Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rány minulosti - 10. kapitola

18.05.2012 (07:00) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3314×

Zastavila jsem před jeho domem a nervózně si zastrčila vlasy za uši. Cestou jsme si povídali, ale nijak určitě.

„Tak, jsi doma,“ přerušila jsem náhlé ticho, které vzniklo příjezdem k jeho domu.

„Nechceš jít dál?“ podíval se na mě. Překvapeně jsem několikrát zamrkala.

„Já ti nevím. Možná bych měla jet,“ zakroutila jsem hlavou.

„Budu převlečený hned,“ usmál se.

„Tak na chvilku bych možná mohla,“ odsouhlasila jsem.

Zaparkovala jsem a vešli jsme spolu do domu. Byla jsem nervózní. Měla jsem pocit, že jdu na přehlídku Isabelly Swanové. V hlavní roli: já.

Došli jsme do obýváku, kde stála Alice a Jasper, který po mém příchodu opustil místnost. V křesle seděl vysmátý Emmett a u něho stála Rosalie. Všichni v celé své kráse.

Edward mě před sebou nepatrně strkal dál do obýváku. Můj původní záměr, stát v chodbě, tedy nevyšel. Dotýkal se mých zad a já cítila brnění v mém těle. Voněl překrásně, jeho hlas mě omamoval, jeho tělo mě vzrušovalo. Bylo těžké soustředit se na ostatní, když jsem cítila jeho ruku na mých zádech.

Esmé se k nám hnala a sondovala, co se Edwardovi stalo. On neměl chybu, ale jeho zakrvácené a špinavé oblečení ano. Postupně jí všechno začal vysvětlovat. Alice se k nám přihnala a začala mě tahat k sedačce.

„Věřím, že všechno dobře dopadne.“ Její zvonivý hlas dolehl k mým uším. Ten tón jejího hlasu mě uklidnil. Chtěla jsem jí věřit. Chtěla jsem, aby ta paní i její dítě byly v pořádku.

„Vím to,“ ujistila mě znovu a posadila mě na sedačku. V jejích rukách jsem byla jak bezvládná hračka. Přisedla si ke mně na opěrátko sedačky a dívala se směrem k Edwardovi a Esmé.

Podívala jsem se na Edwarda a hned zase na Alice. Došlo mi, co řekla.

„Jak to, že to víš?“ vysoukala jsem ze sebe. Zase mě napadalo tolik otázek. Edward ji slyšel?? Alice to ví?? Nějak mi to k sobě nešlo. Že by se tu dělo něco nadpozemského?

„Carlisle je nejlepší doktor jakého znám. Určitě té paní pomůže,“ usmála se na mě širokým úsměvem. Úsměvem, pro který by většina mužů na planetě zemřela.

No, jistě! Jistě! Bello, už vážně magoříš! Měla bys okamžitě s těmi nesmysly přestat!

Jenže mně to nedalo. Něco tady prostě není úplně pozemské. Poposedla jsem si na sedačce a opřela se.

„Hned jsem tu. Jen se převléknu,“ pronesl Edward hlasitě, abych to slyšela i já. Mírně jsem zakývala hlavou na souhlas, i když jsem si vůbec nebyla jistá, jestli to tady vydržím.

„My ti ji pohlídáme, bráško,“ zavolala na něj Alice a její smích se rozlehl po místnosti. Esmé odešla zjistit, jak je na tom Carlisle, a jestli nepotřebují dobrovolnici. Je vážně moc fajn.

Z přemýšlení nad dobrotou Esmé, která z ní přímo sršela, mě vytáhl tolik známý zvuk odpalu.

„Kdo hraje?“ odhodlala jsem se zeptat Emmetta, který byl skoro přilepený na obrazovce.

„Red Sox,“ usmál se a věnoval mi krátký pohled.

„Jestli tedy vůbec víš, kdo to je,“ rýpnul si do mě. Co si myslí? Že jsem úplně blbá?!

„Vím,“ naštvaně jsem mu odsekla. Změnu mého tónu zaregistroval a široce se na mě usmál.

„Dneska hrají s Yankees, ne?“ Chtěla jsem mu ukázat, že opravdu vím, o co jde.

„Jo,“ udiveně se na mě podíval.

„Baseball,“ povzdechla si Alice, „v televizi mě nebaví,“ uvedla důvod jejího povzdechu.

„Proto raději chodím na zápasy,“ usmála jsem.

„Chodíš na zápasy, jo?“ zaujala jsem Emmetta.

„Jo. Yankees fandím, tak tu a tam zajdeme s kamarádem na zápas.“

„Vsadím se, že nevíš, co oba týmy spojuje, viď?“ Ale, ale, hošánek je nám ale namyšlený.

Dlouze jsem se zamyslela. Oči Emmetta mě propalovaly a chtíč zvítězit a nachytat mě na švestkách mu šlehal z očí.

Edward vstoupil do místnosti. Vážně je rychlý. Jeho přítomnost mě ještě víc znervózněla.

„Jasně, že vím,“ usmál se na něj Edward. A přišel až k nám.

„Jasně, že víš! Ty víš všechno,“ rozčiloval se Emmett a rozhazoval rukama.

„Poradím ti,“ usmál se na mě Edward. Ale mně do smíchu nebylo.

„Nepotřebuju poradit,“ nafoukla jsem se. „Vím to,“ ujistila jsem všechny přítomné. Odpověď jsem věděla hned od začátku, ale docela mě zarazilo, jak si všichni myslí, že ví všechno.

„Tak?“ vybídl mě Emmett. Úplně jsem na něm viděla, jak by se mi vysmál, kdyby byla moje odpověď špatná. Jenže můj výraz ho mohl přesvědčit, že odpověď znám.

„Babe Ruth,“ vyslovila jsem a pousmála se. Máš to, ty nafoukanej blbečku!

„Umí,“ uznal mě a já si odfoukla.

„Co kdybych ti ukázal zbytek domu, co jsi ještě neviděla?“ vysvobodil mě Edward. Automaticky jsem se zvedla a opouštěla s ním pokoj.

„S jakým kamarádem chodíš na baseball?“ vybalil na mě hned, jak jsme se ocitli sami.

„Jak to víš? Nebyl jsi tam, když jsem tohle říkala,“ protestovala jsem a nechápavě kroutila hlavou.

„Ale jo, byl jsem tam. Skoro,“ usmál se. Zmatená jsem ho následovala, až jsem se ocitla v jeho pokoji.

„Tak s jakým přítelem?“ naléhal.

„S kamarádem z práce,“ uspokojila jsem jeho zvědavost a rozhlížela se po jeho pokoji.

„A ten kamarád je jen kamarád?“ opatrně se mě optal. Usmála jsem se.

„Proč tě to zajímá?“

„Nevím, chci o tobě vědět všechno,“ vysvětlil.

„Ten kamarád je jen kamarád,“ usmála jsem se a prohrábla jeho CD, která měl položená na stole.

„To jsem rád,“ usmál se a přistoupil ke mně.

„To jako proč?“ Přitáhl si mě k sobě. Neprotestovala jsem ani náhodou. Líbilo se mi to.

„Protože to bych pak nemohl udělat tohle.“ Naklonil se ke mně a přitiskl svoje dokonalé rty k těm mým.

To, co jsem v té chvíli cítila, se nedá slovy popsat. Líbali jsme se vášnivě a divoce. V životě jsem nezažila nic lepšího. Prsty jsem zajela do jeho vlasů a přitáhla si jeho hlavu ještě blíž. Měla jsem strach, aby se neodtáhl. Jeho ruce obmotaly můj pas a silně si mě k sobě přitáhl. Cítila jsem jeho chladné, tvrdé tělo, ale pro mě bylo teď rozpálené a něžné. Nechtěla jsem přestat. Chtěla jsem, aby si mě vzal teď a tady.

Ten chtíč ve mně volal jak zběsilý. Jeho ruce zamířily na můj zadek a vtom to ve mně vybouchlo. Chtěla jsem ho. Vyzdvihl mě do vzduchu jako hračku, nespouštějíc své rty z těch mých. Tiskla jsem se k němu, jak nejvíc to šlo. Jakmile mě chtěl opět položit na zem, pevně jsem obmotala nohy kolem jeho pasu. Chtěla jsem mu naznačit, že na zem tedy rozhodně nejdu.

Jeho ruce mě něžně hladily po zádech a já se sápala po jeho krku, ramenou, a drtila svými ústy ty jeho. Nikdy jsem necítila nic podobného, jako právě teď. V náruči Edwarda Cullena.

Přirazil mě ke stěně vedle jeho dveří. Rozepnul mi knoflík u kalhot. Líbala jsem ho na krku a ramenou. On mě na hrudníku a prsou. Líbal mě tak, že jsem z toho měla husí kůži.

„Edwarde? Bello?“ zaslechla jsem hlas z dolního patra. Ten hlas patřil Esmé.

Nejdřív jsem nereagovala stejně jako Edward, ale když nás zavolala potřetí, podíval se mi do očí a já viděla to samé, co jsem právě cítila i já.

„Jestli se neozveme, přijde nahoru,“ usmál se. Prohrábla jsem si vlasy a snažila se z té extáze, kterou ve mně Edward vyvolává, vzpamatovat.

„Dobře,“ ubroukla jsem.

„Pustíš mě?“ poprosila jsem ho, vzhledem k tomu, že mě stále držel ve vzduchu, přimáčknutou ke zdi.

„Právě uvažuju, že tě unesu,“ usmál se a já naprázdno otevřela pusu. „Jasně, promiň,“ dořekl a pomalu mě postavil na zem. Nad jeho uvažováním jsem se pousmála. Brala bych to všemi deseti.

Rychle jsem si zapnula knoflík u kalhot a oblékla si tričko, o kterém jsem nevěděla, že ho nemám. Edward si zapnul košili. Na rozdíl od něj jsem si musela upravit i vlasy.

Pomalu jsem za ním cupitala dolů. Zhluboka jsem dýchala, abych zahnala ten zrychlený dech.

„Tady jste. Volala jsem s Carlislem a říkal, že ta žena, kterou jsi zachránil, je v pořádku. I její dítě,“ nadšeně pronesla tu novinu Esmé.

„To jsem ráda,“ zamumlala jsem si pod fousy. Edward mě pevně chytil za zády. Bylo to nepochopitelné, tu ženu jsem vůbec neznala, ale bylo to pro mě nesmírně důležité. Měla jsem pocit, že i já bych mohla mít druhou šanci. Šanci na život.

Byl už skoro večer a s tím spojený můj odchod domů. Edward mě šel vyprovodit k autu. Bylo mi nepříjemné být s ním o samotě. Styděla jsem se. Červenala jsem se až na zadku.

„Takže, děkuji za milé odpoledne. Ahoj,“ zamrkala jsem a rychle nastoupila do auta.

„Já děkuju tobě. Jeď opatrně, Be-,“ zarazil se, „Izzi,“ usmál se na mě a zabouchl za mnou dveře od mého auta.

Rozjela jsem se domů a sledovala ho ve zpátečním zrcátku, než z něho zmizel. Neustále jsem cítila jeho polibky, doteky, jeho vůni. Chuť jeho rtů se mi vrývala do mozku. Nic nechutná tak, jako Edward Cullen. 

Tak jo, pusinkování máme za sebou. :D Taky Vás ta Esmé naštvala tak, jako mě? Hrůůza. :DD

V další kapitole pojede Bella do nemocnice. Určitě Vás zajímá proč? Tak na to si musíte počkat. :D Stejně toho vždycky prozradím až až. :D

MMoník. :) 

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány minulosti - 10. kapitola: