Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Route 66 - 3. kapitola

Edward a Bella


Route 66 - 3. kapitola

Edward s Bellou se stavují na bohaté snídani v bistru, kde se jejich vztah zase o něco prohloubí. A někomu tam taky poteče krev. Nechtěný telefonát, prohra v kulečníku a rozbitý úsměv.

Soutěžní povídka na téma Tajemství letní lásky, podmínka - nutno použít následující slova: rybička, jahoda, krev, alergie, pláž, kniha.

3. kapitola


„Lívance s jahodami,“ řekla jsem bez jediného zaváhání, když se u našeho stolu objevila číšnice, aby se zeptala, co si dáme. „A měla bych malou prosbu, mohla bych to dostat bez těch ořechů? Jsem na ně totiž alergická.“ Napjatě jsem vyčkávala na její souhlas. Nerada bych celá otekla a skončila v nemocnici. Stále jsem měla v živé paměti den, kdy se to stalo naposledy.

Bylo to krátce po mém nastěhování se k Edwardovi. To jeho napadlo objednat si spoustu jídla do bytu a uspořádat malý seznamovací večírek ve dvou, který se mi zdál jako skvělý nápad. Ovšem jen do chvíle, než mi začal otékat jazyk a po něm následně celá ústa. Za večer strávený v nemocnici mohlo jedno jediné sousto kuřecího kung–paa. Sice to nebylo nic příjemného, ale Edwardův na smrt vyděšený výraz a neustálé omluvy byly k nezaplacení. Ještě několik dní po té nehodě jsem ho párkrát nachytala, jak v noci sedí u mé postele a hlídá mě. 

Jakmile mi bylo potvrzeno, že o mou bezpečnost bude postaráno, pokračovala jsem zvesela dál. „Skvěle, takže dál bych si přála tu omeletu s rajčaty, míchaná vajíčka, pak tousty se sýrem a vafle s lesním ovocem. K tomu bych si dala černou kávu a pomerančový džus,“ vysypala jsem ze sebe na jeden nádech. Cítila jsem na tváři Edwardův upřený pohled, kterému sekundoval ten od servírky. Ani jeden mě nedonutil zvednout oči od snídaňového menu.

Dlouho se ozývalo škrábání tužky po papíře, než se žena zaměřila na mého společníka. Nešlo si nevšimnout strachu v jejím hlase. Nejspíš se bála, že na ni Edward vybalí podobně dlouhý seznam požadavků. 

S úšklebkem na rtech jsem k němu líně zvedla pohled a setkala s tím jeho uhrančivě zeleným. 

„Jen míchaná vajíčka, děkuju,“ poručil si Edward prostě a podal obsluze jídelní lístek, aniž by mě přestal hypnotizovat. Nevinně jsem se na něj usmála.

„Klidně to sem můžete nosit všechno najednou,“ houkla jsem ještě, když se servírka odebrala od našeho stolu. „Tak ta mě musí určitě nesnášet,“ pronesla jsem škodolibě, když jsem sledovala, jak zmizela za rohem, kde se pravděpodobně nacházela kuchyň. Dokázala jsem si představit, jakou radost musí mít kuchař z mé objednávky. Ani bych se nedivila, kdyby se na vlastní oči přišel podívat, jaké individuum si to všechno poručilo. Zakroutila jsem nad tím pobaveně hlavou a pozornost přesunula na Edwarda. „Co je?“ rozhodila jsem nechápavě rukama do strany, když jsem viděla, jak na mě civí. „Mám hlad, tak se tolik nediv.“

Bistro Na pláži bylo mezi prvními, na které jsme narazili, když jsme ráno opustili motel a vydali se na cestu. Edward původně chtěl něco lepšího, ale já ho svým neutichajícím škemráním přemluvila zastavit tady. On si nejspíš myslel, že v téhle pustině, kde to vypadalo, jako by ji zasáhl asteroid, který zahubil všechno živé v okolí sta kilometrů, najde nějakou pětihvězdičkovou restauraci. Jindy bych si to nechala líbit, ale teď jsem hlady skoro šilhala, tudíž jsem byla ráda i za tohle.

„Nic neříkám,“ zasmál se stále trochu překvapeně Edward, pak se ke mně nahnul přes stůl. „Víš, že je ale teprve devět ráno a ty už sis objednala oběd a večeři zároveň?“ zašeptal s předstíranou starostlivostí. Jen tak tak stihl uhnout před mou letící rukou.

„Starej se o sebe, Cullene, a abys věděl, tak to nehodlám sníst všechno najednou. Zbytek si nechám zabalit s sebou, uvidíš, jak pak budeš rád, že jsem toho objednala tolik,“ řekla jsem důrazně a spiklenecky na něj zamrkala. Aspoň jsem to předpokládala. O jeho druhém způsobu stravování jsem sice byla obeznámená, ale zatím jsem nezaznamenala, že by si odskočil někam do přírody, takže aspoň tohle jsem byla rozhodnutá do něj nacpat. Krom toho nebylo jisté, kdy zase budeme mít možnost dát si teplé jídlo.

Při cestě autem jsem si stačila všimnout, že většina kdysi obydlených míst, teď jen zeje prázdnotou. Polorozpadlé domy a obchody, které jejich majitelé nechali napospas přírodě, stejně jako auta, jimž zpod kapot vyrůstal všemožný plevel. Ale spousta dalších městeček zůstala zachována, a když jste jimi projížděli, měli jste pocit, jako byste se přenesli do některé z epizod seriálu Doktorka Quinnová. Čas jako by se zastavil a vy měli možnost uvažovat nad věcmi, na které byste ve spěchu jinak nemysleli. 

Tak jsem to měla i já. Na mysli se mi draly myšlenky, o kterých jsem doufala, že nikdy nepřijdou. Děsilo mě to. Na nějakou dobu se mi je dařilo odehnat, ale zatím se pokaždé vrátily. Nejhorší bylo, že intervaly se postupně zkracovaly.

„Stýská se ti?“ položil Edward otázku, jako by viděl, o čem přemýšlím. Už párkrát jsem ho podezřívala, že si tu neschopnost číst mi myšlenky jen vymýšlí. Aniž bych o to stála, srdce se mi rozeběhlo kupředu. Nemusela jsem dlouho přemýšlet, co mu řeknu. Zhluboka jsem se nadechla a se zdlouhavým výdechem zavrtěla hlavou.

„Ne,“ věnovala jsem mu rozpačitý úsměv, „ani trochu. Naopak jsem ráda, že jsme z Chicaga vypadli.“ Odtrhla jsem od něj pohled a přesměrovala jsem ho na své propletené ruce v klíně. „Líbí se mi ta představa, že nevíš, co tě na té cestě může potkat. Každý den je něčím zvláštní, jedinečný. Tam u nás je všechno jeden velký stereotyp,“ smutně jsem si povzdechla a zadívala se do protějšího rohu, kde bylo umístěné malé akvárium s rybičkou. Přesně tak jsem si připadala. Jako ryba zavřená v malém prostoru, která den co den plave dokola a dokola. Možná proto jsem si teď a tady připadala tak volná. „Vím, zní to praštěně -“ 

„Ne, nezní,“ skočil mi žádostivě do řeči Edward. „Taky jsem rád, že jsem tady…“ Zničehonic nervózněl. „S tebou.“  

Na tváři se mi usadil potěšený úsměv. Natáhla jsem ruku přes stůl a položila ji na Edwardovu nataženou na stole. „Děkuju, Edwarde –“

Dál jsem nepokračovala, neboť se u nás náhle zjevila servírka s naší snídaní. Musela jít rovnou několikrát, aby před nás mohla vyskládat všechno, co jsem si já objednala. Neubránila jsem se překvapenému hvízdnutí, když jsem na vlastní oči viděla, kolik toho jídla ve skutečnosti je. Můj žaludek se samou nedočkavostí ozval.

Zrovna jsem si pochutnávala na toustech, když jsem z tašky vytáhla knihu. Otevřela jsem ji na první stránce, ale ne abych se začetla, nýbrž kvůli jisté uložené věci. Přeložený list papíru jsem si nechala venku na stole a bichli zase vrátila zpátky.

„Jaký si myslíš, že bude?“ nadhodila jsem zvědavě.

„Kdo?“ zamumlal Edward s plnou pusou míchaných vajíček, ale zrak od novin, do kterých byl už nějakou dobu zabraný, nezvedl. Odložila jsem vidličku a pohodlně se opřela, zamyšleně jsem přitom pozorovala svůj portrét. Ještě než jsme odjeli, stihla jsem si ho vytisknout, abych nemusela pořád zírat do telefonu.

„James Hinnick přece,“ mlaskla jsem a nad jeho nevědomostí jen zakroutila hlavou. Jedno jméno, a Edwardova pozornost se okamžitě přesunula od novin ke mně. Hned na to se rozkašlal, jelikož mu z toho zaskočilo sousto.

„Aha,“ dostal ze sebe zaraženě Edward a uhnul přede mnou pohledem do strany. „Já nevím, jaký bude. Neznám ho,“ zabručel potichu a sklonil obličej k talíři. Bez mluvení jsem chvilku sledovala, jak vajíčka přehazuje z jedné strany na druhou. „Neměla bys nad ním tolik přemýšlet, Bello,“ radil mi, když ho hraní s jídlem přestalo bavit. Svou snídani odsunul na stranu a významně se na mě podíval.

Nechápavě jsem se zamračila. „Proč ne?“

„Nechci, abys byla zklamaná, kdyby…“ Odmlčel se. „Může to být kdokoliv, kdokoliv,“ zopakoval s větším důrazem, kdybych to náhodou nepochopila. A já nepochopila. Tohle už mi jednou říkal a já s ním souhlasila. Málo, ale souhlasila. Jenže Edward si na rozdíl ode mě podle všeho představoval několikanásobného vraha. „Proto by ses neměla zbytečně upírat k nějaké své představě, co sis o něm vytvořila.“ Udivovalo mě, jak mě měl přečtenou.

„Fajn, možná jsem hloupý snílek, ale já jsem vážně přesvědčená, že tohle,“ zamávala jsem papírem Edwardovi před obličejem, „má nějaký zvláštní význam.“ Se zoufalým povzdechem jsem poté nechala ruku klesnout dolů. „Možná se pletu, nevím. Třeba až ho najdu, tak se mnou nebude chtít mluvit a pošle mě někam, ale za zkoušku to stojí, nebo ne?“

Rozhostilo se ticho.

„Bude tě zbožňovat,“ zašeptal Edward citlivě po chvíli a lapil mě svým smaragdovým pohledem. Bez toho, aby náš oční kontakt přerušil, se zvedl od stolu a přesedl si vedle mě. Chytil mě za ruce a něžně se usmál. „A kdyby ne, tak ho k tomu osobně donutím.“

„Děkuju,“ pípla jsem dojatě a pevně ho objala. „Jsi nejlepší, Edwarde,“ pronesla jsem mu s vděčností do ucha. Edwardův stisk zesílil.

„Spíš nejhloupější.“

„Cože?“ zeptala jsem se pro jistotu, neboť jsem si nebyla stoprocentně jistá, zda to doopravdy řekl. Možná to byl jen výplod mé fantazie. Trochu jsem se od něj odtáhla, abych mu mohla pohlédnout do tváře, ale nevypadal, že by před chvílí něco říkal. Nechala jsem to být.

Chtěla jsem se znovu pustit do jídla, když se mi v kabelce ozval mobil. Překvapeně jsem se podívala na Edwarda, který jen pokrčil rameny. Stávalo se jen ojediněle, že by mi někdo volal. Vlastně jediný, kdo mi kdy volal, byl Edward. Žádné další přátelé jsem neměla, žádné, kteří by měli mé číslo. Původně jsem to chtěla ignorovat, ale když to ani po značné době nepřestalo, překonala jsem se a telefon aspoň vyndala z tašky. Stačil mi jeden pohled, abych věděla, že tohle za nic zvednout nechci.

„Kdo ti to volá?“ zajímal se Edward. Přišlo mi, jak kdyby na mě mluvil z hrozné dálky. Jeho hlas se ke mně nesl jako ozvěna. Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného, než na to jméno, co mi blikalo na displayi. Bylo to tak dlouho, co jsem ho viděla naposledy. Nechybělo mi. Akorát se mi teď vrátily všechny špatné vzpomínky. „Matka?“ Nestačila jsem mobil schovat, Edward byl rychlejší. Automaticky jsem se při tom slově přikrčila. Vzedmula se ve mně vlna vzteku a jedním zmáčknutím tlačítka mobil umlčela.

„Neuvěřitelný,“ odfrkla jsem si a odhodila aparát na druhou stranu stolu. Dlaněmi jsem si přikryla obličej. Semkla jsem víčka k sobě a pokoušela se uklidnit. Vyšlo by mi to, kdyby se opět neozval zvuk oznamující příchozí hovor. Tentokrát to byl Edward, kdo mě vysvobodil. „Proč mi volá? Nechci s ní mluvit.“

Edward mi stáhl ruce z tváře a vynutil si tak můj ztrápený pohled. „Třeba je to něco důležitého.“ Šokovaně jsem na něj pohlédla.

„Jo, to určitě,“ ušklíbla jsem se ironicky. „Co si, krucinál, myslí?“ Praštila jsem rukama do desky stolu a koukla se na Edwarda, který mě soucitně pohladil po vlasech. Chtěl mě uklidnit, ale nepomáhalo to. „Ona se snad musela zbláznit. Tři roky o sobě nedala vědět. Tři roky nedala ani trochu znát, že bych jí chyběla a teď mi zničehonic zavolá a…“ Došla mi řeč. Mohla jsem si hlavu lámat, jak jsem chtěla, ale žádné racionální vysvětlení, proč by mě měla shánět, mě nenapadalo. „Šancí být matkou jsem jí dala víc než dost. Tolikrát jsem doufala, že se konečně změní. Že mě aspoň jednou obejme a řekne, že jsem její holčička a má mě ráda. Její chyba, že to propásla.“ Lhostejně jsem pokrčila rameny. „Už o ni nestojím.“ Vše jsem říkala s ledovým klidem, ale uvnitř mě to rvalo na kousky.

Snad to Edward vycítil, protože jsem byla v tu ránu uvězněná v jeho hřejivé náruči. „Mám tě rád, holčičko,“ brouknul mi do vlasů, kam mi následně vtiskl malý polibek. Přivřela jsem oči a spokojeně zabručela.

„Funguje to, pokračuj.“

„Vážně, Bello,“ řekl Edward seriózně, odtáhl mě od sebe na délku paží a zadíval se mi zhluboka do očí. „Chci, abys věděla, že na mě se můžeš vždycky spolehnout.“

Děkovně jsme se pousmála a pocuchala ho ve vlasech. „Vím a moc si toho cením.“

Jestli mi někdo uměl zlepšit náladu, byl to právě Edward. Všechno zlé bylo jako mávnutím proutku pryč. Opřela jsem se o Edwardovo rameno a nechala ho, aby mi dlaní přejížděl po zádech. Ani jeden z nás pak už nemluvil. Oba jsme společně koukali ven na sluncem zalitou silnici a utápěli se ve vlastních myšlenkách.

„Budeš to ještě jíst?“ prolomil ticho Edward a bradou kývl k hromadě netknutého jídla na stole. Telefonát od matky mě připravil o veškerou chuť.

„Ne, klidně si vezmi, jestli –“

„Tak jsem to nemyslel,“ zasmál se Edward. „Jen mě napadlo, že bychom už mohli zase vyrazit na cestu, pokud už to nebudeš.“ Ani nepočkal na mou odpověď a už se začal zvedat na nohy. Asi počítal s tím, že nebudu oponovat, neboť jsem to byla já, kdo ho neustále popoháněl, aby zbytečně nezdržoval. Nerozhodně jsem se zamračila. Letmo jsem se ohlédla za sebe a pak hned zase na něj.

„Počkej ještě.“ Chytila jsem ho za ruku a stáhla zpátky vedle sebe. „Já nechci nikam jet.“ Ten užaslý výraz v jeho tváři se mě docela dotknul. „Teda ano, ale ne teď. Co si užít ještě trochu legrace, než zase na několik hodin sedneme do auta?“ navrhla jsem a nedočkavě si poposedla na místě. „Pojď si zahrát kulečník,“ vyhrkla jsem dřív, než stihl Edward cokoliv říct. Stejně jako on před chvílí jsem se bez vyčkání na odezvu postavila a s prsty kolem jeho levého zápěstí ho táhla k pootevřeným dveřím, na kterých jasně stálo, co za nimi je.

„Ty to snad umíš?“ Edward si nezněl moc nadšeně, přesto mě poslušně následoval.

„Ne, ale už jen proto to bude větší sranda,“ zasmála jsem se a mávla rukou. „Strefit pár koulí umí snad každej, ne?“

Jak se brzy ukázalo, nebylo to tak lehké, jak jsem si naivně myslela. Koule se mi sice párkrát strefit povedlo, ale místo, abych je umístila do díry, tak lítaly všude po místnosti. Byl jen zázrak, že jsem netrefila okno nebo Edwardův obličej. A že by si to za to posmívání zasloužil. Jestli jsem něco nesnášela, tak když mi něco nešlo. Nebýt rychlého zásahu Edwarda, tak by o život přišla rovnou tři tága. Čím víc jsem se vztekala, tím větší legraci z toho Edward měl. Proto jsem byla ráda, když bylo konečně po všem.  

„Vítěz,“ prohlásil nadšeně Edward, když černá koule našla své místo. Pyšně vypnul hruď. Uraženě jsem na něj vyplázla jazyk. Štvalo mě zjištění, že na světě není nic, co by Edward neuměl.

„Jak by taky ne, když celou dobu podvádíš,“ utrousila jsem jedovatě. Nebyla to pravda. Nechtěla jsem to tak prožívat, ale byla jsem soutěživý člověk už od přírody. 

„Nepodvádím, ty to jen neumíš hrát,“ dobíral si mě Edward.

„Prostě jsem jen neměla štěstí.“ Se založenýma rukama jsem se bokem opřela o hranu stolu a s nafouklými tvářemi se dívala na své boty.

„Jo, ty rýhy na plátně tomu nasvědčují. Pojď ke mně, ukážu ti, jak na to.“ Dělala jsem, že ho neslyším. Bylo mi víc než jasné, jak moc si musel užívat fakt, že mě může poučovat. Nakonec jsem se překonala a s povzdechem se přesunula k němu. Radostně se usmál.

Myslela jsem, že mi názorně ukáže, jak mám tu dřevenou tyčku držet, proto mě trochu víc zarazilo, když si stoupl těsně za mě a obě mé paže uchopil do svých. Byla jsem si vědoma toho, že něco říká, ale má mysl se pouze soustředila na jeho tělo tisknoucí se na mé. Nechápala jsem, co se to se mnou dělo. Byl to přece jen Edward, ale ani tahle skutečnost nedokázala zklidnit mou tepovou frekvenci. Dech se mi zkrátil, když jeho rty zavadily o mé ucho. To ale nebylo nic proti tomu, co následovalo. Neočekávaně jsem na lopatkách ucítila tlak, který mě donutil ohnout se. Edward, jenž se ode mě ani na milimetr nepohnul, mi položil ruce i s tágem na stůl. Tipovala jsem, že mi právě předváděl správné držení těla při hře. 

„Tak je to správně,“ pochválil mě s hrdostí v hlase. Naštvanost už byla dávno pryč, teď už jsem se zase usmívala.

Odhodlala jsem se na něj pohlédnout. Pomalu jsem natáčela hlavu doprava, málem jsme se srazili čely, jak blízko jsme vedle sebe stáli. Úplně jsem zapomněla, proč tomu tak je. Zrakem jsem ihned sjela na jeho rty a Edward udělal to samé. Byla to jen vteřina. Vteřina, která něco změnila.

„Já,“ začal zlehka Edward, „půjdu zabalit jídlo.“ Edward byl fuč a jediné, co po něm zůstalo, byla jeho omamná vůně vznášející se ve vzduchu. Byla jsem zmatená. Zmatená z toho, co se právě stalo a zmatená ze svých pocitů. Zakázala jsem si na to myslet. Zakázala jsem si myslet na Edwarda jinak, než jako na svého nejlepšího přítele. Pokud jsem to nechtěla všechno pokazit, muselo to zůstat takhle.

Zbytek času, co byl Edward pryč, jsem trénovala. Rozhodla jsem se vyzvat ho k odvetě a tentokrát ho i porazit. Zrovna jsem se chystala poslat jednu z koulí do domečku, když si za mě někdo stoupnul.   

„Tak mě napadlo… Nedáme si ještě jednu hru? Teď už tě jistě roznesu na kopytech, Edwarde.“ V domnění, že za mnou stojí Edward, jsem se se smíchem otočila za sebe. Úsměv mi ale na tváři ihned pohasl. Přede mnou se tyčil vysoký muž se špinavě blonďatými vlasy staženými v culíku a dlouhým plnovousem. Podle koženého oblečení a šátku kolem krku jsem poznala, že jde nejspíš o nějakého motorkáře. Neměla jsem z něho dobrý pocit. 

„Já… já se omlouvám, s někým jsem si vás spletla,“ vykoktala jsem ze sebe kolísavě. Couvla jsem dozadu, ale zastavila jsem se o stůl. Srdce se mi doslova zastavilo, když se ten muž potěšeně zazubil. Polkla jsem a vystrašeným pohledem šlehla ke dveřím. Doufala jsem, že jimi uvidím procházet Edwarda. Ale ten se neobjevil.

„V pořádku,“ řekl a rozešel se kamsi. Úlevně jsem si vydechla, ovšem jen do okamžiku, než jsem zaznamenala, že vůbec nejde pryč, nýbrž se jen přesouvá ke stojanu s tágy. Nenápadně jsem to svoje, co jsem stále svírala v ruce, opřela o stůl a poodstoupila od něj. „Chtěla jste si zahrát?“ Moc dobře jsem pochopila, že se jedná pouze o řečnickou otázku. V duchu jsem se proklínala.

„Ne, já to neumím,“ vypadlo ze mě, aniž bych nad tím dvakrát přemýšlela, což byla velká chyba. Zaúpěla jsem, ale už bylo pozdě. Ten chlap se toho okamžitě chytnul.

„Naučím vás to,“ nabídl mi, a zatímco se vracel zpátky ke mně, mě sjížděl slídivým pohledem od hlavy k patě. Odvrátila jsem obličej na druhou stranu a snažila se uhasit paniku, která se o mě pokoušela. Litovala jsem toho, že jsem nešla s Edwardem. A kde vůbec on tak dlouho trčel?!

„Díky, ale nechci,“ odmítla jsem a i přes nelibost, kterou jsem si k němu za tak krátkou dobu vytvořila, jsem mu věnovala krátké pousmání. Musela jsem odsud nějak zmizet a musela jsem to udělat hned. „ Já vlastně už budu muset jít, můj přítel co nevidět přijde a –“

Vykročila jsem vpřed, ale on se rychle přesunul přede mě a zatarasil mi tak cestu ke dveřím. Srdce mi uhánělo jako splašené a nohy i ruce se třásly.

„Jednu hru.“ Nebyla to žádná prosba, ale spíš rozkaz. Ten neoblomný výraz jeho obličeje se mi vůbec nelíbil. Netušila jsem, co mám dělat.

„Bello…“ Nikdy jsem Edwardův hlas neslyšela raději než právě teď. Blonďák i já jsme se automaticky podívali ke dveřím. Edward stál na prahu a s očima přivřenýma do úzkých škvírek a rty semknutými do tenké linky si nenávistivě měřil toho vetřelce. Ani jsem se nehnula, dokud se jeho zrak nepřesunul na mě. Edwardova tvář se rozjasnila. „Dobrý?“ Roztřeseně jsem přikývla. „Tak pojď, jdeme.“

Už dnes po druhé jsem udělala krok ke dveřím a už dnes po druhé mi to bylo znemožněno. Kolem zápěstí se mi omotaly drsné prsty, jejichž stisk mě zabolel. 

„Ne, dokud si se mnou slečna nezahraje.“

V jednu chvíli stál Edward na druhém konci místnosti, v tu druhou už stál přede mnou. Ochranitelsky si mě strčil za záda a rukou si mě tam udržoval. Tělem si mi ihned rozlil pocit bezpečí. Víc jsem se přitiskla k Edwardovi a jen sem tam vykoukla, abych zkontrolovala, jaká je situace.

„Slečna ale odmítla,“ odvětil Edward hlasem ostrým jako nůž, ze kterého se mi postavily všechny chloupky na těle. Ten tam byl můj milý přítel, místo něho tu stál pravý upír. Fascinovalo mě to. Nedokázala jsem odtrhnout zrak od Edwardovy pevně zatnuté čelisti, které dominovaly oči, jež o odstín ztmavly. Konejšivě jsem ho pohladila po paži, ale ani to s ním nehnulo.

„Edwarde, prosím, pojďme pryč,“ žadonila jsem šeptem a přiměla ho, aby se čelem otočil ke mně. Až když jsem mu přiložila dlaň na tvář, celý se podstatně uvolnil. Zjihle jsem se na něj usmála a ruku v ruce se s ním vydala k východu. Mělo mě hned napadnout, že to nepůjde tak hladce.

Byl to jen krátký moment, co jsem na rameni ucítila něčí dlaň, pak už byla jen slyšet rána a praskání dřeva. Vzpamatovala jsem se rychle. S dlaní přitisknutou na puse jsem sledovala, jak se ten dvoumetrový chlap válí po zemi v třískách, které ještě donedávna tvořily kulečníkový stůl. Udělalo se mi mdlo, když jsem uviděla, jak mu z nosu teče krev. Neschopná slova jsem se obrátila na Edwarda.

„Tys ho uhodil,“ vydechla jsem a kroutila přitom nechápavě hlavou ze strany na stranu. Nikdy jsem neviděla Edwarda se s někým prát. Vlastně jsem si nepamatovala, že by se někdy s někým jen pohádal. Obdivně jsem pozorovala jeho stále zatnutou pěst, na které byly zřetelně vidět kapičky krve. Asi jsem byla divná, ale chtělo se mi smát.

„Odcházíme,“ zavelel Edward a už mě za rukáv táhnul ven. V bistru to nevypadalo, že by někdo zaznamenal, co se před minutou odehrálo ve vedlejším pokoji. 

„Tys ho kvůli mně uhodil,“ zopakovala jsem tu pro mě neuvěřitelnou věc, za což jsem si od něj vysloužila naštvaný pohled. Přesto jsem se nemohla zbavit cukajících koutků. S Edwardem jsme se rychlostí blesku dostali ven k autu. „Tys ho uho-“

„Přestaneš to už opakovat?“ Neznělo to naštvaně, spíš prosebně. V záchvatu smíchu jsem počkala, až odemkne auto. Edward nastoupil jako první, já až chvíli po něm.

Sotva jsem za sebou zabouchla, už jsem seděla natočená tělem k němu. „Edwarde, tys ho uhodil!“

»Shrnutí«


Děkuju, děkuju, děkuju! Děkuju, že čtete a děkuju, že komentujete. Člověku se hned píše líp. Doufám, že i tahle kapitola se vám líbila a v komentářích se k ní vyjádříte.

Příště se těšte na velice zábavnou kapitolu, pokud ovšem podmínka dovolí. [.ei.]smile18[./ei.]


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Route 66 - 3. kapitola:

 1 2 3   Další »
29. Lareth
29.12.2012 [23:41]

LarethSmála jsem se jako šílenec. :D Super kapitola. Emoticon

28. Emet
05.11.2012 [10:14]

EmetSuper! Ty nikdy nezklameš! Vždycky je tam něco neočekávaného, originálního, co je dokonalé... Těším se, až budu moct číst další kapitolku. :D Jen tak dál! :)

27. Kačka
24.09.2012 [21:33]

super!!!

26. wera
18.09.2012 [15:25]

Emoticon

25. Bia
09.09.2012 [18:57]

Super poviedka ale jednej veci nechápem ...Tak je edward upír?lebo dokáže čítať myšlienky a jak zmlatil toho chlapa ale má zelené oči Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23.08.2012 [20:20]

SabiennaJéééj, to bylo něco! Emoticon Ta dojemná objímačka u stolu, taky to vyslovení pocitů a nakonec rvačka Emoticon To je prostě všechno tak skvělé! Emoticon Jsem z téhle povídky absolutně nadšená, je neuvěřitelně fantastická! Emoticon
Ohromně se mi líbí ty momenty, kdy si Bells uvědomuje, že je něco s jejím vztahem k Edwardovi jinak Emoticon A že jich tam je! WOW Emoticon
Navíc ty máš velký cit pro psaní, takže já to prostě maximálně prožívám a nejde to snad ani vyjádřit, jak moc tuhle povídku žeru!! Emoticon Emoticon
Děkuju za ní, vážně ano, je to skutečný zážitek!!! Emoticon

18.07.2012 [12:42]

klarushaSice trochu pozdě, ale jsem tu. Kapitola jako vždy úžasná. Učení kulečníku bylo prostě skvělé. A situace s tím chlápkem.... Prostě nádhera. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22. Dkil
10.07.2012 [21:16]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Ze všech soutěžních povídek se mi nejvíce líbí ta tvoje, a ten tvůj styl psaní. Jsi skvělá. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.07.2012 [20:51]

VampiresLoveČtu Emoticon, ale nekomentuju, takže promiň, ale tohle se mi líbí ještě s Nevhodnou láskou ze soutěžních povídek nejvíc, takže čtu, nekomentuju, ale tleskám Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20. Faninka
05.07.2012 [14:37]

Pání, krásná kapitolka, opět si nezklamala Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Tak jak jí učil kulečník bylo ... Emoticon Emoticon a nakonec to, jak toho týpka uhodil Emoticon Emoticon
Mooooooc se těším na pokračování jejich cesty Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!