Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 33. kapitola

09.08.2011 (20:15) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1816×

Angoonské letiště mělo jednu velkou výhodu – plošina, na níž bylo vystavěno, ležela v menším horském srážkovém stínu, a tak tam nebyl téměř žádný sníh. Pilot už na mě čekal, když jsem smykem zastavila na kraji přistávací dráhy, a bez zbytečných řečí mě nechal nastoupit do malé bílé cessny. Nedávno jsem sice slyšela, že se jich v USA několik zřítilo, ale já neměla moc na výběr. Jiné letadlo k dispozici nebylo.

Ne že bych se tím nějak zvlášť zabývala. Cestou od srubu až k letišti jsem řídila téměř bezmyšlenkovitě. Mé vědomí zcela zastíral fakt, že se mi stýskalo po Cullenových. Po mé rodině. Skutečně byli mou rodinou, nyní dokonce více než dřív. Ačkoliv jsem se snažila, nedokázala jsem se smířit s faktem, že už je nikdy v životě neuvidím. Neustále jsem se rozhlížela v naději, že se mi rychlý stín mihne přes cestu, ale nic se nedělo. Pravděpodobně ještě ani nebyli doma. A asi vůbec nevěděli, že jsem na cestě pryč.

Vytí už se neozývalo.

Když jsem právě nepřemýšlela nad tím, co asi má staronová rodina právě v ten moment dělá, měla jsem plnou hlavu výčitek svědomí. V mysli mi zničehonic náhodně vyskakovala všechna ta místa, kde jsem za posledních dvacet žila, žádné z nich však nedokázalo vyvážit ten pocit prázdnoty a ztráty, který se mi rozpínal v hrudi a dusil mě. Ať sebehezčí vzpomínka vždycky s sebou nesla pachuť prolité krve a děsivého očekávání. Nebylo na tom vůbec nic vzrušujícího nebo radostného. Celý můj dosavadní život byl o strachu; ve chvíli největšího štěstí, jak už to tak s paradoxy bývá, se to tedy samozřejmě muselo pokazit.

Po dvaceti minutách jsme konečně minuli sněhovou pokrývku ostrova a hluboko pod podvozkem letadla se rozprostřela nekonečná ocelově modrá hladina oceánu. Kdybych byla schopná vnímat, jistě by mi to vzalo dech. Z malého navigačního rádia v kokpitu se co chvíli ozývaly praskavé zvuky, občas přerušované zkresleným přeskakujícím hlasem. Nepoznala jsem, zda se jedná o mužský, či ženský, ale dost dobře jsem rozuměla tomu, co hlásí. Let se měl o zhruba hodinu protáhnout – museli jsme obletět sněhovou bouři, pokud jsme nechtěli zahynout velmi tragickou smrtí.

Nevadilo mi to. Alespoň jsem měla dost času na přemýšlení. Cullenovi se měli vrátit až následujícího večera, tudíž nehrozilo, že by mě mohli chytit třeba na letišti, protože by na mě čekali… S těmito a podobnými úvahami jsem se odebrala do neklidného spánku. Strojem co chvíli otřásl lehký poryv větru zvenčí a já se s téměř pětiminutovou pravidelností probouzela, načež jsem znovu upadala do neutěšeného snění.

O dvě a půl hodiny později mě úplně probudilo nepatrné chvění. Cessna právě dosedala na přistávací dráhu malého soukromého letiště v Langley poblíž Vancouveru. O pár minut později už jsem si protahovala přeleželé svaly a vzápětí se loučila s pilotem. Znala jsem ho od vidění a on mi popřál hodně štěstí, ať už mířím kamkoliv. Nedalo se o něm říct, že by byl pověrčivý, ale naprostý skeptik to také nebyl. Neodsuzoval něco jen proto, že to neviděl na vlastní oči. Jeho ustaraný pohled mi neušel.

V Langley, přestože sem od moře táhl studený vítr a hory také byly, co by kamenem dohodil, bylo na můj vkus celkem teplé počasí. Svlékla jsem si šálu a jen si ji volně přehodila přes ramena. Nechtěla jsem poutat zbytečnou pozornost tím, že bych byla málo oblečená.

Půjčila jsem si auto, stařičký Ford z roku před Potopou, a co nejrychleji – a že to bylo hodně nadsazené tvrzení – vyrazila do Vancouveru. Nechtěla jsem po sobě zanechávat stopy, ale zaoceánský let jsem musela absolvovat jako každý jiný turista. V tomhle ohledu nebylo vyhnutí. Bohužel.

O dvě hodiny později už jsem si zapínala pás v luxusní první třídě zdejších aerolinek. V Minneapolis jsem opět přestupovala na let do Berlína, kde jsem chytila přímý spoj do Florencie. Ten den jsem měla štěstí.

Jak povědomé mi to tam bylo. Slunná Itálie, tak krásná země, mě mrazila až do morku kostí pouhou vzpomínkou. Olivovníky na polích, která jsem míjela, měly příliš temný stín a cesta se mi najednou zdála neskutečně krátká. Netrvalo dlouho a širé nazelenalé pláně rozeklál nevelký obrys jasně vyvýšeného kopce. Viděla jsem ho už zdáli. Při tom pohledu mi vnitřnosti sevřela ledová pěst a celá ta zpackaná situace na mě konečně dosedla v plném rozsahu. Co když jdu pozdě? Co když už je… mrtvá? Schválně jsem se na to přinutila myslet jako na reálnou možnost – co může být horšího než triumf v protivníkově tváři, když vám oznamuje, že jste nedorazili včas?

Čas však nečekal. Musela jsem si pospíšit. Slunce se právě začínalo sklánět k západnímu obzoru, když jsem projížděla branami města. A zároveň jsem myslela na to, co mi jednou, kdysi dávno, Bella vyprávěla – jak musela včas stihnout zastavit Edwardův sebevražedný pokus vyjít na náměstí mezi lidi za přímého slunečního světla. Tohle město, říkala jsem si, to všechno muselo pamatovat. Jak dlouhá byla vlastně jeho historie? Kolik času muselo slunce strávit jako svědek tohohle fragmentu zkázy?

A nyní mělo být svědkem další tragédie. Musela jsem začít jednat.

Vystoupila jsem z nenápadného tmavého lexusu – na cestu sem jsem si zvolila pohodlnější a rychlejší způsob dopravy – a nasadila si nezbytné sluneční brýle. Přestože byla polovina prosince, tady to tak vůbec nevypadalo. Nikdy žádný sníh. Překvapivé. Lidé, tak hloupí, bezbranní a nevědomí, mě míjeli po dvojicích nebo ve skupinkách, zatímco mířili do nejrůznějších zapadlých krámků. Všude kolem se nesla povědomá rytmika italštiny a já se do ní bez problému přeladila.

Očima jsem zabrousila do nejtemnějších koutů parkoviště. Nezbylo mi než hledat – jeden, dva, tři… osm. Napočítala jsem přesně osm upírů a to nemuselo být všechno. Vida, očekávali mě. Nepřekvapilo mě to, jen jsem získala nový záchytný bod pro nadějné doufání. Kdyby to bylo marné, neposílala by vládkyně své poddané do slunečného dne mezi lidi.

Vyrazila jsem směrem, kde jsem tušila sídlo.

„Neznáme se odněkud?“ ozvalo se za mnou tiše znenadání. Ucukla jsem a prudce se otočila.

Nade mnou se tyčil vysoký muž v temném plášti, kapuci staženou přes hlavu. Byl mi povědomý, to ano, ale…

„I to je možné,“ odtušila jsem rádoby nezúčastněně, napjatý postoj jsem však stále neuvolnila. Něco tu nehrálo. Proč by vojáci předstírali, že mě neznají, když by mě prostě mohli popadnout a odvléct do hradu?

„Vypadáte ztraceně,“ poznamenal jakoby nic. Už jen to, že je upír a mluví se mnou, aniž by se mě pokoušel zabít, bylo dost divné. Teď jsem si ale začínala připadat slušně řečeno jako pitomec, který neví, o čem je řeč… Já to fakt nevěděla.

Rozhlédla jsem se. Nikde nikdo. „Co je vám po tom?“ odsekla jsem ne právě zdvořile.

Usmál se a najednou vypadal daleko přívětivěji. Potom se ale otočil a přes rameno tiše zavolal: „Jen halvt, žádná hrozba.“

Veškeré instinkty mi napovídaly, že bych měla zdrhat. A já bych je byla mile ráda poslechla… kdybych toho ovšem byla schopna.

„Chce utéct,“ ozvalo se za mými zády poněkud znuděně. To promluvila nějaká žena, ale já jí, vzhledem ke své momentální pohybové indispozici, nebyla s to pohlédnout do tváře. Vzápětí mě obešla vysoká černovláska se zářivě karmínovýma očima. Nemohla to být novicka, ale v těch děsivých očích jí tančily nezkrotné plamínky, které jsem vídala pouze u novorozených toužících lovit.

„Dee,“ okřikl ji varovně upír a ona si znuděně povzdechla. Převrátila oči v sloup a já se znovu mohla hýbat. Protřepala jsem si ruce.

Černovláska se zadívala na další postavu v tmavém plášti, která se k nám přidala. „Shawnee, hlídej si ho, nebo mu něco udělám,“ sykla potichu, že jsem to málem přeslechla.

Najednou se odkudsi vynořilo dalších několik upírů. Malá blondýnka, skoro ještě dítě, se zamračila na upírku, kterou ten vysoký neznámý oslovil Dee, a pronesla něco podivným kousavým tónem. Jazyku jsem nerozuměla, ale autoritu, která z něj sršela, jsem pochopila víc než dobře. Zřejmě jim velela, přestože jí v lidských letech nemohlo být více než patnáct. Mladá ale určitě nebyla.

„Kdo je to.“ Neptala se, jen se s tázavě povytaženým obočím otočila na muže přede mnou.

Zhnuseně na ni ze své výše pohlédl. „Tobě se nezpovídám!“ odsekl a já se jen divila, že si neodplivl. Zřejmě mezi nimi nepanovaly právě přátelské vztahy. Nějak podvědomě jsem vytušila, že se jich nemusím bát, ale nervozita mě stále neopouštěla.

Dee začichala mým směrem. „Půlkařka,“ poznamenala výsměšně k té malé blondýně. Z obou dvou jsem měla divný pocit. Ne strach, ale… rozhodně bych se s nimi nechtěla dostat do rozepře. Určitě skrývali víc, než dávali najevo.

„A kdo jste vy?“ odvážila jsem se zeptat. Můj hlas zněl, jako by mi někdo uzavřel přívod vzduchu. Odkašlala jsem si.

Ten vysoký vycenil zuby úsměvu, což bylo jasné varování. „Co bys řekla,“ zasmál se. Tak trochu mimo mísu mě napadlo, že tenhle by si asi rozuměl s Emmettem. Oba měli divný smysl pro humor a řehtali se v naprosto nevhodných chvílích.

Nedokázala jsem si odpustit povzdech. „Jasně, ale kdo jste? Vás neznám.“ Ale jste mi dost povědomí, dodala jsem v duchu. Jako bych je už někde viděla…

Přistoupila ke mně ta zahalená, kterou Dee předtím oslovila jako Shawnee. Stáhla si kapuci a na světlo světa se vynořila kštice zářivě platinových vlasů a okouzlující veselý úsměv. Okamžitě mi došlo, že to bude družka toho vysokého.

Napřáhla ke mně ruku ve velmi lidském gestu. „Shawnee Blackhooková, těší mě,“ zazubila se a já měla co dělat, abych se taky nezačala usmívat. Bylo to nakažlivé. Měla snad dar rozesmát každého, kdo se k ní přiblíží na dva metry?

„Jsem Dacks.“ To promluvil ten dlouhán, ale ruku mi nepodával. Připadala jsem si proti němu děsně mrňavá.

Ta malá blonďatá velitelka naši trojku přejela odpudivým pohledem. „Ubohé,“ odfrkla si. „Kam zmizela Pandra? To vám dovoluje dost, bratříčkovat se s takovou havětí.“

Měla jsem toho právě tak akorát. „Nějaký problém, princezno?“ Udělala jsem krok směrem k ní a přimhouřila oči do hodně, hodně, hodně moc zlého pohledu. Tak nějak automaticky jsem sázela na to, že tamti dva mi když tak pomůžou. Asi za to mohlo to soužití s Cullenovými, nebo co…

Jakmile jsem pomyslela na svoji rodinu, za mnou se ozvalo zalapání po dechu. „Ty znáš Carlislea?“ vyjekla Shawnee dost nahlas, až to se mnou trhlo. V duchu jsem ji přirovnala k Alici a Emmettovi. Napadlo mě, že by jim docela slušně mohla konkurovat, co se jejich povahových rysů týkalo.

Pak mi něco došlo. „Jo. Jak to víš?“ zeptala jsem se obezřetně, stále ještě čelem otočená k té zakrslé blondýně. Ta si mě však přestala všímat a s viditelným zájmem pobídla Shawnee, aby mluvila.

Veselá upírka zatleskala. Hm, další Alicin projev. „Dokážu vycítit všechny možné asociace mezi mnou a kýmkoliv jiným. Můžu tak vyhledat kteréhokoli upíra, nebo i toho, kdo na nějakého myslí. Tak jsem tě dokázala najít – sledujeme tě už z Florencie,“ vykládala nadšeně.

Můj puls zrychlil na dvojnásobek normální kolibřicí rychlosti. „Nejste od Volturiových?“ zašeptala jsem ohromeně a v duchu se modlila, ať mám proboha pravdu.

Blonďatá generálka si mě změřila nevěřícným pohledem. „Co bychom dělali u té potupy našeho druhu?“ zamračila se, jako bych ji urazila. Což se mi možná nevědomky povedlo.

Její věta mi něco připomněla. Ten tón… Stejným mluvila Thalia o některých klanech, které se jí nepodrobily. Nikdy jsem se nezeptala, jak dlouho už je na světě, tušila jsem však, že je mnohem starší než původní trio. Měla vysloveně spoustu času na zosnování pomsty.

A potom jsem si vzpomněla. Rozhlédla jsem se kolem, po všech těch zahalených upírech, kteří stále kryli svou totožnost, ale jedna osoba mi tu chyběla. Všechno to byli upíři…

„Hledáš někoho?“ otázal se Dacks a já se k němu otočila. Znovu jsem si vynadala, jak jsem ho mohla nepoznat. Vždyť to bylo tak jasné…!

„Adam nedorazil?“ zeptala jsem se nevinně. Pokud jsem někdy chtěla vidět okamžitou změnu výrazu, tak právě teď jsem to měla z první ruky. Dokonce bych přísahala, že zbledl, nebýt jeho upíří podstaty.

Čísi ruka dopadla na mé rameno. Už ze zvyku jsem se jí vytrhla. Za mnou stála vylekaná blonďatá velitelka. „Znáš Adama?“

Zamyslela jsem se. Co jsem jim mohla říct? Že je znám, přestože jsem se s nimi nikdy v životě nesetkala? Že o nich vím úplně všechno, i když je vlastně vůbec neznám? Že znám všechny ty legendy, ale nikdy jsem jim nevěřila? Zapeklitá situace, vážně.

„Tak trochu,“ připustila jsem váhavě. „Nejdřív mi ale povězte, co tu děláte,“ naléhala jsem.

Blondýna se poprvé usmála a rozhlédla se po svých lidech. „Jsme tu, abychom sesadili tyv z trůnu, který právem náleží nám.“

halvt = (dánsky) kříženec, poloviční upír

tyv = (norsky) zloděj

Tak schválně - poznáte, kdo je kdo? ;o)

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 33. kapitola: