Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 15. kapitola

06.07.2011 (15:45) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 964×

„Ty idiote!“ Trudy vřískala už hodnou chvíli a já se jí vůbec nedivila. Tohle byla vážně bouda za všechny prachy. Zasloužil by rozbít hubu, o tom žádná, jak se stihl zmínit Jake, když první nával hrůzy pominul.

Od té chvíle jsem měla nového úhlavního nepřítele – Thomase Wyrdea. Toho podivína, co nás vyděsil málem až k smrti, protože si myslel, že je vtipný. Podle mě nejspíš nemyslel vůbec, ale to jsem si nechávala pro sebe. Ječení za mě docela dobře obstarávala Trudy.

Když se před námi, strachy skrčenými v koutku, vynořila jeho rozesmátá tvář, Jacob se neudržel a skočil po něm. Ani jedna z nás neměla dost rychlé reflexy, aby ho stihla zadržet. Tedy, já bych mohla, ale v ten moment se mi to zdálo jako zasloužená pomsta tomu vykukovi, a tak jsem Blackovi nijak zvlášť nebránila.

Thomas se celou dobu řehtal jako blázen a mně došlo, že se neperou doopravdy. Chtěla jsem začít nadávat, ale tehdy mi sebrala slova od úst Trudy, která právě se zvednuvšímu poloupírovi s procítěným „Kreténe!“ vrazila facku, až se mu hlava otočila kolem. Řvala potom ještě asi půl hodiny, než dorazili ostatní Cullenovi. Carlisle jí milosrdně píchl něco na uklidnění a ona od té doby spala jako zabitá. Já na sebe, vzhledem ke své tvrdé kůži a patologickému strachu z jehel a jiných ostrých předmětů, nenechala ani sáhnout, a tak mi nezbylo než vypovídat před komisařem Whitlockem. Byl to ubohý vtip, který jsem pronesla na jeho adresu, ale on se i přesto usmál. Použil na mě svůj um, o kterém jsem se dozvěděla teprve na onom zbořeništi, které ještě nedávno bylo naším domovem, a já byla rázem v pohodě. Totéž se ale nedalo říct o Jacobovi. Křižoval mýtinu před troskami naší chaloupky a při každém třetím kroku ze sebe vyrazil nadávku na účet poloupírů. Trochu se mě to dotklo, ale nechala jsem to být.

Dozvěděla jsem se, že jsem měla pravdu – byli to Volturijští. Cullenovi mi sice zamlčeli okolnosti, za jakých dorazili, ale já si to dovedla docela dobře představit. Krucinál, vždyť to byli upíři! Tušila jsem, že nějaké ztráty na životech místních lidí tu budou. Neřešila jsem to. Prozatím. Kdybych se nad tím totiž byť jen zamyslela, nejspíš bych zešílela strachy.

Existovala jedna daleko důležitější otázka: Jak nás tu, sakra, našli? Neměla jsem nejmenší tušení. Stopy jsme zahlazovaly dobře… Možná až příliš dobře, napadlo mě a Edward, který jako obvykle bezděky sledoval mé myšlenkové pochody – už jsem si na to začínala pomalu zvykat – zachmuřeně přitakal.

Když jsem se o tom zmínila nahlas, Jacob ustal ve svém pochodu ala „probuď mrtvolu“ a prudce se po mně otočil. Z očí mu sršely blesky.

„Sobče!“ zařval tak nahlas a nečekaně, až jsem nadskočila leknutím. „To neumíš myslet na nic jinýho než na sebe?!“ S každým slovem se přibližoval a já se čím dál víc krčila. Bála jsem se, že mě uhodí.

Najednou jsem si znovu připadala jako malá bezbranná holka. Tu chvíli se projevila moje prchlivá povaha. Co na mě měl co řvát?! Mohla jsem snad za to, co se stalo?

Vyskočila jsem na nohy. „A o co se mám jako starat, ty ignorante? Kdybys tu byl včas, nemuselo se stát vůbec nic!“ To nebyla pravda a já to moc dobře věděla, ale zároveň jsem ho potřebovala nějak usadit, aby mu konečně sklaplo. Jeho chování za poslední dny mě vážně vytáčelo a já to nedokázala ventilovat jinak.

Roztřásl se vzteky. Doslova. Doteď to pro mě byla jenom fráze z knížek. Vypadal, že buď vyletí z kůže, nebo po mně skočí. A tak nějak jsem tušila, že tentokrát by nezůstalo jen u nevinného pošťuchování, jako v případě Thomase.

Než se mohlo něco stát, zakročil Edward. „Jestli jí ublížíš, tak si mě nepřej!“ Jeho hlas práskl tichem jako bič. Postavil se přede mě do obranné pozice a naklonil se blíž k o hlavu vyššímu indiánovi.

Jacob chvíli vypadal, že místo na mě se vrhne na něj. Myslela jsem, že mi bouchne hlava, jak napjatá tam byla atmosféra. Nakonec se na patě otočil a upaloval do lesa, jako by mu za patami hořelo.

„No to se ti vážně povedlo,“ zasyčel kousek za námi hlas, od jehož majitelky bych to čekala ze všech nejméně. Bella se vždycky tvářila, že nesnáší všechno a všechny, snad s výjimkou Edwarda – jenže nyní to bylo přesně obráceně.

Prohlédla jsem si obličeje všech upírů. Na každém z nich byla nasazena rozporuplná maska úlevy a strachu – nejčastěji ovšem převládal šok z Isabelliny reakce. Kdo by čekal, že se postaví proti svému druhovi?

Neviděla jsem, jak se tvářil Edward, ale podle hlasu mi to bylo celkem jasné. Připadala jsem si tam navíc, když tak stáli naproti sobě a zírali si navzájem do očí jako dva rivalové.

„Bello, prosím…“ zašeptal a já v tom slyšela všechnu bolest světa. Nepřeháněla jsem.

Odmítavě zavrtěla hlavou. „Jako bys to nevěděl,“ dodala stejně potichu a srazila ho tím na kolena. Vzápětí se vypařila – stačila jsem zaznamenat bledou šmouhu, která se mihla směrem, kterým odešel Jacob.

Edward tam pořád stál a zíral za ní. Nikdo nepromluvil.

Trudy se zavrtěla a zamrkala, očividně už docela vzhůru. Jak jinak; bouři vždycky zaspala a potom se cítila ukřivděná, že jí nikdo nechce nic vysvětlovat.

Opuštěný upír poodešel dál a Cullenovi dělali, jako by se nic nestalo. Dívala jsem se za ním, ale on se po mně neotočil. Mrzelo mě to. Všechno mě mrzelo.

„Dnes přespíte u nás,“ rozhodla Esmé, ta milá paní doktorová, kterou jsem si tak oblíbila. Ohlédla se na polorozbořený dům. „No, vlastně spíš příštích pár týdnů, jak to tak vypadá.“ Nechtěla jsem vyvolávat další rozbroje, ale… V jednom domě s hladovým tygrem? Tedy vlkem? Nebo spíše rovnou se dvěma?

Vážně nadějné vyhlídky, jen co je pravda.

Pobraly jsme pár věcí a posedaly do našeho auta spolu s Emmettem a Torry. Thomas se rozhodl, že půjde po svých, stejně jako ostatní upíři. Srab.

Když jsme vyjeli, bylo ticho. Takové to nepříjemné, při kterém máte chuť si trapně odkašlat, jen aby nebylo. Nutila jsem se do pomalého dýchání, přestože mi srdce uhánělo jako zběsilé. Bude tam, až přijedeme? Bylo mi jasné, že všichni tam budou dřív než mi. Tedy, všichni upíři. Z celého srdce jsem Thomasovi přála, aby se někde přerazil a něco si udělal, když k němu Jake byl tak moc milý.

Což mě dovedlo zpátky k onomu extempore před domem.

Nechápala jsem, co proti mně Jacob Black má. Já ho taky sice neměla zrovna v lásce, ale snažila jsem se to všechno přežít bez újmy na zdraví. Kdo by to byl řekl, že bude nenávidět on mě? Jistě, kvůli mně a mně podobným na ně přišli Volturiovi a vyvraždili jeho vesnici, ale…

Jako když do mě blesk uhodí, najednou mi to došlo. V mžiku jsem pochopila, o čem to mluvil. Co přesně mu připomněl dnešní upíří nájezd na město.

Cítila jsem se ještě hůř.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 15. kapitola: