Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rány minulosti - 21. kapitola

02.07.2012 (11:15) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3035×

O dva týdny později

„Rozhodně tě domů nevezmu, Bello!“ protestoval jsem.

„Edwarde, prosím! Cítím se už dobře. Chci domů, s tebou!“ prosila mě už celou hodinu. Vzal bych ji tam hned, ale doktor řekl, že by tu ještě měla zůstat.

„Bello, lásko, budu muset zase odjet. A hned, jak se vrátím, vezmu tě domů a uděláme si třeba nějakou pěknou dovolenou, ano?“ pronesl jsem tím nejneodolatelnějším hlasem, chytil ji za ruce a snažil se ji uplatit.

„Ne!“ zakřičela na mě a zabořila hlavu do polštáře. Neudržel jsem se a lehce zavrčel. Vytáčela mě šíleným způsobem!

„Můžu?“ pronesl nejistě Aiden s obrovskou kyticí v ruce. Narovnal jsem se a poodstoupil jsem od její postele.

„Ahoj,“ zajásala Bella.

„Ahoj, marode. Jak ti je?“ starostlivě se jí zeptal a přistoupil k ní blíž.

„Fajn,“ zasyčela a věnovala mi nabroušený pohled.

„Něco jsem ti přinesl,“ natáhl k ní kytku. Usmála se a vzala si ji. Položila si ji před sebe na postel.

„Děkuju,“ usmála se na něj.

Aiden se na mě podíval a mozkem mu projelo, že jí chce dát pusu. No, nebyl si jistý, jestli ho nezabiju. Zachoval jsem klid a otočil jsem hlavu, aby pochopil, že mi to nevadí. Ale po oku jsem ho sledoval.

Přiblížil se k ní a dal jí lehkou pusu na čelo. Chtěl se odtáhnout, ale ona ho chytila pod krkem za mikinu a přitáhla k sobě.

„Vezmi mě pryč, Aidene!“ rozkázala mu ztlumeným hlasem. Vyděšeně se na ni díval a nevěděl, jak zareagovat. Lekl se.

„J-já,“ koktal.

„Bello!“ zakřičel jsem na ni a ona ho pustila. Už mě vážně štvala. Před nedávnem málem umřela. Ještě jí doznívá otřes mozku a byla v bezvědomí a ona chce domů! Já se z ní zblázním!

„Aidene!“ zakřičela na něj. Kdyby nás někdo viděl, řekl by: „Kocourkov!“

„Is, já ti nevím, myslím, že bys měla zůstat,“ vyřkl ortel a ona ho propíchla pohledem. Vypadala tak komicky, když se zlobila. Vždycky k sobě stiskne ty její rtíky a její obličej se tak sladce zkroutí.

„Dobře, zajdu se poradit s lékařem,“ neodolal jí. Posera!

„Dík,“ zapěla s blaženým úsměvem.

„Aidene,“ oslovil jsem ho při jeho odchodu za lékařem s jasným cílem, rozmluvit mu to.

„Nech ho být, Edwarde!“ zasyčela na mě z postele. Nasupeně jsem se na ni podíval.

„Bello, říkám ti to naposledy. Nikam nepůjdeš, dokud tě doktor nepropustí sám od sebe!“ pronesl jsem zvýšeným hlasem. Ne, nebyl to zvýšený hlas. Křičel jsem na ni.

„Edwarde,“ chytil mě za rameno ten blbec. Švihem jsem se otočil. Lekl se a ustoupil o krok dozadu.

„Ona nemocnice nesnáší. Tohle prostředí jí akorát přitíží. Jdu to s ním domluvit,“ vysvětlil svůj záměr a čekal na moji reakci.

„Ale-ale. Ale já musím zítra odjet a ona nemůže být sama. To prostě nejde. Nedovolím to.“ Otočil jsem se na ni a s prosíkem se na ni díval. Natáhla ke mně ruku a já si přisedl na její postel. Pohladila mě po tváři a já jí tu ruku políbil. Tak krásně voněla.

„Edwarde, budu u ní, dokud se nevrátíš, souhlasíš?“ navrhl a já se hrůzou otřásl. Tenhle idiot a s ní sám doma? No, to ne! Podíval jsem se vyděšeně na Bellu a ona zářila jako sluníčko a kývala na mě hlavou, že ano.

„Lásko, budu v pořádku. Slibuji,“ ujistila mě a natáhla se pro polibek. Přitlačil jsem ji zpátky do postele a políbil ji.

Pohled Bella

Už chyběl jen jeden podpis a já byla volná. Nemohla jsem se dočkat, až se nadechnu normálního vzduchu. V nemocnici jsem nemohla spát. Měla jsem strach, že se už neprobudím. O nočních můrách nemluvě. Bylo mi z toho prostředí špatně. Jenže Edward má svou hlavu. Od té nehody je jako šílený. Hrozně se o mě bojí.

Když jsem se poprvé mohla osprchovat, samozřejmě v doprovodu zdravotní sestry, stál za dveřmi koupelny a chtěl, abych na něj každou druhou minutu zavolala, že jsem v pořádku. Fakt mě chvílemi až děsil.

Je pravda, že mu to nemůžu vyčítat. Musel být na mě příšerný pohled. Když jsem se viděla v zrcadle, lekla jsem se sama sebe. Jak jsem tedy musela vypadat, když jsem tam ležela? Nikdy mu tohle nebudu moct vrátit. To, co pro mě udělal. Zachránil mi život, už podruhé. Vlastně, možná už potřetí. Protože teď vím, že chci život žít tak, jak se má. Naplno, bez minulosti, bez výčitek. S ním, jedině s ním.

Ležela jsem v ložnici, která byla zavalená balonky, květinami a všemožnými dárky. Rozhlížela jsem se po pokoji a nemohla uvěřit, že je tu toho tolik. Od lidí z práce a od Cullenových. Bylo mi líto, že jsem k nim byla tak odměřená. Doufám, že budu mít šanci to ještě někdy napravit.

„Tady to máš, lásko,“ pronesl medovým hláskem a položil mi jídlo a čaj na stůl.

„Děkuju,“ uculila jsem se na něj.

„Pojď už ke mně,“ poprosila jsem ho. S úsměvem si ke mně přilehl a já se nahrnula na jeho hruď. Pevně mě sevřel v objetí a já se tam uvelebila.

„Děkuju, že jsi tam byl,“ špitla jsem potichu a sklonila hlavu. Nechtěla jsem, aby viděl, že se mi navalilo.

„Nikdy ti to nebudu moc vrátit.“ Oči mi zvlhly a popotáhla jsem.

„Vracíš mi to jen tím, že jsi. Miluju tě, Bello!“ zašeptal mi do vlasů a já se k němu namáčkla ještě víc. Dychtivě jsem ho políbila a vrhla se po něm.

„Počkej,“ ušklíbl se pod mými polibky, „počkej.“ Odstrčil mě od sebe.

„Jsi v rekonvalescenci. Žádný rozrušování se konat nebude,“ usměrnil mě. Naštvaně jsem si lehla.

„Ale tohle je trápení nemocného,“ zkusila jsem nátlak.

„Bello! Nechtěj mě rozčílit!“ zasyčel na mě a posadil se na postel. Chytila jsem ho kolem krku a opět ho povalila na záda.

„Potřebuju svoji medicínu,“ zašeptala jsem s úsměvem na rtech a položila se na něj. Tentokrát se mi už nebránil. Jen se usmál a začal spolupracovat.

Kratší kapitola, já vím, já vím... :D Doufám, že příště to bude už lepší. V další kapitole si Edward zahraje na uzurpátora a Bellu někdo převeze. Jak a proč? No, na to si počkejte. :-D

Chtěla bych moc poděkovat za vaše milé komentáře. Ženou mě dál. :-) Díky!

Marcelka: Vůbec se nezlobím a jsem ráda, že se ti povídka líbí. :-)

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány minulosti - 21. kapitola: