Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 30. kapitola

31.07.2011 (07:15) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1009×

Jacob se zavrtěl, ale neprobudil se. Jeho spánek spíš připomínal hluboké bezvědomí – možná mu Carlisle dal narkotika, protože předtím usnout nechtěl… Nedivila bych se.

Ale v momentě, kdy jsem se ztuhle posadila, pohnul hlavou. Ten jeden okamžik to změnil – najednou se zdálo, že už je vzhůru, přestože oči ještě pořád neotevřel. Možná si myslel, že se nic neděje, že tohle je jen další z jeho probuzení, které mu nepřinese nic víc, než pohled na mou zhroucenou maličkost. Ne, nebrala jsem to na lehkou váhu. Jen jsem na to prostě nemyslela. Nebo jsem se o něco podobného alespoň snažila.

Dívat se na Jacoba, mého Jakea, těmahle novýma očima, ve mně vyvolávalo něco… neznámého. Bylo to, jako by do mého těla, které na takové pocity nebylo zvyklé, stavěné, připravené a neznalo je, někdo vložil další poznamenanou duši. A já s ní musela soucítit a poslouchat její nářky. Netušila jsem, zda je to stejný pocit, ale připadala jsem si malinko – znásilněná.

Pravda byla taková, že moje staré já – to, které se narodilo, bylo vychováno, zapomnělo a nakonec i bylo zapomenuto – bylo odporné. Doslova. Nedokázala jsem zachytit, ba ani pochopit podnět k tomu, proč jsem taková bývala. Slovní spojení ‚rozmazlený fracek‘ na tohle nestačilo. Moje stará duše byla vážně těžký kalibr.

S každou staronovou vzpomínkou jsem se musela otřást. Připadala jsem si poznamenaná a nebyla jsem si absolutně vůbec jistá, jestli se náhodou nesesypu. S jistou ironií, která mému dřívějšímu vědomí jaksi scházela – jak jsem si až příliš nadšeně uvědomila – mě napadlo, že v tomto ohledu bylo zapomnění, které mi přivodil pád z útesu, jistou výhodou.

Ano, přesně tak. Byla jsem totálně znechucená a ubohá. Já chudinka.

Jacob… Tahle konkrétní pravda, ta skutečnost, kým pro mě byl tehdy i nyní, mě dojala. Vážně. A bylo mi jedno, že mám být silná, že jsem byla téměř čtyři dny v jakémsi bezvědomí, že on mé myšlenkové pochody nezná a že už mu na mně možná ani trochu nezáleží. Byla jsem hrozná a bylo mi to úplně fuk.

Tohle všechno mi hlavou proběhlo během těch několika sekund, než se Jake posadil zpříma a otevřel oči.

Tu chvilku, která byla doslova elektricky napjatá a kocovinová, jsem mohla zkazit prostě jenom já. Uchichtla jsem se. Vyšlo to ze mě naprosto samo, jako následek nějakého šoku, či něco takového. A vlkodlak se konečně pohnul. Potichu jsem si oddychla.

V první chvíli zvedl ruku, jako by se mě chtěl dotknout, ale potom zaváhal. Nakonec si jen dlaní protřel unavený obličej a stále ještě víceméně rozespale se na mě podíval. „Spím?“ zeptal se potom.

Netušila jsem co odpovědět. „Asi,“ hlesla jsem ochraptěle. Navzdory tomu, jak zuřivě jsem přemýšlela a v duchu se naschvál ošklivila sama sobě, mi teprve teď došlo, že jsem zatím nepromluvila.

„To je dobře,“ řekl potichu. V té chvíli to znělo tak tíživě… Zahltil mě pocit, že tam nemám co dělat. Naprosto zbytečně jsem se mu cpala do života, přestože jsem na to neměla právo. A naše společná minulost na tom vůbec nic neměnila. Neměla jsem právo…

Zavřel oči. „Asi… asi se nechci probudit.“

V krku mě pálily hořké slzy. Konečně jsem poznala, jaké to je cítit tu absolutní ztrátu a odcizení, kterou on musel zažívat každý den za poslední roky. A nejen v případě rodiny, k níž byl nedobrovolně přidělen. Najednou na mě dopadlo tíživé vědomí, kolik toho už vlastně ztratil.

A přesto, nebo možná právě proto, jsem ho pohladila po tváři. Bylo to spontánní a nerozvážné. Připadala jsem si ještě hnusněji než předtím.

„Zapomněls,“ špitla jsem jiným hlasem než doposud. To promluvilo moje druhé, staré já. Výčitky mě nemohly zastavit.

Nepatrně se zamračil, jak se to snažil pochopit. „Ty taky.“ Upřel na mě zmatený pohled, jako by tak úplně nechápal, co říká. „Nespím,“ dodal a já se chtě nechtě musela usmát.

Znovu mi došla slova.

„Ta pijavice říkala, že už něco málo…“ Uhnul očima a ztichnul.

Aha. Edward určitě sledoval mé sny. „No,“ začala jsem váhavě, ale on zavrtěl hlavou.

„Nech to na pak,“ poprosil mě a potom se zcela nečekaně usmál. „Nevěděl jsem, že mluvíš ze spaní,“ poznamenal pobaveně.

Cítila jsem, jak mi znachověly tváře. „Hm,“ zamručela jsem neurčitě a zamračila se na něj. Ta chvíle byla neskutečně absurdní a mě na moment napadlo, jestli stále ještě nespím. Pálení krve v obličeji mě ale přesvědčilo o opaku. „Co se dělo?“

Okamžitě zvážněl. Měla jsem dojem, že jsem zahlédla soucit, ale to přeci… „Nevzpomínáš si?“ zeptal se. Ne soucit, ale smutek.

Na jeden nekonečně dlouhý úder srdce jsem měla dojem, že mi někdo drtí všechny orgány v těle. Potom jsem se nadechla a ten svíravý pocit pominul. Sklopila jsem oči k prošívané dece, kterou jsem byla přikrytá. „Myslím… tu dobu, co jsem nevnímala. Co se dělo tady?“

Slyšela jsem, jak si potichu oddechl. Asi se mu nechtělo oznamovat špatné zprávy. „Byl tu blázinec. Já byl většinu doby tady nahoře, občas tu byl i někdo z upírů, ale… Bylo ticho.“ Nemusel říkat nic víc. Pochopila jsem.

„Nemluvili spolu,“ pokračoval. „Většina z nich tu ani nebyla – nechodili jsme do školy, jen Carlisle musel do nemocnice, ale jinak všichni trávili většinu dne v lese. Myslím, že… snažili se před tím utéct.“ Ztěžka si povzdechl jako starý muž unavený příliš dlouhým životem.

Uvědomila jsem si jednu podstatnou věc. „Jak dlouho…“ Nedokázala jsem to doříct.

„Tři dny,“ oznámil a ostražitě čekal, co se mnou ta informace udělá.

„A -“ chystala jsem se pokračovat, ale nešlo to. Chtěla jsem se zeptat, co se stalo s tělem – bylo o tolik jednodušší a méně bolestivé na to nemyslet a nenazývat věci pravými jmény… –, ale nedokázala jsem to vyslovit. Ten pocit byl silnější než já. Jako by mi něco uvnitř mě našeptávalo, že když se nezeptám, nebude to skutečné. Nechtěl jsem tomu dávat konkrétní podobu. Svíravý pocit drcených orgánů se vrátil.

Zřejmě byl chápavější, než jsem myslela. „Nemohli -“ Co nemohli, to už jsem se nedozvěděla, protože se domem rozlehla rána.

„Jacobe, ne!“ křikl někdo, v kom jsem podle hlasu po pár zmatených vteřinách poznala Edwarda. Vzápětí se na škvíru pootevřely dveře a dovnitř nakoukla rozčepýřená blonďatá hlava. Carlisle.

„Mohl bys… Už jsi vzhůru?“ zarazil se, když si mě všiml. Přikývla jsem a on se usmál. „To je dobře, dělali jsme si starosti. Jak je ti?“

Výmluvně jsem se ušklíbla.

„Jestli se na to už cítíš, mohla bys jít dolů k ostatním.“ Nebyl to příkaz, ale ani žádost. Znovu na mě dýchla jejich podstata, ze které mě nikdy nepřestalo mrazit v zátylku. Reflexy jsou holt reflexy. Těch už se nezbavím.

Cítila jsem se… nově. Moje stará povaha mě okupovala jako parazit a já se jí nedokázala zbavit. Bylo to divné a únavné. Znovu se mi chtělo spát.

„Zase?“ ozvalo se ode dveří a já vzhlédla. Stál tam Edward. Jacob se zvedal, že půjde. Ještě předtím mi nenápadně stiskl dlaň. To gesto mě zahřálo u srdce. Přesto jsem si byla jistá, že Edwardovi to neuniklo.

Zůstali jsme sami dva a on přišel blíž. Skopla jsem ze sebe peřinu a shodila nohy z postele. Teprve potom mi došly dvě věci: ta první byl fyzický pocit otupělosti, byla jsem slabá jak moucha; to druhé naopak myšlenka – co mělo znamenat to jeho zase?

„Ne, neboj, stále ještě nejsem schopen ti číst myšlenky,“ usmál se omluvně. „Zíváš,“ vyjasnil mi to. Tedy… Aha. No.

„Potřebuješ pomoct?“ zeptal se, poukazujíc tak na fakt, že se nedokážu postavit na vlastní nohy. Doslova, nejen obrazně. Přeležený bok spustil bolestivou symfonii a záda nešťastně úpěla. A když mi prasklo v koleni, které jsem se pokoušela ohnout, Edward už se smál nahlas. „Ano,“ odpověděl si sám. Bůh žehnej upírům, fakt.

Udělal dva dlouhé kroky směrem ke mně a pomohl mi postavit se. Teprve teď jsem si všimla, že mě převlékli do bleďounce růžového pyžamového kompletu s potiskem třešňových květů. No tě bůh. Edward si všiml, jak si prohlížím tu zrůdnost, a nepatrně se pousmál. „Alicina pomsta.“

Udělala jsem nechápavou grimasu a nechala se od něj podepřít. Typickým filmovým gestem jsem mu položila ruku okolo ramen a zapřela se o jeho postavu ve snaze rozproudit krev v brnících nohách. Ty tři dny ležení byly vážně na nic.

Uvědomila jsem si, že moje myšlenky zní nechutně spratkovitě, a pokusila se nemyslet, což šlo ovšem dost těžko. Najednou jsem si uvědomila, že nejsem v ložnici, kterou jsem měla u Cullenových vyhrazenou. Světlo dopadalo do okna v divném úhlu a mně došlo, že čerstvý studený vzduch proudí z jiného směru, než jsem zvyklá. Zcela netypicky mi to vehnalo slzy do očí, když mi došlo, proč tam nejsem.

Čtenář myšlenek si to zřejmě uvědomil také. „Nechtěli jsme…“ začal potichu, ale já ho rázným zavrtěním hlavy utnula. Vlastně bylo docela štěstí, že mi neviděl do hlavy, přestože většinu toho, nad čím jsem celou dobu přemýšlela, musel vědět už z těch dnů, kdy jsem byla v bezvědomí. Kdo jsou oni. A kým pro mě jsou.

Pomalu jsme se vydali ke dveřím. Bylo mi jasné, že by mě nejraději vzal do náruče a snesl dolů upírskou rychlostí, ale ani si nepostěžoval. „Nic jsem jim neřekl,“ poznamenal najednou. Musel cítit, jak jsem strnula. „Vím to jenom já. A nic to nemění. Říkal jsem ti to i předtím, vzpomínáš?“ připomněl mi prosebným hlasem.

Hrdlo se mi sevřelo dojetím, takže jsem v první chvíli vůbec nemohla promluvit. „Děkuju,“ zašeptala jsem po několika vteřinách, během nichž už jsem se stačila jakž takž sebrat.

„Není zač.“ Usmál se takovým tím svým polovičatým úsměvem, který mě vždycky zahřál.

Na okamžik se odmlčel. „Vlastně nám to mohlo dojít už z těch písmen v medailonu, že?“ Takže tohle taky věděl? „Volal Eleazar,“ začal z úplně jiného soudku a dokonale mě tím zmátl. „Stavil se u nich jeden potulný klan z Itálie.“ Odmlčel se, ale se mnou to nic neudělalo. Neřekla jsem ani slovo. Očekávala jsem, že začne o situaci Volturiových a těch podivnostech, které se dějí na jihu. „Měli pro ně vzkaz. Prý čekali, že tě tam najdou.“

Pohlédla jsem na něj ze své nízké pozice. „Takže… ty víš…“ Proboha…

Přikývl a zachmuřil se. „Wayne jim řekl pravdu. Eleazar byl zklamaný, ale odpustil mu. Je to Wayneův stvořitel – znamená pro něj téměř totéž, co pro nás Carlisle.“

Nevěděl to. Úlevou se mi málem podlomily nohy. Kdyby mě nedržel, určitě bych upadla. „Víte, kde je Elizabeth,“ konstatovala jsem neutrálním hlasem. Netřásl se mi. Ani trochu.

Znovu přitakal. „Víme, kde bydlela naposledy. Ona a Rose odešly před pár měsíci – docela často se přesouvají. Snažíme se je vystopovat. Podle všeho by nemusely být daleko. Vybírají si specifická místa.“ Nezazlívala jsem mu to – muselo to být poprvé za několik let, co slyšel novinky o své dceři. Nemohl tušit…

Jistěže mohly bydlet blízko. Také mě to už napadlo. V sousedních státech bylo hned několik takových míst – městečka jako Alice Arm, Bell, Port Edward a další. Dokonce jsem na online mapě nalezla město s názvem Vampire. Co by mohlo být příhodnější? Pod svícnem je přeci největší tma, nebo se to tak alespoň říká.

„Promiň,“ řekl najednou kajícným tónem. Uvědomil si to. V duchu jsem mu připsala dva body k dobru.

„To nevadí,“ zamumlala jsem částečně duchem nepřítomna. Došlo mi totiž, že budou chtít, abych mluvila. Abych jim řekla vše, nač jsem si vzpomněla.

„Vrtá mi hlavou to prostřední jméno,“ vyhrkla jsem ve snaze utéct před těmi myšlenkami.

Edward se zlehka pousmál. „Bellin otec se jmenoval Charlie.“

„Aha,“ řekla jsem ne právě inteligentně. Nekomentoval to.

Mlčky jsme se dobelhali – to alespoň v mém případě – do přízemí, kde to vypadalo docela… normálně. Až mě to zaskočilo. Emmett se spolu s Jasperem rozvaloval na pohovce před plazmovou televizí a Esme se co chvíli mihla mezi obývákem a kuchyní. Ucítila jsem lahodnou vůni opékaného masa a můj žaludek bojovně zaryčel povel k útoku. Rozpačitě jsem pokrčila rameny.

Najednou se ta mateřská upírka objevila přímo přede mnou a doslova si mě vecpala do náruče. Jen jsem hekla, jak mě to zaskočilo. Ale nebránila jsem se. Další pozitivní fakt. „Jsem ráda, že jsi v pořádku,“ usmála se na mě ze vzdálenosti natažených paží. „Chyběla jsi nám tu.“ Tomu jsem ráda věřila.

Edward mě dovedl k těm dvěma fyzicky – nikoli duševně – přítomným upírům a usadil mě do křesla. Emmett se na mě culil jako měsíček na hnoji a Jasper se mračil, až jsem se ho lekla. Potom mi ale došlo, že to je jen odezva na mou mizernou náladu a hned jsem se donutila k neupřímnému úsměvu, který mi stejně nikdo nevěřil.

Příchozí Carlisle mi stisknul rameno a usadil se do křesla naproti tomu mému – to byl ten jejich z-očí-do-očí zvyk, který mě znervózňoval. Zapřemýšlela jsem, jestli to náhodou nedělají naschvál, aby mě mohli ještě víc stresovat. A zároveň jsem si za ty úvahy v mysli nafackovala. Opět.

Esme mi na klín položila obří tác s jídlem a věnovala mi další spokojený úsměv. Než jsem se stihla nahlas podivit nad tím, že mi toho nandala tolik, na schodech zadupaly kroky v nepravidelném rytmu a vzápětí jsem se vznesla kus nad křeslo. Jacob vklouzl za mě a usadil si mě na klín. Vyděsila jsem se, že to jídlo spadlo na zem, ale Edward byl rychlejší než já. Teď mi tác vracel zpátky a mně konečně došlo, proč tolik jídla.

„Hezký pyžamo,“ ozval se Emmett a já se zakuckala. Docela jasně jsem viděla, jak Carlisle – ano, Carlisle! – protočil oči v sloup, zatímco Jasper se strůjcem oné pochybné narážky se smáli jako dva blázni. Nad chudákem Jasperem bych snad ještě přimhouřila oči – musel to pořád schytávat ze všech stran – ale ten druhý to řekl zcela úmyslně, ačkoli mu muselo být jasné, že za tohle ho čeká vendeta. Edward se jen marně uculoval do dlaně a Jacob se regulérně řezal smíchy, i když se snažil neshodit mě na zem.

Na druhou stranu jsem oceňovala, že se snaží odlehčit atmosféru. Možná nakonec pomsta nebude. Ještě uvidíme, pomyslela jsem si.

Chvíli nato se k naší malé skupince přidal i zbytek osazenstva domu. Alice se potměšile šklebila a já jí škleb o poznání méně nadšeně oplácela. Bella, Torry a Esme se usadili poblíž svých drahých poloviček a všichni trapně čekali, až dojím.

Muselo to přijít. A když ta chvíle skutečně nastala, netušila jsem, jak začít. Zachránil mě Edward. Už zase.

Odkašlal si a vytrhl tak upíry z upřeného zírání na moji stydlivou maličkost. „Je načase si ujasnit pár drobností,“ začal. Tehdy poprvé jsem v něm viděla opravdového vůdce. On a Carlisle si mohli podat ruce. „Rebecca si vzpomněla na svou minulost. Vím, že byste se to všichni rádi dozvěděli, ale všeho do času. Teď musíme promyslet, co budeme dělat dál. Momentálně nejdůležitější je vymyslet, jak bychom mohli zjistit co nejvíce informací,“ hovořil zvolna.

„Trochu předbíháš, Edwarde,“ ozval se Thomas, kterého jsem si vůbec nevšimla. „Ona to ani neví. Bylo by fér jí to říct, ne?“ Jeho hlas, přestože nemluvil nahlas, zněl do náhlého ticha jako prásknutí bičem.

Všichni se začali podezřele ošívat. Zmateně jsem se po nich rozhlédla. Co mi neřekli? Snad poprvé jsem litovala toho, že mi Edward nemůže číst myšlenky. Nikdo se neměl k tomu, aby navázal na pronesenou stížnost.

„Myslím, že ještě není vhodná doba, Thomasi,“ promluvil Carlisle varovným tónem.

„Co se děje? Co jste mi neřekli?“ vyslovila jsem nahlas to, co mi rezonovalo v hlavě.

Všichni mlčeli.

Podívala jsem se na mého nejoblíbenějšího upíra. Povzdychl si a zvedl ruce v gestu, že se vzdává. „Nechtěl jsem tě rozrušit hned, když se probudíš, a -“

„Výmluvy!“ sykl Thomas a jedním z rychlých pohybů si založil paže na hrudi. Vypadal hrozivě, a to nejen proto, že se mračil. Bylo to snad poprvé v životě, co jsem ho viděla takhle rozzuřeného.

Podíval se mi zpříma do očí. „Trudy žije.“

V první chvíli mi nedošlo, co řekl. Nějak jsem si nedokázala domyslet význam tvé věty, přestože jsem obě dvě slova naprosto chápala. Nešly mi k sobě. Po vyslovení jejího jména se ve mně všechno sevřelo. Měla jsem pocit, že nemůžu dýchat. Nemohla jsem dýchat. To jméno vyvolalo iracionální klaustrofobní reakci.

Až když Edward unaveně zavřel oči a poraženecky sklopil hlavu, až teprve tehdy mi to došlo. „Co?“ zaskřehotala jsem a neohrabaně vyskočila na stále ještě nejisté nohy. Jacob mě zezadu podepřel, ale já se mu vytrhla. „Co jsi to říkal?!“ Svá slova jsem nemířila na Edwarda, nýbrž na Thomase.

Pevně mi hleděl do očí. „Žije. Odvedli ji s sebou. Nenašli jsme tělo, jen stopy po zápase. A myslím,“ významně pohlédl na čtenáře myšlenek, „že ji ani nemají v plánu zabít.“

Takové množství informací moje hlava odmítala pobrat. Uvědomovala jsem si však jednu důležitou věc – žije. Je naživu. Žije, zatímco já se tři dny litovala a neudělala nic pro to, abych se ji vydala zachránit.

Najednou mi zatrnulo. Tři dny. Za tři dny se toho mohlo hodně změnit.

Musel vidět, jak jsem zbledla. „Takhle nepřemýšlej,“ zarazil mě Edward a chytil mě za nadloktí, abych se neskácela k zemi.

S šokovaným výrazem jsem ho odstrčila. „Proč jsi mi to neřekl?“ Stáhlo se mi hrdlo, ale za ten vyčítavý tón jsem se nehodlala omlouvat. Výjimečně jsem totiž měla pravdu a on to moc dobře věděl. „Edwarde, sakra, proč?! Já… Musím… Musím za ní…“ Poslední slova už jsem si mumlala jen tak pro sebe. Upíři mě přesto slyšeli velmi dobře.

„Ne!“ vykřiklo unisono několik hlasů, mezi nimi i Jacobův. Nevšímala jsem si jich.

„To nemůžeš,“ ozvala se Torry.

Ublíženě jsem se k ní otočila. „Neříkej mi, co můžu a co ne. Copak ty by ses nesnažila zachránit Thomase, kdyby ho měli?! Je to totéž!“ vykřikla jsem dřív, než stačila něco namítnout.

Nikdo už neprotestoval. Otočila jsem se na patě s tím, že se převléknu a půjdu. Byla jsem odhodlána dojít do Volterry třeba po svých, když to jinak nepůjde.

Zastavit mě mohl jediný člověk. I když to člověk nebyl. Edward, který se zeptal právě na to, nač jsem odpovídat nechtěla.

„Kdo je Thalia?“

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 30. kapitola: