Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řekni - chci tě! - 3. kapitola

16.04.2011 (16:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 9254×

Do školy jsem přijela mezi posledními. Včerejší deprese na mě už moc nedoléhala, ale i tak mě unavila. Vylezla jsem z auta a porozhlédla se. Vše bylo jako vždycky. Všichni se usmívali, povídali a diskutovali ve svých skupinkách. Hledala jsem Jessicu, abych se jí mohla omluvit, když kolem mě někdo omotal paže. Podívala jsem se za tím dotyčným. Edward. Jakmile se zaklesl do mých očí, začal se přibližovat. Najednou pro mě bylo lehké, se z jeho vlivu vymanit. Rukama jsem mu zatlačila na hrudník.

„Ne,“ zašeptala jsem a chtěla odejít, ale nenechal mě. Chytil mě za ruku.

„Co se stalo?“ zeptal se s neskrývaným zájmem. Věděla jsem, že mu to musím vysvětlit. Podívala jsem se na něj.

„Neznáš mě,“ vysvětlila jsem.

„Myslím, že jsem tě poznal víc než dobře,“ oponoval mi. Zakroutila jsem hlavou.

„Ne. Jediné, co jsi poznal, bylo to, co ze mě udělal strach z mé diagnózy. Nebyla jsem to já. Já bych nikdy nedovolila, aby se mezi námi stalo to, co se stalo.“ Pustil mou ruku a zadíval se mi do očí.

„Tak mi dovol, abych tě poznal,“ požádal mě. Zoufale jsem si povzdechla. Byla jsem unavená. Ze sebe, z něho, z celé této situace. Přesto jsem se nutila přemýšlet. Vztáhl svoji dlaň a jemně mě pohladil po tváři. Výraz jeho obličeje byl pro mě nečitelný.

„Prosím, dovol mi to,“ říkal naléhavě. Věděla jsem, že si zaslouží šanci. Vždyť jsem to byla já, kdo ho využil.

„Dobře. Ale stanovíme si pravidla,“ vydechla jsem. Přikývl, že poslouchá. „Budeme dělat, jako kdyby mezi námi nikdy k ničemu nedošlo. Bude to, jako bychom se poznali teprve včera.“ Spustil svoji dlaň a nádherně se usmál. Možná se mi to zdálo, ale neoddychl si?

„S tím počítám. Takže… půjdeme do školy, ne?“ navrhl s dalším krásným úsměvem.

Vešla jsem do třídy a pohledem vyhledala Jessicu. Seděla ve své lavici a četla si nějaký časopis. Přistoupila jsem k ní. Tašku jsem položila na zem a sedla si na židli.

„Jess?“ oslovila jsem ji. Nepodívala se na mě, ale i tak jsem věděla, že mě poslouchá. Někdy se chovala jako drbna a nikdy si nenechala nic ujít, takže i když se mě pokoušela ignorovat, vnímala mě.

„Já… chci se ti omluvit za ten včerejšek. Nevím, co to do mě vjelo,“ ospravedlňovala jsem se. Konečně ke mně vzhlédla. Chvíli si mě prohlížela. Na chvilku byla překvapená. Zřejmě z toho, že na mně nenašla ani stopu make-upu.

„No… dobře. Odpustím ti, když mi řekneš, odkud znáš Edwarda,“ reagovala tak, jak jsem předpokládala. Přikývla jsem.

„Poznala jsem ho před dvěma týdny v Tacomě. Měl brigádu v jednom baru, do kterého jsem se dostala úplnou náhodou,“ řekla jsem pravdu.

„Bylo mezi vámi něco?“ To už se jednalo o tvrdý výslech.

„Jess,“ podívala jsem se na ni. „Nezlob se, ale tohle ti neřeknu. Je to…“

„… soukromé, jasně já vím,“ přerušila mě. Pak se široce usmála, jako by přišla na něco světoborného. „Mohla bys mě s ním seznámit?“ Přikývla jsem, protože na tom by přece nemělo být nic špatného. Dál jsme už nemluvily, protože zazvonilo.

Další hodinu jsem měla italštinu. Posadila jsem se do lavice a čekala až přijde profesorka. Ve třídě se mnou nebyla ani Jess, ani Angela. Obě měly španělštinu. Učitelka vešla do místnosti a s ní Edward. Převzal si učebnici a pak se měl jít posadit. Nečekaně si sedl vedle mě. Mile se na mě usmál a věnoval se výkladu. Já se snažila o to samé, ale nedokázala jsem se soustředit. Už jeho samotná přítomnost mě rozptylovala. Sakra, jak je to možné? Ráno jsem byla schopná jasně uvažovat a teď jsem rozhozená každým jeho pohybem.

Koutkem oka jsem ho sledovala. Do sešitu si psal poznámky. Když učitelka vysvětlovala gramatiku, vložil si tužku do úst a zuby jemně okusoval její konec. Jak moc mi to připomnělo tu noc, kdy jemně skousával kůži na mém krku. Do háje, Bello, vzpamatuj se, jsi ve škole! Donutila jsem se dívat na učitelku, ale přesto jsem jí nedokázala věnovat plnou pozornost. Mou mysl okupovaly vzpomínky na jeho rty, které drtily ty mé, na jeho ruce, kterými bloudil po mém těle, na jeho pohyby, kterými mě dostával do extáze. Z toho všeho mě vytrhl jeho hlas.

„Così Bella. Cosa hai fatto durante le vacanze?“ (Tak, Bello. Co jsi dělala o prázdninách?)

Nechápavě jsem se na něj podívala. Chvíli jsem rozmýšlela, proč se mě na to ptá a až pak mi došlo, že nám učitelka zadala práci ve dvojicích. Měli jsem se navzájem vyptávat na prázdninové zážitky.

„Sono stato due settimane a Phoenix e il resto delle vacanze, ho lavorato in una libreria. E tu?“ (Byla jsem dva týdny ve Phoenixu a zbytek prázdnin jsem pracovala v knihkupectví. A ty?) odpověděla jsem.

„Ho lavorato. Nel bar. E lì ho incontrato una ragazza bellissima,“ (Taky jsem pracoval. V baru. A tam jsem potkal jednu krásku.) odpověděl s pokřiveným úsměvem na tváři. Skousla jsem si ret a modlila se, abych se nezačala červenat. Marně. Pohledem jsem hypnotizovala lavici.

„Ho incontrato anche con un barista,“ (Také jsem se seznámila s jedním barmanem.) řekla jsem skoro neslyšně. Potichu se zasmál.

„La ragazza di nome Bella. Ho trascorso una splendida giornata con lei e… notte passionale,“ (Ta dívka se jmenovala Bella. Strávil jsem s ní úžasný den a… vášnivou noc) poslední část mi zašeptal do ucha.

Celá jsem se zachvěla pod náporem vzrušení. Panebože, jak se dýchá? Nebyla jsem schopna odpovědět, tak jsem zavřela oči a snažila se posbírat zbytky svého rozumu. Faktem bylo, že se mi to moc nedařilo. Pomohla mi až učitelka, která začala dále přednášet. Edward se k ní otočil a opět věnoval pozornost jen jí.

Ve mně se odehrával boj. Proč to dělá? Ráno jsem mu řekla, že budeme jen přátelé a o necelé dvě hodiny později mi udělá tohle. To nejde. Musím si to s ním vyjasnit. Musí vědět, že tohle si kamarádi nedělají. Po zazvonění, jsem ho požádala, aby počkal. Když odešli i poslední spolužáci podívala jsem se na něj a nebyla schopna promluvit.

„Takže?“ začal. Jeho nechápavý tón hlasu mi rozvázal jazyk.

„Edwarde, mohli bychom zapomenout na to, jak jsme se poznali?“

„Lituješ toho?“ zeptal se smutně. Snažil se, abych se na něj podívala, ale to jsem nemohla dopustit, protože jsem nevěděla, jak zareaguji. Vstala jsem a pokusila se udržet chladnou hlavu. Nemohla jsem si dovolit jedinou vzpomínku na ten večer.

„Tak lituješ toho?“ zeptal se naléhavěji za mými zády. Neslyšela jsem, že by vstal a přešel ke mně. Pomalu jsem se k němu otočila. Propalovala jsem mu hrudník. Prsty mi zatlačil na bradu, abych se na něj musela dívat. Opět na mě použil ten trik s očima. Ztrácela jsem se v těch zlatých studánkách, že jsem málem zapomněla, proč tu jsme. Ale on čekal na odpověď.

„Ne… ale,“ nebyla jsem schopna dokončit větu, protože jsem ztratila nit. Pohltilo mě to zlato a já jsem nebyla schopna vytrhnout se z jeho sevření.

„Ale co, Bello?“ úpěnlivě se zeptal. Chtěla jsem mu to vysvětlit. Chtěla jsem se mu omluvit. A taky jsem ho chtěla políbit a nepustit.

„Můžeš se na mě přestat takhle dívat?“ Zatvářil se nechápavě, čímž mi paradoxně pomohl. Zavřela jsem oči a ustoupila o krok dozadu.

„Jak se na tebe nemám dívat?“ Byl zmatený.

„Té noci nelituji, ale cítím, že bych se ti za to měla omluvit,“ snažila jsem se mu vysvětlit. Odvážila jsem se na něj podívat. Byl překvapený.

„Za co by ses měla omlouvat?“ Opravdu mi nerozuměl.

„Za to, že jsem tě vlastně využila,“ řekla jsem a čekala jeho reakci. Nevím, jestli si to vůbec uvědomil, ale ten den jsem potřebovala s někým být, a ten někdo byl zrovna on. Začal se smát.

„Říkáš, že jsi mě využila?“ zeptal se s cukajícími koutky. Jen jsem přikývla a opět couvla, protože on udělal krok ke mně.

„Nezapomněla jsi náhodou, že jsem to byl já, kdo tě políbil?“ Očima si mě opět připoutal. Chtěla jsem mu říct, že nezáleží na tom, kdo to celé začal. Důležité bylo to, že to dělal kvůli mně. Ale zmohla jsem se jen na zakroucení hlavy. Opět udělal pár kroků ke mně a já couvala až jsem narazila do zdi. Ztěžka jsem polkla. Edward už stál ode mě jen pár centimetrů. Pohledem hypnotizoval moje rty. Začal se sklánět. Chtěla jsem ho líbat. Chtěla jsem ochutnat sladkost jeho rtů. Cítit tu chladnou a hladkou strukturu, ale on si místo mých rtů vybral tvář. Jemně mi po ní přejel a pak zašeptal.

„A ten, kdo tě začal svlékat, jsem byl taky já.“ Zachvěla jsem se a zavřela oči. Měl pravdu. To on mi rozepnul mikinu. To on jako první vyhrnul moje tričko a svými dlaněmi jezdil po mých zádech. Najednou zazvonilo. Edward ustoupil a já mohla konečně reagovat.

„Možná máš pravdu, ale já nic víc neočekávám. Navíc se musím soustředit na maturitu a přijímačky, takže…“

„… takže budeme jen přátelé,“ dořekl a já přikývla. Rychle jsem si vzala tašku a utekla na další hodinu. Učiteli jsem se omluvila a posadila se na místo. Angela se mě pohledem ptala, kde jsem byla. Ale mojí odpovědí bylo jen zakroucení hlavou. Po dějepise mě Edward čekal u dveří. Obezřetně jsem ho sledovala. Zvedl ruce v gestu vzdání se.

„Vím, jsme jen přátelé. Takže tě jako kamarád můžu doprovodit na další hodinu.“ Ze široka se usmál a rukou mi naznačil, abych ho následovala. Procházeli jsme chodbou. Všichni na nás zírali, až mi to bylo nepříjemné. Když jsme došli ke třídě, zastavila jsem se. Otočila jsem se k Edwardovi. Stál ode mě sotva deset centimetrů. Díval se na mě zvláštním pohledem, ale jakmile si uvědomil, co dělá, nasadil úsměv.

Moc vám děkuji za úžasné komentáře u předchozí kapitoly. V tomto díle vám možná přijde Edward tak trochu mimo. Nebudu prozrazovat, proč se tak choval, protože to se dozvíte později. Příště Edward zatáhne Bellu do kumbálu. Jeho nálady se budou střídat jak na běžícím páse...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řekni - chci tě! - 3. kapitola: