Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rosalie! - 2. kapitola

11.06.2011 (10:15) • BellaBarcaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1302×

2. kapitola

Rosalie

Carlisle nechal svolat všechny dolů. Já jsem šla po schodech opatrně, abych nespadla. Chtělo se mi spát. Jak jsem klesala po schodech dolů, uviděla jsem všechny, jak sedí na pohovce. Všichni zírali na mne. Řekl jim něco Carlisle?

Mlčky jsem se šla posadit k nim. Sedla jsem si vedle Esmé. Carlisle stál a pak spustil.

„S Rosalie se děje něco divného. Tohle vidím u upíra poprvé. Chce se jí spát, zvrací krev a nevidí čistě,“ začal, zatímco já jsem se koukala po ostatních, kteří koukali na Carlisla. Výjimkou byli Edward a Alice. Oni dva se dívali na sebe. Nenapadl mě žádný důvod, proč by se měli ti dva na sebe dívat.

„Carlisle,“ přerušil ho Edward. „Možná by sis měl něco vyslyšet. Alice ti chce něco říct.“

Alice vstala a tancovala ke Carlislovi. Všichni se na ni zírali.

„Mé vidění… no… se týkalo Rosalie,“ vydala ze sebe.

Celá rodina se podívala na mě.

„Co si viděla, Alice?“ zeptal se Emmett.

„Viděla jsem, jak Rosalie drží miminko. Nejdříve jsem si myslela, že je to Renesmé, ale pak ve mně hrklo. Bylo její. Rosalie otěhotní!“ zapískla, tu poslední větu snad zakřičela.

V tu chvíli jsme se všichni zděsili. Mně se chtělo opět zvracet. Měla jsem smrt v očích.

„Já vím, také jsem tomu nevěřila. Ani nevím, jak se to mohlo stát,“ zablekotala Alice.

„Velmi podivné. Jsem z toho udiven,“ divil se Carlisle a zíral na podlahu, jak přemýšlel.

„Musíme Rosalii hlídat, zkoumat, co se bude dít,“ zašeptal Edward.

„Je to pro nás neznámé. Nikdy jsem to neviděl,“ řekl Carlisle.

„Myslím, že je to pro všechny velmi nové. Nechápu, jak může upír otěhotnět?“ divila se Bella.

Poslouchala jsem jejich rozhovor, byla jsem vyděšená. Najednou se mi zase zamlžilo před očima. Zvedla jsem se a utíkala ven. Jakmile jsem otevřela dveře od hlavního vchodu, opět jsem hodila šavli. Držela jsem si břicho. Ach ne…

Ostatní se za mnou dívali, jak sem kráčela zpátky k nim. Celá rodina byla nešťastná. Kdybychom jen věděli, co dělat, ale nikdo neměl ponětí.

„Rosalie,“ vydechla Esmé a objala mě.

Bella

I když jsem den poté věděla, že Rosalie otěhotní, stejně jsem byla překvapená. Nevěřila jsem tomu.

Edward mě objímal, jak jsme seděli s rodinou na pohovkách a zírali jsme na Rosalii. Rosalie byla celá bílá, oči černé, unavené. Obličej celý zmučený. Chtěla jsem jí pomoct. Vím, jaké to je, sice jako člověk, ale znám to.

„Emmette, vezmi Rosalii do pokoje, musí si odpočinout,“ poručila Esmé.

Emmett se tedy zvedl z pohovky, udělal krok a ohnul se pro Rosalii. Nesl ji po schodech tak ladně, že jsem z nich nespustila oči.

Zanedlouho jsme se všichni zvedli a rozešli se. Zarazil mě Jasper. Seděl mlčky, oči upřené na podlahu a byl zamyšlený. No, i když, o dnešní dopoledne přemýšleli všichni.

Emmett scházel ze schodů, celý zmatený. Přišel k nám a zastavil se.

„Emmette, co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Ona má hlad,“ divil se.

Teď mi to došlo.

„Tak jí vezmi z lednice náhradní krev,“ zakřičel z vedlejšího pokoje Carlisle.

„To už jsem jí dal, ale ona nechce. Chce lidský jídlo,“ zmatkoval. S údivem přišel Carlisle.

„Neuvěřitelné.“ Carlisle vytřeštil oči.

„No jasně,“ vyhrkl Edward.

„Co?“ zeptal se Carlisle stejně nevěřícně jako já.

„Jaspere, řekni jim to,“ zamumlal Edward.

Chvilka ticha mě znervózňovala. Jasper se napřímil a pak povídal.

„No, přemýšlel jsem o tom. Bella, když otěhotněla, musela dělat to, co dělají upíři.“ Otočila jsem se, když jsem uslyšela své jméno. Pokračoval. „Pila krev. Byla pravý opak Rosalie. Znamená to, že Rosalie má v sobě člověka, ne upíra. Ona chce lidské jídlo, chce spát, nevidí čistě. Je tedy v průběhu těhotenství člověk, jako ten, kdo je v jejím těle.“

Emmett, já i Carlisle jsme zírali na Jaspera, celí udivení.

„Ano, nemusíme si dělat starosti. O Rosalii se teď musíme starat jako o člověka, nic jiného,“ přidal se Edward.

Byla jsem udivená. Jak na to mohl Jasper přijít? Nechápala jsem ho i přes to, že vím, jaký je. Pohlcen tajemnem.

Další den jsme to řekli ostatním. Já jsem šla odnést Rosalii kousek pizzy.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě. Ležela na své posteli, oči unavené.

„Nesu ti sem pizzu. Dáš si?“ řekla jsem zdvořile. Posadila jsem se k ní a podala jsem jí tác s pizzou.

„Díky,“ řekla a posadila se.

„Rosalie, jak se cítíš?“ zeptala jsem se.

„No, velmi ospale,“ odpověděla.

Chvilinku jsem tu s ní byla. Jakmile dojedla pizzu, lehla si. Vzala jsem tác a odešla z pokoje. Zavřela jsem jí dveře od pokoje a pak jsem se lekla. Za mnou stál Edward.

„Jak jí je?“ tázal se mě.

„Je unavená, nechám jí spát,“ odpověděla jsem.

Po pár týdnech

Když jsme s Edwardem vešli do domu z večerní procházky, nikdo tu nebyl. Ani jsem neviděla Renesmé. Kde jsou všichni?

„Ááá,“ křičela z pokoje Rosalie. S Edwardem jsme rychle běželi nahoru. Byli tam všichni. Všichni členy rodiny. Ale lekla jsem se Rosalie. Ležela na posteli, držela si břicho. Křičela. Ona rodí?

Edward šel za nimi. Mě nechal v chodbě.

„Edwarde...“

„Bello, zůstaň tu s Renéesmé,“ řekl nakonec a odešel.

Opět se otevřely dveře a vyšla Alice s Renesmé.

„Nemusím u toho být,“ oznámila mi.

„Mami,“ zapískla Renesmé a vyskočila mi na hruď.

„Ááá.“ Rosalie zase zakřičela. Byla jsem nervózní. Chtěla jsem tam jít také a pomoc jim. Ale nešla jsem. Nemohla jsem vidět tak krásnou tvář, jak trpí.

„Oni… Alice? Oni tam jsou všichni?“ zeptala jsem se, v náruči Renesmé.

„Ano.“

„I Esmé?“

„Ano.“

Udělala jsem krok vpřed. Opatrně jsem vzala za kliku.

„Bello, myslím, že bys tam neměla chodit. Zůstaň tady,“ kárala mě Alice.

Já jsem tedy ustoupila zpátky. Rosalie bude mít přeci jen to, co si přála.

„Alice, je mi to blbé se ptát, když to možná nevíš, ale jak to dopadne, až Rosalie odrodí? Bude pořád člověk?“ musela jsem se jí na to zeptat.

„Ne, Bello. Bude stále upírkou, ale…“

„Ale co?“ Nevěděla jsem, co má na mysli.

„Bello, měla jsem vizi. Viděla jsem Rosalii jako upírku, mrtvou upírku.“

„Cože? Ale… ale…“

„Já vím. Nemusí to být pravda. Zatím se nemáme ničeho bát.“

„Ví to Carlisle?“

„Ne, zatím jsem to nikomu neřekla.“

To se nesmí stát.

Zanedlouho jsme slyšely pláč dítěte.

Nevydržela jsem to. Musela jsem se jít předsvěčit, jestli je živá nebo mrtvá. Vtrhla jsem do jejího pokoje.

„Bello!“ křičela za mnou Alice.

Rosalie nehybně ležela na posteli. Pod ní krev, byla celá zdrcená. Nemůže být přece mrtvá.

„Rosalie!“ zařvala jsem.

Otevřela oči. Ulevilo se mi. Byla jako předtím. Upírka.

Autor: BellaBarcaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rosalie! - 2. kapitola: