Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 17. kapitola

08.07.2011 (07:15) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 891×

Ani si nevzpomínám, jak se to vlastně nakonec vyřešilo. Upíři jsou vážně rychlí, jen co je pravda, a to nejen když jde o pohyb. Než jsem se nadála, seděla jsem v křesle, zabalená v dece, přehřátá, propocená skrz naskrz, s kouřícím hrnkem čaje a obrovitou antistresovou tabulkou čokolády v ruce. Nezbývalo mi než přemítat, zda to okoukali z nějakého trapného amerického seriálu, nebo jen podporovali léčbu šokem. Navíc tu nebyl Edward, aby mi mohl odpovědět. Utěšoval Bellu.

Nikdy jsem sice nebyla přehnaně empatická, ale docela dobře jsem poznala, když někoho něco vzalo. Tohle byl jeden z oněch případů, kdy jsem si připadala neschopná a naprosto zbytečná. Nesnášela jsem to snad ještě víc než pocit vlastní bezmocnosti.

Jacob vypadl stejně rychle, jako se objevil doma. Od jeho posledního útěku jsem ho nezahlédla. Taky dobře. Nebo ne? Když jsem se ptala, všichni se jen potutelně usmívali a já si připadala jako blbec. Co bylo na tom, že jsem chtěla vědět, jak mu je? Vždyť to byla prakticky moje vina!

Tohle už vyvolalo nějakou interakci. Než jsem se stihla nadechnout, byl u mě Edward. Nevrčel – ještě aby – ale vážně mi civěl do očí a já mu zmatený pohled oplácela. Po několika vteřinách se posadil naproti mně – vážně jsem nechápala, co to všichni mají za pitomou psychologickou náturu, že si musejí pokaždé, když jde do tuhého, sedat čelem k mé maličkosti. Chtěl mě snad chytat, kdybych jim plánovala udělat nový důlek na sázení kytek?

Ta myšlenka ho, zdá se, pobavila, protože se okamžitě uvolnil a pohodlně, jak jen to bylo možné, se rozvalil do křesla. Lokty si opřel do opěradel a konečky prstů spojil před sebou jako, světe zboř se, psycholog. Grr.

Usmál se. Pomyslela jsem si, že mu to sluší daleko víc než mračení, a jeho úsměv se ještě rozšířil, pokud to vůbec bylo možné.

„Víš,“ poznamenal zamyšleně, „docela jsi nás všechny překvapila.“

Odfrkla jsem si. „Nevím, jestli jsi čekal, že budu tahat králíky z klobouku…“ Jo, sarkasmus hadr. Nikdy mi nešel. Stačilo by dodat něco ve smyslu „starý brachu“, a mohla jsem se jít rovnou pohřbít.

„Tak jsem to nemyslel,“ povzdechl si. Ne že bych nevěděla, jak je to se mou těžké. „Všichni, a tím opravdu nemyslím jen sebe, pořád čekali, kdo koho pobije dřív.“ Nesouhlasně se zamračil.

Uvědomila jsem si, že použil minulý čas. Zaujalo mě to. „Takže už nečekají, kdy se do sebe pustíme?“

Čelo se mu vyhladilo, když se znovu zazubil. „Ne, teď-“ odmlčel se, zatímco se podezřele uculoval. „Hm, řekl bych… asi očekávají, kdy si padnete do náruče. Je to vlastně jen otázka času, myslím.“

Sklapla jsem pusu naprázdno jako kapr. „Ale… vždyť říkal…“ zakoktala jsem se zoufale. „Vždyť mu to předhazujete sami!“ Moc dobře jsem si vzpomínala na jeho slova, když mě… políbil. Všichni si myslí, že jsem se zamiloval, nebo co. Ale neboj… Já se nezamiluju. Do tebe ne. Jasně řekl, že o tom uvažují ostatní! Tak co tohle mělo znamenat?!

Edward měl co dělat, aby v sobě udusil zárodky smíchu. „Jestli bereš pár vědoucných pohledů jako nějaké ‚předhazování‘, tak prosím. Jinak tě mohu ujistit, že nikdo neřekl ani slovo. Přísahám na svou čest, jako že jsem upír.“ Zvedl dva prsty ve skautské přísaze, což by mě za jiných okolností dozajista rozesmálo.

To by ty okolnosti ale musely nastat.

Napjatost situace vystřídalo kompletní rozčarování. A údiv. Pořád dokola jsem si přehrávala náš krátký „rozhovor“ tam u domu a nemohla tomu uvěřit. Ty jo. Týýýjo! No to snad- Ty jo!

Ani upíři zřejmě nemají nervy z oceli, a tak nebylo divu, když po několikátém natahovaném „týýýjo“ Edward takticky ustoupil. Podle klapnutí dveří jsem usoudila, že se vrátil do patra a znovu se jal klidnit nešťastnou, zhroucenou Isabellu.

Což mě opět přivedlo k myšlence na to, co jsem provedla.

Opravdu jsem netušila, odkud ten přívěsek je. Věděla jsem jen to, že jsem ho, co jsem si pamatovala, měla vždycky na krku. Zapínání bylo rozbité, a proto jsem ho nemohla sundat, aniž bych rozbila řetízek. Samotný medailon sice otevřít šel, ale nápis v něm mi nic neříkal. Francouzsky jsem se bohužel nikdy neučila – nebyla příležitost. Za posledních dvacet let jsem měla co dělat, abych se dokázala obloukem vyhnout strážcům zákona, a ten tam nahoře moc dobře věděl, že se mi to mnohokrát nepovedlo. Opakované věznění svědčilo o spoustě prohraných bitev. A že jich vážně nebylo málo…

Když se přede mnou zčistajasna posadila černovláska Alice, zauvažovala jsem o tom, zda myšlenky skutečně čte jenom Edward. Upírka se zamyslela – nebo možná poslouchala, co já vím – a pak se rozesmála. Upřela na mě konejšivý pohled a opřela se. „Ne, my ostatní umíme něco lepšího.“ Aha, takže poslouchala.

Zvědavě jsem k ní zvedla oči. „Co například?“

Zasněně se pousmála. „Hodilo by se to spíše jako pohádka na dobrou noc,“ řekla. „Jen… Napadlo mě, že bys možná chtěla vědět, co znamená ten nápis v medailonu.“ Zarazila se. „Edward říkal,“ dodala a já se zasmála.

„Ten upír je neuvěřitelný,“ poznamenala jsem a nevědomky začala mluvit spisovně. Ta jejich stoletá aura nadčasovosti na mě měla divný vliv. „Ty umíš francouzsky?“ podivila jsem se a až poté mi došlo, jak pitomá je to otázka.

Udiveně se po mně ohlédla a přikývla. „Ty snad ne?“

Zavrtěla jsem hlavou a cítila, jak mi vzplál obličej.

Povzdychla si. „Ukaž,“ poručila, a tak jsem vstala a klekla si před ni. „Co to děláš?“ plašila.

Protočila jsem oči v sloup a vytáhla medailon. „Řetízek je rozbitý; musí ti to stačit takhle.“ Zachichotala se, ale vzala přívěsek jemně do prstů a po pár vteřinách zkoumání a otáčení se jí ho podařilo otevřít. Pomaloučku, snad jako by se bála, co tam uvidí, ho rozevřela a nahlédla dovnitř. Od stříbrného povrchu se odrazilo světlo a udělalo na zdi za její hlavou prasátka. Zamyšleně si poklepávala prstem na bradu a mračila se čím dál víc. Natáčela jsem hlavu co nejvíc do strany – přece jen to stále byla upírka.

„To je mi povědomé,“ mumlala si potichu. „Edwarde!“ zařvala najednou. Prudce jsem ucukla a řetízek se přetrhl. Zůstal jí viset v ruce a mrtvě se houpal jako loďka na vlnách. Omluvně se na mě podívala a smotala si ho do dlaně.

Edward byl ve vteřině u nás. Pár chvilek si beze slova hleděli do očí. Když se otočil ke mně, schoulené na křesle, mračil se ještě víc.

„To je…“ zamumlal. Poslední slovo jsem mu nerozuměla, z čehož bylo jasné, že to neříkal mně. Alice mlčky přitakala.

Konečně mi začal věnovat plnou pozornost. „Vážně by mě zajímalo, kdes k němu přišla,“ poznamenal a tentokrát se posadil na gauč. Sedla jsem si vedle něj. „Plus que ma propre vie,“ řekl zpěvavou francouzštinou. Měl dobrý přízvuk. Krátce se usmál, ale vzápětí se zase zachmuřil. „Znamená to něco jako ‚Více než můj vlastní život.‘ Kdysi jsme ho dali Elizabeth k prvním Vánocům.“ Pohled se mu zamlžil a rty napjaly, ale já už ho nevnímala.

Jakmile vyslovil tu předposlední větu, něco se ve mně pohnulo. Neuměla bych to přesně popsat – snad to ani nebylo nic konkrétního. Jako bych cítila, že se něco, nějaký závoj, rozplývá, nebo odsunuje stranou. Připadala jsem si hned asi o tisíc tun lehčí – jako bych až do té chvíle měla v hrudi zasazený balvan, který se s těmi slovy odsunul a uvolnil místo něčemu… něčemu.

Já vím, zní to hrozně pateticky, ale bylo to tak. Vydechla jsem, zřejmě úlevou, a Edward se po mně zvláštně ohlédl. Vypadal, jako by se mi snažil číst vzpomínky z očí. Zamračil se a zamrkal.

„Jak to děláš?“ sykl a vzápětí klečel přede mnou. Lekla jsem se a znovu ucukla. Tenhle večer byl divný – tolik tajemství najednou. Připadala jsem si stará, starší než oni všichni dohromady. A ještě ke všemu mě pořád lekali.

Taky jsem se zamračila. „Jak dělám co?“ sykla jsem na oplátku.

Viditelně zaťal zuby a dál mi urputně zíral do očí. Začínaly mi slzet. Měla jsem nutkání je zavřít, ale v tu chvíli jsem ucítila, jak mi prsty stiskl předloktí. Vytřeštila jsem oči a on mě ihned pustil.

„Co to má znamenat?“ zeptal se. Neznělo to nijak zle, spíš překvapeně. Tohle se mi vážně nelíbilo. Nejen kvůli tomu, že jsem absolutně nechápala, o čem to sakra mluví.

Alice přišla k nám. „Bráško, co se děje?“ zajímala se potichu. Takhle jsem ji ještě mluvit neslyšela. Vždycky se oslovili jménem, a tak nějak suverénně. Ne takhle… starostlivě. Možná to bylo tím, že pro obávání se zatím neměli dostatečně patřičný důvod.

Pomalu vrtěl hlavou ze strany na stranu. „Bráníš mi,“ obvinil mě a já se stáhla – fyzicky i vnitřně. Cože mu?!

Pousmál se, když viděl, co dělám.

„Právě teď,“ pátravě se mi zadíval do obličeje. „Právě teď ti nemůžu číst myšlenky.“

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 17. kapitola: