Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quileutka Bella 5. kapitola

20.06.2010 (11:15) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5184×

Pohled Belly

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale byla jsem tak přeležená, že jsem se nedokázala hnout. Někdo zaklepal na dveře mého pokoje.

„Dále.“

„Ahoj Bello, nemáš hlad?“ zeptala se Emily a sedla si na konec mé postele. V rukou držela tác plný jídla.

„Jistě,“ řekla jsem a natáhla se po muffinu. Usmála se a položila mi tác na klín, když jsem se posadila.

„Mám ti od Jaka vyřídit, že odpoledne dojede Rachel. Volala Billymu a byla překvapená, že už tam nebydlíte. A pak taky, že večer odcházíš na obchůzku. Půjdeš se podívat po té smečce upírů, jestli se přiblížili,“ její černé oči se naplnily strachem.

„Neboj se, Em, nic se nám nestane. Jsme nepřemožitelní,“ zazubila jsem se na ni. Její krásná tvář, lemovaná černou hustou hřívou, se rozzářila.

„Vím, že mi na něj dáš pozor,“ usmála se a pohladila mě po vlasech.

Pak vstala a odešla z pokoje. Dala jsem se do jídla. Za chvíli ve mně byly celé tři krajíce chleba s marmeládou a pět muffinů. Vypila jsem celý hrnek čaje, a hned se cítila o něco líp. Vstala jsem a otevřela okno. Dole se hádal Quil s Jakem. Zaposlouchala jsem se do jejich rozhovoru.

„To jí nemůžeš udělat, sám víš, co k němu cítí, víš, že ho miluje!“ křičel Quil

„To ano, ale taky vidím, jak ji to ničí,“ protestoval Jake.

„To, že on miluje Rachel, jí nevadí. Stačí jí, že se s ní baví.“

„Je jediné řešení, jak zabránit jejímu soužení - zabít ho.“ Strnula jsem v němém úžasu.

„Tím odsoudíš k smrti celou smečku, Jaku. Jak by ti bylo, kdyby ti zabili Em? Jak by ti bylo, kdybyste se museli bít?“ Jake rozhořčeně zavrtěl hlavou.

„Je to netvor - zabijeme ho, až ona bude pryč. Až dnes odejde.“

„Nikdo z nás s tebou nepůjde, nedonutíš nás. Jsi v tom sám.“

„Nebudu vás nutit,“ zavrčel Jake a oddupal do domu.

Cítila jsem, jak se mi oči plní slzami. Odklopýtala jsem k posteli a složila hlavu do dlaní. Tohle bych od Jaka nikdy nečekala. Já ho ale donutím přijít k rozumu.

Hlavou se mi honila jediná myšlenka - Edward nesmí zemřít. Musím ho ihned varovat. Teď bude ve škole… Vyzvednu ho tam. Rozhodla jsem se okamžitě.

Koukla jsem se z okna. Byla jsem v prvním patře a hlídku teď neměl nikdo - všichni jedli. Skočila jsem ven a dopadla tiše jako kočka. Přikrčila jsem se k zemi a rozhlédla se po okolí. Nikde nikdo. Z budovy se ozýval smích, jak se má rodina bavila.

Zmizela jsem v lese, kde jsem se vysvlékla a přeměnila. Ihned jsem běžela k Forks po naší straně hranice. Oběhla jsem město a tam, kde končil les a začínaly školní pozemky, jsem se zastavila.

Nade dveřmi do školní jídelny visely hodiny. Ukazovaly půl jedné odpoledne. Prospala jsem půl dne.

Přikrčila jsem se v křoví, když začalo pršet. Za chvíli jsem byla celá promočená a chlupy mi přilehly ke kůži. Přesto mi pořád bylo teplo. Konečně zazvonilo a z budov se začali hrnout studenti. Mezi nimi i rodina Cullenova. Edward šel mezi nimi. Nevěděla jsem, jak upozornit na svou přítomnost.

Rachel s ním nebyla. Šla o pár metrů za nimi, po boku Mika Newtona a Jessiky Stanleyové. Všichni šli do jídelny. Edward seděl se svou rodinou u okna.

Mezi zvuky z jídelny jsem našla jejich hlasy.

„Už zase mi mizí tvoje budoucnost, Edwarde, proč?“ zabručela černovlasá Alice.

„Neměl by ses držet v přítomnosti vlků. A už vůbec ne lidí. Budou z toho jen potíže,“ usmál se Emmett.

„Potíže, které se vás netýkají,“ zašeptal Edward.

„Ale ano, týkají. Víš moc dobře, jak by se nás všech dotklo, kdyby se ti něco stalo,“ protestoval Jasper, který chytil Alice za ruku.

Přešlápla jsem z nohy na nohu a tím upoutala pozornost Rosalie, která seděla přímo naproti mně. Přimhouřila oči.

„Myslím, že vím, proč ti zmizela Edwardova budoucnost. Venku čeká zmoklé štěně,“ nakrčila nos. Vycenila jsem na ni zuby a ona po mě vrhla výsměšný pohled.

Jako na povel se všichni otočili ke mně. Ty nenávistné pohledy jeho sourozenců mě vyváděly z míry. Ale když jsem pohlédla do očí jemu, hned jsem se uklidnila.

Jako bychom nikdy nebyli nepřátelé. Jako by nechodil s Rachel. Ta láska v těch očích určitě patřila mně. Hltala jsem ten pohled velkými doušky a těšila se z něj. Třeba se mi to nezdá a on mě miluje.

Zvedl se ze židle.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zavrčela na něj Rosalie.

Měla jsem touhu skočit po ní a urvat jí hlavu, když s ním mluvila tímto tónem.

„Za ní,“ oznámil s úsměvem a ignoroval její chování. Tiše jsem zakňučela a dělala jsem, co jsem mohla, abych se udržela na místě.

„Tak to štěně už je ona? Odkudpak se znáte?“ zeptala se Alice.

„Včera jsme si promluvili, neviděla jsi mě, vzpomínáš? A nemluvte o Belle tak…“

„Takže Bella. Už žádná Rachel? Taky si myslím, že vlkodlak je lepší, než člověk,“ zařehtal se Emmett.

Edward jen zakroutil hlavou a konečně vykráčel z jídelny.

Kývl na mě, že se sejdeme v lese u parkoviště. Zmizela jsem jako stín mezi stromy, doprovázena pohledy čtyř upírů.

Už stál mezi stromy a připojil se ke mně. Brzy jsme zmizeli daleko za městem. Šli jsme po neutrálním území, přímo mezi hranicemi. Obdivně si prohlížel moji bílou promáčenou srst. Sám byl za chvíli promoklý až na kost. Oba jsme mlčeli. Já jinak nemohla a on asi nechtěl porušovat to ticho. Zářil vždy, když ke mně vzhlédl, aby mi pohlédl do očí.

Jeho pach jsem přestala vnímat. Byla jsem šťastná ze samotné jeho přítomnosti. Ale teď ho musím varovat.

Zastavila jsem se a on se na mě zvědavě podíval. Chvíli jsem přemýšlela, jak mu říct, že se má otočit. Nakonec jsem ho šťouchla čumákem do ramene a tiše zakňučela. Nechápavě se zamračil. Otočila jsem hlavu a dotkla se čumákem oblečení u mého kotníku. Konečně pochopil a otočil se. Přeměnila jsem se a rychle se oblékla.

Pak jsem k němu přešla po špičkách a pevně ho zezadu objala. Bylo mi jedno, jestli mu to vadí, já jsem to potřebovala. Nezdálo se, že by se mu to nelíbilo. Jemně objal moje ruce a překryl je tak svými. Tiše si povzdechl.

„Proč jsi přišla?“ zašeptal a tím přerušil tu krásnou chvíli klidu.

„Přišla jsem tě varovat. Jake tě chce zabít. Dnes.“ Otočil mě čelem k sobě a pevně mě objal. Jakoby se mezi námi leccos změnilo.

„Tak zůstaň se mnou,“ zašeptal mi do vlasů. Srdce mi plesalo pod nátlakem jeho návrhu. Moc jsem chtěla, ale rozkaz je rozkaz…

„Nesmím, mám hlídku. Celou noc a zítřek.“

„Proč?“

„U Seattlu se objevila smečka upírů. Jestli se přiblíží, zabijeme je.“

„A proč mě chce Black zabít?!“ zeptal se uraženě.

Jméno Black vyplivl jako hnusnou nadávku. To mě urazilo. Nesla jsem stejné jméno s velkou hrdostí. V našem kmeni bylo být Blackem jako být náčelníkem kmene.

„Myslí si, že mi ubližuješ.“

Stiskl mě pevněji a byla jsem si jistá, že jsem ucítila jeho rty, na mém krku. Chtěla jsem se na něj podívat, ale nedovolil mi vzhlédnout.

„Co máš s Jacobem?“ znělo to žárlivě. Téměř jsem se usmála. Něco ke mně musel cítit, když tak žárlil.

„Je to můj bratr Edwarde. Jen mě chce chránit.“ Cítila jsem, jak se uklidnil.

„Takže ty jsi Blacková?“ Tiše jsem přikývla. Konečně mi dovolil vzhlédnout  a já zaklonila hlavu a zadívala se mu do očí.

Téměř bych mohla odpřísahat, že v nich vidím něžnost, oddanost a bezmeznou lásku. Ale to musely být jen představy. Ještě včera mě přece nenáviděl. To se to mohlo změnit přes noc? Sklonila jsem hlavu a zabořila mu ji do prsou. Byl tvrdý a studený, ale jeho přítomnost byla neocenitelná. Do očí se mi vehnaly ty, tak dlouho potlačované, slzy zoufalství a bolesti, shromážděné za celý měsíc jeho nepřítomnosti.

Něžně mi zvedl hlavu, když zjistil, že pláču. Sklonil se ke mně a něžně mi slíbal slzy z tváří. Byla jsem zaskočena jeho jednáním.

„Proč pláčeš?“ něžně mě hladil po krku a tvářích.

„Proč mi to děláš!“ vyjela jsem na něj hystericky. „Mám pocit, že se z toho zblázním, jestli to takhle půjde dál. Nepředstírej, že mě máš rád, když jsi ještě včera tvrdil, že jsme nepřátelé,“ odstrčila jsem ho od sebe a složila tvář do dlaní. Měla jsem pocit, že se psychicky hroutím.

Vzal mé ruce do svých a přitiskl si je na tváře.

„Vím, co je to otisk,“ zašeptal a sklonil ke mně hlavu. Obličej měl ani ne centimetr od mého.

„Vážně?“ špitla jsem a vdechovala jeho přesládlou vůni. Začal se mi zvedat žaludek.

„Miluješ mě? Protože já tebe ano, navždy,“ zašeptal a dravě se vrhl na mé rty.

Ten polibek rychle zahnal všechny mé pochyby o něm. Byl nezapomenutelný. Jeho rty se něžně třely o mé a já se zalykala štěstím. Zároveň to ale bylo nechutné. Bylo to jako jíst přesolené jídlo - dobré, ale nechutné.

Rychle jsem se od něj odtrhla, protože jsem měla pocit, že každou chvíli budu zvracet. Žaludek jsem měla jako na vodě…

Byl mou reakcí zmatený. Chtěl se ke mně natáhnout a přivinout mě znovu k sobě, ale natáhla jsem k němu ruku dlaní vzhůru a druhou si položila na břicho.

„Počkej chvíli, je mi špatně,“ obeznámila jsem ho se situací.

Zvrátil hlavu dozadu a naplno se rozesmál. Ten nádherný tón se nesl lesem a vytvářel ozvěnu.

„Ze mě?“ zeptal se zadýchaně.

„Ano, z tebe. Ta chuť je příšerná, ale myslím, že si zvyknu. Teď, když vím, že mě miluješ…“ usmála jsem se a založila ruce na prsou. Tupá bolest žaludku zmizela.

„Abych řekl pravdu, smrdíš příšerně, ale chutnáš sladce,“ objal mě.

„Je tak divné, že jsem spřízněnou duši našla zrovna v tobě.“

„Proč myslíš? Víš, na tuhle chvíli jsem čekal sto let. Myslel jsem, že zůstanu navždy sám,“ zasmál se a políbil mě ze strany na krk.

„Bylo by to jiné, kdybych byla člověk?“ vzdechla jsem.

„Ne, pořád bys byla moje Bell. A v kožichu ti to sluší,“ zasmál se.

„Už musím jít. Budou mě hledat. Buď dnes se svou rodinou ano?“ požádala jsem ho.

„Jistě, pro tebe cokoliv,“ zašeptal a políbil mě na čelo.

Byla jsem blažená. Blažená a šťastná, jako nikdy předtím. Jak se mohl stát takový zázrak za jediný den? Jistě, vše je možné v tomhle bláznivém světě, kde ožívají legendy.

„Najdu si tě,“ špitla jsem a odběhla mu z náruče.

Běžela jsem rychle lesem, dokud jsem nebyla daleko na našem území, kde jsem se přeměnila.

Ve vlčí podobě byl ještě Jake a Lea. Hledali mě. Ignorovala jsem je i jejich nadávky a prostě běžela k nim. Nevšímala jsem si, co se děje kolem, dokud se přede mnou nezjevili tři krvelační upíři. Zvrátila jsem hlavu dozadu a krátce zavyla.

Bello, neútoč, dokud tam nebudeme. Nakazoval mi Jake

Jistě, pokud nezaútočí oni na mě. Zavrčela jsem.

„Hele vlka samotáře,“ ušklíbla se zrzka. Tiše jsem se přikrčila k zemi. Všichni mi vyrazili naproti. Cítila jsem jejich obavy o mě.