Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Return - 1. Kapitola

17.11.2009 (14:30) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3130×

1. Dar, který bolí

 HUDBA

 Pohled - Romči

Dnes je to přesně padesát let. Ano, před padesáti lety jsem umřela. Tehdy jsem se vzdala života proto, aby se lidé, které miluji, měli lépe.

Stal se ze mě anděl strážný a hlídám svého  syna a Edwarda. Neustále jsem s nimi. Neustále na ně dohlížím. Oni mě jako anděla nevidí ani neslyší. Ale často jsem s nimi v jedné místnosti. Často je mám na dosah ruky, ale nemůžu se jich dotknout. Nemůžu nic, jen je tiše pozorovat.

Před padesáti lety jsem si myslela, že dělám dobrou věc. Ale teď o tom hodně pochybuji. Jelikož Edward se z mé ztráty nikdy nedostal. A proto ho po čase Bella, která nemohla snést, že se trápí pro jinou, opustila. Tehdy mě to zlomilo víc než jeho.

Každý den se na něj koukám a vidím tu bolest. Vidím, že si to stále vyčítá a že jediné, co ho drží, je náš syn Roman. Na tom je ale taky vidět, že ho to bolí. I on sám si to vyčítá. Ale jediný, kdo si může něco vyčítat, jsem já. Já je opustila a nenašla sílu bojovat.

V poslední době čím dál častěji cítím zase tu známou prázdnotu. Nicotu, kterou mám. Sice jsem se svým bratrem a mámou. Ale přesto mi přijde, že jsem sama.

Vážně jsem tehdy měla alespoň trochu bojovat. Už kvůli Romanovi. I jako anděl můžu brečet a věřte, že v poslední době brečím často.

Je to všechno moc dlouhá doba. Jak se říká, vše se časem v hlavě rozleží a ty pak vidíš úplně jinak. I já teď vidím vše úplně jinak. A vidím, jak pitomá jsem byla.

Dnes si mě i mámu s Romanem zavolal ten nejvyšší. Bůh mu neříkám, je to divný. Stáli jsme v obrovské světlé hale a on seděl na své obrovské židli.

„Dnes je to přesně padesát let, co jsi se vzdala života, abys pomohla dalším. Nikdy jsi nebyla sobecká. Vždy jsi myslela hlavně na ostatní. A to byla tvoje hlavní chyba v životě. Tys měla být alespoň jednou sobecká. Ale nedokázala jsi to, protože jsi tak čistá. A já se rozhodl ti dát dar.“ Nechápala jsem nic a jen čekala.

„Vrátím tobě i tvé rodině život. Budete moc žít a bude jen na vás jak.“ Bylo to to nejkrásnější, co jsem slyšela za posledních padesát let.

„Ale jsou tu dvě podmínky. Ta první, musíte to chtít všichni. Stačí jeden, který nebude chtít, a zůstanete tady. A ta druhá. Nebudete si nic pamatovat, budete žít jiné životy,“ a tímhle mi vrazil kudlu do zad. Podívala jsem se na mámu a Romana, vypadali šťastně.

„Mám se vzdát vzpomínek na svého syna?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Ano, na vše zapomenete. Samozřejmě, že máš čas si to rozmyslet do večera,“ řekl a odešel.

Já jen stála a brečela. Nemohla jsem tu být a proto jsem utekla pryč. Na zem, za Edwardem. Právě bydlí na Aljašce. Jako vždy, byla jsem u něj v pokoji. Ležel na posteli a měl zavřené oči. Sedla jsem si na pohovku a pozorovala ho.

Zase jsem začala brečet.

Mám zapomenout na to jediné, co mám. Na nejkrásnější vzpomínky. Na mého syna a jedinou lásku mého života. Mám zapomenout, abych žila. Mám zapomenout na to nejkrásnější v mém životě.

Dívala jsem se na Edwarda a brečela. Já na něj nemůžu zapomenout, nesmím. Kolik bolesti ještě musím snášet? Proč mě tak moc mučí? Proč se mám vzdát svého syna? Zavřela jsem oči a před očima jsem zase viděla vše. Ano, jako když jsem umírala. Viděla jsem vše. A hlavně jsem to i cítila.

Podívala jsem se z okna a viděla, jak slunce pomalu ale jistě zapadá. Můj čas se krátil. Na jednu stranu nemůžu zapomenout a na druhou si má rodina zaslouží nový začátek. I když jsem věděla, že je to k ničemu, šla jsem k Edwardovi. Stále ležel a tak jsem si lehla k němu. A povedlo se mi něco neuvěřitelného. Já se ho mohla dotknout.

A v tu chvíli mi srdcem projela další vlna bolesti. Najednou mě Edward objal. Asi si myslel, že se mu to zdá. Víc jsem se k němu přitulila a užívala si poslední pohledy a vzpomínky na něj.

Slzy mi pomalu stékaly a já nevěděla, co chci. A jak dál. Místnost už byla v šeru a já dál ležela v objetí, po kterém jsem celých padesát let toužila, jen na něj vzpomínala.

Najednou se Edward přetočil na bok, čelem ke mně. Otevřel oči a ztuhnul. Je možné, aby mě opět viděl?

„Romí?“ zašeptal a pohladil mě po tváři, nemohla jsem přestat brečet. Silně jsem ho objala a už nechtěla pustit. Posadil se i se mnou a pevně mě držel. Odtáhnul se ode mě a díval se mi do očí. Tolik mi chyběl ten pohled do jeho láskyplných očí.

„Já vždy věděl, že jsi anděl,“ zašeptal a pohladil mě po tváři. Nešlo to, proč mi to jen dělá?

Přitiskla jsem své rty k těm jeho. A pevně se k němu přimkla. Můj bože, jak mi jeho polibky chyběly. Náš polibek byl hladový a vášnivý. Nevím, jak dlouho jsme se líbali, ale když jsme se odtáhli, venku už byla tma. Je to tu. Slzy mi začaly ještě víc téct.

„Co se děje, Romí, odkdy andělé pláčou?“ zašeptal Edward a díval se mi do očí.

„Miluju tě, Edwarde, a vždy budu,“ zašeptala jsem a věděla, že je to naposledy.

„Já tebe miluju, Romí,“ šeptl. Lehce jsme ho políbila na ústa a poté silně objala.

„Najdi si mě, Edwarde. Najdi mě, prosím, miluju tě,“ zašeptala jsem mu do ucha a poté se přenesla k Romanovi do pokoje.

Ten už spal. Pomalu jsem přišla k němu. Pohladila jsem ho po tváři a políbila na čelo. „Miluju tě, a navždy budu synu,“ zašeptala jsem a poté odešla.

Věděla jsem, že už je nikdy neuvidím. A nikdy nebudu vědět, že mám tak skvělého syna a komu patří mé srdce. Se slzami jsem se přenesla zpátky do sálu. Kde už všichni byli, čekalo se jen na moje slovo. Jelikož Roman i máma souhlasili.

Stála jsem tam a brečela. Jediné moje rozhodnutí a ovlivní vše. Nešlo přestat brečet, kolik bolesti jsem zažila, ale žádná nebyla tak velká, jako tahle.

„Přijímám dar,“ zašeptala jsem. A cítila, jak se mi opět rozpadlo srdce.

„Rozhodla jsi, vrátím vám životy,“ řekl a poté lusknul prsty.

V tu chvíli jsem ucítila obrovskou bolest. Ale ne fyzickou. Temnota mě začala pohlcovat, jako když jsem umírala. A já věděla, že odpor je marný. Opět jsem viděla celý svůj život, ale i život anděla. Až mě temnota pohltila úplně a já nic necítila. Vůbec nic.

 Nikdo:

Bůh jim vymazal paměť a poslal žít nové životy. Bůh však nepočítal s jednou věcí. A to tou, že věrná a silná láska hory přenáší. A někdy navrací i paměť. On právě nevěděl jak silná je, její láska.

SHRNUTÍ

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Return - 1. Kapitola: