Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quileutka Bella 3. kapitola

16.06.2010 (16:45) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 9456×

Byla jsem si jistá, že mě bude následovat, takže jsem se ani neohlížela a prostě šla dál. Nezastavovala jsem tak půl hodiny. Pak jsem se posadila na kmen spadlého stromu. Zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do očí.

„Co chceš?“ zeptal se nedůtklivě.

„Jak jsem řekla, promluvit si.“

„O čem?“

„Proč mě nesnášíš?“ vypálila jsem mu do očí.

Sklopil pohled do země a odkopl stranou malý kamínek. Čekala jsem, co mi odpoví. Když to ticho pro mě přestalo být snesitelné, vstala jsem, došla k němu a položila mu dlaně na tváře.

Překvapeně vzhlédl. V jeho očích bylo něco nepochopitelného. Nedokázala jsem přijít na to, jaká emoce to byla.

„Nedá se říct, že tě nesnáším. Dalo by se říct, že jsi docela hezká. Ale nesnáším tvůj druh a tím pádem i tebe. V tom je ten problém. Jsme moc rozdílní,“ odpověděl konečně a chytil mě oběma rukama za zápěstí.

Myslela jsem si, že mi chce ruce z jeho tváří sundat, ale místo toho zlehka přejel rukama k mým loktům a pak zase zpět. Zavřel oči a nechal se hýčkat v mých dlaních.

Pohladila jsem ho po tvářích a pak ho vzala za ruce. Otevřel oči a podíval se na naše ruce.

„Máš stejně jemnou pokožku jako Rachel. Vlastně mi ji celkově připomínáš,“ šeptal.

Každé jeho slovo bodalo do mého srdce, které bylo ještě před chvílí plné zoufalé naděje. Ale on pokračoval neúprosně dál.

„Máš stejné čokoládové oči, plné bolesti a přesto přeplněné láskou. Jen nevím, komu ta láska patří. Máte stejné tmavě hnědé vlasy, jen ty je máš moc krátké. Ale ty máš ještě něco navíc. Jsi vlkodlak. A stejně jako jí, a zbytku tvé smečky, nedokážu číst myšlenky,“ najednou se zarazil.

Byla jsem ale příliš raněna jeho slovy, než abych ihned pochopila význam jeho slov. Když mi to ale došlo, ihned jsem se na něj obrátila s očima dokořán.

„Číst myšlenky?“ zeptala jsem se. Mlčel. Teď mi to ale bylo jedno. Věděla jsem jedno z jeho tajemství. Jen jsem toužila vědět další. Stiskla jsem jeho ruce, za které jsme se pořád držely, tak jako se dnes drželi s Rachel.

„Chtěla bych o tobě vědět víc,“ špitla jsem.

Vyděšeně zakroutil hlavou, „Nemáme si co říct.“

„Ale máme. Spoustu věcí. Kdy ses narodil? Jak dlouho už jsi upírem?“ Moje otázky neměly konce a tak se na jeho tváři zjevil široký úsměv. Nakonec vydoloval ruku z mého sevření  a položil mi ukazováček přes ústa.

Ihned jsem zmlkla a užívala si ten dotek. Dovedl mě zpět na kmen a posadil se vedle mě.

„Nevím proč, ale mám pocit, že ti můžu věřit. Myslím, že ti prozradím svůj stoletý život,“ zašeptal tiše a pak se nejistě pustil do vyprávění. Pozorně jsem poslouchala jeho vyprávění a těšila se jeho blízkosti.

Skončil slovy: „A pak jsme se potkali na palouku, asi. Jakou máš barvu kožichu?“ zeptal se zvědavě.

„Bílou,“ prozradila jsem s úsměvem. Zarazil se. Tiše si mě prohlížel a díval se mi do očí, jako by se snažili číst myšlenky. Ale to, jak sám řekl, nedokázal.

„Proč jsi na mě tenkrát, na palouku, už znovu nezaútočila?“ zeptal se nakonec.

Teď jsem mlčela já. Netušila jsem, jestli mu mám říct pravdu. A jak by vůbec reagoval? Sklopila jsem pohled na naše spojené ruce a přemýšlela. Vysunul svou ruku z mé a zvedl mi bradu. Celá jsem se zachvěla při jeho doteku.

Naklonil se ke mně, „Prosím, musím to vědět,“ jeho dech se mi otřel o tvář a mě omámila ta přesládlá vůně.

Tiše jsem si povzdechla. Tomuhle tónu jsem nedokázala odolat.

„Otiskla jsem se… do tebe…“ špitla jsem a znovu sklonila pohled.

„Co je to otisk?“ zeptal se zmateně.

„To znamená, že ti nedokážu ublížit, Edwarde,“ při vyslovení jeho jména mě mravenčilo v podbřišku.

„Ale proč?“ byl ještě zmatenější, „Jsme nepřátelé!“

Chtěla jsem mu říct, že ho miluji, ale než jsem vůbec otevřela ústa a odhodlala se k tomu, mou kůží pronikly vibrace. Moje rodina mě volá. Byla tak daleko, že jsem neslyšela vytí, ale jejich volání jsem cítila. Zbystřila jsem. Edward si očividně ničeho nevšiml.

Vyskočila jsem na nohy, a tím ho vyděsila. Ihned stál po mém boku. Vytáhla jsem z kapsy klíče od Jakova auta. Hodila jsem mu je a on je v letu zachytil. Nechápavě na ně civěl.

„Řeknu ti to někdy jindy. Dovez mi prosím auto k hranicím. Vyzvednu si ho tam.“

„Ale…“ chtěl něco říct, ale přerušila jsem ho.

„Prosím, musím jít, volají mě. A teď se prosím otoč.“

Poslušně se otočil a já se svlékla a upevnila oblečení tkaničkou ke kotníku.

„Co to,“ otočil se a zůstal civět.

Neměla jsem čas mu něco vysvětlovat. A taky jsem byla na rozpacích, že mě viděl nahou. Rychle jsem se přeměnila a vyrazila k lesu.

„Bello!“ slyšela jsem ho ještě vykřiknout, než jsem zmizela v křoví.

Nedokázala jsem vnímat na co myslí ostatní, ale bylo to naléhavé. Přemýšlela jsem o tom, co se teď stalo.

Vnímala jsem radost ostatních, když si všimli přítomnosti mojí mysli. Vydali se mi naproti. A vnímala jsem i jejich překvapenost, když jsem jim poskytla náhled na vzpomínky z dnešního dne.

On miluje Rachel? Zeptala se Lea.

Jak dlouho je Rachel doma? Vykřikl Embry.

Co jsi s ním proboha dělala tak dlouho? Vyjel na mě Jake.

Věděla jsem, že o mě má jen strach, ale jeho otázka mě urazila.

Jsem dospělá Jaku! Můžu si dělat, co chci. Odvětila jsem a zastavila se, když se objevili přede mnou.

Quil se ošil, když se přede mnou Jake vztyčil.

Nedělej jí to, Jacobe, nenuť nás prožívat její utrpení. Sám ses pro ni trápil. Zaprosil.

Jake se zklidnil a sklonil hlavu na moji úroveň.

Moje malá sestřičko… Zabroukal utrápeně.

Proč jste mě vůbec volali? Zeptala jsem se.

Lea se právě vrátila z pochůzky. Oznámil Embry, který stále myslel na Rachel. Byl by z nich skvělý pár.

U Seattlu se objevila smečka upírů. Žena a dva muži. Pokud se přiblíží k Forks, zabijeme je. Vysvětlila Lea.

Embry a Quil mají hlídku. Leo, běž se domů prospat. Bell, jdu s tebou pro auto. Rozdal Jake rozkazy a všichni jsme vyrazili svým směrem.

Nebylo mi po chuti jít za Edwardem s Jakem. Byla jsem si jistá, že tam bude čekat, a bála jsem se, jak na sebe budou reagovat.

Přeměnili jsme se kilometr od hranic a Jake mě vzal kolem pasu. Cítil, jak jsem unavená. A před chvílí cítil i mé obavy.

„Takže ta pijavice čte myšlenky?“ vydechl po chvíli chůze.

„Asi ano, ale nám je nečte. Jen lidem.“

„Moc se v nich mýlíme, dokážou víc, než si myslíme,“ zavrčel.

„Na nás nemají Jaku, jsme rodina a navždy jí budeme. Ale upíři jsou, jak víme, nestálí.“

„Vážně? Tak jak to, že v našich legendách se povídá o pěti upírech? Teď je jich přece sedm Bello, na nás až moc.“

„Jestli nám budou chtít ublížit, zabijeme je.“

„Včetně Edwarda?“ zašklebil se.

Zbledla jsem, „Zabít osobu, do které jsem se otiskla, je prohřešek, který je neodpustitelný, Jaku. Museli bychom se bít na život a smrt.“

Tiše zavrčel a přitiskl mě k sobě blíž, „Proč ses otiskla do něj?“

„Osobu, do které se otiskneme, si nevybíráme Jaku, ty to víš moc dobře díky Emily.“

„Komplikuješ si život, Bell, nemiluje tě, nechce tě a ty za ním přesto stojíš. Nikdy s ním nebudeš mít rodinu, to prostě nejde,“ vztekal se.

„Já vím, Jaku, ale mně stačí jen jeho blízkost. Vždy budu doufat, že mě chce tak, jako já jeho.“ Ztichla jsem, když jsme se přiblížili ke konci lesa. Teď už nás mohl klidně slyšet.

Vyšli jsme na silnici a šli ještě dalších 500 metrů, než se za zatáčkou objevil černý volkswagen.

Edward stál u kapoty a pohrával si s klíči v ruce.

Když jsme se přiblížili, zabodl pohled do ruky, kterou mě Jake objímal. Jakoby mu to vadilo.

Začervenala jsem se při vzpomínce, jak mě viděl naposledy - celou nahou.

Jake se zastavil pět metrů od něj a já ještě popošla, dokud mezi námi nebyla jen malá mezera. Tiše mi hodil klíče a já je chytla. Dala jsem si je do kapsy a otočila se na Jaka.

„Chci vědět odpověď na svoji otázku,“ řekl najednou Edward. Otočila jsem se a udiveně ho pozorovala „Proč?“ pronesl klidným hlasem, za kterým se ale ozýval jeho hněv. Oči mu plály.

„Nemůžu ti to teď říct. Až bude čas, tak ti to řeknu,“ špitla jsem.

Udělal ke mně krok a tím překonal tu vzdálenost mezi námi. Pevně mě chytl za zápěstí, až jsem usykla.

„Teď je ten správný čas,“ vrčel.

A přesto jsem si byla jistá, že mi neublíží.

Vtom se ale na scéně zjevil Jake. Celý roztřesený ode mě Edwarda odstrčil. Postavili se jeden druhému a oba na sebe vrčeli. Postavila jsem se mezi ně.

„Jaku, klid, tohle si vyřídím sama.“

Chvíli stále zíral na Edwarda, pak ale udělal krok stranou a zatnul pěsti v usilovném soustředění.

„Neubližuj jí,“ zavrčel potichu.

Otočila jsem se na Edwarda. Ten stále vrčel s vyceněnými zuby.

Položila jsem mu dlaně na tváře. Bylo téměř komické, jak rychle se při mém doteku zklidnil. Chytil mě za ruce a hrál si s mými prsty.

„Řeknu ti to, až to sama budu považovat za vhodné,“ zabručela jsem. Zadíval se mi do očí a po chvíli přikývl.

„Kdy se uvidíme? Kde tě najdu?“ zeptal se. Mé srdce znovu ovládla ta zoufalá naděje.

„Myslím si, že brzy. Sama tě najdu,“ oznámila jsem. Sklonil ke mně hlavu, až jsem si myslela, že mě políbí.

„Jsi překrásná,“ špitl jen a pak odklusal do lesa na druhé straně hranice.

Začervenala jsem se, když jsem pochopila, jak to myslel.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quileutka Bella 3. kapitola: