Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quileutka Bella 14. kapitola

08.07.2010 (22:00) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4275×

Pohled Belly

Seděla jsem u Elen v obýváku na pohovce a krmila z lahve malou Sam. Byla jsem tady už třetí den a moc se mi tu líbilo. Elenin manžel byl vtipný třicátník s hlavou pokrytou vlněnou černou kadeří. Zamlouval se mi. Pracoval v místním vydavatelství, byl manažer firmy.

Ten pes venku, byl Fred. Nahrazoval Eleně její starou podobu. Taky byla takhle šedivá.

Sam odstrčila flašku a začala mě tahat za vlasy. Za poslední tři dny bez proměny mi hodně dorostly. Měla jsem je pod lopatky.

Ještě jsem se nerozhodla, jestli dám sbohem svému starému životu a rozhodnu se pro nový, stýskalo se mi po rodině.

A aniž bych si to přiznala, i po Edwardovi. Od té doby, co jsem od něj utekla, jsem byla nějak prázdná, bez víry. Když jsem překonala svůj žal, uvědomila jsem si. Jak velkou chybu jsem udělala. Ale byla jsem příliš tvrdohlavá na to, abych chybu napravila.

S mým štěstím mě nikdy nenajde a já zůstanu navěky nakvět, protože jsem si až moc dobře uvědomila, že jiného milovat nedokážu.

Třeba se stanu jeptiškou, změním náboženství…

Samantha se začala drát z mé náruče na zem. Se smíchem jsem ji postavila na podlahu a sledovala ji, jak leze ke svým hračkám. Z pusy jí tekly sliny.

Ano, takovéhle dítě jsem mohla mít, tak krásnou holčičku jsem si přála.

Sklonila jsem se k ní, abych jí utřela pusu kapesníkem. Vtom ale zazvonil zvonek u dveří.

„Běž tam, prosím tě!“ zavolala na mě Elena, „To bude sousedka, má si dojít pro cukr, je hned za dveřmi!“

Z kuchyně se ke mně nesla vůně hub a pečeného masa. Sestra byla výborná kuchařka.

Vzala jsem Sam do náruče, neboť jsem ji nechtěla nechat nehlídanou doma a za dveřmi jsem sebrala dva balíčky cukru.

Zvonek se ozval znovu, dvakrát. Ta stará furie je ale netrpělivá. Měla jsem obě ruce plné, ale nějak se mi podařilo ty dveře otevřít.

Byla jsem skloněná, když jsem šla ze schodů, takže jsem si nevšimla, kdo je za brankou. Fred zběsile štěkal na nově příchozí.

„Už jdu, už jdu. Tady máte ten cukr paní Lifrin…“ zasekla jsem se v půli věty.

Poprvé jsem si prohlédla osobu, stojící za plotem.

Cukr jsem podávala Edwardovi. Za ním se krčila jeho malá sestra Alice a oba se nechápavě dívali na malou holčičku v mém náručí.

„Bello,“ oslovil mě Edward.

Zmohla jsem se jen na zavrtění hlavou. Nechápala jsem to, jak mohl vědět, že jsem tady? Sestra by mu to nikdy neřekla…

Začala jsem zbaběle couvat, cukr mi spadl na zem a rozsypal se.

„Vmmm,Vmmm,“ začala znova cintat Sam na můj rukáv. Zastavila jsem se u schodů, na které jsem se posadila. Fred si lehl k mým nohám. Přitáhla jsem si Sam blíže k tělu a konečně se zmohla na slovo.

„Edwarde? Jak jsi mě našel?“

Jeho obličej se změnil ze smutné a žadonící na vrčící a vzteklou masku. Otevřel si branku a mířil za mnou. Alice mi malou sebrala z náruče ještě před tím, než se na mě vrhl Edward. Přehnul si mě přes koleno a naplácal mi na zadek, jako malé holce.

„Už – nikdy – mi – to - neuděláš, mladá - dámo. Je – to - jasné?!“ odříkával při tom. Místo toho, abych se mu bránila, nebo abych brečela bolestí, jsem se šťastně smála. Když mě konečně pustil, přivinul si mě do náruče a stiskl mě tak pevně, že jsem chvíli nedokázala dýchat.

„Edwarde!“ vzlykla jsem šťastně. „Tolik jsi mi chyběl!“ Smála jsem se a brečela zároveň. Opětovala jsem jeho objetí, a až teď si uvědomila, jak moc mi chyběl. Jak jsem bez něj byla prázdná…

Alice se vedle nás zasmála.

„Já věděla, proč mám jet s tebou. Tohle přivítání by mělo jít do dějin!“

„Alice,“ vzdechla jsem, vytrhla se Edwardovi z náruče a opatrně objala Alici. Sam se zasmála. No počkat, ona se zasmála! To bylo poprvé, co jsem ji slyšela se smát. Vzala jsem ji Alici z náruče a začala s ní tančit po zahradě. Fred běžel za mnou, v hubě míček.

„Můžeš mi vysvětlit, čí dítě to je?“ zeptal se Edward. On si snad myslel, že… Ne, to ne, to by ani nebylo možný…

„Jsi blbej?“ zeptala jsem se ho na rovinu, a když jsem tančila kolem něj, políbila ho na tvář. Ve dveřích se objevila Elena.

„Dej mi Sam,“ požádala mě a sjela ty dva podrážděným, zkoumavým pohledem. Když ji měla ve své náruči, kývla na Edwarda.

„Elena Bergerová, dříve Blacková, těší mě, pane Cullene…“ natáhla k němu ruku. A on ji s radostí přijal.

„Pojďte dál, zrovna chystám talíře…“ usmála se nad svým vtipem a mrkla na mě. Já se jen zasmála, pohladila Freda a zaplula za ní do domu.

Oni mě následovali. Edward mě rychle dohonil a chytl mě za ruku. Byla jsem vděčná za každý jeho dotek. A on, jak se zdál, už byl zase klidný a šťastný, se mnou po boku. Elena položila Sam do postýlky k plyšákům a přichystala dva talíře k jídlu. Polívku jsem rychle zhltla. Byla dobrá, brokolicová, zahřála v žaludku.

Edward seděl vedle mě a vyměňoval si myšlenky s Alicí. Alicin talent na něj zase začal působit, jak mě přijali do své rodiny. Na mě ale viděla jen pár minut dopředu.

K druhému jídlu byla pečená kotleta přelévaná houbovou omáčkou a brambory. Ach, jak já houby milovala, asi jako Edwarda. Jako by měl chuť na sebe upozornit, přitáhl si mě Edward k sobě a objal mě rukou kolem pasu. Potěšilo mě, když mě políbil do vlasů.

„Nějak rychle ti narostly…“

Odložila jsem prázdný talíř na Elenin a vstala, abych šla umýt nádobí. Edward mě následoval. Elena si povídala s Alicí.

Pustila jsem vodu, vzala si houbičku a začala drhnout kastrol. Edward se opřel o linku vedle umyvadla.

„Moc jsi mi chyběla, víš to vůbec?“ zeptal se.

„Na to přivítání nikdy nezapomenu, ty modráky se mi budou hojit ještě půl hodiny!“ zasmála jsem se a on se mnou.

„Nahnala jsi mi takový strach. Já myslel, že tě nenajdu.“

„A jak jsi mě našel?“

„Jake si vzpomněl na Elenu.“

„To je dost, že si na ni vzpomněl. Nedal jí vědět ani o Billiho smrti.“

„Bello, to je teď jedno, mě zajímá jediné,“ natáhl ruku a pohladil mě po tváři.

„Ano?“

„Vzdala ses své vlčí podstaty?“ Zavrčela jsem.

„To tě zajímá jen tohle?“

„Ne, to zajímá Jaka, je to totiž nezvratné…“ Cákla jsem na něj trochu vody. To napínání mě sžíralo.

„Vrátíš se se mnou, Bell?“

Na chvíli jsem nechala nádobí a podívala se na něj, abych mu viděla do očí. Myslel to vážně, to bylo důležité. Znovu jsem začala drhnout talíř.

„Nevím, Edwarde, našla jsem tu domov… Poznala jsem neteř, švagra. Jsem tu šťastná.“

Jeho oči potemněly a zesmutněly. Nádobí bylo umyto. Zastavila jsem vodu, utřela si ruce a stoupla si před něj. Vzala jsem jeho obličej do dlaní.

„To byla legrace, Edwarde. Měl ses smát. Jedu s tebou kamkoli, jen když budu s tebou…“ V jeho očích se objevila jiskřička hněvu, až jsem se bála, že mě znovu přehne přes koleno. Místo toho se ale uklidnil a objal mě tak prudce, že jsem si ani nevšimla toho rychlého pohybu.

„Ty umíš ale zlobit. Hned si tě zabalím do kufru a odnesu si tě domů, ty malá vlčice. Už nikdy z tebe nespustím oči, lásko,“slíbil mi a pak mě konečně políbil.

Do toho polibku jsem dala všechny své pocity, které jsem v tu chvíli k němu cítila. A ani on se nezdál být netečný k mým citům. Oplácel mi polibky stejnou vášní, něhou a láskou, jakou v tu chvíli byl schopen postrádat.

Za námi si odkašlala Elena a já na ni byla naštvaná, že nás přerušuje.

„Ještě předevčírem jsi mi promočila pláčem rameno, že tě nechce…“ odpálkovala mě. Edward se na mě zvědavě podíval.

„Že tě nechci?“ Pokrčila jsem rameny.

„Netušila jsem, co si myslíš, proč se na mě tak díváš, proč jsi na mě naštvaný,“ vysvětlila jsem.

„Já byl naštvaný na sebe, Bell, to já musel utéct před tebou, před tvou bolestí… Ale já se vrátil, abych ti pomohl to překonat. To ty jsi mě nepustila ke slovu…“

„Já netušila, že…“

„Tak dost!“ přerušila mě Elena, „ráda bych věděla, jaké máš úmysly s mou sestrou,“ obrátila se k Edwardovi.

Edward se na ni zvědavě podíval, a pak, jako by pochopil, se podíval na svou sestru a přikývl. Klekl si přede mě a z kapsy vybral malou černou krabičku. Do očí se mi vlily slzy, když jsem si uvědomila, co se chystá udělat, co právě dělá…

Vybral z krabičky prsten, do kterého byl vsazený jediný malý diamant. To jsem si ale nevšimla, těch ostatních, které byly vsazené kolem celého obvodu kroužku, jediný byl vystouplý nad povrch. Vzal mě za levou ruku a podíval se mi do očí.

„Isabello Marie Blacková, budete tak laskavá a poctíte mě tím, že si mě vezmete?“ pronesl oslavně. Místo toho, abych vedla dlouhou řeč, na téma, proč si ho chci tolik vzít, a proč je má odpověď ano, jsem jen přikývla.

„Ano, vezmu,“ odpověděla jsem nakřáplým hlasem. Blaženě se usmál a navlékl mi prstýnek na prostředníček. Pak vstal, přitáhl si mě do náruče a políbil mě. A já byla konečně doma, už jsem věděla, kam patřím. Patřila jsem sem, k němu, k jeho nesnesitelné vůni a jeho pevnému objetí. Budu s ním.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quileutka Bella 14. kapitola: