Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rosalie! - 1. kapitola

06.06.2011 (15:00) • BellaBarcaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1664×

1. kapitola

Rosalie

Přišli jsme s Emmetem domů z lovu.

„Ahoj rodino,“ pozdravil Emmett slušně. Čekal, že někdo odpoví. Jenže nikdo se neozval. Prohledávali jsme celý dům, volali jsme všechny jména, Edwarda, Bellu, Renesmé, Jaspera, Alice, Esmé a Carlisla. Nikdo doma nebyl.

Emmett přišel ke mně a objal mě.

„Když jsou všichni pryč, proč si neudělat chvilku pro sebe, Rosalie?“  Usmíval se na mě, poté i já na něho. Pár vteřin jsme se objímali, ale pak mě vzal do náruče a šel se mnou do druhého patra. Kráčel nadšeně po schodech, nepřestával se na mě dívat.

Byli jsme u nás v pokoji. Něžně mě hodil na postel, ale šel pryč.  Co chce dělat? Byla jsem trochu zmatená.  Mezi tím jsme se uvelebila na posteli. Za pár vteřin Emmett přišel. Držel v ruce jakousi krabičku.

„Něco jsem ti koupil.“ Usmál se a posadil se na postel vedle mě.  Vzal do jeho ruky tu mou a vtiskl mi do roku tu krabičku.

„Co je to?“ Byla jsem zvědavá.

„Podívej se,“ řekl se zvědavým pohledem, jak budu reagovat. Kravička byla větší, prstýnek v ní nemohl být, pomyslela jsem si. Pomalinku jsem jí otevřela. V krabičce ležel náhrdelník. Opravdu krásný náhrdelník s jedním velkým žlutým diamantem.

„Děkuju, je nádherný,“ poděkovala jsem a chválila jsem ho. Za oplátku jsem ho políbila, velmi vášnivě. Ale co se nestalo. V tu dobu jsme se svalili a leželi jsme. Nekonečně jsme se líbali. Pročesával mi vlasy, sjížděl rukou od pasu po kotníky. Začala jsem mu rozepínat košili. On mi vysvlékl tričko. Objímali a mazlili jsme se. Ale pak…

„Miluji tě, Emmette,“ zašeptala jsem po tom, když jsme leželi vedle sebe.

Emmett

Po té noci jsem se šel druhý den ráno projít. Byl jsem jen před domem se podívat na ranní vzduch. Nepřestával jsem myslet na včerejší noc.

„Emmette!“ zavolal na mě zdálky Edward, když se vraceli z lovu. Za ním se objevili i ostatní.

„Byli jste tábořit?“ zeptal jsem se zvědavě, pokoušejíc se nemyslet na včerejší noc. Musel jsem jí smazat.

„Kde máš Rosalii?“ zeptala se mě Esmé.

„Čte si,“ odpověděl jsem slušně. Snad tu změnu na mně nepoznají, pomyslel jsem si. Hlavně Edward.

Všichni jsme vešli dovnitř. Rosalie seděla na křesle s knížkou v ruce. Byla jiná. Bílá, ne, nenormálně bílá. Oči měla černější, přitom včera jsme byli spolu lovit. Divné. Možná je to normální, jen se mi to možná zdá. V tu dobu se ozvala rána skleničky. Všichni jsme se otočili na Alici, která upustila skleničku. Byla jako zmrazená.

„Alice!“ vykřikli všichni. Alice byla jako socha, nehýbala se. Oči měla vytřeštěné, míhající plné vizí. Stávalo se jí to často, ale jen jednou s rozbitým sklem. Zatím jsem byl v klidu. Podíval jsem se na Edwarda. Ale ten mě vyděsil. Mračil se, oči plné zděšení, v obličeji překvapivost, nehýbal se. Vrtěl hlavou, jak něčemu nevěřil.

„Alice, co se stalo?“ zeptal se Jasper, který stál u Alice. Celý vyděšený na ní zíral.

Bella

Všichni jsme stáli v hloučku kolem Alice.

„Nic se nestalo,“ odpověděla Jasperovi na otázku a polkla. Trochu se otřásla a pak byla zase v realitě. Podívala se tázavě na Edwarda. Minutku se na sebe dívali. Vždycky jsem chtěla vědět, co si ty dva říkají myšlenkami. Alice se pak minula pohledem všech kolem ní, ale zastavila se u Emmetta. Káravě se na něj ušklíbla, jenže on na ni nekoukal.

Hodinu poté, co se všechno uklidnilo, jsme šli s Edwardem předat Renesmé Jacobovi. Dnes odpoledne ji má na starost on. Renesmé ho měla velmi ráda.

Jakmile jsme ji odevzdali, šli jsme se s Edwardem projít. Obloha byla oblačná, krásná chvíle na procházku. Tato chvíle byla ta pravá na zeptání toho, co Alice viděla.

„Edwarde, co Alice viděla?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Nic zajímavého,“ usoudil.

„Myslím, že kdyby to zajímavé nebylo, neupustila by sklenku. Prosím, Edwarde,“ vydala jsem ze sebe prosebným hlasem.

Chvilinku přemýšlel jak začít.

„Bello, myslím, že bych ti to neměl říkat. Stejně se Aliciny vize můžou změnit. Nemusí to být pravda,“ řekl a při tom se koukal na mě.

Stejně jsem čekala, že bude pokračovat, a tak jsem se na něho prosebně podívala.

„Fajn,“ pokračoval tedy. „Je to velmi podivné. Nevím, jestli je to vůbec možné, aby se jí tohle stalo.“

Tak tuhle větu jsem nechápala.  Jak to myslel, jí.

„Edwarde, vysvětli mi to. Komu jí?“

Čekala jsem, co z něho vyjde, ale on ani muk. Pak se na mě podíval, v očích smutek, zděšení a zdrcený pohled.

„Edwarde, co se stane?“ zděsila jsem se. Zírala jsem na něj. Chtěla jsem to vědět.

„Bello, Rosalie… ona… ona,“ koktal a v půli větě se zastavil. Čekala jsem, až se vymáčkne, ale on se mračil a sklopil oči. Chtěla jsem pomoct, pomoct mu, udělat něco, abych ho neviděla, jak se mučí. Chvilku jsem na něj koukala. Pak se na mě otočil a pohnul ústy.

„Rosalie otěhotní!“

Zastavila jsem se. Zbělala jsem ještě víc, než bylo normou. Oči jsem vykulila, nehýbala jsem se. Ztuhla jsem. Chtělo se mi zvracet. Kdybych byla člověkem, možná bych se i zhroutila. Nemohla jsem tomu uvěřit.

„Edwarde,“ vydechla jsem.

„Bello, já vím. Také tomu nevěřím,“ řekl. Zírala jsem na něho s otevřenou pusou.

„Ne! Jak je to možné?“ vydala jsem ze sebe.

„Sám nevím. Je to podivné, velmi podivné,“ zašeptal. Opravu je to divné. Ne, to se nestane, nemůže, je to nemožné.

„Vědí to ostatní?“ zeptala jsem se.

„Ne, ale musíme je na to upozornit. A jak to bude probíhat, musíme vymyslet,“ odpověděl.

Kráčeli jsme cestou po louce, ale nemohla jsem přestat myslet na Rosalii. Jak může upírka otěhotnět? Nechápu to.

Rosalie

Poté, co Alice viděla - pro mě neznámou - vizi, jsme se všichni rozprchli. Šla jsem do pokoje si přečíst další knihu, Emmett šel s Jasperem k autům, Carlisle šel študovat do svého pokoje, Bella s Edwardem šli ven se projít a Alice s Esmé šly nakupovat do obchodů. Byla jsem teoreticky sama doma. Byla jsem spokojená.

Začalo se mi mlžit před očima. Co to kruci je? Chtělo se mi spát. Něco se se mnou děje! Položila jsem si knížku vedle sebe, byla jsem zděšená, tak jsem vstala a procházela se po pokoji. Pár minut jsem tak chodila, ale pak jsem se zase posadila. Možná se mi to jen zdálo. Přečetla jsem další kapitolu. Ale pak…

Předklonila jsem se a na podlahu jsem hodila šavli. Krvavou šavli. Byla jsem vyděšená.

„Carlisle!“ ozvalo se nahlas z mé hrudi. Děsilo mě to. Zanedlouho přiběhl Carlisle. Stál ve dveřích a koukal na mě, pak ale sjel pohledem na zem pode mnou.

„Rosalie!“ zapískl zděšeně.

„Carlisle, já nevím, co se to se mnou děje! Něco se muselo stát!“ Můj výraz se změnil ve zděšení. „Chce se mi spát,“ pokračovala jsem. „Pak jsem neviděla čistě.“

Založil ruce na prsou, zamračil se a pak řekl:

„To se mi nelíbí. Budeme tě hlídat a pak uvidíme, co se stane,“ rozhodl.

Přikývla jsem. Opravdu jsem měla strach.

Pokračování v další kapitole.

Autor: BellaBarcaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rosalie! - 1. kapitola: