Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 32. kapitola

08.08.2011 (20:15) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 656×

Zemřela jsem. Znovu.

Zemřít, to je jako plout. Položit se na hladinu a nechat se unášet proudem… Neexistuje nic snazšího.

Do chvíle, než jsem poznala Jacoba Blacka, jsem si tohle alespoň myslela. Najednou existovalo cokoliv, co bych udělala, jen abych mohla žít. S ním. Pro něj. Stal se součástí toho velkého řetězce každodenních událostí, jakýmsi pravidelným, cyklickým článkem, který se nedal jen tak opomenout. S ním jsem poznala, jaké je vzlétnout.

Když jsem spatřila poprvé tu tajemnou postavu bez tváře, vlastní smrt, tenkrát dole pod tím útesem, myslela jsem si, že je to konec. Ale ne, to jen… Poslední, nač jsem si vzpomněla, než jsem byla přinucena nedobrovolně opustit svůj dosavadní život a zapomenout na něj, byl on. Nevzpomínala jsem, jen jsem si vybavila hlas. Ten jediný hlas, který jsem ještě kdy chtěla zaslechnout. Ironií osudu bylo, že se mi připomnělo naše poslední setkání – to, jak jsem na něj křičela a opustila ho, bez vysvětlení, bez rozloučení.

A proto nemohlo být nic absurdnějšího než já, brodící se tuhým jiskřícím sněhem. Znovu jsem to pokazila. Znovu jsem odešla, aniž bych mu řekla sbohem nebo podala slůvko vysvětlení, přestože jsem věděla, že už ho možná nikdy v životě neuvidím. V ten moment mi to bylo jedno. Ovládal mě vztek a touha dokázat, že jsem lepší, než si myslí. Já to musela zvládnout. Tehdy nebylo vyhnutí.

S ubíhajícími mílemi na mě postupně začala dopadat tíseň. Zvládnu v tomhle počasí dojít domů? Osamělé vytí z dáli mě donutilo připustit si, že prostě a jednoduše musím. Nemohla jsem zastavit. Ne teď.

Ale přicházely další a další otázky, které hbitě odlamovaly úponky mého odhodlání. Dělám správně? ptala jsem se sama sebe pokaždé, když mě roztřásl ledový vichr. Opravdu mi to stojí za všechnu tu námahu? Ach ano, stálo. Jistěže stálo. V tomto bodě jsem si byla stoprocentně jistá. Neexistovalo nic důležitějšího… Ale já se bála. Měla jsem hrozný strach, že se tam nedokážu dostat včas. Nevěděla jsem proč, ani jak, ale ta jistota pro mě zároveň znamenala i konec. Začátek mého konce – jak ubohé.

Vzchopila jsem se a namáhavě kráčela dál. Nohy jsem musela zvedat vysoko nad zem, abych vůbec mohla pokračovat v cestě, a s každým dalším krokem mě zmáhalo vyčerpání. Slzy mi v štiplavých stružkách na tvářích usušil vítr. Kdykoli jsem přimhouřila oči, slaná stopa popraskala. Bolel mě obličej a chvilkami jsem nedokázala vnímat nic jiného. Až příliš pozdě mi došlo, že jsem si nevzala kabát.

Nemohla jsem nijak měřit čas, ale jelikož jsem po několika dalších mílích konečně zahlédla první světla Angoonu, usoudila jsem, že už to nebude daleko. Nešla jsem po silnici – nechtěla jsem narazit na upíry, kdyby se náhodou rozhodli vrátit dřív – a tak jsem si nemohla být jistá, na které části ostrova se právě nacházím. Nemohlo to však být nijak daleko od našeho lesního srubu. Alespoň zhruba jsem si pamatovala směr, kterým jsme naposledy jeli do vily.

Zčistajasna se nedaleko přede mnou zablesklo. Bylo to tak nečekané, že jsem na moment přestala dávat pozor a v tu ránu se svalila do prohlubně v zemi. Leknutím jsem vyjekla, ale neustále padající sníh můj křik ztlumil do sotva slyšitelného písknutí. Zanadávala jsem – pořádně nahlas a nehorázně sprostě – a s hekáním se vyhrabala zpátky na nohy.

Najednou ke mně z nočního ticha dolehl čísi hlas. „Haló?“ ozvalo se odkudsi zepředu. Odhadla jsem, že mě museli slyšet. Ten záblesk pravděpodobně pocházel z některého z domů poblíž… V tu chvíli mi došlo, kde jsem.

„Tady!“ zaječela jsem, jak nejhlasitěji jsem uměla. On se falešný zpěv občas přeci jen hodí.

Světlo se na okamžik ztlumilo, ale po pár vteřinách tmu rozčísl kužel výkonného přenosného reflektoru. Zdroj se rychle přibližoval, a tak jsem usoudila, že jeho majitel u mě bude coby dup.

Nespletla jsem se. Téměř vzápětí už mi pomáhal na nohy. „Co ty tu?“ zamračil se na mě. Nikdy jsme spolu nevycházeli zvlášť dobře. Nedostali jsme moc příležitostí k bližšímu seznámení. Když jsme se sem před dvěma lety přistěhovaly, dostalo se nám varování od místního kmene, ať se držíme dál od jejich území. Některé rodiny žijící mimo rezervaci – jedněmi z nich byli právě Brownovi – byly ovšem vstřícnější než jiné.

Patt mi oprášil bundu a popadl mě za nadloktí, jako bych byla malá holka. Nezdvořák. V tu chvíli jsem si ale těžko mohla stěžovat. „Neměla bys být u… Cullenových?“ Vyslovil to jméno tónem, který mě přinutil pochybovat, zda se jich víc bojí, nebo jimi opovrhuje.

Zavrtěla jsem hlavou a poslušně se nechala odvléct do domu jeho rodičů.

Adonera Brownová byla postarší indiánka s přísnou, ostře řezanou tváří. Nepochybovala jsem, že kdyby chtěla, zabije divočáka holýma rukama. Byla to žen od přírody tvrdá – život se s ní rozhodně nemazal. Z doslechu jsem věděla, že v mládí přišla o svého prvního muže a dceru – říkalo se, že je zardousila divá zvěř. Proto si také oblíbila Trudy, která k nim pravidelně docházela a pomáhala jí starat se o nemocnou sestru.

Když se tělo jejího muže ani tříleté dcery nenašlo, starší kmene je nemohli prohlásit za zesnulé. Nové manželství proto nepřipadalo v úvahu – a proto se před dvaadvaceti lety odstěhovala z rezervace na okraj města. Obyvatelé to neviděli rádi, ale nemohli tomu nijak zamezit, takže se jí pouze stranili. Mezi svým lidem zaujímala postavení padlé ženy a vstup na jejich území jí byl zapovězen. Naštěstí pro ni se našel muž, který si ji vzal a ona mu dala syna – Patricka. Nedalo se říci, že by to bylo šťastné manželství, ale žili, jak mohli.

Nepřekvapilo mě, že jsem se ocitla právě tam. Cestu k nim bych zvládla i poslepu. Spíš mě překvapilo, že mě vůbec pustili do domu. Přeci jen jsem stále byla úhlavním nepřítelem jejich podstaty…

Neřina tvář se objevila ve veřejích. „Honem dovnitř, ať nám sem netáhne,“ zahalekala a přibouchla za námi dveře. „Co tu děláš, holka? Vánice je zlá, tohle není počasí na procházky,“ sjela mě káravým pohledem, při kterém mě zamrazilo. Nikdy jsem si nezvykla na ten její zvláštní hluboký pohled. Zdálo se mi, jako by o mně věděla i to, co nevím já sama.

„Musím domů,“ pokusila jsem se vysvětlit. „Odjedu. Já…“

Žena si povzdechla a zavrtěla nade mnou hlavou. „To jsou mi nápady! Nemohlo to počkat do rána? Vždyť je tam lezavo, že by psa nevyhnal. Co tě žene, děvče?“ Její syn se nenápadně vytratil, jen se na mě zašklebil a byl pryč. Vážně jsem ho neměla ráda.

Zatřásla jsem hlavou a pohlédla jí zpříma do znepokojivých černočerných očí. „Žije,“ oznámila jsem bezbarvým hlasem. „Musím za ní. A ne, vážně by to do rána nepočkalo. Bůhví, co s ní dělají právě teď.“

Pochopila okamžitě a znovu se zachmuřila. Letité vrásky na jejím tmavém čele se výrazně prohloubily. Najednou vypadala nejméně o deset let starší. „Nenalezla jsem jejího ducha. Není pravděpodobné, že by -“

„Mýlíte se,“ skočila jsem jí do řeči. „Vím, co s ní chtěli udělat posledně. Nemají zábrany… proč toho nevyužít i nyní.“ Pečlivě jsem se soustředila, aby se mi netřásl hlas. Musela jsem být silná.

Rázně přikývla. „I to je možné,“ přitakala tiše. „Musíš dávat pozor a hledět vpřed.“

Její rady mi mnohdy nedávaly smysl, přesto jsem přikývla.

Pousmála se koutkem úst, avšak nebyl to o nic příjemnější pohled. Takhle ještě víc připomínala starý vrásčitý strom, který co nevidět spadne. „Buď na sebe opatrná, Anois. Moc mu na tobě záleží. Nedokázal by si odpustit, že tě nedokázal zachránit.“ Tušila jsem, o kom mluví, i jak to zjistila. Věštění z ohně ovládala i nejmladší děvčata jejich kmene. Byla to pravděpodobně jedna z přirozených dovedností, stejně jako se muži-měniči mohli ve svých zvířecích podobách domlouvat pomocí myšlenek.

Poděkovala jsem jí, vyfasovala od ní teplý vlněný kabát a znovu se vydala na cestu. Nesnažila se mi nabízet odvoz, protože jí muselo být jasné, že bych odmítla.

Opět jsem to vzala přes les, jenže tentokrát byla cesta rychlejší a méně obtížnější – nejen kvůli tomu, že jsem se nacházela v blízkosti města. Vzala jsem to přímo a do půl hodiny stanula na prahu domu.

Nezatěžovala jsem se sentimentálním vzpomínáním. V hlavě jsem si během cesty sestavila seznam úkonů, které musím provést, než odsud definitivně odejdu. A loučení se mezi ně rozhodně neřadilo.

Co mě překvapilo, byly odemčené dveře. Byla jsem si jistá, že tehdy večer – bylo možné, že to bylo jen před pár dny? – když nás upíři odváželi ze zbořeniště, které tu zůstalo po nájezdu upírů, jsem… zamykala? Poté mi došlo, že jsem zamykat nemohla, když byly hlavní dveře živlem jménem Thomas vyvrácené z pantů.

S ulehčeným pocitem jsem vzala za novou mosaznou kouli na dveřích a pomalu jí otočila. Esme se viditelně činila. Věděla jsem, že pracuje jako bytová návrhářka, ale tohle zaskočilo i mě. Vypadalo to tam naprosto stejně a přitom… jinak. Byl to zvláštní pocit, ani nepříjemný, ani příjemný. Netušila jsem, co si o tom mám myslet.

Udělala jsem všechno, co jsem si předsevzala – sbalila jsem oblečení na pár dnů pro dvě osoby, z krabic v zadním pokoji jsem vyhrabala staré, dosud nepoužité doklady na několikera různá jména, čtyři mobilní telefony a dvojnásobný počet plochých balíčků se SIM kartami, baterie, zapalovače, GPS, kapesní počítač… a velkou tlustou obálku nacpanou hotovostí. Pro všechny případy.

Když jsem s tím byla hotova, mohla jsem vyrazit. Přesto mi připadalo, že jsem na něco zapomněla… Zbývalo udělat ještě něco a já najednou moc dobře věděla, co to něco je. Zrak mi padl na blok s poznámkami. Bez přemýšlení jsem ho popadla a poslepu vyhrabala ze sklenice na skříni propisovačku. Věděla jsem, co musím udělat.

Snažila jsem se to podat tak, aby to nevyznělo, že ho obviňuji. Dopisy na rozloučenou mi ale nikdy zvlášť nešly – možná to bylo tím, že jsem ještě žádný nepsala. Pokaždé se mi nějak podařilo dostat se do bodu, kde jsem se vymlouvala. To byla pokaždé chvíle, kdy jsem počmáraný papír zmuchlala do kuličky a s milimetrovou přesností ho přes rameno mrskla do odpadkového koše.

Přemýšlela jsem. Co se obvykle píše, když se loučíte? Ty za to nemůžeš? Patetické. Bylo to mé rozhodnutí? To znělo, jako bych se chystala na potrat. Nehledej mě? Vůbec! Třela jsem si čelo v marné snaze přijít na nějaké řešení, když vtom jsem zaslechla vzdálené vlčí zavytí. A nejen jedno. Netušila jsem sice, co to znamená, ale bylo mi jasné, že si musím pospíšit.

A jako blesk z čistého nebe – další patetické klišé – mi to došlo. Já se přeci nemusela omlouvat. Na to bude dost času později. Jestli se vůbec vrátíš, šeptal mi tichý ustrašený hlásek vzadu v hlavě. A už jen proto, abych mu nedala za pravdu, jsem sama sobě slíbila, že se vrátím. Domů. K němu. Potom mě klidně může seřvat a bůhvíco ještě, ale já se s ním znovu setkám. Protože se vrátím a ještě jednou ho uvidím. Přísahala jsem na to.

Už jsem věděla, co napsat.

Věřila jsem, že pochopí, co jsem tím myslela.

***

EDWARD:

Vrátili jsme se o jeden jediný den později, a přesto bylo všechno jinak. Rebecca byla pryč a Jacob nezvěstný. Nikdo ho neviděl, nenašli jsme jeho pachovou stopu. Tedy, vlastně jsme ji vycítili, ale nebylo jisté, která přesně to je – kolem domu a v nejbližších lesích jich bylo tolik, jako by se tam proháněla celá smečka vlkodlaků.

Trvalo nám několik hodin, než jsme ho našli. Ležel ve sněhu a tiše kňučel. Snažil se nemyslet jako člověk, ale ta zhroucená hromádka neštěstí rozhodně zvíře nepřipomínala. Do rána se nám ho nepodařilo přesvědčit, aby se vrátil domů. Kdykoliv se k němu někdo z nás pokusil přiblížit, vrčel a chňapal po dotyčném. Torry málem přišla o ruku, když se nestihla včas otočit.

Opravdu jsme se snažili, ale nedalo se říci, že by se vrátil naší zásluhou. To až když mu Alice začala slibovat, že si pro ni dojedeme třeba až na kraj světa, byl znovu schopen vstát. Cítil se trochu ukřivděný, že už dávno nejsme na cestě, ale nahlas neřekl nic. Jen se, už jako člověk, vydal zpátky k vile.

„Před pár hodinami byla v jejich domě,“ sdělil nám tiše Carlisle.

Jacob se pleskl dlaní do čela a nahlas zanadával. Hodně nahlas. A v následující chvíli jen díky mé duchapřítomnosti nevrazil do kmene stromu.

Z Carlisleových myšlenek jsem pochopil, že se stalo ještě něco, ale rozhodl jsem se to nechat na doma.

Indián se uchechtl. „Nemusíte mi dělat ochranku. Nechystám se ze zoufalství odkráglovat nebo tak něco,“ utrousil ironicky a jeho výraz ztvrdl. Zůstali jsme s ním jen já a Carlisle.

„Trpíš hluchotou, pijavice?“ sykl potichu a napřímil se v ramennou. Mluvil na mě.

Navzdory situaci jsem měl docela dobrou náladu. Pousmál jsem se. „Ne, jenom… něco bys měl vědět.“ Natáhl jsem ruku ke Carlisleovi a on mi podal přeložený arch papíru. Jemně, Edwarde, pomyslel si ještě předtím, než vyrazil pryč.

Jacob si založil paže na hrudi. Převyšoval mě o deset centimetrů. „Tak co zas je?“

Snažil jsem se neznít otráveně. „Od Rebeccy,“ poznamenal jsem mrzutě a vložil mu dopis do nastavené ruky. Překvapením se nezmohl na slovo. „Není zač.“

Beze slova papír rozložil a dal se do čtení, ani si nevšiml, že má společnost. Nakonec oněměle vzhlédl a několikrát naprázdno polkl. Opravdu dojemná situace. „Četl’s to?“ zeptal se ochraptěle. Potom se jeho výraz rozjasnil. „No jasně,“ hlesl, když mu došlo, že jsem to celé viděl v jeho hlavě. Pro jednou zapomněl na naše věčné nepřátelství a soupeření o přízeň ženské části rodiny. Společně jsme se vydali k domovu.

„Co to znamená?“ vyptával se a snažil se mluvit normálně, nezaujatě. Povzdychl si a unaveně si promnul čelo. „Teda… co znamená to o těch ptácích?“

Potlačil jsem nutkavou potřebu protočit oči v sloup. „Nechal bych tě lámat si nad tím hlavu samotného, ale jak vidno, nerozluštil bys to.“

„Jo, sorry, já zapomněl, že zamilovaný básničky jsou tvoje parketa, ty Romeo,“ zavrčel mrzutě a nejspíš si ani neuvědomil, co vlastně řekl.

Tentokrát jsem vážně stočil zrak k nebi. On byl vážně beznadějný případ. „Má v plánu se vrátit. Tohle to znamená,“ vysvětloval jsem polopaticky a v duchu doufal, že už to konečně pochopí. Ne, nechtěl jsem do něj rýt… ale ano, co si budeme nalhávat, chtěl jsem.

„Aha,“ zamručel, snažíc se skrýt uraženou ješitnost. „Jako bych na to nepřišel.“

„Nepřišel,“ přitakal jsem s úsměvem a pro jistotu poodstoupil o pět metrů dál.

Loupl po mně očima, ale nesnažil se vyvolávat konflikt. „A co ten… to další?“

Podal jsem mu knihu. „Jaufré Rudel,“ poznamenal jsem uštěpačně. Věděl jsem, který úsek básně měla pravděpodobně na mysli, když to psala – Kéž, bože, den by na noc zapomněl; kéž přítel můj by navždy zůstat směl; kéž věrný strážný úsvit neviděl! Ach bože, bože, úsvit! Brzo den! „Zkus si to přečíst, třeba na to přijdeš,“ poplácal jsem ho solidárně po rameni a vydal se za ostatními, nedbaje jeho nadávek. On už Rebečin příběh slyšel, ale ostatní zatím ne. Považoval jsem za svou povinnost jim ho převyprávět.

Alice na mě čekala před hlavními dveřmi. „Víš to,“ zašeptala a chytila mě za paži. S nepatrným úsměvem si pro sebe přikývla a stiskla mi dlaň, než zaběhla dovnitř a začala svolávat zbytek osazenstva domu.

Za pár chvil už seděli rozsazeni v obývacím pokoji a zčásti zvědavě, zčásti netrpělivě na mě hleděli. Nehodlal jsem to protahovat. Bylo ještě mnoho věcí, které jsme museli vyřešit.

„Rebecca si vzpomněla na svůj minulý život,“ začal jsem tím hlavním. „Ten útok ji přiměl vybavit si roky před tím pádem z útesu.“

Pohlédl jsem na usilovně přemýšlející Esme. „Co se stalo?“ zeptala se tiše, když jsem ji pohledem vyzval k mluvení.

Zajímalo to všechny, nejen ji. A tak jsem vyprávěl. Mluvil jsem o tom, jaký měla život před svou domnělou smrtí a znovuzrozením bez vzpomínek. O tom, jak ji Wayne Flake shodil z útesu, protože na ni naše dcera Elizabeth žárlila a ze všeho nejvíc si přála její smrt. Jak požádala Waynea, aby ji sprovodil ze světa a všem změnil vzpomínky. Jak byla už odmalička odstrkována kvůli jinému dítěti a my jí nedokázali dát veškerou lásku, kterou si zasloužila. A také o událostech, které následovaly poté, co jsme my sami zapomněli na Rebeccu – o Lizzině útěku a o tom, jak pomocí svého daru (dokázala nás donutit změnit téměř každé rozhodnutí pouhým dotykem) přesvědčila Rose, aby odešla spolu s ní. Pravda na to celé vrhala úplně jiné a nové světlo.

Také jsem jim vypověděl všechno o tom, co se dělo celé ty roky s Rebecou. O jejím probuzení a útěku do Amazonského pralesa, kde ji chytili Volturiovi, pátrající po polovičních upírech. O následné cestě do upířího Tádž Mahal a několikaměsíčním věznění trojicí nelítostných vládců. O útěku s údajným zrádcem Demetrim a pomocí ženy jménem Rebecca Attalli, jejíž jméno poloupírka převzala, když neměla své vlastní. O získávání upírovy důvěry a marné snaze zůstat ve skrytu, dokud po nich Volturiovi nezačnou pátrat. O Demetriho plánu na útěk do Kanady a vyhledání naší rodiny. O její neopatrnosti a o tom, jak se nechali chytit.

Zpráva o líhních, jak to nazývala Thalia, poloupírka z Aliciných vizí, všemi otřásla. Způsob, jakým Thalia převzala moc slavného tria, je naopak překvapil. Tím se vysvětlovalo důvod, proč se jižané chovají jako utržení ze řetězu. Nikdo jim nemohl bránit. Zákony padly a ve světě nesmrtelných zavládla anarchie.

Thalia však měla plán – vytvořit si vlastní neporazitelnou armádu. Do té doby nám to nebylo jasné, ale Jasper, jakožto taktik, přišel s jednoduchým řešením. Křížení druhů, jak prosté. Monstra, která by nynější uzurpátorka stvořila, by byla nezastavitelná. Smrtící pro všechny a pro všechno. Někdo tomu musel zabránit. Proto se Rebecca odhodlala učinit ten první krok.

Zbývala poslední otázka. A byla to právě moje manželka, kdo ji vyslovil. „Kdo je Rebecca ve skutečnosti?“

Odpověď byla prostá – dokazovaly to tři iniciály v medailonu, který od nás dostala k jejím prvním Vánocům. K těm, kdy nad naším rodem visel Damoklův meč v podobě hrozby pánů našeho světa.

Zavřel jsem oči a zabořil obličej do jejích lákavě vonících vlasů. Potřeboval jsem se uklidnit předtím, než tu pravdu konečně vyřknu.

Nakonec jsem se přeci jen musel odhodlat. Nebylo vyhnutí. „Jmenuje se Renesmé Carlie Cullenová. Elizabeth je její dvojče.“

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 32. kapitola: