se mohla jen domnívat.

„Taky tě ráda vidím, Edwarde,“ zasmála se zvonivě a v očekávání roztáhla ruce do strany. Edward překonal počáteční úžas a pevně ji objal. Odvrátila jsem pohled do strany.

„Jasně, že tě rád vidím, jen mě překvapuje, že tě potkávám tady. Myslel jsem, že jsi v Kanadě.“

„Nuda,“ mlaskla upírka fádně a zvedla oči v sloup. Pak Edwarda chytila oběma rukama za ramena a důkladně si ho začala prohlížet. „Edward Cullen… Stále stejně tak úžasný. Na tenhle zapadákov je tě škoda, zlato. Neříkej mi, že tě Carlisle a Esmé měli plný zuby a poslali tě do vyhnanství.“ Poplácala ho po tváři a spustila ruce podél těla.  

Edward se od srdce rozesmál a přejel si po tváři, kde ještě před okamžikem byla její ruka. „Nejsme tu nadlouho, jen tudy projíždíme.“ Použil množné číslo a to bylo znamení pro mě. O mě tu stejně nikdo očividně nejevil zájem, tudíž bylo zbytečné, abych tady dále postávala jak kůl v plotě.

„Ehm, Edwarde,“ ozvala jsem se nesměle a upoutala na sebe pozornost obou upírů. Rozpačitě jsem se usmála. „Já se vrátím do hotelu, tak se uvidíme později,“ zamumlala jsem posmutněle a otočila se na patě. Ve skrytu duše jsem doufala, že mě Edward zastaví, proto se mi srdce málem rozskočilo radostí, když se mi kolem zápěstí omotaly jeho prsty. 

„Omlouvám se,“ ospravedlňoval se Edward provinile. „Úplně bych zapomněl… Brittany, to je Bella, moje kamarádka.“ Ukázal na mě. „Bello, tohle je Brittany.“ Ukázal na ni a na vteřinu zaváhal. „Ona je moje… byla moje… je to…“

„Ahoj, jsem Edwardova kamarádka,“ natáhla ke mně paži, kterou jsem se slušností přijala. „Chodili jsme spolu na vysokou a byli nějakou dobu spolubydlící,“ vzpomínala a v očích jí přitom skákaly jiskřičky. Pak si ale najednou přitiskla ruku na pusu a vyděšeně se podívala na Edwarda. „Jsem to ale hloupá,“ vyjekla a plácla se do čela. „Řekla jsem vysoká? Myslela jsem samozřejmě školku a… a základku,“ koktala rozhozeně. „To s tím bydlením –“

„Brittany, dost,“ zakročil Edward a umlčel ji zvednutou rukou. „Bella to ví. Vím, kdo jsme.“ Edwardově známé se viditelně ulevilo.

Nedivila jsem se jí, že se vyděsila. Pravděpodobně ji k tomu dopomohl můj zaražený výraz, který se ovšem netýkal určitých nesouvislostí, ale něčeho jiného. Cítila jsem se zklamaná. Zatímco já o sobě Edwardovi řekla snad všechno, on se mi o své kamarádce z minulosti nezmínil ani slovem. Kolik jsem toho o něm nevěděla? Kolik takových tajemných kamarádek měl ještě v záloze?

„Rád jsem tě viděl, Britt,“ začal se pomalu loučit Edward a mně se z neznámého důvodu ulevilo. „Jestli budeš někdy v Chicagu, ozvi se.“

„Tak to ani náhodu, krasavče,“ zahihňala se Edwardova kamarádka a vecpala se mezi nás. Jednou rukou se zahákla do Edwarda, tou druhou zase do mě. „Snad si nemyslíš, že mi tak lehko utečeš. Neviděli jsme se takovou dobu, Edwarde, chci slyšet všechno. Jak se máš, co jsi ty dlouhé roky dělal a…“ významně se odmlčela a zabodla do mě svůj karamelový pohled. „A taky bych ráda blíž poznala, Bellu.“

Měla jsem utéct, měla jsem utéct, dokud byl ještě čas. Měla jsem se vykašlat na ten blažený pocit, když mě Edward zadržel a nechat ho s Brittany samotnou. Nebylo nic horšího, než sedět s těma dvěma u stolu v restauraci a připadat si jako páté kolo u vozu. Oba se něčemu pořád smáli, vzpomínali na staré časy, jež se mě netýkaly, a tudíž jsem nevěděla, která bije.

Nakonec jsem to vzdala a poslouchala je pouze na půl ucha. Nezajímalo mě to. Místo toho jsem se věnovala své snídani, kterou jsem spíš rozvrtala na pidi kousíčky, než abych ji snědla. Nějak mě přešla chuť. Taky jsem zjistila, že jsem do sebe během jejich debaty nalila asi tři hrnky kávy, která se rychle projevila. Začala jsem potřebovat na záchod, ale bylo mi trapné něco říkat. Nechtěla jsem na sebe upozorňovat, zvlášť když si mě nikdo nevšímal a vstát bez řeči od stolu mi přišlo taky hloupé. Takže jsem tam seděla s překříženýma nohama jak pecka a modlila se, aby už byl konec. Naprostý očistec. Asi po další hodině mě to záhadně přešlo a s podepřenou hlavou jsem nepřítomně zírala ven na ulici.

Z apatie mě probralo, když odněkud zaznělo mé jméno. Někdo na mě mluvil. Zamrkala jsem a podívala se na dotyčného, co si vyžadoval mou pozornost. Samotnou mě překvapilo zjištění, že Edward u stolu neseděl. Byla jsem tam jen já a Brittany.

„Brittany, můžu se tě na něco zeptat?“ využila jsem šanci, že jsme tu samy. Kontrolně jsem se rozhlédla na obě strany a víc se naklonila k ní. Upřeně jsem jí hleděla do klidné tváře a vyčkávala na souhlas. Přikývla a já si nedočkavě poposedla. „Čistě ze zvědavosti… Proč jste se s Edwardem přestali stýkat?“ Otázka, která mě trápila už od začátku. „Byli jste přece nejlepší kamarádi a je evidentní, že jste se dlouho neviděli. Proč? Znáte se roky, máte toho mnoho společného a podle toho, co jsem teď slyšela, jste toho spolu spoustu prožili, tak proč o tobě nevím? Proč o tobě Edward nikdy nemluvil?“ Poslední větu jsem tiše zamumlala a sklopila pohled na své prsty. Doufala jsem, že jsem ji nijak neurazila svou zvědavostí. „Promiň, asi je to osobní. Neměla jsem s tím začínat, nezlob se.“

„Bello, já se nezlobím,“ uklidňovala mě okamžitě milým hlasem a krátce mě pohladila po ruce. Neucukla jsem. „Jsi všímavá,“ řekla a zvážněla. Neušlo mi, jak si smutně povzdechla a přitom se s nepřítomným výrazem v očích zadívala někam za mě. „Ano, já a Edward jsme byli nejlepší přátelé a možná bychom i nadále byli, kdyby se to mezi námi nezvrtlo. Víš, už jako člověk jsem byla samotář a to se nezměnilo ani tehdy, když se ze mě stalo tohle. Proto když jsem pak poznala Edwarda, bylo to jako bych našla svou spřízněnou duši. Jemu jsem mohla říct všechno. Rozuměl mi. Byla z nás nerozlučná dvojka.“

Na tváři se jí mihl malý úsměv, který tam ovšem nevydržel dlouho.

„Co se stalo pak… Neříkám, že to byla láska, spíš zvědavost. Každopádně mě k Edwardovi něco začalo táhnout a já tomu nutkání nedokázala odolat. Byla to jen jedna pusa, o nic většího nešlo, aspoň jsem si to myslela. Ze začátku jsme dělali, že o nic nejde a že se nic nestalo. Ale mezi mnou a Edwardem už to nebylo jako dřív. Říkala jsem si, že se na to časem zapomene a všechno se vrátí do normálu, ale spletla jsem se. Naše přátelství ochablo. Už jsme spolu tolik nemluvili, dokonce se mi Edward začal vyhýbat, až se naše cesty rozdělily úplně… Znovu jsme se potkali až teď,“ ukončila svoje vyprávění Brittany a já zůstala sedět jako opařená. „Možná proto se ti Edward o mně nezmínil.“

Nedokázala jsem jí na to nic říct. V uších mi hučelo jako v úle a jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo, že mi právě převyprávěla můj a Edwardův příběh, jen s rozdílem, že místo mě tam byla ona. Všechno souhlasilo. Naše setkání, spřízněná duše, polibek… Několikrát jsem se zhluboka nadechla a hned vydechla, ale nepomáhalo to. Celá jsem se třásla. Bude to tak i se mnou? Jak dlouho budeme s Edwardem předstírat, že se nic nestalo? Taky spolu přestaneme mluvit? Taky naše přátelství skončí a já ho už nikdy neuvidím? To jsem ale nechtěla…

Když jsem pak převrhla skleničku s džusem Brittany přímo do klína, musela jsem vypadnout ven. Rozdýchat to. S nějakou pitomou výmluvou jsem se v rychlosti rozloučila s Brittany, která nic nechápala. Zvedla jsem se od stolu, ale do někoho záhy vrazila. K mé smůle to byl právě Edward, kterého jsem právě toužila potkat nejmíň. 

„Bello?“ Starostlivě si mě prohlédl, já se mu ale do očí podívat nedokázala. Ne poté, co jsem si vyslechla od jeho kamarádky.

„Nějak mě rozbolela hlava,“ řekla jsem a ani tolik nelhala. „Vrátím se na pokoj a na chvíli si lehnu.“ Chtěla jsem ho obejít a už konečně zmizet z jeho dosahu, ale to by nebyl Edward, aby mi to u něj jen tak prošlo.

„Doprovodím tě.“

„Ne,“ vyhrkla jsem unáhleně. „To nemusíš, Edwarde.,“ pokračovala jsem už klidněji a dokonce se mu zadívala do očí. Na tváři jsem vyčarovala jeden z těch nucených úsměvů, jehož úkolem bylo tvrdit, jak moc jsem v pohodě, ačkoliv to byla lež jako věž. „Ten kousek sama zvládnu. Vážně. Zůstaň tady s Brittany, určitě si máte ještě co říct.“

Prosmekla jsem se kolem něj a na čerstvý vzduch se dostala ve chvíli, kdy se mi po tváři skutálela první slza. Okamžitě jsem ji otřela a rozeběhla se k hotelu. V uších mi celou dobu zněla Brittanina slova, která se mi usazovala hluboko v srdci.

Do pokoje jsem se dostala v rekordním čase. Udýchaně jsem došla k posteli a zpod ní vytáhla svou cestovní tašku. Bez rozmyslu jsem tam házela jednu věc za druhou. Spoustu dalších jsem měla ještě u Edwarda v autě, ale nic bez čeho bych se neobešla. Telefon jsem měla stále vybitý, tudíž kdyby se mi chtěl Edward dovolat, měl by smůlu. Věděla jsem, že jednám unáhleně, ale nemohla jsem si pomoci. Rozhodně jsem to nebrala jako útěk. Pouze jsem chtěla nějaký čas na přemýšlení. Bez Edwarda.

Možná jsem stejně naivně jako Brittany doufala, že se všechno urovná. Že až bude po všem, až najdu autora obrazu a vrátím se do Chicaga, budeme zase ti stejní přátelé jako před cestou… jako před včerejškem.

Edwardovi jsem napsala krátký vzkaz, ve kterém stálo, že zbytek cesty podniku sama a on aby se vrátil zpátky do Chicaga. Ten jsem mu při odchodu strčila pod dveře. Počítala jsem s tím, že mě neposlechne a pojede mě hledat, ale taky jsem počítala s tím, že až to bude dělat, budu už hodně daleko.

Za tu krátkou chvilku, co jsem se balila, se venku strhla průtrž mračen. Ale ani déšť mě nemohl donutit si to rozmyslet. Pevně rozhodnutá odejít jsem si na hlavu nasadila kapuci a vykročila opačným směrem, než se nacházela restaurace. Smutně jsem zatřepala hlavou a víc si k tělu přitáhla mikinu, která už byla do poslední nitky nasáknutá vodou. Byla mi nehorázná zima, ale dál jsem pokračovala v cestě. Kam? To jsem ani sama nevěděla. Rychlé tempo, které jsem si udržovala na začátku, vystřídalo zakrátko plahočení. Samotná taška vážila snad víc než já a mokré oblečení mi zrovna taky dvakrát nepomáhalo. Pokud jsem si myslela, že už to nemůže být horší, zmýlila jsem se.

Kráčela jsem po chodníku podél frekventované silnice, když vedle mě najednou zastavilo auto. Byla jsem unavená, zmrzlá a vyčerpaná, vůbec mě v ten moment nenapadlo, že by to mohl být klidně Edward. Jenže stačilo jedno pohlédnutí směrem k autu, abych zjistila, že to on opravdu je. Zatnula jsem zuby a všechny síly, co mi ještě zbyly a rázně přidala do kroku.

„Bello, co to vyvádíš?“ I přes ten déšť mi neušlo zoufalství v jeho hlase, přesto jsem se neotočila. „Bello, okamžitě zastav, slyšíš!“ křičel za mnou Edward. Copak nemohl pochopit, že to nechci? Copak nemohl pochopit, že chci, aby šel pryč a nechal mě být? Doufala jsem, že když ho budu ignorovat a půjdu dál, vzdá to.

Už jsem si myslela, že mi to vyšlo, neboť jsem Edwardův hlas neslyšela. Nedalo mi to a zvědavě jsem se nenápadně ohlédla přes rameno. Srdce se mi zastavilo, když jsem spatřila stále zaparkované auto u kraje. Dveře byly otevřeny dokořán, stěrače stíraly a světla svítila, jen Edward nikde. Zamračila jsem se a otočila se zpátky před sebe. Edward nebyl u auta, protože stál přímo přede mnou.

„Jdi pryč, Edwarde,“ zoufala jsem. „Vrať se zpátky do hotelu a mě nech být.“ Na konci můj hlas selhal a v očích mě zaštípaly slzy. Jelikož pršelo, byla minimální šance, že by to viděl, přesto jsem pohled sklopila k zemi a pokusila se projít kolem něj. Chytil mě za rukáv a prudce mě strhl na sebe.

„Nikam nejdu,“ zavrčel naštvaně a jemně se mnou zatřásl. Snad abych se vzpamatovala. „Kruci, Bello, co má tohle všechno znamenat? Jeden pitomej papír!“ Zrakem stále setrvával na mé tváři a pravou rukou něco hledal v kapse u kalhot. Nešťastně jsem zaskučela, když mi před obličej strčil můj vzkaz. Zbaběle jsem odvrátila pohled. „Nechápu to. Udělal jsem ti něco, že chceš odejít?“ Mlčela jsem. „Prosím, mluv se mnou!“

„Brittany mi všechno řekla,“ prozradila jsem a regulérně se u toho rozbrečela. Horké slzy mi stékaly po tváři společně s dešťovými kapkami. Automaticky jsem si snažila usušit tvář, ale marně. Edward uvědoměle pokýval hlavou a ruce, které mě držely, zmizely. Odstoupil. „Já nechci, aby to mezi námi dopadlo stejně. Nechci tě ztratit.“

„Nic z toho se ale nestane, slibuju.“ Edward mě pohladil po mokrých vlasech a já při jeho dotyku zavřela oči. Tristně jsem se pousmála.

„Jak to můžeš vědět? Ty a Brittany –“ Nenechal mě to dokončit, umlčel mě ukazováčkem, který mi zlehka přitiskl na ústa.

„Tohle je něco jiného, ty a já.“ Šeptal.

„V čem, Edwarde, v čem? Řekni,“ hlesla jsem plačtivě a podívala se mu do očí. Trhaně jsem se nadechla. Dychtivě jsem sledovala, jak si mě mlčky prohlíží a hladí po vlasech. Cítila jsem se, jak se Edward chvěje, já na tom nebyla jinak. Pousmál se, když uchopil můj obličej do dlaní.

„Do tebe jsem se zamiloval.“ Zadržela jsem dech, když se ke mně sklonil. „Ano, Bello. Miluju tě.“ Pak mě políbil.

 »Shrnutí«

Šestá kapitola za námi a já jsem stále ve hře! 

 Myslím, že bylo načase, aby se Edward s Bellou dali dohromady, ale stále nám chybí odhalit, kdo namalovat ten obraz.

Příště nás čeká hoooodně moc romantiky, když mají jet na ten výlet. Těšíte se? 

Na závěr opět děkovačka - strašně moc děkuju za komentáře. Jste nejlepší!  

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Route 66 - 6. kapitola: