Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Radši doživotně zavřená než rok s idiotem! 7. kapitola

11.03.2012 (08:30) • stmivani158 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 1942×

„Bello, jsi v pořádku?“ drcl do mě Edward a vytrhl mě tak z těch odporných vzpomínek, které mi zahltily mysl, jako škodný hmyz.

„Nestarej se,“ špitla jsem otráveně a zaměřila se na matku, kterou k nám vedli v poutech. Pořád se ošívala a broukala si nějakou melodii. Vypadala opravdu jako blázen z těch hollywoodských filmů. Povedená rodinka. 

„Posaďte se.“ Zatlačil ji do ramene jeden z policistů, až se ji podlomila kolena a ona dopadla se zachrastěným na zadek.

„Ruce pryč!“ zavrčela jsem a on se stáhl s rukama před sebou. Debil jeden!

„Dobrý den, Renée. Jsem Edward Cullen, přidělili mi nedávno Bellu. Teď jsem ji opatroval a musím vám říct, že je pěkné kvítko. Víte, co provedla za tu dobu, co bydlí u mě? Vyhnala mi snoubenku, zašpinila konferenční stolek, po cestě sem málem pozvracela celé auto, no, děs vám teda řeknu…“ A mlel a mlel a mlel.

„Dost už, Edwarde!“ Bouchla jsem pěstí do stolu a on překvapivě zmlkl. Pak se zamyslel a znovu otevřel pusu.

„Můžu vám říkat Renée, Renée?“ zeptal se váhavě, když se mu nedostávalo nic kromě ignorace ze strany mé matky, tak zmlknul a zamumlal něco ve smyslu, že si nemůže ani postěžovat.

„Edwarde, jdi podepsat nějaké papíry.“ Strčila jsem do něj rukou a on se na mě nechápavě podíval. Ještě nic? Stále nic… pořád ještě nic. Po dalších pěti minutách, kdy už to ve mně fest vřelo, Edward chápavě pokýval a zvedl se. Bingo! Máme tu výherce o nejchápavějšího člověka na planetě!

„Máte patnáct minut,“ špitl ke mně a odešel.

„Konečně,“ vydechla jsem s úlevou, když se ztratil z dohledu.

„Jak se máš, holčičko?“ špitla ke mně matka a její oči zjihly. Natáhla jsem se k jejím rukám a vzala je do dlaní. Byly tak hrubé a studené…  

„Dobře, mami. S Edwardem je to fajn, i když je trošku… divnej,“ odpověděla jsem s velkou dávkou sarkasmu, pod kterým se pousmála.

„Jsi pořád stejná,“ zasmála se a pohladila mě po tváři.

Patnáct minut uběhlo jako voda a Edward už klepal u dveří na hodinky. S Renée jsem zapomněla na všechny starosti a zase se cítila jako doma. Jakoby všechny stěny zmizely a my seděly na pláži ve Forks a užívaly si jeden z těch slunečných dnů a nic nás netrápilo. Snad jen to, že už slunce zapadá a my se budeme muset vrátit domů. Jen my dvě… Ale realita byla jiná.

„Ještě přijdeme, mami,“ zašeptala jsem k ní a i přes nadávky policistů, že se k ní nemám přibližovat, jsem ji sevřela v náručí.

„Buď opatrná, Bello!“ zavolala na mě ještě, než se dveře zaklaply a já pocítila, jak mi ten kámen znovu dopadá na hruď.

„S matkou si rozumíte,“ protnul ticho v autě Edward při cestě domů.

„Je rázná jako ty,“ pousmál se a já protočila oči.

„Zmlkni, Edwarde!“ vybuchla jsem. Neměla jsem absolutní náladu na jeho střapatou hlavu, která byla v ráži.

„No vždyť to říkám,“ zachechtal se a přeřadil.

Když jsme přijeli před dům, něco Edwarda fakt nepotěšilo. Otráveně párkrát zavzdychal, a tak jak běžně letí z auta, tak teď mu jeho vystupování trvalo déle než mně.

Vystoupila jsem a táhla se ke dveřím. Sedla jsem si na schůdky a čekala, než vyjde. Pět minut uběhlo a on pořád zapáleně civěl do mobilu a naprosto ignoroval okolní svět. Můj žaludek se dožadoval jídla a můj močový měchýř značně mlel z posledních sil. Kdybych tady měla záchod a lednici, mohl by tam s radostí sedět do aleluja.

„Míníš tam být dlouho?“ zavolala jsem na něj ještě s klidem a on jen pokýval hlavou, že jo, a pak že ne, a pak že jo, a pak že zas ne, div se mu ta hlava nevytočila. Ztrácela jsem všechnu trpělivost.

Trpěla jsem! Můj močový měchýř trpěl, můj žaludek trpěl a když já trpím, tak Edward bude stokrát tak!

„Mám ti z toho auta pomoct?“ zařvala jsem vztekle a on ke mně střelil pohledem.

„Vždyť už jdu!“ prásknul vztekle s dveřmi a rozešel se ke vchodovým dveřím. Začal hledat klíče v kapse a než je stačil otevřít, tak se dveře otevřely samy, div nevylítly z pantů, a z nich se vyřítila bílá hlava, která skočila Edwardovi přímo do náruče. 

„Miláčku, sluníčko, broučku! Tolik se mi stýskalo!“ pištěla mu do ucha a mmě to všechno docvaklo.

Její červené auto stálo před Edwardovým a v obýváku se svítilo. Tak proto dělal značně zaneprázdněného. Tak zlatíčko, teď ty budeš spát na zahradě, protože teď to tady řídím já! Zvolila jsem taktiku tichého hráče.

„Ahoj, Tanyo! Taky se mi hrozně stýskalo!“ přiskočila jsem k ní, když se od Edwarda odlepila. Oba s otevřenou pusou dokořán civěli na můj přeslazený úsměv a já začala pociťovat, že tahle taktika nebyla zrovna dvakrát nejlepší… 

Tak konečně jsem se vrátila zpátky. Doufám, že si na povídku ještě pamatujete. :)

Autor: stmivani158 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Radši doživotně zavřená než rok s idiotem! 7. kapitola: