Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quileutka Bella 4. kapitola

19.06.2010 (13:00) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4515×

Pohled Edwarda

Bezmyšlenkovitě jsem ji následoval. Byl jsem na ni naštvaný, kvůli tomu, čím byla. Ale mohla za to snad? Ne, nemohla, jako já nemohl za to, co jsem.

Připadalo mi divné, že se mě nebála. Kráčela si přede mnou, otočená zády, nakrátko ostříhané vlasy zježené v překrásném účesu.

Dlouho nezastavovala a já si všiml její vyčerpanosti. Kráčela pomalu a těžce, ale oči měla zeširoka otevřené. Kdybych se ji teď pokusil zabít, neměla by vůbec šanci.

Nakonec se posadila na kmen stromu a zadívala se mi do očí. Znejistěl jsem pod jejím pohledem.

„Co chceš?“ vyštěkl jsem na ni.

„Jak jsem řekla, promluvit si.“ Ano, tohle už jsem slyšel. Ale proč?

„O čem?“

„Proč mě nenávidíš?“ zeptala se s neskrývanou něžností.

Vyvedla mě z míry a já se zadíval do země. Nesnášel jsem ji? Sám jsem to nevěděl, jak jsem jí na tuto otázku měl odpovědět? Najednou byly její teplé ruce na mých tvářích a já měl pocit, že má horečku. Zadíval jsem se jí do očí a něco v nich mě donutilo odpovědět.

„Nedá se říct, že tě nenávidím. Jen nenávidím tvůj druh a tím pádem i tebe. Kdybys byla člověk, bylo by to jiné.“

Chytil jsem ji za zápěstí a hladil její jemnou pokožku. Tak jemnou, jako měla Rachel. Zavřel jsem oči a představil si, že tu teď jsem s ní. Bella mě pohladila po tvářích a chytila mě za ruce.

Otevřel jsem oči a vylíčil jí, jak moc si jsou s Rachel podobné. Prozradil jsem ale moc.

„Číst myšlenky?“ vyhrkla.

Byl jsem zticha, dokud mě nepožádala, abych jí vyprávěl o svém životě. Ze začátku mi to přišlo absurdní. Ale nakonec jsem jí odvedl zpět na kmen a vyprávěl jí o svém životě. Dělalo mi radost, že to můžu někomu prozradit. Když ne Rachel, tak aspoň jí. Jediné mě ale velmi zajímalo - jakou má barvu kožichu. Jestli to byla ta malá šedá, nebo ten mohutný hnědý vlk. Toužil jsem jí nahlédnout do myšlenek a sám se o ní dozvědět víc.

„Jakou máš barvu kožichu?“

„Bílou,“ vyhrkla na mě a já zkameněl.

Ten bílý vlk, který mě chtěl zabít a pak náhle změnil názor a díval se na mě s takovou touhou a něhou, že jsem nebyl schopen to pochopit. Musel jsem se zeptat.

„Proč jsi mě tenkrát na louce znovu nezaútočila?“

Mlčela. Sklopila zrak a mlčela. Jakoby nechtěla prozradit tajemství, na kterém záleží životy nás obou. Vytáhl jsem ruku z jejího sevření a prsty jí zvedl bradu. Cítil jsem, jak se zachvěla. Naklonil jsem se k ní.

„Prosím, musím to vědět,“ musím vědět, proč mě to tolik táhne k ní. Povzdechla si.

„Otiskla jsem se do tebe,“ řekla tak tiše, že jsem ji sotva slyšel. Co je zač ten otisk? To bude asi něco… vlčího.

„Co je to otisk?“

„To znamená, že už ti nikdy nebudu schopná ublížit, Edwarde.“ Při zvuku mého jména jsem se cítil… blažený… Samotného mě to překvapilo.

„Ale proč? Jsme nepřátelé!“

Teď jsem byl zmatený. V její blízkosti se moje emoce střídaly, jako na běžícím pásu. A pak se začala chovat divně. Vyskočila, čímž mě vyděsila na smrt a hodila mi klíče. Pak prohlásila, že musí jít a žádala mě, abych se otočit. Poslechl jsem ji. Slyšel jsem šustění prádla a byl jsem zvědavý. Rozhodl jsem se otočit.

„Co to…“

Zkameněl jsem, když jsem ji uviděl zcela nahou, s oblečením přivázaným ke kotníku. Začervenala se a její obrys se rozplynul. Ve vteřině přede mnou stál bílý vlk, bělejší než nejčistší sýr, který se otočil a odběhl do lesa. Zmohl jsem se jen na výkřik.

Zůstal jsem tam stát, s klíči od její plechovky v ruce a do mysli se mi ukládal ten překrásný pohled na její nahé tělo a její přeměnu.

Mezi pravým bokem a pupíkem měla nádherné znaménko ve tvaru srdce. Pomalu a velice zmateně jsem se vydal zpět k jejímu autu. Nechápal jsem své reakce na ni, ani to, jak jsem se v její přítomnosti cítil. A ty city… Jako bych k ní choval něco mnohem hlubšího než k Rachel. Potřásl jsem hlavou a rozběhl se.

Rachel i její otec už spali. Tiše jsem nastartoval auto a jel jsem se zhaslými reflektory. Viděl jsem ve tmě velice dobře. Když jsem dojel na hranice, zastavil jsem a rozhodl se na ni počkat. S klíči v ruce jsem se postavil před auto a čekal.

Nečekal jsem moc dlouho. Za 20 minut se objevila za zatáčkou. A nebyla sama. V chůzi ji podpíral pan Jacob Black.

Moc mi vadilo to, jak ji držel. Jako by byli pár. Najednou mi došlo, že na něj žárlím. Jen jsem nedokázal pochopit proč. Nemiloval jsem ji.

Hodil jsem jí klíče, a když se otočila na něj, rozzuřilo mě to.

„Chci odpověď na svou otázku. Proč?“ snažil jsem se o klidný tón.

„Nemůžu ti to teď říct. Až bude čas, tak ti to řeknu…“

Proč mi to nechce říct? Kvůli němu? Co s ním má?! Přešel jsem k ní a chytil ji pevně za zápěstí, až usykla. Automaticky jsem povolil sevření.

„Teď je správný čas,“ zavrčel jsem.

A pak se na mě vrhl Black. Odstrčil mě od ní a začal vrčet. Automaticky jsem se přikrčil s vyceněnými zuby. Přes zuby mi unikalo temné vrčení. Postavila se mezi nás a mě popadla silná touha ji odstrčit za sebe.

„Jaku, klid. Tohle si vyřídím sama,“ žádala ho naléhavě. Nakonec ustoupil, ale neustále mě propaloval pohledem.

„Neubližuj jí,“ zavrčel na mě.

Neustále jsem na něj vrčel. Dokud zase svými teplými dlaněmi neobjala moje tváře. Ta teplota měla tak uklidňující účinek. Byla jako Slunce. Chytil jsem ji za ruce a pohrával si s jejími prsty.

„Řeknu ti to, až to sama budu považovat za vhodné,“ oznámila mi. Dobrá, pokud to bude brzy. Přikývl jsem.

„Kdy se uvidíme? Kde tě najdu?“ vábilo mě to k ní čím dál víc.

Rozzářily se jí oči, což mě překvapivě potěšilo.

„Myslím, že brzy. Sama si tě najdu.“

Sklonil jsem k ní hlavu a ucítil její pronikavý vlčí pach. Jak já asi voním jí? Na chvíli jsem uvažoval, jaké by to bylo, políbit ji. Ale pak jsem si uvědomil, že přece miluji Rachel. Když se takhle červenala, připomínala mi tu chvíli, kdy jsem ji viděl naposled - celou nahou, s šaty přivázanými u kotníku.

„Jsi překrásná,“ musel jsem jí to říct.

A pak jsem se narovnal, pustil ji a odběhl do lesa na své straně hranice.

Šel jsem lovit. Už jsem týden nejedl a oči mi začínaly černat. A když jsem se pohyboval v přítomnosti Rachel…

To jméno mi v mé hlavě najednou znělo cize. Jako bych tu dívku ani neznal. Každá myšlenka na Rachel zastiňovala vzpomínku na Bellu. Rachel ustoupila do stínů noci, když se na mém nebi objevilo Slunce. Zářivé, teplé a moje. Bella byla ta, kterou jsem miloval.

Najednou mi to vše došlo. Pustil jsem srnku, kterou jsem zrovna pil a tupě zíral před sebe.

Ano. Bella byla slunce. Rachel jen měsíc, který odrážel sluneční paprsky. Paprsky Bell, mojí Belly.

Ne, nesmím o ní přemýšlet jako o mé. Ona je vlkodlak a já jsem upír. To k sobě prostě nejde. Budu před ní svoje city tajit. Nemusím jí zničit život. Bude mi stačit jen její přítomnost.

Vzpomněl jsem si na naše první setkání. Jak plavně proletěla vzduchem v bílém kožichu. Už tenkrát zářila jako slunce. Jen jsem to tenkrát nepoznal.

Ale i ona se nezdála být ke mně lhostejná. Ba právě naopak. Zářila, kdykoli jsme na sebe narazili. Občas se mi zdálo, že touží mi padnout do náruče a vše mi o sobě prozradit. Jako přátelé. Ano, přátelé můžeme být. A rodina se nic nemusí dovědět, ano.

Teď ale musím zjistit co je to ten otisk. A internet ví přece vše. Rozběhl jsem se domů.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quileutka Bella 4. kapitola: