Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Román pro upíry - 2. kapitola (Pat)

22.09.2010 (07:45) • BellaCullenSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2341×

Román pro upíry: 2. kapitola (Patrick)

„Někdo zvoní,“ ozval jsem se otráveně. Nechtělo se mi vstávat, tak jsem čekal, až přijdou holky.

První z nich přiletěla Alice. „Patricku Timothy Cullene! To nemůžeš jednou zvednout ten svůj línej upírskej zadek z tý sedačky a jít otevřít? Ne! Tebe by to nejspíš zabilo, že?!“ vrčela na mě. Já na ni jen líně koukal a měl jsem co dělat, abych se nerozesmál.

„Alice, můžeš na něj přestat křičet a raději jít otevřít?“ ozval se Carlisleův hlas. Pootočil jsem hlavu a všiml si, jak se pozoruje v zrcadle a srovnává si kravatu. Uhladil si vlasy a vydal se pomalu za sestřičkou, která mezitím otevřela. Když prošel kolem mě, ušklíbl jsem se a on mě zpražil pohledem.

„Dobrý den, Esme,“ pozdravil, „pojďte dál.“

„Dobrý den, paní Halfpireová. Já jsem Alice.“

„Velice mě těší, Alice.“ Mezitím přišli do obýváku.

„Dobrý den.“ Zvedl jsem ten svůj „línej upírskej zadek“ a šel se představit. „Já jsem Patrick, tohle je Bella a Rose,“ ukázal jsem na příchozí. Všichni tři jsme jí podali ruku a šli se zase věnovat svým věcem. Já si sedl zpět k televizi, Bella se vrátila ke čtení, Alice dál listovala časopisy a Rose si šla přelakovat nehty. Carlisle mezitím prováděl Esme po domě.

„Ty, Alice, kdo to vlastně je?“ špitl jsem, když zmizli v prvním patře.

„Esme je restaurátorka. Bude nám spravovat dům,“ odpověděla Alice stejně tiše.

„Carlisle se nám zamiloval,“ provokovala Bella. „Viděli jste, jak se upravoval, když zazvonila?“ zasmála se a dál se věnovala knize.

„Bello, to si s tebou vyřídím,“ zasyčel Carlisle a my se rozesmáli. A máš to! pomyslel jsem si.

„A kruci. Asi se dneska zdejchnu,“ hlesla Bella, zaklapla knížku a vyběhla z domu.

Asi si říkáte, jak kluk může vydržet v rodině se samými holkami. Může. Nikdy by mě nenapadlo, že bych s jednou z nich mohl něco mít, i když se mi líbily. Ovšem pouze jako sestry. Žil jsem s nimi dost dlouho na to, abych o nich věděl všechno. Byli jsme nerozlučná čtyřka.

Za svou věčnost jsem byl zamilovaný jen jednou – nebo jsem si to tehdy aspoň myslel. Ale sešlo z toho. Teď bych si chtěl najít nějakou milou, hezkou a hlavně normální dívku.

„Děkuji, Esme. Takže přijďte za pár hodin. No, víte, já už nejspíše doma nebudu, jelikož musím do nemocnice, ale měl by tu být někdo z dětí,“ zaslechl jsem Carlisleův proslov a uchichtl se. Já dneska rozhodně doma nebudu.

„Carlisle, my jdeme někam ven. Chceme oslavit příjezd sem,“ vyhrkla Alice, jakmile viděla mé rozhodnutí.

„Dobře, jak to tedy uděláme?“ Carlisle si zamyšleně poklepával prstem na bradu a tvářil se zadumaně.

„Co třeba, kdyby sis dnes vzal volno? Že jsme se ještě nezabydleli?“ navrhla Rose a Carlisle vytáhl mobil.

„Domluveno,“ vyhrkl, když dotelefonoval, a šel vyprovodit Esme ke dveřím. Teď jsem pro změnu popadl telefon já a volal Belle.

„Haló?“ ozvalo se, i když moc dobře věděla, kdo je to.

„Bell? Chceme s holkama jít do baru, přidáš se?“ navrhnul jsem a vyčkával.

„Dobře, za chvíli jsem zpátky.“ Zavěsila. Alice zmizla v patře, což znamenalo, že tam na mě bude čekat oblečení, které jsem stejně neměl v plánu si vzít. Jako by mě neznala.

Za chvíli Bella vešla do domu a já jen slyšel prásknout dveře od koupelny. To zase bude na dlouho, než se holky vypraví.

Vstal jsem z gauče a šel pomalým krokem do koupelny. Nač spěchat? Se sprchou jsem si taky dal na čas. Upravil jsem si vlasy do zvláštního účesu. Podíval jsem se do zrcadla a zarazil se na svých očích. Černé! Jak to? Vždyť na lovu jsem byl nedávno…

„Pate! Můžeš laskavě pohnout?“ vztekala se Alice. Vylezl jsem z koupelny a pohledem se zasekl na hodinách. Vykulil jsem oči… Vážně jsem byl v koupelně hodinu a půl?

„Už jdu,“ zavolal jsem a oblékl si mikinu.

Na schodech jsem se zastavil a zůstal koukat na holky. Všechny byly dokonale oblečené. Šaty, lodičky... Nezapomněly si vzít sáčka, pro věrohodnost před lidmi. (Rose, Bella, Alice, Patrick)

„Můžeme?“ Přikývly, a tak jsem šel do garáže. Za mnou se ozývalo jen klapání podpatků.

Já s Bell jsem jel v mém Nissanu 370Z a Alice s Rose jely v jejím Porsche. Cestou jsme si dali závody, které jsem vyhrál. Nezdá se to, ale jsem rychlejší…

Smykem jsem zaparkoval a vystoupil. Obešel jsem auto a otevřel Belle. Podal jsem jí ruku. S úšklebkem se jí chytila a vystoupila. U vchodu do baru se ozývalo vzrušené šeptání. Byla tam docela fronta, ale Rose to vyřešila jednoduše. Přistoupila k vyhazovači, našpulila rty a do kapsy mu strčila tlustou ruličku bankovek. Políbila ho na tvář, a než si stačil uvědomit, co se děje, byli jsme v baru. U vchodu se ozývalo jen nesouhlasné mručení. No jo, někdo to holt umí.

„Dobrá práce, Rosie,“ pochválila ji Bella s úsměvem, který jí v mžiku zmrzl na rtech. Obličej přešel do zhnusené grimasy a nos se jí nakrčil, jak čichala. Nadechl jsem se a zarazil se. Vlkodlaci.

„Cítíte to taky?“ zaslechl jsem za sebou.

„Jo, upíři.“

„Neznámí?“ Vstal jsem a otočil se. Za mnou stáli tři velcí kluci. Všichni tři snědí a nabušení. Ve skutečnosti jsem možná ještě silnější než oni.

„Co-tu-chcete?“ procedil ten, co stál vpředu, skrze zuby.

„My tu bydlíme,“ odpověděl jsem mu stále klidný.

„Jasně, ale co tu chcete? Neznáme vás a máme svoje území.“

„Ehm… jsme Cullenovi,“ představil jsem nás a hned jim svitlo.

„Myslíte Carlislea Cullena?!“ zeptal se ten napravo. Přikývnul jsem. Otočili se k sobě a mysleli si, jak je neslyšíme.

„To jsou Cullenovi! Máme rozdělené území… Nesmíme jim nic udělat.“

„Jo, ale teď bych nějakýmu upírovi rozbil tu jeho fasádičku,“ špitl ten, co znal našeho tátu.

„Klidně. Ale tihle to nebudou!“ rozhodnul nejspíš jejich vůdce a otočili se zpět na nás.

„Dobře, na vaše území se zeptejte svého „otce“.“ Při slově otec udělal ve vzduchu uvozovky. „On jistě bude vědět. Teď nás omluvte.“ Otočili se a odešli… Nejradši bych ho zbil.

„Omluvte mě, jdu k baru,“ vstala Bell a překročila moje nohy. Mířila si to k baru, kde už na ni mrkal barman. Kruci, snad Bella nechce…

„Já bych si trsla, ale není s kým,“ špitla Alice a vyhledávala nějakého dostatečně uspokojujícího partnera. Nabídl jsem jí rámě a ona s úsměvem přijala.

Rose:

Bella se přitočila k baru, kde okatě flirtovala s barmanem. Měl dokonalou tvářičku, modré oči a blonďaté vlasy. K nakousnutí. Alice s Patem šli tancovat a já se také vydala na parket.

K tanci mě vyzvalo hned několik kluků, ovšem já si vybrala toho nejhezčího z nich. Velké, svalnaté tělo. Široká ramena a záda. Krátké, kudrnaté a tmavé vlasy s modrýma očima. Byl… krásný. Tancovali jsme dlouho, když jsem se musela omluvit, že jdu na toaletu, abych nevypadala podezřele.

Zrovna jsem procházela kolem stolu těch smraďochů, když jsem ucítila něco mokrého na břiše. Zasekla jsem se v chůzi a zůstala zírat na velký rudý flek na mých – ještě před chvílí bílých – šatech.

„Děláš si srandu?!“ zaječela jsem přes hlasitou hudbu, která vzápětí utichla. No jo. Lidi potřebují nějakou show. Kolem mě a stolů těch hňupů se udělalo kolečko supů.

„Já?“ provokativně na sebe jeden z nich ukázal.

„Ano! Ty!“ Neměla jsem sílu poskládat větu.

„Co jsem zase udělal?“ zeptal se a nevinně se usmál.

„Cože? Děláš si srandu? A tohle má bejt co?!“ Teatrálně jsem ukázala na rudý flek, který obdržely moje šaty.

„Dostala‘s krámy?“ Tentokrát se smál celý stůl a nejen on. Dokonce i většina lidí, co tu postávali kolem.

„Haha… Děsně vtipný. Tohle ti směšný přijde?!“ Ubalila jsem mu takovou facku, až se mu otočila hlava k jeho sousedovi. Stoupl si, celý se třásl a viděla jsem, jak mu tiká čelist. Ups, to jsem asi přehnala. Bít vlkodlaka.

„Tohle jsi udělala naposled!“ zavrčel na mě.

„Nebo co?“ provokativně jsem se usmála.

„Nebo ti něco udělám. A věř, že rád a od srdce!“

„A co já s tím! Víš moc dobře, že nám nic udělat nemůžeš. A teď mě laskavě omluv. Nebudu ztrácet čas s takovým zaostalcem, jako jsi ty!“ Odstrčila jsem ho a konečně se dostala na toaletu. A kruci! Co s tím? Přemítala jsem po zhlédnutí se v zrcadle. K čemu mi je, že jsem krásná, když mám na bílých šatech takový flek?

Patrick:

Teda. Ta Rosie to rozbalila. Věděl jsem, že je pomstychtivá, ale že až tak, že vrazí facku vlkoušovi, to jsem nečekal. A že sedla.

Stál jsem kousek od ní, když to udělala, a dalo mi práci nevmísit se mezi ně. Jenže já zůstal zírat na dívku u jejich stolu.

Byla naprosto dokonalá a já na ní mohl oči nechat. Jenže ona si mě ani nevšimla. Jen se na mě zběžně podívala a potom se dál věnovala jednomu ze štěňat.

To štěně, co bylo u našeho stolu, Lucas, pokud se nemýlím, ji sledovalo zbožným pohledem. V tu chvíli jsem myslel, že po něm skočím a na místě ho zabiju. Dívka se na mě opět zběžně podívala, věnovala mi mírný úsměv a dál se věnovala jemu. Byla nádherná. Její hnědé oči mě přitahovaly jako magnet. Přišlo mi, jako by na mě přímo křičely: „Pojď k nám!“

Ten divnej zrzek, který rentgenoval Bellu pohledem a vypadalo to, že se do ní brzo zakousne, se na mě rozzlobeně podíval. No co, nejspíš se mi líbí jeho sestra. V hlavě jsem si představoval všechno možné i nemožné, co bych s ní dělal. Nejsem žádný hovado, ale takový kus jsem ještě nikdy… Zrzek se na mě nevěřícně podíval, a tak jsem raději uhnul pohledem zpět na tu krásku.

Chtěl jsem ji vyzvat k tanci, přál jsem si dotknout se jí. Vdechnout její omamnou vůni, která se prodrala až ke mně, cítit její dech na krku… Chtěl jsem ji. Toužil jsem po ní, přesto jsem ji mít nemohl. Byla toho hňupa a s tím já nic nenadělal. Vypadali spolu dobře… Otočil jsem se a zamířil za Rose k našemu stolu. Nyní na sobě měla nové šaty. Při vzpomínce na tu facku jsem se zasmál…

„Nové šaty? Sluší ti to,“ vydoloval jsem ze sebe poklonu na její účet a posadil se.

„Jo. Kreténi!“ zaprskala a dál se věnovala svým nehtům.

„Mimochodem, ta facka se ti vážně povedla. Neřekl bych to do tebe.“ Poukázal jsem na její sílu, kterou má už dlouho. Musel jsem předstírat před lidmi, že se divím… Rose se vážně nezdá.

„Kde je vůbec Bella s Alicí?“ zeptal jsem se ještě a rentgenoval bar pohledem.

„Alice támhle tancuje a Bell je stále u baru,“ řekla znuděně. No jistě, Bella aby nezklamala. Opět flirtuje s barmanem a až odejde, zlomí srdce dalšímu chudákovi.

„Aha… Nechceš si zatancovat?“ zeptal jsem se se smíchem a Rose jen kývla. Vstal jsem a nabídl jí pomocnou ruku. Všemožně jsme tančili a ani jeden z nás si neuvědomil, že tam nikdo jiný není. Měli jsme celý parket pro sebe. My dva jsme to spolu uměli rozbalit. Ovšem jen v tanci.

Chvíli co chvíli jsem slyšel hlasitý pískot, výskání a potlesk. Rose na mě mrkla a já přesně věděl, co bude následovat. Otočka, přitáhnutí zpátky a záklon na konec. Naše ruce se rozpustily a barem se nesl nový, ještě intenzivnější potlesk. Uklonili jsme se a šli si sednout.

„Všimla sis, že nejsou ani zadýchaní?“ ozvala se dívka kousek od nás, která sledovala mě i Rose obdivným a zároveň pochybným pohledem.

„Jo, jsou nějací divní! Ale jsou krásní. Hlavně ten kluk,“ zasnila se ta vedle ní. Kdyby tak věděly, že je slyšíme. S Rose jsme se na sebe podívali, než k našemu stolu přistoupil ten namakaný týpek od stolu štěnať.

„Ahoj, krásko, nešla by sis zatancovat?“ zeptal se Rose. Nejspíš si nevšiml, že právě dotancovala.

Podívala se na něj pochybným výrazem a poslala ho někam. Sice s ním před chvílí tancovala, ale nejspíš ji omrzel...

„Ne, chlapečku, vážně nešla. Asi sis nevšiml, ale právě jsem dotančila. Chtěla bych si odpočinout. Takže se měj… Mám dojem, že holek na flirt je tu dost. A já jedna z nich nejsem. Nazdar.“ Ještě mu provokativně zamávala a začala si hrát se skleničkou Martini, kterou jí někdo objednal.

„Někdy mě mrzí, že se nemůžeme opít nebo tak něco,“ špitla smutně a sledovala párátko s olivou, jak plave v té páchnoucí tekutině.

„Jo, to mě taky,“ přiznal jsem. Nikdy jsem to nedal najevo. Vždycky si každý myslel, že mi nevadí, že jsem upír, ale občas to nebyla pravda. Například jsem se nikdy neměl stát otcem. Možná to bylo zvláštní, ale když je vám tolik co mně, nutně vám to musí přijít na mysl. Ne že bych nebyl Carlisleovi vděčný, že mě přeměnil, ale občas bych byl raději mrtvý.

„Tak, děcka, můžeme jít domů?“ zeptala se Bella, když přiběhla od baru.

„Proč tak brzo?“

„Ále, může za to ten barman. Prý na něj mám čekat. Slíbila jsem, že počkám, ale teď se mi nějak nechce,“ odpověděla znuděně. „Alice!“

„Ano?“ Objevila se tak tiše, že kdybych ji necítil, lekl bych se.

„Jde se domů.“ Bells popadla svoje věci a už byla u východu. Rose a já jsme se lenivě zvedli a zmizli ve tmě noci.

Druhý den:

„Jde se do školy!“ rozkřičela se Alice, sotva došla do obýváku. Nachystaná a načančaná čekala na holky, které se otráveně loudaly po schodech. Všem třem to moc slušelo, a tak jsem jim sklonil poklonu. Usmály se a mohli jsme jít. Samozřejmě s Alicí v čele.

U školy jsme byli během chvíle. Bylo tu docela plno a všichni se soustředili jen na naše auta. No jo, komu by se nelíbilo kanárkově žluté Porsche a černý Nissan? Předvedli jsme stejnou akci jako u baru. Spolužáci jen nehybně přihlíželi a neopovažovali se promluvit, dokud jsme se nezačali spokojeně bavit mezi sebou.

Těsně předtím, než jsme se rozhodli jít do školy, se na parkoviště vřítilo stříbrné Volvo. Řídil ho nejspíš šílenec, protože udělal dost hustý smyk, kterým zabrzdil. Z auta vystoupil zrzek, co byl včera v baru, a další dva týpci. Ovšem moje oči spočinuly na holce, která vystoupila s nimi. Byla to ta kráska z baru.

„Proboha!“ zhrozila se Alice a chytila se za srdce. Otočil jsem se na ni a zdviženým obočím dal najevo, nač se ptám.

„Podívejte se, co má ta holka na sobě! Vypadá sice skvěle, to ano, ale takovou hrůzu by na sebe nevzala ani ta nejošklivější dívka pod sluncem. Vždyť ty kalhoty vyšly dávno z módy. Ta mikina a ty boty! Hrůza! Tu holku by měl někdo poučit o módě!“ dokončila svoje kritizování. „Kdybych byla člověk, nejspíš by mě chytl infarkt!“ řekla ještě a otírala si neviditelný pot z čela.

„Alice, nepřeháněj! Ty kalhoty jsem nosila minulý týden. A to tričko jsem vyhazovala teprve včera,“ uklidnila ji Bella a Alice ji zpražila pohledem.

„Raděj vyklízím pole,“ špitla Rose a vydala se do školy. Ten hromotluk od té rodinky se ihned vydal za ní a pronásledoval ji až do školy. Nejspíš se zamiloval. Bella se jen otočila na podpatku a taky odešla – ji zase rentgenoval zadek ten zrzek. Ovšem ten poslední a ta nádherná dívka sledovali nás.

„Já nejspíš taky jdu.“ Než stačila Alice něco namítnout, stál jsem na druhé straně parkoviště a stoupal po schodech.

Hledal jsem třídu, ve které jsem měl mít anglickou literaturu. Vešel jsem dovnitř, pozdravil profesorku a posadil se na volné místo vzadu k oknu. Ani jsem se nenadál a uslyšel jsem odkašlání…

3. kapitola

Shrnutí Anna43474 ♫ Shrnutí BellaCullenSwan

Autor: BellaCullenSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Román pro upíry - 2. kapitola (Pat):