Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quileutka Bella 12. kapitola

04.07.2010 (08:45) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4260×

Pohled Belly

Probudil mě hluk kousek od místa, kde jsem spala.  Otevřela jsem oči a ihned zachytila Edwardův pohled.

To, co jsem uviděla v jeho očích, mě omráčilo. Byl tam strach, bolest a odsouzení. Určitě to bylo kvůli mému vzhledu… Za to, že jsem potratila jeho dítě… Vstala jsem, zabalená v dece, a udělala pár kroků k oknům. V břiše mě bodalo, ale tvářila jsem se jako by nic.

„Bello, lehni si, musíš odpočívat!“ vzal mě za ruku. Ucukla jsem před jeho dotekem a vnímala jen svou bolest.

„Chci být sama,“ požádala jsem je. Nikdo z nich se ani nehnul. Jen Carlisle rozpačitě přešlápl.

„Prosím!“ z očí se mi začaly kutálet slzy.

„Bello,“ zanaříkal a chtěl mě obejmout, ale odstrčila jsem ho od sebe. Nechtěla jsem ho. Chtěla jsem být sama.

„Dej jí čas,“ požádal ho Carlisle a odvedl ho nahoru. Stála jsem u oken a ze rtů mi unikaly tiché vzlyky.

Ztratila jsem dítě, o kterém jsem ani nevěděla, že ho mám. Ztratila jsem krásu, kterou mi závidělo hodně holek z vesnice. Ztratila jsem rodinu, neboť jsem s ní už nechtěla trávit ani chvíli ze svého času. Ztratila jsem Edwarda, který mě odsuzoval. Neměla jsem nic. Vyběhla jsem z domu pryč tiše jako myš a nabrala směr La Push.

Nechtěla jsem se přeměňovat. Mé myšlenky musí zůstat mými. V polovině cesty jsem změnila směr. Nemohla jsem jít domů, neboť jsem domov neměla.

Běžela jsem do města. Počkala jsem před obchodem, neboť jsem blízko ctila Rachelin pach. Když vyšla, s náručí plnou tašek, hned jsem ji oslovila.

„Rachel, potřebuju, abys mě odvezla do Port Angeles,“ vyhrkla jsem a vzala jí jednu tašku.

„Bell, vypadáš příšerně,“ neodpustila si poznámku, „A co tam chceš?“

„Čeká, ehm, čeká tam na mě Lea, máme naplánovaný obchody a tak... Vždyť to znáš,“ zalhala jsem.

„Ale ano, jistě,“ přitakala konečně a odemkla svoje auto. Byla to stará toyota, ale jela dobře. Konečně jsme vyjely.

„Co to bylo včera na plese? Už je ti dobře? Ta jizva už ti zůstane?“

„Upadla jsem ze schodů, a ano, ta jizva mi zůstane. Navěky,“ odvrátila jsem se od ní a po tvářích mi zase začaly stékat slzy.

„A už je ti vážně dobře?“ neodpustila si.

„Jsem v pořádku, Rachel, díky za optání.“

„Je divný že se ti to zahojilo tak rychle, ale to pro tebe asi bude přirozený…“

„Je to přirozené.“

Rachel brala fakt, že jsem vlkodlak s velkým klidem. A jak by taky ne, když nás všechny znala od dětství a věděla, že nevraždíme…

„A co Edward?“ V hrudníku mě bolestivě bodlo, až jsem si rukama objala hrudník.

„Edward… Je doma.“ Koukla jsem se na hodiny na palubní desce, ještě nebylo poledne. Bylo půl desáté ráno.

Zbytek cesty už jsme mlčely. Bylo vidět, že Rachel se sotva drží, aby nemluvila, ale něco v mém obličeji ji přimělo nemluvit.

Zastavila mi před restaurací na hlavní ulici. A pak odjela zpět. Cesta tam jí bude trvat asi hodinu a než se s ní Edward spojí… Je to dost času na útěk, na to být sama.

Napadla mě jediná osoba, u které bych se mohla zašít. Moje nevlastní sestra Elena, Billyho dcera, která se provdala do Kanady. Byla pro mě jako náhrada za matku, když jsem byla malá. Bylo jí 14, když mě vzal její otec k sobě.

Klusem jsem se vydala k místnímu malému letišti. Letadla odtud odlétala jen ve středu, pátek a neděli, a to jen 2x za den. To první, neboť dnes byla neděle, by mělo letět za 45 minut.

Doběhla jsem, celá udýchaná, a vytáhla z kapsy 500 dolarů, které jsem našla u Cullenů ve stole. Musím jim je někdy vrátit.

„Jedno do Churchillu v Kanadě.“ Prodavač na mě hodil podezřelý pohled a já se usmála. Přikývl a já si rukou přikryla jizvu. Nebyla zas tak velká, ale přesto byla vidět. Byla asi jako jizva Harryho Pottera, z té knihy.

„Jedete kam?“

„Do Churchillu, za sestrou.“

„Máte pas?“ Měla jsem štěstí, že doklady nosím pořád u sebe. A hlavně když jdu někam do společnosti. Vytáhla jsem z kabelky, ze včerejška z plesu, peněženku s pasem a podala mu ten pas. Prohlédl si ho a sám pro sebe přikývl.

„Přesedáte v Seattlu, přeji příjemnou cestu.“

„Děkuji,“ vzala jsem lístek a předala mu peníze. Vrátil mi dost i na zpáteční cestu. Pak jsem vykročila do letištní haly a pokračovala do odbavovací místnosti. Bez problémů jsem prošla kontrolou a dostala se do letadla. Tam jsem čekala na odlet ještě 20 minut, než pilot konečně oznámil odlet.

Celý let až do Seattlu jsem prospala. Hodně jsem to potřebovala.

Po přistání mě vzbudila letuška. Vzala jsem kabelku, do druhé ruky letenku do Kanady a šla hledat svoje letadlo.

Let probíhal velmi pomalu, ale aspoň jsem se prospala. Na mezipřistání v Regině a Ottawě jsme zůstali stát hodinu.

Když jsem konečně přistála na letišti v Churchillu, byla jsem čilá jako rybička. Vyšla jsem z letiště a namířila si to k taxíku.

Taxikáři jsem podala sestřinu adresu, zachumlala se do mikiny, kterou mi dali Cullenovi včera, a zadívala se z okna. Mé šaty byli úplně zničené. Zadržela jsem slzy a zadívala se na lidi, kteří chodili po ulici. Zdálo se to tu být stejně deštivé jako ve Forks, takže si sestra nepolepšila.

Jeli jsme až na samý okraj města, k velkému domu s ještě větší zahradou. Na ní byl velký pes. Myslím, že to byl vlkodav. A ještě tam bylo něco - hračky pro malé dítě, což mě překvapilo.

Zaplatila jsem a vystoupila. Udělala jsem pár kroků po chodníku blíž k domu a prohlížela si ho. Byl menší než dům Cullenů, byl vybarvený žlutou sluníčkovou barvou a měl dvě patra a terasu. Odvážila jsem se a zmáčkla zvonek. Chvíli jsem počkala a pak se domovní dveře otevřely.

„Už jdu, už jdu, chvíli počkejte!“ Ano, byl to Elenin hlas. Pes ke mně vyběhl a začal mě očichávat. Natáhla jsem k němu ruku a nechala ho. A pak se ve dveřích konečně objevila Elena a v náruči si nesla malou holčičku. Jak mě uviděla, zkameněla a pak se široce usmála.

„Isabello, já myslela, že vám Billy zakázal se se mnou stýkat, když jsem utekla z domu…“

„Billy je po smrti, Eleno, a já jsem na útěku teď.“ Její tvář zvážněla a ona rychle otevřela branku a pustila mě dovnitř. Vzala mě domů a posadila holčičku do židličky. Pak si mě pořádně prohlédla.

„Odkdy máš tu jizvu?“

„Od včerejška…“

„To ale znamená, že…“ nechala větu vyplynout do prázdna.

„Ano, jsem vlkodlak. Jen mi prozraď, jak ses toho dokázala zbavit ty…“

Elena mi uvařila čaj, a povyprávěla mi, co se stalo po jejím odchodu, jak našla muže, do kterého se otiskla a přemohla svou vlčí stránku - prostě se přestala přeměňovat a znovu začala stárnout.

Já jí na oplátku prozradila, co se stalo od jejího odchodu v mých 10 letech. Prozradila jsem jí, že jsem se otiskla do upíra, vyprávěla jí o rodině, o mém potratu předevčírem…

Pochovala jsem si její holčičku. Jmenovala se Samantha. Když jsem si představila, že jsem mohla mít taky takovou, do očí mi vhrkly slzy. Vyplakala jsem se jí na rameni.

Ukázala mi svoje fotky - ze svatby, z porodnice, z vánoc… Znovu pro mě byla oporou a slíbila mi, že u ní můžu zůstat tak dlouho, jak budu chtít.

To jsem potřebovala. Třeba se taky přestanu přeměňovat a začnu stárnout, možná zapomenu na svůj minulý život, zapomenu na Edwarda a provdám se tady, začnu pracovat a budu mít děti.

Elena mi pomůže…

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quileutka Bella 12. kapitola: