Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 28. kapitola

29.07.2011 (09:15) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 957×

EDWARD:

Netušil jsem, zda to zaměňovat za štěstí. Každopádně se mi neuvěřitelně ulevilo, když mi ji téměř vyrval z náruče. Jedinou mou starostí, byť jen předstíranou, bylo dávat pozor, aby se neuhodila nebo mu neupadla. Bylo jasné, že by nic takového nedovolil.

Díval jsem se na ně zpovzdálí, kráčejíc po boku své milované Belly – už dávno to nebylo nevinné jehňátko, nyní se spíše podobala dravé tygřici – a přemýšlel. Rozhodně jsem měl o čem. Nešlo si nevšimnout, jak se za ty poslední týdny změnil. K lepšímu. Vždycky býval tím náruživým bodem naší rodiny – dávno do ní patřil, o tom nemohlo být sporu – který nás tak nějak táhl za světlem. Já vím, zní to pateticky. Přesto to tak bylo. Mohli jsme jím opovrhovat, mohli jsme se s ním hádat, mohli jsme očekávat, že při nás bude stát. To bylo to kouzlo, které nikdo z nás neživých nikdy nedokázal pořádně docenit. Až nyní. Nyní se to změnilo.

Pro nikoho z nás nebylo překvapením, že to ovlivnila ta malá. Že ho ovlivnila. Byla tak krásná, něžná, svéhlavá a odhodlaná… Tak dětsky zranitelná. Nemusel jsem umět číst myšlenky na to, abych věděl, jak moc na ní všem záleží. Ačkoli by to mnozí z nich nikdy nepřiznali nahlas, zbožňovali ji, stejně jako kohokoli jiného z našeho rodu. Byl to ten cit, který nedovoloval odejít a zapomenout, opustit. Už dávno byla jednou z nás.

Ne, vůbec nebyla jako Elizabeth. Nic nám nemohlo nahradit to prázdné místo u stolu, tlukot jednoho srdce v záplavě ostatních běžných zvuků domácnosti, chybějící smích, který se tak dávno nerozléhal domem. Nešlo to. Vyrvala nám kus duše z našich neživých těl, a přesto ji žádný z nás nepřestal milovat. Byla naší součástí, částí nás samotných, ať už byla kdekoli.

Elizabeth bývala… temperamentní. Nebála se projevovat své pocity a špatně nesla námi projevovanou nelibost vůči jejímu chování. Jistěže to byl náš miláček. Nedokázali jsme ji nemilovat. Od prvního okamžiku jsem ji zbožňoval více než slunce, běh, krev, život… V okamžiku, kdy jsem ji spatřil, se země začala otáčet opačným směrem, den byl nocí a noc dnem, černá byla bílá a ledovce mohly roztát… Svět získal novou perspektivu. Veškeré mé priority vzaly za své a zbyly jen dvě – být dobrým manželem a být dobrým tátou. Ne, být pouze dobrý nestačilo. Musel jsem být nejlepší. To bylo to jediné a opravdové, co si obě ženy mého srdce zasluhovaly.

Uchvácenosti tímto novým životem se mohl rovnat snad jen otisk.

Ano, to byla také kapitola sama o sobě. Když jsem ji poprvé spatřil, tak drobounkou, tak bezbrannou, tak okouzlující, přísahal jsem si, že ji nikomu nedám. Nedokázal jsem se jí nabažit a jediná věc, na níž jsem se těšil o trochu více než na čas strávený se svou dcerkou, bylo očekávání Belliny reakce. Byl to můj malý zázrak… A potom přišel Jacob a sprostě si na ni nárokoval to nepochopitelné vlčí právo. V ten okamžik prozření, kdy si uvědomil, co se stalo, v mém nitru soupeřily dva pocity – zdrcující vztek, který mě ponoukal k nejhoršímu z hříchů (ačkoli tehdy mi nejspíš připadalo, že by to rozhodně bylo spíš osvobození než co jiného), a také nový cit, který jsem sám před sebou nedokázal odůvodnit nebo obhájit, případně zavrhnout. Jacobův otisk měl ovšem ještě jednu stránku, která nás všechny převezla – už v momentu, kdy jsem si uvědomil, že jediné řešení, jak ho od Elizabeth dostat, bude sprovodit ho z povrchu zemského, jsem věděl, že to nedokážu. A tak začal nový život.

Jediná věc, která mě ale nikdy nepřestávala zarážet, byla skutečnost, že jsem si to nepamatoval. Nepamatoval jsem si okamžik, kdy a jak se do ní otiskl, jak na ni hleděl jako uhranutý – to všechno přišlo až později, s postupujícími lety. U upíra něco naprosto neslýchaného, že? Pravda byla velmi krušná, ač jsem si nebyl jistý, zda to není pouze zbloudilá žárlivá myšlenka. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, ale upíří mysl je prostě upíří mysl. A tak jsem se nedokázal zbavit té vlezlé představy – může za to Wayne?

Ten upír měl páru, lidově řečeno. Výdrž byla to nejmenší z výčtu jeho dovedností. Hodně dlouho jsem se pokoušel to z něho vypáčit, ale nedal se. Vyhrožoval, že mi vymaže vzpomínky na celou mou rodinu, a tak jsem byl nucen do tohohle špinavého obchodu zatáhnout i mou Bellu. Předvedla se jako dokonalý spolupracovník a já si mohl alespoň v jednom směru oddychnout. Stále však zůstávala otázka, zda jsou má podezření správná.

Zanedlouho se naneštěstí ukázalo, že má snaha je marná. Bylo zbytečné pokoušet se mu vetřít do mysli. Nedokázal jsem pochopit podstatu jeho schopnosti – zdálo se mi, jako by mi něco tajil, něco, co bylo uskladněné a zapečetěné v tajné komůrce za hranicí jeho vlastního vědomí – a proto pro mě bylo téměř nemožné něco zjistit.

Stále jsem netušil, kdo je Rebecca. Odkud pochází. Znali jsme ji dříve? A proč nás donutil na ni zapomenout? Proč si to Lizzie přála?

Nevěděl jsem ani to, kde se skrývá má vlastní dcera.

A navíc jsem si nebyl jist, co přesně přede mnou skrývá.

Řešení bylo tak banální, až jsem na okamžik zapochyboval o svých vlastních schopnostech. Překvapivě mě na něj přivedla Alice, byť nevědomky. Má nejoblíbenější sestra, která dokázala dohnat upíra k šílenství, stejně jako kočírovat celou rodinu nesmrtelných bytostí a ještě jim nakazovat, co si mají obléct. Byla neuvěřitelná.

Stalo se to ten večer, kdy jsme se vytratili na lov. Denalijský klan nás doprovázel s tím, že se ještě tu noc vypraví domů. Chápali jsme to – přeci jen nás bylo příliš mnoho.

V lesích to vypadalo, jako by se veškerá zvířena dala na ústup. Ticho střídalo opět… ticho. Noční zvuky ustaly, kdykoliv jsme se ocitli poblíž, a jen splašeně prchající srdce nám dávala znát, že se v korunách stromů nacházejí ptáčata neschopná letu a veverky, náhle probuzené ze zimního spánku. Nepotřeboval jsem hasit žízeň, zato Bella ano, a proto jsme vyhlásili desetiminutový timeout. K utřídění myšlenek ideální doba. Náležitě jsem jí využil a v kleku pozoroval okolní les.

Ne že bych měl potřebu obtěžovat své sourozence, ale Alicina vize přišla sama od sebe. Viděl jsem ji i na vzdálenost několika mil. Ničím jsem si ten obraz nedokázal vysvětlit. Byl to jen krátký záblesk, jako by právě v ten moment někdo neznámý učinil rozhodnutí, které vzápětí změnil.

V té vizi byla mladá dívka, snad upírka. Tak bledou pleť jsem v životě neviděl. Ani trojice vládců nebyla tak světlá. Ženiny vlasy plály jako oheň na vlnách kobaltově modrých očí a mně teprve o pár dnů později došlo, s kým mám, nebo vlastně nemám, tu čest – byla to ta žena, jejíž dlaň později – nebo dříve? – držel Aro Volturi ve svém sevření. Nepochybně se od ní dozvěděl to, co zapříčinilo příchod gardy do Angoonu.

Po jejím boku jsem viděl o něco mladší děvče, jehož podoba mě na moment vyvedla z míry. Byla to Trudy. A nejen to – měla rudé oči. Krvavě rudé oči novorozených.

Po návratu z lovu, když jsem ji spolu s Alicí zkontroloval, se mi příliš neulevilo. Měla neklidné sny, téměř jako by si připomínala události svého děsivého dětství. Nikdy nám nebyla schopná povědět, co se s ní tehdy v Itálii dělo. Bála se na to dokonce i myslet. Nebo s těmi ostatními lidmi, kteří žili v upířím sídle. Ze zkazek nomádů jsme vyrozuměli, že královská rodina něco chystá, avšak nikdo přesně nezjistil, oč se jedná. Jen jsme se dozvěděli, že z okolí mizejí lidé a Volturiovi s nimi dělají… něco.

Celý zbytek velmi neklidné noci jsem přemítal, co asi mohla znamenat Alicina vize. V souvislosti s tím jsem si vzpomněl na jiný výjev, taktéž z její hlavy – nás jako šťastnou rodinu s Rebeccou a Trudy. Byli jsme tam všichni – dokonce i Rose, ačkoli nyní s námi nebyla. Alice ten obraz zavrhla jako něco celkem nepodstatného, ale mně bůhvíproč ulpěl v paměti. Když se mi v tu chvíli vybavil, uvědomil jsem si jednu zásadní věc, kterou jsem dříve bral jako naprostou samozřejmost – talentovaní upíři uměli své schopnosti ovládat. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby je ovšem neuměli použít i proti sobě.

A v tu chvíli mi to došlo. Bylo to jako blesk z čistého nebe – mimoděk jsem pohledem zalétl k zamračené temné obloze za okny našeho domu a navzdory strastiplné situaci se musel pousmát nad tou ironií. Když byla Alice schopná ve svých vizích vidět sama sebe, proč by Wayne Flake nemohl sám sobě vymazat vzpomínky?

Začal jsem si nadávat do idiotů, že mi to nedošlo okamžitě, a byl bych se jal přecházet po místnosti od jednoho konce ke druhému, ale riskovat, že vzbudím ty dvě hrdličky dole na gauči, jsem nehodlal. Místo toho jsem raději vyhledal svou manželku, která se více než ochotně nechala zaneprázdnit.

Od včerejšího večera jsem na to jaksi pozapomněl. Nyní se mi celý ten vnitřní monolog vybavil v celé své nedůstojnosti a já naštvaně sykl. Jak jsem mohl být tak slepý, probůh?!

„Edwarde, co se děje?“ Bella se zastavila a chytila mě za ruku.

Otočil jsem se k ní čelem. „Kéž bych to věděl,“ povzdychl jsme si. Stále jsem měl pocit, že v tomto příběhu je ještě něco – nebo někdo – na koho jsem zapomněl; někdo, kdo unikl mé pozornosti, přestože to muselo být tak zřejmé… Netušil jsem.

Ustaraným pohledem hledala v mém obličeji jakoukoli stopu po jakémkoli vysvětlení, ale nic najít nemohla. Nebylo co. Na čele se jí vyrýsovala starostlivá vráska, která pocházela ještě z dob, kdy bývala člověkem. Těch pár desetiletí uběhlo tak rychle… Napadlo mě, kde bychom dnes byli, kdybych ji tenkrát nepřeměnil? Kdybych neustoupil jejím podmínkám?

Normální lidský život, připomněl mi jakýsi podvědomý hlas v pozadí mého vědomí.

Žádné dítě. Žádná věčnost. Žádné štěstí? Netušil jsem.

Náhle mě popadl čistě iracionální strach, že bych ji mohl ztratit. Prudce jsem ji objal, jako by to měla být poslední vteřina našeho života.

Vtiskla mi obličej do košile a já si užíval její přítomnost, její uklidňující vůni, která mě němě a něžně ujišťovala o tom, že tu pro mě stále je a vždycky bude. Ne nadarmo pro nás to vždycky platilo doopravdy.

Trochu se odtáhla, ani ne na délku paží, a vypadala ještě nejistěji než předtím. Poznal jsem, aniž by promluvila, že potřebuje ujistit, že je všechno v pořádku a nic zlého se už nestane. Jako by toho v posledních dnech nebylo dost.

Pohladil jsem ji po tváři. „Nedělej si starosti, miláčku,“ pousmál jsem se a ona zjihla, přestože napjatý výraz její oči a rty stále neopouštěl. Udělal bych cokoli, jen aby mohla být šťastná. Ne, ne mohla, ale byla. Bella si to zasloužila ze všech nejvíc.

Kráčeli jsme pomalou lidskou chůzí, nebylo kam spěchat. Každý z nás potřeboval být chvíli o samotě se svou druhou drahou polovičkou a já jim ten luxus hodlal dopřát. I my dva jsme si potřebovali odpočinout od toho všeho.

Za chůze jsem vzpomínal na začátek našeho příběhu. Tehdy jsme byli tak nevědomí, a přitom moudří jako sám svět. Láska nás nesmazatelně poznamenala a ukázala nám nové výšiny, které bylo třeba zdolat. A i když to nikdy nebylo snadné – život ostatně snadný není – nakonec jsme to zvládli. Společně.

Uvědomil jsem si, že přesně tak to musí být. Musíme zůstat pohromadě. Jen tak zvládneme všechno. Cokoliv.

V domě panovala chmurná nálada. Tedy, chmurnější než obvykle.

Jakmile jsme vstoupili dovnitř – galantně jsme své milované ženě podržel dveře – zalila nás vlna napětí a nezájmu. Snažit se to nehrotit, jistě. Ale co dál? Takhle to nešlo. Tohle… pomalé umírání bylo horší než čekání na smrt. Museli jsme něco dělat. I upír se může zbláznit, pokud k tomu má správné podmínky.

Ne, nevěděl jsem, co říct. „Alice?“ promluvil jsem do prostoru. Věděl jsem, že sedí na horním stupínku schodiště, ale připadalo mi slušnější ji nejprve oslovit. Tak mě to alespoň učili, když jsem byl ještě člověk.

Její unavená tvář se objevila mezi mramorovými sloupky zábradlí – takové byly ve všech našich domech. „Ano, Edwarde?“

Bella se ode mě ladným krokem vzdálila a prošla francouzským oknem do zimní zahrady, která se nacházela vzadu za domem. Na dvě sekundy jsem vytěsnil všechno okolo a jen ji mlčky sledoval. Tak nádherná. Tak… nešťastná.

„Vzpomeň si na tu vizi, prosím.“ Důraz, který jsem dal na slovo tu, ji na okamžik donutil zauvažovat, co na onom vidění může být zajímavého. Samozřejmě ihned pochopila, kterou mám na mysli. Jiná ta to být nemohla.

Obraz dvou děvčat, obou s rezavými vlasy, se mi vtiskl do paměti jako oslnivý záblesk slunce. Věděl jsem, že tu rudost Trudyiných očí už z mysli nikdy nevymažu.

Nadechl jsem se, abych se zeptal, ale ona mě předběhla. Úžasná malá Alice… „Nic se nezměnilo,“ špitla s přivřenýma očima a nechápavě nakrčeným čelem. Pokud to byla pravda… Pokud existovala naděje… Nechtěl jsem si ani domýšlet, co by to znamenalo. Pro nás. Pro ně.

„Kdo je to?“ zeptala se najednou a já viděl, že si také všimla zvláštnosti očí té smrtelně bledé dívky, která zcela jistě nebyla upírkou. „Neznám ji! Nemůžu vidět… Edwarde!“

Stála na nohách a shora na mě shlížela. Musel na nás být děsivý pohled, jak jsme tam tak proti sobě stáli, víceméně stejně vysocí, navzájem si, zuřiví a vystrašení, hledíc do očí. Její vize se nezměnila, a to muselo znamenat jediné…

Zčistajasna se u nás objevil Jasper. Vzal ji kolem pasu a ona se o něj mátožně opřela. Netvářil se právě přátelsky. „Nemyslíš, že to trochu přeháníš?“ Obdivoval jsem klid, s jakým to řekl. Zároveň mi to ovšem dokazovalo, že porušuji základní pravidlo, které jsem si pár minut předtím stanovil – jeden za všechny, všichni za jednoho. A oni přitom nevěděli nic.

Stiskl jsem rty a nechal si setinu na rozmyšlenou. „Myslím… myslím, že Trudy nezemřela.“

Takový shon jsem ještě nezažil. A když na mě začalo dorážet pět upírů najednou, bylo to opravdu na hranici snesitelnosti. „Alice měla před pár dny vizi. Jsou v ní dvě dívky – jednou z nich je Trudy. Tu druhou neznáme, ale je mi povědomá. Možná jsem ji zahlédl v něčích myšlenkách, netuším. Jisté je jen to, že je to poloupír. Nic víc nevíme.“

Povídali si mezi sebou a některý z nich občas zareagoval na něco, co řekl někdo jiný. „Žije?“ šeptala Esme téměř zbožně. Bylo povznášející vidět ji znovu plnou naděje, doufající. Carlisle si to zjevně uvědomoval také, aspoň co jsem si všiml podle jeho myšlenek. Bella mi nedala příliš prostoru pro přemýšlení. Ta atmosféra se dotkla i jí. Viděl jsem, jak se jí rozzářily oči, a na zlomek setiny jsem měl dojem, že v nich probleskla ta stará známá čokoláda…

„Co budeme dělat?“ ozvalo se najednou seshora. V tom všeobecném rozpoložení jsem si ani nevšiml, že se k nám připojil ještě někdo.

„Spí,“ odpověděl Jacob na můj nevyřčený dotaz. Vděčně jsem přikývl. Momentálně to bylo naše jediné dítě. Jen nerad jsem přemýšlel o důvodu jejího stesku.

„Žije?“ ozvalo se znovu, tentokrát však odjinud. Thomas stál dole pod schodištěm a upíral na mě nadějný pohled. Byl plný očekávání, netrpělivý, připravený klidně hned vyrazit a probít se třeba i zástupem upírů, kdyby to bylo to jediné, co by mu stálo v cestě.

Další zamilovaný blázen.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 28. kapitola: