Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 1. kapitola

20.06.2011 (20:00) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2048×

„Nesnáším pondělní rána,“ vrčela jsem na svůj odraz v zrcadle. Mdlé sluneční světlo si našlo cestičku mezi závěsy a vytvářelo na stěně za mou hlavou svatozář. Jak patetické.

Dveře se s tichým vrznutím otevřely a do pokoje zavanula lákavá vůně kávy. „Huš,“ odpálkovala mě Trudy s úsměvem a svalila se na mou postel, jako by ta její byla moc daleko. Přímo naproti dveřím. Ach ta spravedlnost.

„Strč si ten svůj optimismus někam,“ okřikla jsem ji. Nesnášela jsem, když na mě při česání někdo zíral. Znervózňovalo mě to – a ona to k mojí smůle moc dobře věděla.

„Aby ses nezbláznila,“ odsekla jízlivě a kousla do mého loupáku.

Zavrčela jsem něco neartikulovaného a znovu se vrhla do boje s orlím hnízdem, sídlícím na vršku mojí hlavy. Když se ale zabalila do mé deky, došla mi trpělivost. „A vystřel!“ Demonstrativně utrhla půlku rohlíku, nacpala si ji do pusy a druhou si namočila do kafe.

„Přestaň mě znervózňovat!“

Vyplázla na můj odraz jazyk. „Tlustá jsi dost.“

Vztekle jsem za ní třískla dveřmi a po dalších osmi prohýřených minutách vzdala i snahu o popasování se s jakýmkoliv účesem. Tohle bylo vážně nad moje síly. Vlastně jsem nesnášela všecka rána, která pro mě existovala jen díky tomu, že jsem musela do školy. Pokaždé bez výjimky jsem se špatně vyspala a poté následovalo to, čemu Trudy s jízlivou radostí a notnou dávkou ironie říkala „veselá hodinka“.

Na druhou stranu se ovšem stávalo, že jsem k nadávání na všechny strany nedostala příležitost. Občas, překvapivě převážně v zimních měsících, mrzlo tak, že jsem přes cvakající zuby sotva dostala nějaký čaj, natož abych ještě štěkala.

Izolepa na okenních škvírách bránila ledovému prosincovému vzduchu, aby se dostal dovnitř. Vlastně to byla docela marná snaha – kamna také měla své dny a právě dnes se ze záhadných a nepochopitelných důvodů škodolibě rozhodla stávkovat. Tohle byla snad jediná věc, která mě dokázala rozzuřit víc než nefunkční kávovar.

Promasírovala jsem si svaly na nadloktích, aby se mi v nich rozproudila krev, a popadla tlustý svetr, který jsem si preventivně přehodila přes opěradlo židle. Na omak připomínal zmrzlou ovčí srst. Uchichtla jsem se. Možná, kdybych s ním bouchla o stěnu, rozsypal by se a pak by se s ním dalo přitopit v kamnech…

Zahnala jsem veškeré myšlenky na teplo, jelikož mi z nich naskakovala husí kůže, a vydala se pátrat po zbytku své snídaně. Jak jsem znala svou spolubydlící, žádná snídaně nebyla, pokud jsem ji neudělala já. Takže to nehrozilo.

Naštěstí v kuchyni jeden kus pečiva zbyl. Chudáček, říkala jsem si, určitě tu čeká jen na mě. Než jsem se ho však stačila zmocnit, zmizel mi pod rukou a na pleteném košíčku zbylo jen pár drobků.

„Hej, ten byl můj!“ štěkla jsem na toho zloděje. Tohle byl jeden z případů, kdy jsem to dokázala i za ledových rán. Ted, Trudyin přítel, se tu zjevoval tak často, jako by tu bydlel. Naštěstí měli ti dva dost soudnosti, aby při jeho návštěvách využívali komfort vedlejší ložnice. I tak jsem měla pokaždé zaručené divadlo nepředstavitelných uši rvoucích zvuků minimálně na půlku noci. A pak ať se divili, že jsem po ránu tak nepříjemná.

„Sorry, baby, snad příště,“ mrknul na mě a já měla vážně chuť rozbít mu ciferník. Nevím, co to měli všichni za zvyk komolit moje jméno nebo mi dávat pošahané přezdívky. „Přece nenecháš hladovět pracující lid.“ Nesnášela jsem optimisty. A obzvláště ne Teda v srdíčkových trenýrkách a mých tlustých pletených ponožkách s mým loupákem v ruce.

„A já jsem co,“ zavrčela jsem za jeho mizejícími zády. Odpovědi jsem se nedočkala. Zbývala ještě trocha času, a tak jsem si s hrnkem vystydlého kafe, které mi na lince milostivě zanechala ta příšerná osoba, kecla na židli a zimomřivě se zhroutila na desku stolu.

Naneštěstí jsem si opět vybrala nejfrekventovanější místo v domě. „Ale co tak smutně?“ prozářil naši miniaturní kuchyňku Trudyin protivně „happyday“ úsměv. Když si začala broukat stejnojmennou písničku, měla jsem toho tak akorát. Na úprku ven mě provázelo její nervy drásající „la, la, la, la, la“.

Samozřejmě bych to nebyla já, kdybych se znovu nesrazila s Tedem, tentokrát už naštěstí v plné polní. Jak to ten chlap dělal, mi bylo záhadou. Občas jsem měla pocit, že dokáže být na více místech najednou. Jinak jsem si jeho záhadně rychlé přemisťování nedokázala vysvětlit.

Věnoval mi jeden ze svých shovívavých úsměvů. „Snad nespěcháš,“ prohlásil ledabyle a ležérně se opřel ramenem o stěnu. Bůhvíproč se mi při tom vybavila scéna z jakéhosi erotického filmu, na který mě přinutila koukat moje úžasná spolubydlící. Otřásla jsem se při představě, že bychom si my dva vyměnili místo s hrdiny onoho snímku, a obdařila ho mrazivým pohledem.

„Opovaž se říct, že nenaskakuje motor, a umlátím tě mraženou rybou,“ vyhrožovala jsem přes zaťaté zuby, zatímco jsem dusala ze dveří, a výjimečně to myslela smrtelně vážně. Uchechtnul se. Dobře, zas tak vážně ne. Ale tohle opravdu bylo na zabití – hlavně z toho důvodu, že se to stávalo pravidelně.

Když jsem zvedala kapotu, nevědomá si toho, co budu dělat dál, protože v autech jsem se vyznala asi jako Trudy v sekání dříví, uslyšela jsem, jak se zabouchly domovní dveře. Ani jsem se neobtěžovala s dotazem, zda z háčku na věšáku vzala klíče, protože mi bylo jasné, že nevzala. Ještě štěstí, že jsem se za ty roky tady naučila být dostatečně iniciativní a hlavně duchapřítomná a schovala jsem do květináče se sousoším zmrzlých gerberek náhradní, o nichž neměla ani páru. Naštěstí.

„Kdo pospíchá, ať ani nezvedá ruku, protože je to jedno. Brnknu šerifovi.“ Egoista jeden.

Jeho já-mám-na-všechno-čas postoj mě totálně dožíral. „Nemůžeš pohnout? Dneska píšeme z trigonometrie a já se na to ještě ani nekoukla!“

„Však to jednou přežiješ,“ zazubil se a pocuchal mi vlasy. Pleskla jsem ho po ruce a Trudy stepující vedle nás se na něj zamračila. Jo! Do něj!

Konečně se obtěžoval vytáhnout mobil. V duchu jsem se modlila, aby mu zase nezamrzla baterie – byl to krám z roku Nebreč a období jeho funkčnosti dávno vypršelo. Pohromadě držel snad jen silou vlastní vůle. „Nazdar, Bobe,“ pozdravil rozjařeně, když se to šerif konečně obtěžoval zvednout.

„Jak se máš? Jo, taky,“ zasmál se. Musela jsem se krotit, abych mu fyzicky neublížila. „Hele, zas to chcípá. No jasně, že zapomněla,“ mrknul na mě. Dobře, za psychickou újmu by mi Trudy asi nic neudělala. „Dík, máš to u ní. Tak,“ zaklapl aparát, „vyřízeno.“

„Ty blbý kecy sis vážně mohl odpustit,“ zasyčela jsem tak, aby mě přes cvakající zuby vůbec bylo slyšet.

Čekali jsme sotva pár minut, než nejbližší zatáčku ozářily dva světelné kužele, a závějí se provalila jasně červená sněžná rolba. Ten stroj by nebylo možno přehlédnout ani z družice, říkala jsem si. Zároveň jsem ale musela jásat – konečně něco s funkčním topením.

Vozidlo s hrkáním zastavilo. Šerif důstojně slezl po schůdcích a s tím protivným všudypřítomným „Welcome to Alaska!“ úsměvem si přišel potřást rukou s Tedem, jako by právě vyhrál hlavní cenu v tombole. Jeden by řekl, že v zimě se budou všichni tvářit jako několikanásobní vrazi, které právě vypustili z basy, ale opak byl pravdou. Proč já se sem vlastně stěhovala?

Zamrazilo mě. Měla jsem neodbytný pocit, že mě někdo pozoruje, stejně jako pokaždé, když jsem si vzpomněla na svůj příchod sem a na to předtím. Nenápadně jsem se rozhlédla. Zdálo se mi, že tam kromě nás čtyř nikdo není. Ale tahle moje intuice mě mohla snadno oklamat. Vzhledem k tomu, jak jsem byla lekavá, nebylo složité se ke mně zezadu připlížit…

Oklepala jsem se. Ten pocit se mi ale setřást nepodařilo.

Na rameni mi přistála velká ruka. „Můžeme jet?“ zeptal se Ted. Potlačila jsem vyjeknutí a téměř neznatelně přikývla. Otřásla jsem se a nebylo to zimou.

Zalétla jsem pohledem k šerifovi. Bob Colville na mě zpoza šály, v níž měl kvůli ostrému větru ukrytou spodní polovinu obličeje, upíral podezíravý pohled. Po zádech mi přeběhl mráz. Tvářil se… divně. Bůhvíproč jsem měla nutkavou potřebu utéct dovnitř a schovat se pod peřinu.

Ty podivné žluté oči mě nepřestávaly sledovat, i když se Trudy s Tedem dohadovali, kdo zůstane doma. V rolbě nebylo dost místa pro čtyři lidi. Hrklo ve mně. Nechtěla jsem se šerifem zůstat sama. Ten neodbytný pocit, jako by se ke mně snažil dostat někdo, před kým jsem musela utéct, ještě zesílil.

„Zůstanu já,“ vyhrkla jsem, než se ta konfrontace stačila přehoupnout v hádku.

Trudy se po mně nechápavě ohlédla. „Musíš do školy,“ usadila mě. „A vůbec, co kdyby se ti něco stalo? Pomoc je daleko, nikdo se sem nedostane.“ Uvědomila jsem si, že má pravdu, přesto jsem nehodlala ustoupit.

„Máš snad pocit, že by se něco mělo stát?“ Zoufalá situace si žádala zoufalá řešení.

Teď se do toho vložil i Ted. „Vždyť jsi tolik pospíchala,“ ohradil se.

„Jeden den to přežiju,“ odsekla jsem. Ten jeho přístup už mě vážně začínal štvát.

„Prostě jedeš a basta. Bez diskuse!“ ukončila počínající hádku Trudy a postrčila mě k rolbě. Ještě chvíli jsem ji propalovala naštvaným pohledem, ale nakonec jsem to vzdala a vyšplhala nahoru. Zahrabala jsem se dozadu a uraženě si založila ruce na prsou. Když jsme odjížděli, Ted nám mával. Zašklebila jsem se na něj přes špinavé okénko. Na oplátku mi poslal vzdušný polibek. A pak že na něj mám být milá.

Dívala jsem se ven, ale po pár minutách začalo sněžit tak, že nebylo vidět ani na nejbližší stromy. Bolestně jsem cítila každý výmol na cestě a zhruba v polovině cesty už jsem se ani nepotřebovala ujišťovat, abych věděla, že budu samá modřina. Konečně jsem pochopila účel bezpečnostních pásů.

Šerifovy oči mě nepřestávaly sledovat.

Po půl hodině, když jsem myslela, že další pády do všech stran už neustojím s relativně smířlivou náladou, rolba zastavila. Sněžit přestalo už před pár minutami, a tak jsme vylezli do krásně studeného prosluněného rána.

Bylo vlastně docela štěstí, že měl Angoon vlastní školu. Dojíždět v tomhle nečase někam daleko by se dalo jen sotva a navíc vstávat ve čtyři ráno, jen abychom stihli autobus, který nejezdil zrovna pravidelně… Lahůdka. I tak to ale občas bylo o život, snažit se dostat do školy. Nic pro rozmazlené městské dětičky.

Zaobírala jsem se svými myšlenkami až příliš, protože jsem nedávala pozor a vrazila do Trudy. Začala jsem se jí rozpačitě omlouvat v očekávání palby nadávek nejvyššího kalibru, jak to uměla jen ona. Nic takového se ovšem nekonalo – jen na mě mávla rukou, ať zmlknu.

V ten moment jsem si uvědomila hluk připomínající něco mezi parní lokomotivou v rozjezdu a cirkulárkou, který se nesl celým školním areálem. Vzápětí původce toho zvuku uviděli všichni.

To něco byl neznámý červený džíp, který se plnou rychlostí vyřítil ze zatáčky.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 1. kapitola: