Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 13. kapitola

04.07.2011 (16:15) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1136×

Když jsme ráno odjížděly domů – hodně časně, abychom se stačily připravit do školy – byly jsme propuštěny pouze s příslibem, že se u nich zase brzy ukážeme. Nedalo se říct, že to byl slib dobrovolný, leč dodržet jsme ho musely.

Jacob se zázračně zotavil, jak už to tak měniči umí, a zbylou půlhodinu před naším odchodem čiperně pobíhal po vile. Upřímně jsem nechápala, kde se v něm ta energie bere. Po zádech mi přejel mráz, kdykoli jsem si na něj vzpomněla. Zvláštní.

Když už jsem byla u zvířátek, vybavil se mi poslední pohled na Olivera – když jsme opouštěly vilu, rozvaloval se na gauči v obývacím pokoji a líně vyplazoval jazyk do strany, jak už bylo jeho dobrým zvykem. Cullenovi se milostivě nabídli, že u nich může zůstat, dokud to bude situace vyžadovat. Přestože se tvářil lehce hystericky, kdykoliv se kolem prosmýkl Edward, nijak zvlášť neprotestoval. Totéž se bohužel nedalo říci o mně.

Jak jsem si stačila všimnout, Thomas s Trudy zřejmě měli slabou chvilku. Pošťuchovali se ještě u dveří. Několik minut jsem je nenápadně pozorovala, ale nevypadalo to, že by se chystali pozabíjet, či naopak. S neklidem jsem si jich přestala všímat až ve chvíli, kdy se ve vstupní hale objevil Black.

Seskákal schody jako kamzík a okamžitě se sháněl po jídle, přestože mu Esmé v době, kdy snídala poloupíro-lidská část obyvatel, snídani nesla. V průchodu mezi obývákem a halou byl shon, protože do školy a do práce se chystal i zbytek upírů, a tak mu chvíli trvalo, než si probojoval cestu do kuchyně.

Ta chvíle se mi zdála jako věčnost.

Pár vteřin a den, než se ty temné oči podívaly jinam. Přesto jsem v nich na ten okamžik dokázala ztratit a utonout.

Carlisle loučící se s Esmé – po dnu a noci strávených v jejich přítomnosti už mi překvapivě nepřišlo ani trochu divné oslovovat každého z nich křestním jménem – mi zamezil výhled do kuchyně. Ten tam nahoře měl zřejmě dost dobrou náladu, protože mě nenechal shodit se před Edwardem. Co by tomu čtenář myšlenek řekl při zjištění, že se místo regulérního válčení nechávám obluzovat zvířecí přitažlivostí?

Řečený se kdesi ulíval s Bellou, protože ti dva, spolu s Thomasem, se na univerzitu do Juneau vraceli až koncem týdne. Záviděla jsem jim, protože mně nebylo dovoleno zameškat školu. Navzdory mé averzi vůči všemu upírstvu se mi u nich docela líbilo. Odmítala jsem rozpitvávat, kdo na tom měl podíl.

Torry, nejmladší z vegetariánů, si hrála na Carlisleovu sestru a pomáhala mu v nemocnici. Byť neměla tak excelentní ovládání jako on – stále mě nepřestalo překvapovat, jak může být upír doktorem – lehčí případy zvládala levou zadní. Nejvíc to pravděpodobně ocenil její syn.

Jacoba jsem toho rána už nezahlédla.

Alice stále naléhala, že bychom mohli minimálně při obědě sedět u jednoho stolu, ale Trudy i já jsme to razantně odmítly. Čemu by to prospělo? Občas mi připadalo, že upíři jsou vcelku nelogická stvoření – nepřestávala jsem si v duchu klepat na čelo, když ignorovala moje argumenty. Později jsem se dozvěděla, co umí, ale v tu chvíli se mi její výtky zdály hloupé.

Domů jsme dorazily brzy – někdo nám nechal vyčistit cestu. V hlavě jsem si udělala poznámku, že musím Edwardovi osvětlit význam slova nenápadnost. Pravděpodobně na to ve škole chyběl.

Připadalo mi, jako bych ve vlastní ložnici nebyla věky – ne jen jednu noc. Tak už to ovšem s vnímáním času bývalo. Čas vždy byl, je a bude subjektivně relativní hodnota. Já osobně ho vnímala trochu jinak než většina smrtelníků, a vlastně i nesmrtelných – v nestřežených okamžicích život pádil jako dostihový kůň, občas však zpomalil do kroku a já se někdy ani nestačila divit, o kolik lidé kolem mě zestárli.

Ještě nikdy jsem se na dějepis tolik netěšila.

S nechutně velkým očekáváním jsem se valila přes polovinu školy, jen abych byla v učebně co nejdřív. Nevnímala jsem protesty kolemjdoucích, ani Trudyino pochechtávání, které mi bylo v patách, stejně jako jeho strůjkyně.

Na křižovatce ve velké chodbě, která vedla kolem školní auly, nikdo nedodržoval pravidla silničního provozu, a tak nebylo divu, že se přes všeobecný halas uondaných študáckých géniů nesl křik a nadávky na účet starších žáků, kteří si nebrali servítky a bez výčitek se drali kupředu. Každý ignoroval každého, ale kupodivu i poloupír si umí zjednat pořádek – nebo minimálně vyjednat průchod skrz přeplněnou chodbu. Trudy se mě držela jako stín a společně jsme cestu zvládly za polovinu obvyklého času.

Jakmile jsem stanula ve vstupu do pavilonu historie a mávla své svěřence na rozloučenou, uhodila mě do nosu povědomá vůně. Zhluboka jsem se nadechla a následně zadržela dech, abych ji v sobě alespoň na moment udržela. Bylo to zbytečné gesto, protože mě obklopovala, kamkoli jsem se hnula, ale já z něj měla příjemný pocit.

O to víc mi zkazil náladu Blackův škleb na přivítanou. Jinak se to vážně nazvat nedalo – vypadal, jako by ze mě měl asi stejnou radost jako z upíra okolo krku. Chmurně jsem se pousmála a úšklebek mu vrátila. Odvrátil se k oknu a víc si mě nevšímal, čímž mě dožral. Copak jsem ho urazila? Já?! bublala jsem v duchu. To snad nemyslí vážně!

Mou milovanou historii jsem vnímala na čtvrt ucha – zbytek vědomí se věnoval osnování pomsty Jacobovi. Bohužel jsem v průběhu hodiny byla nucena sestoupit z nebeských výšin horských propastí a krutých kanadských žertů k mnohem méně vzletným představám, jakými byl dárek v podobě psích sucharů a jemu podobné. Trochu jsem zklamala sama sebe, ale to nic neměnilo na tom, že jsem nijak nepokročila. Nakonec jsem masku Zora odložila na neurčito a jala se čelit nástrahám dalších hodin.

Zbytek dne jsem jakž takž přetrpěla. S Jakem už jsem ten den neměla žádnou další společnou hodinu, naštěstí pro něj. Hlady jsem skoro šilhala, a jelikož nám odpadlo odpolední vyučování, těšila jsem se na oběd jako malá. Úsměv mi zamrzl na rtech, jakmile jsem si všimla čmouda u našeho stolu. Chvíli jsem zvažovala útěk, ale upíři si mě už všimli, a tak mi nezbylo než jen tiše zaplakat a s hrdinně vztyčenou hlavou vyrazit do útoku.

Mé odhodlání bylo nahlodáno, když jsem si všimla, kdopak si to ustlal mezi Emmettem a Blackem. Osobně jsem blondýny nikdy nemusela – Torry, která si, budiž jí ke cti, napravila svůj vroubek, se nepočítala – ale tohle bylo moc i na mě. Ne že bych byla ras na barvu vlasů, ale štěbetavé slepice s afektovaným ječákem o síle deset stupňů Richterovy škály mi doslova pily krev.

Pokřižovala jsem se a spolu s plně naloženým tácem jídla se zaparkovala vedle Alice. Moje oblíbená černovlasá upírka se na mě vlídně usmála a trochu se posunula, aby na mě nebyla tak namáčknutá – dobrá to žena. Vzápětí svůj roztomilý skřítkovský kukuč pokazila polovičatým ironickým úsměvem (i tak jí to slušelo) a kývla směrem k dvojici okupující protější polovinu jídelního stolu. Slípka domácí a Black se něčemu smáli a já byla opět nabrnknutá jako krůta.

„Connorová, co ty tu děláš?“ podivila se inteligence. Podle výrazů ostatních jsem poznala, že nejsem jediná, komu z ní trnou stoličky.

Nakrčila jsem nos. „Nápodobně,“ odsekla jsem s defektem.

Po chvíli jsem pochopila, oč jde. Jacob se naparoval jako páv, že má s blondýnou společný projekt, a proto ta drůbež musí oxidovat u našeho oběda. Tedy, obědvala jsem jen já, ale nepochybovala jsem o tom, že minimálně tři další spolustolovníci by, navzdory svému přesvědčení, taky nejraději něco zakousli.

Jasper s Alicí měli ještě dvě hodiny, ale zbytek byl propuštěn stejně jako já. Bylo rozhodnuto, že mě Black odveze, a ač jsem vehementně protestovala, nebylo mi přáno. Emmett nechtěl dělat křena, jak sám podotkl, a tak to zbylo jen na nás dva. Modlila jsem se ke všem svatým, abych tu cestu přežila, protože mi hrozilo okamžité nervové zhroucení. Tolik k mé pomstě.

Natahovala jsem dobu, než budu muset nasednout do jednoho vozu s provokatérem, a psychicky se připravovala na následující půlhodinu. Asi stokrát se mi vybavil jeho ranní pohled, ale vzhledem k jeho celodennímu chování jsem to přisuzovala jeho rozespalosti.

Když už nebylo jak oddálit cestu, pomaloučku jsem se dovlekla ven na parkoviště. Black se opíral o kapotu, paže založené na hrudi, a arogantním výrazem, za který by zasloužil namlátit, mi ten den potřetí dokonale zkazil náladu. S utýraným povzdechem jsem došla až k němu a pozdravila ho kývnutím. Nic lepšího si nezasloužil.

Cesta proběhla mlčky. Byla jsem z toho ticha nesvá, a proto jsem se ani neodvážila zeptat, zda by nemohl pustit rádio. Tolik k mým násilnickým sklonům.

Když zastavil u naší chaloupky, rychle jsem vyskočila, aby se nemusel zdržovat. Na nějaké vzteklé výlevy o mé rychlosti jsem vážně neměla náladu. Kupodivu vystoupila také. Než jsem se nadála, stál přede mnou a zpříma mi zíral do očí. Polkla jsem.

Ani jsem nevěděla jak, ale najednou stál v mé těsné blízkosti a já netušila, kam s očima. Zákonitě mi pohled sklouzával na jeho hruď, ale to nebylo právě dobré rozptýlení.

Než jsem se nad tím stihla zamyslet, nadechla jsem se k poděkování. „Díky, Jacobe,“ zamumlala jsem tak tiše, že jsem si nebyla jistá, zda mě vůbec slyšel. Jeho reakce byla to nejmíň očekávatelné, co jsem za poslední dny zažila. V jednu chvíli stál sotva na krok ode mě; v té další by se mezi nás nevtěsnala ani veš.

To bylo poprvé za celý můj život, co jsem si pamatovala, kdy mě někdo doopravdy políbil.

Náhle odskočil, jako když do něj uhodí. „Ne, tohle sakra ne,“ mumlal si pro sebe. Přesto jsem ho slyšela až moc dobře.

Zřejmě jsem byla jediná, kdo ten šok musel vydýchávat. Když jsem konečně mohla promluvit, úpěnlivě jsem se mu snažila nepodívat do obličeje.

„Promiň, to… já… Byla to blbost,“ vyblekotala jsem a zoufale se odmlčela. Po té fiaskální chvíli už vážně neexistovalo moc situací, za které bych se mohla stydět víc. „Omlouvám se,“ dodala jsem znovu.

Zašklebil se, jako bych jen zbytečně plýtvala dechem. Asi to i byla pravda.

„Tohle nejde. Nemůžu to- tohle nemůžu udělat,“ mumlal pořád dokola.

Otočil se k odchodu. Když už byl pár kroků ode mě, naposled se otočil. „Všichni si myslí, že jsem se zamiloval, nebo co.“ Hořce se zasmál a poslední větou, kterou vzápětí pronesl, zatloukl do mé rakve finální hřebík. „Ale neboj… Já se nezamiluju. Do tebe ne.“

Alone

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 13. kapitola: