Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - epilog

08.09.2011 (19:15) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2012×

O DVACET LET POZDĚJI (EDMONTON, ALBERTA):

Mohlo být půl páté ráno, když se v jednom z bytů v pátém poschodí potichu otevřely vstupní dveře. Předsíň na okamžik ozářil pruh světla z venkovní chodby, ale jakmile se dovnitř vetřela drobná postava, dveře se zabouchly a opět byla tma.

Eren si oddychla, že se dostala nezpozorována domů, ale její radost netrvala dlouho.

Vypínač cvakl a halu, ne nepodobnou pokoji v luxusním hotelovém apartmánu, zalil zářivě bílý halogen stropních zářivek. Dívka v duchu zaklela a zastínila si rukama obličej. Nedalo se říct, že by si množství vypitého alkoholu podávalo přátelskou ruku s tmavými mžitkami, které se jí dělaly před očima. Zamrkala a rychle se opřela o stěnu.

U západní stěny stál se založenýma rukama Jacob Black a mračil se, ruku stále ještě položenou na ozdobném madle vypínače. Tak, aby to viděla, zvedl levačku do výše očí a urputně se zahleděl na ciferník zjevně drahých náramkových hodinek.

„Jdeš pozdě,“ ucedil potichu a nebezpečně se zachmuřil. „A víš doufám, že mladiství alkohol pít nesmějí.“ Navzdory tomu, jak se tvářil, mu dělalo problém se nesmát, když viděl, jak se jeho dcera z přikrčeného provinilce celkem rychle mění v nadšeného fanouška. To, že jím skutečně je, dokazovala i šála s nápisem Edmonton Oilers, přehozená přes ramena.

„Vyhráli jsme,“ pochlubila se pyšně, jako by za vítězství mohla ona sama.

Její otec rozvážně pokývl hlavou, činilo mu ovšem značnou potíž se neusmívat. Chtěl něco říct, ale když viděl, jak opět zvadla, rozhodl se nechat to být. Nakonec tedy jen mávl rukou a nechal ji odejít. Však bude mít ještě dost příležitostí, aby jí to připomněl.

Z vedlejšího pokoje uslyšel hlasy a mimoděk se pousmál. Podle hlasitosti a tónu jí matka vyčinila i za něj. Koneckonců, říkal si, když pomalu procházel jednotlivými místnostmi a zhasínal rozsvícené lampy, od ženy to pochopí lépe. Alespoň v to doufal.

Zastavil se až ve dveřích posledního pokoje – byla to ložnice jeho dcery. Nevadilo mu, že se vrátila tak pozdě, dokonce ani to, že hokej skončil už před pár hodinami a ona se od té doby potloukala bůhvíkde v přiměřeně podroušeném stavu. Rozčilovalo ho, že ji nemá pod dohledem. Musel sám sobě přiznat, že se strachuje příliš. Bylo jí patnáct, podle genetických zákonů už byla pár let dospělá, ale to neznamenalo, že by ho to zlobilo o to méně. Vyrostla tak rychle… Každé ráno se budil s hrůzou, že doma jednu z nich nenajde. Ostatně by to nebylo poprvé.

Další vráskou na jeho čele byl Oliver Mauricio, ten proradný jaguár. Ukázal se po bůhvíjaké době a obě jeho nejoblíbenější ženy, jak jim s oblibou říkal, se mu ve vteřině vrhly kolem krku. Tedy, Rebecca až poté, co na něj několik minut křičela, ale podle něj šlo prostě jen o princip. Eren, to byla jiná kapitola – od okamžiku, kdy na sebe pohlédli, nehnuli se od sebe ti dva mladí na krok a on to neviděl rád. Nemohl ale nadávat příliš – sám věděl, že otisku vzdorovat nelze.

Jedinou útěchou mu bylo, že Eren chodila do školy, a tak se nemusel bát, že by ji ten výrostek zkazil. I tak mu přemýšlení nad tím, co dělají, když nejsou pod dozorem, nedávalo spát.

Nechal manželku i dceru v nevědomí o své přítomnosti a tiše se vytratil. Dopoledne měli přijet jeho příbuzní z Aiyansh – nepřestával v duchu děkovat Cullenovým, že je dokázali vypátrat – a on se na to musel psychicky připravit. Ronie byl živel, přestože podle občanky už by měl být nějaký ten pátek dospělý.

Jacob zaslechl smích a znovu se usmál. Stál na terase, odkud se dalo dohlédnout do nedalekého parku. Lokty se opíral o zábradlí vysoko nad zemí a pozoroval východ slunce přes tmavé siluety štíhlých topolů lemujících příjezdovou cestu. První sluneční paprsky toho dne se odhodlaně prokousávaly černočernou tmou vytrácející se noci a ochotně se ve spektru tisíců odstínů, které by lidské oči zahlédnout nemohly, rozpínaly po purpurově se zbarvující obloze. Někde uvnitř hrudi cítil, jak ho spolu s opadávající tmou opouští i stará hořkost duše. Nedokázal odtrhnout pohled od světlajícího nebe.

Pozoroval vzdálený ruch města a myslel na to, že úsvit nikdy nebyl krásnější.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - epilog: