Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Return - 22. kapitola

11.12.2009 (11:00) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2717×

22. Oznámení všem o všem

Pohled- Romči

Ráno mě probudil příjemný dotyk na mé tváři. Usmála jsem se, ale odmítala otevřít oči. Víc jsem se přitulila ke svému osobnímu mrazáku. Teď mi došlo, že mi nepřijde už tolik studený. A v tom mi zase docvakla ta skvělá zpráva.

Ale to už jsem ležela na zádech a na mém krku se hlásily o slovo studené rty. Zaklonila jsem hlavu a příjemně zavrněla. Taková rána si nechám líbit častěji. Najednou rty zmizely, ale po chvíli se zase objevily a to na mém bříšku. Konečně jsem otevřela oči a pohládla na Edwarda. Který se skláněl nad mým bříškem a opatrně ho hladil. Tohle vše bylo něco úplně jiného, než když jsem byla poprvé těhotná, jelikož to jsem ho odmítala a myslím, že by to ani takové nebylo.

„Jakpak jste se vyspinkali?“ zeptal se Edward, když se na mě podíval. Přitáhla jsem si ho k sobě a políbila.

„Skvěle, tatínku,“ špitla jsem. Jen se zářivě usmál.

„Udělám snídani,“ oznámil a odešel. Já se donutila, zvednout z postele a oblíknout se. A pak jsem se vydala dolů do kuchyně. Byla neděle a to znamenalo, že doma nikdo není a my pojedeme ke Cullenům. Stejně mi to přišlo takové divné. Je mi teprve, no, skoro osmnáct, ale přesto už budu po druhé mámou. A já se nehorázně těšila.

Došla jsem do kuchyně, kde to krásně vonělo. Edward už nandával na talíř moje palačinky. Jen co mi Edward podal talíř, palačinky byly fuč. Nikdy jsem nedokázala pochopit, jak někdo kdo nejí, může tak skvěle vařit. Jelikož jsem byla najezená, mohli jsme vyrazit.

Během chvilky jsme byli před domem. A já se už po několikáté musela na ten dům podívat. Pořád mi vše přišlo jako sen. Edward mi už otevíral dveře. Chtěla jsem vystoupit, ale ani to mi nedovolil. Vzal mě do náruče a odnášel dovnitř.

„Edwarde, chodit ještě můžu,“ upozornila jsem ho. Nic neříkal, prostě mě odnesl dovnitř. No co, to by nebyl Edward, aby to nepřeháněl. Co bude dělat za měsíc? Mě tak napadlo. To se určitě budeme hádat.

Položil mě až na sedačku vedle Romana. Toho jsem ihned objala. Jsem zvědavá, jak bude on reagovat na to, že bude starší bráška. No to se stejně za chvíli dozvím, jelikož si mě Edward nervózně prohlížel. Co čeká? Že budu rodit už teď?

Jenže já se ho rozhodla potrápit. Jelikož mě to moc bavilo. Zvedla jsem se a šla za Esme do kuchyně. Cítila jsem jeho nesouhlasný pohled, ale bylo mi to jedno.

„Ahoj, mami, co děláš?“ zeptala jsem se, jakmile jsem vešla dovnitř. Nemohla jsem si pomoc, Esme je a vždy pro mě bude mámou. Viděla jsem, jakou jsem jí udělala radost.

„Koukám, že bych ti něco upekla, máš na něco chuť?“ Ani neví, jak mi notovala. Proč vždy, když se to dozvím, začnu se cpát? Anebo jsem se cpala i předtím a jen mi to nedošlo? To je jedno.

„No, docela mám chuť na čokoládový dort,“ a zatvářila jsem se jako andílek. Esme se začala smát.

„Dobře, dám se do něj.“ Chtěla jsem jí nabídnout pomoc, ale to už mě Edward táhnul zpět do obýváku.

A tak to bylo celý den. Kamkoliv jsem šla, byl za mnou a když jsem chtěla něco udělat, zatvářil se tak, že jsem mu měla chuť dát pěstí. Škoda, že během těhotenství nemám i sílu upírů. Přemýšlela jsem i o tom, že bych ho bouchla do rozkroku. Ale nevím, koho by to bolelo víc.

Esme mi udělala na moje přání čokoládový dort, který ve mně za chvíli zmizel. A dál se opakovalo to s Edwardem. Byly čtyři hodiny a já to už nevydržela a vybuchla.

„Nech toho, Edwarde, jsem těhotná, ne postižená!“ vykřikla jsem a až pak mi to došlo.

Všichni se na mě vykuleně podívali. A Edward se usmíval jako měsíček na hnoji. A mě už to nebavilo. A tak jsem přešla k radikálnímu kroku. Ani nevím jak, ale vší silou jsem ho majzla do rozkroku.

Nahlas sykl a měl co dělat, aby se nesložil. Ono ho to vážně bolelo. Emmett se tvářil bolestivě, stejně jako ostatní mužské obecenstvo.  No co, děti už dělat nemusí. Pomyslela jsem si.

Podívala jsem se na Alici a chtěla se zeptat, ale ona jen přikývla. „Jo, bolí je to. Je to jediná slabina upírů. Hlavně když má někdo sílu jako ty teď.“

Stála jsme tam a dívala se na Edwarda, který se pokoušel maskovat bolest. A já nevěděla, jestli ho mám litovat nebo se smát. Nakonec vyhrály moje hormony a já se začala smát.  Doslovně jsem si smíchy sedla na zadek a dál se smála. Všichni se na mě dívali jako na blázna, ale ono to nešlo.

Když si to tak vezmu, Edward zaplatil dnes úplně za vše. Když jsem mu chtěla vrazit. A to nepočítám, když jsem byla anděl, taky jsem měla takové choutky jako mu dát pěstí. Seděla jsem na zemi, smála se a držela si břicho. Edward se na mě díval jako na blázna.

„Díky, prcku, táta dostal konečně za vyučenou,“ a pohladila jsem si bříško. 

Edward ke mně došel a pomohl mi se postavit. „Jsi v pořádku?“ zeptal se opatrně a stavil se ke mě bokem. Začala jsem se opět smát.

„Neboj, už se tě nepokusím vykastrovat. I když by ti to v tuhle chvíli nemělo ani vadit,“  a podívala jsem se na Romana a pak na svoje bříško.

„Počkej, to, co jsi před chvíli křikla, je pravda?“ zeptal se Emmett a prohlížel si mě.

„Jo, Edward si zase nedal pozor,“ a to jsme se začali smát oba. Za to Edward se na mě podíval uraženě.

Už mě všichni objímali. Když v tom se Rose vážně podívala na Edwarda. A ten záporně zakroutil hlavou a tím jí naštval.

„Měla by mít tu možnost, Edwarde. Teď už je někdo jiný,“ vykřikla a odešla. V tom se na mě všichni podívali. A Roman se strachem. Nic jsem nechápala.

Edward si povzdechl a bez toho, abych se stihla rozloučit, mě odnesl k autu a jel se mnou domů. Nic jsem nechápala, ale bála jsem se toho, co přijde. Edward mě odnesl až do postele.

„Co se děje?“ vyhrkla jsem. Už mě to nebavilo.

„Podle všech, i mě, bys měla mít možnost volby,“ řekl a díval se do země.

„Jakou?“ bála jsem se toho, co poví.

„Teď už nejsi ta Romana, co nemá rodinu ani život. Teď jsi Isabela, která má milovanou rodinu, po které jsi vždy toužila a lidský život.“ Najednou mi vše došlo, proč se Rose naštvala.

„Takže teď si musím vybrat mezi rodinou, kterou jsem chtěla, anebo tebou a dětmi?“ zeptala jsem se se strachem.

„Přesně. Nechci po tobě okamžité rozhodnutí. Dám ti čas týden. Mysli na to, co chceš, nemysli na mě nebo na malé. Jen to, co chceš. Buď to bude normální lidský život, anebo upíří věčnost.“ Sklonil se ke mně a políbil mě. A já se bála konce tohohle polibku.

Víc jsem se k němu přitiskla a odmítala pustit. Dech mi docházel a tak se odtáhl.

„Edwarde, ale já-,“ nenechal mě to doříct. Položil mi prst na pusu.

„V klidu si to vše promysli. Miluju tě,“ a ještě jednou mě políbil.

„Já tebe,“ stačila jsem než zmizel z mého pokoje.

SHRNUTÍ

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Return - 22. kapitola: