Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rány minulosti - 7. kapitola

09.05.2012 (21:15) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3360×

Dorazili jsme k obrovskému prosklenému domu v lese na odlehlé straně Forks. Je pravda, že o ticho tady nebyla nouze a o živáčka byste tady nezakopli. Vystoupila jsem z auta a trochu nejistě od něj odstoupila. Byla jsem z té návštěvy nervózní.

Nebo jsem byla nervózní z něčeho jiného? Dobře, dobře. Od setkání s Edwardem Cullenem jsem na něj nepřestala myslet. Dokonce jsem o něm měla dost intimní sny. Nebudu si nalhávat, že mě nepřitahoval. Jenže on určitě to samé necítil. Vykašlal se na mě a normálně ujel. A já chtěla vědět proč. Kvůli tomu tu přece jsem.

„Tak pojď, Bell. Co tam postáváš? Určitě na nás už čekají!“ Zamrkala jsem a přidala se k němu. Dveře nám otevřel doktor Carlisle.

„Vítám vás. Jsem rád, že jsi taky dorazila, Bello,“ usmál se a já opět začala polemizovat nad jeho dokonalostí.

„Isabell,“ pousmála jsem se. Přece jen jednu chybičku měl. Okamžitě si začal notovat s mým otcem a vedl nás po schodech do toho překrásného domu. Musím uznat, že tu všechno bylo luxusní a vkusné.

Vešli jsme do jídelny, která byla částečně spojená s kuchyní. Jedna strana jídelny byla celá prosklená. Včetně obrovských dvoukřídlých dveří. Důležitá poznámka – bez zábradlí či balkonu, což mě nepatrně vyvedlo z míry. Co to, sakra, je?

Před námi se objevilo šest stejně dokonalých lidí, jako byl doktor Cullen. Byla jsem z toho rozčarovaná. Vytřeštěně jsem se na ně dívala a doufala, že si toho nevšimnou. Takové geny, pomyslela jsem si. Charlieho to evidentně nijak nerozrušovalo, což mě znepokojilo ještě víc.

Všechny jsem přelítla pohledem a můj pud sebezáchovy se projevil. Něco ve mně volalo: Uteč! Ale já zůstala.

Můj pohled totiž upoutal ten poseroutka, co stál opřený o zeď mezi jídelnou a kuchyní. V duchu jsem se usmála. Nejevil žádné známky vzrušení, zato se mnou to lomcovalo.

Když mě spatřil, jeho rty se napjaly a prudce stiskl zuby k sobě. Co má jako za problém?! Znervóznil mě. Moc mě neštvi, drahoušku! Nebo si na tebe posvítím! v duchu jsem mu vyhrožovala. Ale nemělo to smysl, stejně jsem z něho byla celá pryč.

Všichni měli to zlato v očích. Což mě už vážně zaráželo. Tohle není normální rodina, tím jsem si byla téměř okamžitě jistá. Ale co jsou zač?

Carlisle mě všem představil. Všichni si mě prohlíželi jako já je. Nebylo mi to příjemné, tak jsem se i já snažila na ně moc nezírat. Ale nešlo to.

„Moje manželka Esmé, dcera Alice, Rosalie, synové Jasper, Emmett a…“

„Edward Cullen,“ předběhla jsem ho a vítězně jsem se usmála. Edward se pousmál a kývnul na mě hlavou.

„Ano. Vy už se znáte?“ zvědavě se tázal Carlisle.

„Ano, měla jsem tu čest,“ pousmála jsem se a podívala se dolů. Táta na mě hodil nechápavý pohled a celá rodina byla jemně zmatená. Nenásilné pohledy přeskakovaly ze mě na něj a zpátky.

„Abych to vysvětlila. Před dvěma dny jsem měla malou nehodu, když jsem jela do Port Angeles. Píchla jsem a měla štěstí, že Edward jel kolem.“ Oba jsme se naráz pousmáli. Všichni na mě stále nechápavě zírali. Zřejmě se ptali: Co je na tom tak vtipného? A tak jsem pokračovala dál.

„A tvůj syn, Carlisle,“ pokynula jsem na něj, „tvůj syn po zhodnocení mé situace odešel ke svému autu a odjel bez jediného slova, či jiné pomoci. Švarný to zachránce,“ pronesla jsem ironicky a usmála se.

„Tys ji tam nechal, Edwarde?“ vložila se do toho Esmé.

„Omlouvám se, Bello. Bylo to velmi hrubé a opravdu se za to stydím. Doufám, že se dočkám tvého odpuštění,“ vyslovil něžně a omluvně. Věřila jsem mu to.

Díval se na mě a já chtěla, aby nikdy nepřestal. Byl dokonale krásný. Jeho hlas zněl jako ta nejkrásnější melodie. Táhlo mě to k němu přes celou místnost. No tak! Bello! Ovládej se! Žádné city ani nic podobného! Máma, dobře?! Opakovala jsem si a hned mě to přešlo.

„To ještě uvidíme,“ odfrkla jsem mu rádoby naštvaně. Přešla jsem směrem ke stolu, kde si už pomalu sedal otec i Carlisle.

„Necháme vás teď tady. Nechte si chutnat,“ popřála nám Alice a pomalu se vzdalovala, následovaná Jasperem a dalšími.

„Vy dnes nebude jíst s námi, Alice?“ dožadoval se jí táta. Což mě dost překvapilo.

„Ne, Charlie. Nezlob se. Máme už jiný program. Snad jindy,“ usmála se úsměvem nejkrásnější modelky, až jsem nasucho polkla. Mrzelo mě to. Chtěla jsem strávit víc času ve společnosti Edwarda, ale co se dá dělat.

„Alice, myslím, že zůstanu doma. Jděte sami,“ prohlásil Edward. Nechápavě na něj všichni koukali. Asi mě jedinou potěšila náhlá změna jeho programu.

„Jsi si jistý?“ optala se ho Alice. Nerozuměla jsem její otázce. Nicméně ji Edward ujistil, že ano.

Když odešli, Edward se usadil naproti mně a Esmé začala servírovat oběd. Italská kuchyně. Musím uznat její kulinářské schopnosti. Já i otec jsme si pochutnali. U Cullenů jsem ten pocit neměla. Edward chvílemi vypadal, že se tím dusí.

„Nemáš rád italskou kuchyni?“ zajímalo mě.

„Jsem spíš vegetarián. Samá zelenina,“ usmál se a já zapomněla polknout.

Obědvat ve společnosti Edwarda bylo velmi zajímavé. Po oku jsem ho neustále pozorovala.

„Zdržíš se dlouho, Bello?“ zvídavě se mě otázal. Pomalu jsme dojídali.

„V první řadě jsem Isabell. A k tvé otázce. Doufám, že brzy zase odjedu.“ Vzala jsem talíře a nesla je do kuchyně. Otec se s Carlislem a Esmé vzdálil do obýváku, který byl o patro výš.

„Co tě přimělo vrátit se?“ Následoval mě jeho dokonalou chůzí do kuchyně. Cestou jsem se po něm pořád nepatrně otáčela. Byl velmi zvědavý. Ale to já taky.

„Otec doktor a syn poseroutka. Proč?“ opáčila jsem mu otázkou. Zakřenil se a poodstoupil ke dřezu, do kterého začal skládat talíře, které jsem mu začala podávat.

„Zaskočila jsi mě. Mrzí mě, že jsem odjel a nechal tě tam samotnou.“ Podala jsem mu poslední talíř. Omylem se naše ruce dotkly. Měl studenou pokožku přesně jako doktor. Lekla jsem se a talíř rychle pustila. K mému překvapení se talíř nerozbil. Chytil ho těsně nad zemí.

„Esmé má tenhle servis nejraději,“ pousmál se a přidal talíř do dřezu. Vykuleně jsem na něj koukala a snažila se vysvětlit si, co se přesně stalo.

„Jak jsi,“ koktala jsem.

„Tak co tě sem přivádí, Isabello?“ přerušil mě.

„Práce,“ opřela jsem se o linku.

„Jaká?“ stále nepolevoval.

„Čím jsem tě zaskočila?“ nedala jsem se.

„Svou vůní,“ vyslovil něžně a popošel ke mně. Stoupl si přede mě, dal ruce okolo mě a opřel se o linku. Jeho tvář byla tak blízko té mé, že jsem mohla cítit její chlad. Neucukla jsem, ani se nesnažila vymanit se z opevnění, které okolo mě vytvořil. Nehybně jsem stála a vnímala každý kousek jeho tváře.

„Už máš vraha, Isabell?“ Jeho oči se rozšířily a já mírně přivřela ty své. Věděl to. Věděl o mně všechno. Charlie!

„Myslím, že mu jsem na stopě,“ vítězně jsem se usmála. Za to Edward znejistil. Svěsil ruce podél jeho dokonalého těla, popošel ke stěně a opřel se.

Došla jsem k němu, přiložila mu svou levou ruku na hrudník a naklonila se k němu.

„Dostanu ho,“ pošeptala jsem mu do ucha.

Letmo jsem se špičkami svých rtů dotkla jeho ucha. Nehnul ani brvou. Jen z jeho pootevřených úst vyšel lehký tón vzrušení. Nevěděla jsem, na co myslí, ale tohle mi bylo momentálně úplně jedno.

Zaujalo mě totiž něco úplně jiného. Jeho tělo bylo jako z kamene. Tělem mu neproudila žádná tekutina. Jeho dech byl stále stejný. Tepna na krku nebyla vůbec cítit, natož vidět. Ale to hlavní mě zarazilo. Necítila jsem bít jeho srdce.

Jestli si myslíte, že v příští kapitole ho odhalí, tak se pletete. :DD Příští kapitola bude totiž celkem oddychová a možná by vás mohla donutit i k úsměvu. :DD

Sami uvidíte a třeba i zhodonotíte. :DD Tedy, doufám, že zhodnotíte. :DD

MMoník :DD

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány minulosti - 7. kapitola: